Profesor 28.

Bylo pondělí ráno a Bill zase nestíhal. Jeho miláček tady bude každou chvíli a on ještě není nachystaný. Rychle si zapínal knoflíčky své černé nařasené košile, kterou doplnil černými úzkými džíny. Byl už lehce nalíčený i navoněný a havraní vlasy si jenom pročísl kartáčem.

V tom se ozvalo zatroubení. Billovi bylo jasné, že právě přijel jeho matematický princ, ale ne na bílém koni, ale v bílém autě. Rychle pobral všechny věci, obul se, pak zamkl dům a utíkal se posadit do auta.

„Ahoj,“ usmál se na něj pobaveně Will a sledoval, jak je jeho miláček celý zadýchaný.

„Ahoj, zlato,“ vydechl a popadal dech. Batoh s učením si hodil pod nohy a zapnul si pás.

„Jsi udýchaný, jako bys uběhl maraton,“ zasmál se černovlasý muž a políbil svého křehkého studenta. Pak se rozjel do školy.

„Překonal jsem svůj dosavadní rekord, zase jsem nestíhal a celé jsem to stihl za sedm minut. Ani tu blbou snídani jsem nestihl,“ lamentoval.

„S tím jsem počítal. Otoč se, vzadu na sedadle je taška. Zajel jsem ještě do pekařství, než jsem se pro tebe stavil,“ usmál se spíš pro sebe.

„Páni, ty jsi dokonalý, já tě žeru,“ políbil Williama na tvář, a poté se dozadu natáhl pro tašku, kterou si položil na klín a přehraboval se, co v ní bylo.

„Nevěděl jsem, na co budeš mít chuť, tak jsem toho vzal víc,“ podotkl ještě a pak zastavil, když byla červená.

Bill si ze sáčku vytáhl loupák a hladově se do něj zakousl a spokojeně žvýkal.

„Ne že mi tím zasereš auto,“ zasmál se Will a políbil svého malého puberťáka na naducanou tvářičku.

„Neboj,“ řekl Bill s plnou pusou a dál žvýkal. „Chceš?“ nabídl Willovi, který si kousl, a pár drobků mu spadlo do klína.

„Jako bych to neříkal, budeš luxovat, Kaulitz,“ zazubil se, a jakmile byla zelená, tak se rozjel.

„No, aby ses neopupinkoval. Dva ubohé drobečky, to vyklepeš venku,“ zakřenil se Bill a spokojeně jedl dál.

„Tři, pozor na to,“ zasmál se profesor a koukal na cestu.

„I kdyby byly čtyři, tak se svět nezboří,“ pronesl Bill moudrou větu a dojedl první rohlík.

Za celou cestu spořádal tři, a ještě tam něco zbylo. Jakmile vystoupil, tak ze sebe venku sklepával drobky a Will taky.

„Příště vím, co ti nemám kupovat,“ zavrtěl černovlasý muž hlavou, pobral si svoje věci a zamkl auto.

„Ale jdi, ty chudáčku. Ty drobky ti málem přivodily infarkt, že?“ dělal si z něj Bill stále srandu. Šlo vidět, že Will byl na své krásné autíčko opravdu choulostivý.

„Hotoví atentátníci,“ lehce se pousmál, než vstoupil do školy, kde mířil rovnou do kabinetu a Bill do své třídy.

Jen co William došel do kabinetu, už se otevřely dveře a v nich stála ředitelka. Chvilku se jenom dívala po kabinetě a pak pohledem utkvěla na Willovi.

„Wille, tebe přesně hledám, už víš o tom letním plesu, že?“ položila mu otázku a dívala se na něj skrz své brýle.

„Jo, už jsem o tom byl informovaný, proč se ptáš?“ usmíval se a díval se na ni.

„Potřebovala bych pomoct s organizováním. Už to mají na starosti dvě profesorky, ale jaksi nestíhají, tak kdybys jim pomohl.“

„Jo, samozřejmě a které to organizují, jenom ať vím?“

„Anna a Julia, ony za tebou potom přijdou a domluví se s tebou. Moc ti děkuju,“ usmála se na něj a zase odešla.

Will si musel pospíšit. Za chvíli jej čekala hodina v Billově třídě a on ještě ani neměl vytažené věci. Opravdu teď nestíhal. Při tom si vzpomněl na svého havraního miláčka. Ten taky ráno pravidelně nestíhal a někdy se dooblékal i v autě. Ale když spal u Willa a ráno se vypravovali společně, to stíhal vždycky.

Zazvonilo a černovlasý muž se vydal chodbou do třídy, kde měl učit matematiku. Jakmile vstoupil do třídy, studenti se zklidnili a postavili se.

„Posaďte se,“ pokynul jim William a posadil se za katedru. Otevřel třídní knihu a zapisoval do ní, kdo právě chybí.

„Tak jo, dámy a pánové, vrhneme se na matiku,“ usmál se a jenom sledoval znechucené studenty, jak nesouhlasně bučeli neee.

„Ale jooo,“ zasmál se. Začal jim napřed diktovat trochu teorie, a pak se vrhli na příklady. Počítal na tabuli a vysvětloval jim to krok po kroku. Odpovědí mu byly nechápavé výrazy mnoha studentů, kteří na to koukali jako na marťany z Marsu.

„Tak jo, kdo si to půjde zkusit?“ rozhlédl se po třídě. Nikdo se nepřihlásil, jak nečekané. „No tak nebojte se, tohle je zázračná tabule, už jsem vám to říkal,“ usmíval se a díval se po třídě. Nakonec vybral Andrease. Blonďák se tedy doplahočil k tabuli a začal počítat. Docela mu to šlo, a když výsledek dvakrát podtrhl, udělal tam ještě smajlíka.

„Skvěle, ani to nebolelo, že?“ usmál se Will.
„Docela jo, dneska jsem nějaký unavený a líný cokoliv dělat,“ zase se plahočil zpět do lavice a posadil se do židle. Položil hlavu na lavici a zavřel oči.
„No jenom se neboj. Myslím, že dneska ještě budete mít na suplování pana profesora Beckera,“ pokýval hlavou Will a viděla, jak všichni zpozorněli a Andreas se prudce narovnal.

„Slyšel jsem, že ho moc nemáte v lásce a on vás asi taky ne, co?“ vyptával se Will.

„Jo, protože je to nehorázný…“ zasekla se jedna hnědovlasá dívka.

„Je to prostě čůrák,“ pronesl na plnou pusu Andreas, jako by se nechumelilo.

„Ale… no tak,“ zamračil jsem Bill, ale stejně se usmíval. I on neměl svého kolegu zrovna v oblibě. Možná to bylo tím, že byl mladý, a profesor Becker měl už před důchodem, takže v něm viděl jenom nějakého mladého profesůrka, který ještě nemá moc zkušeností. Dalo by se říct, že ho možná i zčásti bral jako dalšího studenta, což se Williamovi rozhodně nelíbilo.

„Ne, vážně je. Je věčně protivný a na Billa si extra zasedl, ten jednou něco neví a už není student vhodný pro tuto školu,“ vykládal Andreas jako stará drbna.

„No, berte to tak. Pan Becker má už před důchodem, ale dlouho už tady učit nebude,“ pousmál se Will. Upřímně se na to už taky těšil. Protivnějšího kolegu snad ještě neměl.

„No už aby to bylo,“ pronesl Bill sarkasticky a ostatní se zasmáli včetně samotného Williama.

„Tak jo, a teď od profesora Beckera zpět k matematice. Ještě si vypočteme cvičení dvacet jedna, a to bude všechno pro dnešek. Tak žádné bučení a počítejte,“ popohnal je a potom si obcházel lavice a sledoval, jak jim to jde. Pravda, moc jim to nešlo, ale aspoň se snažili.

„Bille, kolik je sedm na druhou?“ koukl profesor na černovláska.

„Aha…“ řekl Bill, když mu to došlo a zaškrtal špatné číslo. „Já to stejně nechápu,“ povzdechl si.

„Co na tom nechápeš?“ koukal na něj William, ale lehce se usmíval.

„Všechno,“ řekl zoufale černovlásek a upíral na svého matematického prince smutné oči. „Je to prostě blbost, k čemu mi to bude?“ koukal na Willa. Všichni čekali, co mu William odpoví.

„No tak třeba, až jednou budeš chtít sestrojit atomovou bombu,“ pokrčil rameny a všichni se rozesmáli.

„Už jsem na to celý žhavý,“ zasmál se taky Bill a jenom zavrtěl hlavou. Miloval Willa už i třeba jenom za to, co někdy vypustil z pusy.

„Ber, to tak, potřebuješ to k tomu, abys prošel,“ usmál se na něj a zkusil mu tedy ještě jednou vysvětlit. Celých deset minut mu to vysvětloval, než nakonec zazvonilo.

„Moment, moment, než mi utečete, tak za domácí úkol je cvičení dvacet dva na té samé straně. Já si to budu kontrolovat,“ pohrozil jim, ale stejně se usmíval.

Další hodiny už měl potom v jiných třídách, takže se s Billem potkal jenom na chodbě, a to se na sebe stihli akorát usmát. Zkrátka nebyl na žádné polibky nebo doteky čas, navíc tam bylo až příliš mnoho lidí, takže to nebylo možné vůbec.

Will se ještě sešel s Annou a Julií a probral všechny plány ohledně letního plesu, který škola pořádala pro studenty. Rozdělili si úkoly, které ještě zbývaly, a to bylo prakticky všechno.

Po náročném dni čekal William na Billa ve svém autě. Každou minutou už by měli končit. A taky, že ano. Najednou ze dveří vyšla horda studentů, kteří buď utíkali na autobus, nebo šli domů, popřípadě se svými kamarády ještě někam jinam. Bill vyšel mezi posledními, aby ho moc lidí nevidělo. Hned nastoupil do Willova bílého auta. Vyměnili si jenom úsměvy a profesor vycouval, a poté jel k sobě domů.

autor: Tina