„Měl byste jít domů a pořádně se vyspat, jste tu už několik dní. On nikam neuteče, pane.“
„Ještě ne. Ještě nemůžu.“ Zamumlal Bushido, posadil se na lavičce, ze které měl na dvacet minut postel pokaždé, když se jeho tělo cítilo až příliš vyčerpané, aby se udrželo dál na nohou. Po šest dní nedokázal myslet na nic jiného než na Billa, tu nehodu, jak ho držel v sanitce za ruku anebo jak pomáhal hasičům a záchranářům vyprostit ho z auta, a měl to mdlé tělo tak blízko sebe. Jeho triko bylo stále zašpiněné od zpěvákovy krve. Ve skutečnosti se pořádně ještě neuklidnil od chvíle, co takhle Billa viděl – nemohl zapomenout na ten déšť, krev, sklo. Vše, co chtěl, bylo vidět jeho nádherné oči opět otevřené. Alespoň malou útěchu, že vše, co udělal, nebylo zbytečné. Nemohl dopustit, aby takhle všechno skončilo.
Během několika hodin, co byl operovaný, čekal na chodbě u dveří na sál, poté Billa následoval na jednotku intenzivní péče, a nakonec i na jeho pokoj, když byl mimo ohrožení života – kde ho hlídalo několik nemocničních hlídačů, aby se do pokoje nedostal nikdo, kdo nebyl povolaný. Přišli za ním všichni – jeho rodina, přátelé, zbytek kapely a manažer, ale Bushido nad ním stále dohlížel, jako kdyby byl jeho vlastní dítě. Bill se dostal na pokraj všech svých sil a nepotřebuje si projít žádnou další bolestí.
„Musel jsem mu dát sedativa, takže bude po zbytek noci spát. Ale na chvíli se předtím vzbudil.“ Řekl světle zrzavý ošetřovatel a přejel si rukou skrz vlasy. „Až se dostatečně zotaví, bude tu muset zůstat na psychologické pozorování, dokud se neuzdraví úplně. Jen abyste byl informovaný.“
Rapper k němu vzhlédl, téměř ho propaloval pohledem. „Co tím myslíte ‚psychologické pozorování‘?“
„Nebyl vzhůru ani pár sekund, když se snažil ublížit si. Až se bude moci pořádně hýbat, bude to určitě ještě horší.“
Bushido sklopil pohled k zemi a pevně semkl rty k sobě – Tomova smrt Billa skutečně dohnala nad propast. Byl tak daleko od toho, aby se dal zase do pořádku, že se Bill, kterého kdysi znal, již nejspíš nikdy nevrátí. Už nikdy neuvidí jeho úsměv, neuslyší jeho smích, nebude se cítit ani trochu šťastně… a to jen proto, že kus jeho samotného chybí. V jeho životě bylo prázdno, velké a chladné, které jeho srdci nedovolí, aby bylo zase tak lehké a téměř nezničitelné, jako kdysi bývalo. „Půjdu si za ním zase sednout.“ Nebyla to otázka – nic by ho od Billa nedokázalo v tuhle chvíli udržet.
Mladý chlapec, který ležel v posteli, nebyl ten nádherný, plný energie a života, do kterého se zamiloval. Už nebyl dokonalý – ani vnějškem, ani zevnitř. Ten malý kousek kůže, který viděl, byl plný modřin a řezanců, a ta kůže, kterou vidět nemohl… bál se, že bude vypadat ještě hůř. Bill byl pevně obvázaný, v kovovém krunýři, který mu zabraňoval, aby se svou páteří hýbal. Lámalo mu to srdce, když to děcko viděl v takovém stavu, ale… uzdraví se. Je to jen otázka času, než bude zase okay. Čas jeho rány zahojí. Nebyl si ale jistý, jestli to bude platit i na ty vnitřní.
Bushido se sklonil nad postel a jemně mu přitáhl přikrývku, urovnal ji a uhladil, aby Bill zůstal v teple. Udělal to takhle několikrát – nezáleželo na tom, jak teplá přikrývka byla, stejně musí být správně upravená. Byl to nejspíš jeho zlozvyk z nervozity. Jen se chtěl cítit užitečný – chtěl se přestat cítit v téhle situaci tak slabě a bezmocně. Vidět Billa opřeného o ten volant byl nejhorší pocit, který kdy jeho srdce zažilo. On, který viděl své přátele zastřelit, zabít. Tohle ho zasáhlo víc než jakákoliv kulka.
Zvedl prsty k Billově tváři, přejel po jeho hladké pokožce vzhůru, přes obvaz, který měl kolem hlavy a přes jemné černé vlasy – odhrnul mu je z tváře, jako kdyby byly peříčkem. „Doufám, že už bude líp.“
Tom nedokázal přestat brečet. Sundal si kšiltovku, přehodil si přes hlavu svou velikou kapuci, svěsil ji a třepal s ní v neuvěření ze strany na stranu, jak po celou dobu plakal. Pevně se objal rukama, chtělo se mu křičet nebo do něčeho praštit. Chtěl strhnout slunce přímo z oblohy a vymačkat z něj všechno světlo, chtěl roztrhnout celé nebe, rozdupat měsíc – všechno, co bylo velké a nemohl jakkoliv ovládat, chtěl zničit. Chtěl se cítit zase jistý, svobodný, mít nad vším kontrolu.
„Chci, aby bylo líp.“ Zašeptal, pohlédl ke svému malému bráškovi a opřel se o zeď. Nedokázal se přimět k tomu, aby přistoupil blíž. Od té doby, co byl Bill v tomhle pokoji, stál v tom nejvzdálenějším koutě a jen ho sledoval. Začínal být klidnější, dokud nebyl před několika minutami svědkem bratrova výbuchu – to obnovilo všechen jeho strach, jeho zlobu, jeho bolest. Vše byla jeho chyba – od začátku a možná až i do konce. „Bille, uzdrav se. Uzdrav se…“ Ztěžka vydechl, roztěkaně se rozhlížel kolem sebe – snažil se zklidnit, myslet na něco jiného. Tohle na něj bylo už příliš. „Prosím, uzdrav se… pro mě.“
—
Když nemohl být Bushido po jeho boku, domluvil se s tím ošetřovatelem – Devonem, který byl s Billem už předtím – že s ním zůstane on. Nabídl mu třikrát tolik, než je placen, a Devon se neodvážil cokoliv namítat. Bushido byl pryč sotva hodinu – bylo vzácné, že vůbec odešel. Šel si jen dát sprchu a převléct se. Holil se, jedl a spal hlavně v nemocnici. Kdyby se Bill probudil, byl tam, stále ho sledoval. Nejvíc nedbal na jedení, zanedbával se tak moc, že každá sestra, která do místnosti přišla, mu připomínala, jak příšerně a vyčerpaně vypadá. Ale Bushidovi to bylo úplně fuk.
Tmavé oči se začaly opět otevírat – pomalu, těžce pomrkly, snažily se přivyknout. S hlubokým povzdechem je Bill otevřel úplně, díval se na strop s tím nejzlomenějším výrazem – jako kdyby tam všude chtěl vidět svého bratra. Tohle znamenalo, že uvnitř není mrtvý – emoce vyvstávaly na povrch, ale nejspíš by bylo lepší, kdyby nemusel cítit vůbec nic.
Bushido ho sledoval zpovzdálí, cítil uvnitř sebe nervózní škubání, když pozoroval jeho oči. Nemusel se ptát, na co Bill myslí – to bylo očividné. Mohl si jen zkusit představit, jaké to je.
Strop se mu začal opět mlžit a rozpíjet, z jeho hrdla se vydral nářek a rozechvěl se – připomínajíc si tu bolest, kterou cítil předtím, a to, že se nesmí ani pohnout. Bill se snažil zahnat ten nepříjemný pocit, který měl v krku, polykal své slzy a tížil ho dusivý pocit, který ne a ne zmizet.
„Bille?“ Starší muž se postavil a nahnul nad postel, aby ho Bill mohl lépe vidět, „Bille…“
Zpěvákovy oči se pevně zavřely, když se mu po tváři spustil příval slz, které stékaly ve vyschlých stopách těch předešlých. Zatnul pěsti a otřásl se dalším vzlykotem. Dlouhé, štíhlé prsty se zamotaly do prostěradla pod ním a zatáhly. „Proč? Nech mě sakra umřít…!“ Jeho hlas byl tak tichý, tak zlomený a žalostný. Nedokázal se vyrovnat dál s tím žít a být sám – prošel si čirou agónií, aby se odhodlal k tomu, co tolik chtěl, a nikdo mu to nechtěl dopřát.
„To nemůžu, Bille. Vím, že to bolí… že to bolí strašlivě. Ale ty se přes to dostaneš. Nechtěl by, aby ses zabil. Znám ho dobře na to, abych si tím mohl být jistý.“ Bushidovy studené prsty přejely přes chlapcův obvaz blízko jeho tváře. „Vím, že to bolí. Já vím.“
„Nemůžu bez něj dál žít. Zkoušel jsem to. Zkoušel! Já… já nemůžu…“ Popotáhl Bill, chtěl odvrátit svou hlavu pryč, prostě se vyhnout těm druhým očím a ponížení z toho, že ho vidí brečet.
„Vím, že to bolí, Bille.“ Opřel se svým čelem o Billovo, a tak nejjemněji, jak dokázal, ho objal.
„Nikoho už nemám… nikoho…“
„Máš jeho, Bille.“ Zamumlal Tom a promnul si ruce. „Jeho, přímo tady… kdybys jen věděl, jak moc se o tebe staral…“ Jakýkoliv odpor, který ve svém životě proti Bushidovi cítil, byl pryč. Najednou už neměl pocit, jako kdyby to byla nějaká soutěž – cítil, že Bushido převzal jeho roli v ochraňování jeho malého brášky. Nedělal to proto, že musel – Bushido to dělal proto, že chtěl. Upřímně se o Billa strachoval a tenhle fakt Toma donutil věřit mu víc. Pokaždé, když chtěl Billa utěšit, Bushido tam byl. Bylo to, jako kdyby mu Tom předal tu myšlenku a on se dokázal o Billa postarat, jak nejlépe dokázal. Kéž by si to jen Tom uvědomil dříve – když ještě mohl něco skutečně říct a Bushido by ho slyšel. Poděkoval by mu.
„Teď spi, potřebuješ si odpočinout…“ Bushido se znovu postavil a podíval se na zpěváka s bolestí v očích. Palcem jemně setřel jeho slzy, přejel i přes jeho uši, aby se ujistil, že jsou všechny pryč. Chtěl, aby se cítil co nejpříjemněji.
„…Jak dlouho jsi tu se mnou byl? Proč jsi nešel domů?“ Hlas mladého chlapce byl slabý, téměř šepot. V celém tom chaosu svých emocí již však dokázal najít klid – vše, co potřeboval, bylo soustředit se na něco jiného.
„Musel jsem vědět, že budeš v pořádku. Řekl jsem, že na tebe dám pozor, ne? No, tak teď někoho potřebuješ a máš mě.“
autor: Raiju
Teraz som naozaj v koncoch čo povedať. Bushido je neskutočne obetavý a milý Je ale smutne že pri ňom stojì iba on a rodina a ľudia ktorým veril pri ňom tak nestali a nesnažili sa mu pomoct ako Bushido. Bushida a Toma mi je veľmi lùto pociť bezmosnosti je to nahiršie čo.može byt a obaja to teraz cìtia. Krásny diel. ďakujem za preklad a ospravedlnujem sa za takto zmeteny koment.
Ďalší zmätený koment bude odo mňa. Na jednej strane je pekné ako sa Bushido stará a je pekné ako miluje Billa. Každý potrebuje aby ho niekto miloval. Ale nikdy som nesúhlasila, s tým keď niekoho zachraňujú nasilu. A Tom… no neviem čo napísať… som v rozpakoch… vadí mi, že Billa prepustil do Bushidovej opatery. Ja viem, že to urobil pre Billa, ale Bill chce niečo úplne iné ako sa mu snažia vnútiť oni. Lepšie svoje pocity vyjadriť nedokážem…
Ano, Tom má pravdu, Bill má Anise, naštěstí…
Dnes mě nejvíce zasáhly Tomovy emoce, jeho bolest, zoufalství a nenávist k celému světu, jeho pocit absolutní bezmoci, přání zničit celý svět, jen aby Billovi bylo líp…
Tom je úžasný člověk, milující, obětavý a nezištný a určitě ho stálo spoustu sil, že Billa přenechal na starost právě Anisovi, někomu, koho celý život právě dvakrát nemusel. Tom si totiž přeje jenom jediné, aby Bill znovu ŽIL a kdyby mohl, udělal by pro to všechno.
A když vidí, že Anis Billa opravdu miluje, vidí s jakou láskou a obětavostí o něj pečuje, ví, že je bratr ve správných rukou a že o něho bude dobře postaráno. Že může odejít, smířený a klidný…
Bill…to je momentálně hromádka neštěstí, jen prázdná schránka, je opuštěný, zrazený, plný zoufalství a bolesti, jak fyzické, tak psychické. V tuto chvíli chce zemřít, protože se ocitl na absolutním dně, kde se člověk vůbec může ocitnout…Ale od každého dna se lze odrazit a každá bolest časem přebolí a i když to Bill sám ještě neví, čeká ho cesta vzhůru, bude dlouhá a trnitá, ale já vím, že on to dokáže. Je velký bojovník, přesně, jak se píše v úvodu k tomuto dílu:
" Jsi tak křehký, a přesto ten nejsilnější."
To přesně je Bill…
Bu je tady opět neskutečnou postavou, po Generálovi Bushidovi ho i v téhle povídce bezmezně obdivuju a miluju. V podstatě je hodně podobný Tomovi, cítí vůči Billovi stejnou zodpovědnost, stejnou potřebu ho chránit, stejnou lásku. Když jsem povídku četla poprvé, všechny jeho minuty, hodiny a dny strávené u Billa v nemocnici jsem strašně prožívala. A prožívám je i teď, jenom jinak, protože už vím, že se nemusím bát…
Vím, že to píšu ke každému dílu, ale jinak to prostě nejde. Úžasný díl, úžasná povídka ♥
A úžasný překlad ♥
U minulého dílu jsem skoukla trailer a ten mě přinutil si tuhle povídku přečíst. Jenom při tom videu se mi valily proudy slz a prvních šest dílů Obloqui mě taky dostávalo na samotné dno. Měla jsem depresi a sama sebe jsem musela přesvědčovat, že to není skutečné. Tak výborně je to napsané a přeložené, takže děkuju flixo 🙂
Tenhle a předchozí díl byly zatím jediné, které jsem neprobečela, ačkoliv se ty podlé slzy snažily dostat ven 😀
Bushidova obětavost a starost mě i přes to, že ho nemám ráda a normálně nečtu nic jiného než twc, nadchla a zahřála u srdíčka 🙂 Je vidět, že jeho city jsou opravdu silné, a že on sám by bez Billa nemohl být 🙂
Jinak správně odhadl i Tomovo přání, ale to by uhádl asi každý 😀 Přeci jenom, kdybych umřela, tak bych taky rozhodně nechtěla, aby se kvůli tomu můj přítel zabil a šel za mnou. Chtěla bych, aby spokojeně a hlavně šťastně dožil svůj život a pak bychom se opět setkali na druhé straně.
Na druhou stranu, chápu i toho Billa. Být v jeho situaci, už bych ležela ve vaně s podřezanými žílami a nedokážu si vůbec představit ten neuvěřitelný pocit prázdnoty a beznaděje, kdyby mě někdo zachránil a ještě mi bránil pokusit se o sebevraždu znova.
Tahle povídka je tak nádherná a já moc děkuju flixo, že si jí díky ní můžu přečíst v češtině 🙂
myslím, že vás už můžu trochu utěšit dámy..Bill i my už máme za sebou to nejhorší. 😉 dá se do boje za svůj život a já dám vašim slzným kanálkům zase trochu pokoj. 🙂
díky za přízeň!
Bille, mas tam Anise a verim tomu, ze ten se te pokusi udrzet nad vodou i kdybys mel byt u nej privazany k posteli :') Anis te ma rad, verim, ze Tomova dmrt te sakra vzala, prakticky ty si umrel s nim, ale ten kousek co v tobe zbyl .. Musi se odstat na povrch .. Verim, ze to zvladnes ..
Anis je zlatičko že se tak stara snad Bill v jeho přítomnosti se z toho dostane.