Krab

autor: Catherine

Tuhle jednodílku jsem měla rozepsanou už před prázdninama, ale… Nějak jsem jí nebyla schopná dokončit. Když jsem projížděla složku, kde mám x rozepsaných jednodílek, tak jsem jí objevila… A tak mě napadlo, že bych jí mohla dokončit. 🙂 Nevypadá tak, jak měla vypadat původně (měla mít i jinej název :D). Takže… Teď si můžete zavzpomínat s dvojčátkama na léto. ^^

Slunce pražilo, písek byl rozžhavený tak moc, že do bosých chodidel pálil, vlny moře potichu šplouchaly o břeh. Nikde nic, kromě dvou lehátek a slunečníku, který byl zapíchnutý v písku. Dvojčata Kaulitzova byla na dovolené, vychutnávala si paprsky slunce, které škádlily jejich pokožku. Oba bratři leželi na svém plážovém lehátku a mlčeli. Bylo to nezvyklé, především u mladšího – u Billa. Ten nikdy nevydržel být v klidu, obzvláště nedokázal mlčet. A teď byl potichu více než hodinu. Tom se musel posadit, zdálo se mu to vážně divné. Začínal mít o svého mladšího bratra strach. Podíval se na lehátko vedle sebe, ale útlé tělo vypadalo, že je v pořádku. Nakrčil nos, přesto se mu něco nezdálo.

„Bille?“ vytáhl dredatý mladík obočí. Odpovědi se nedočkal. Nervózně zamrkal a rychle se postavil na nohy. Tohle se mu ani trošku nelíbilo. Sklonil se, aby vzal láhev s vodou. Odšrouboval víčko a udělal krok k bratrovu lehátku. Víc nemusel, leželi v opravdu těsné blízkosti. Celý obsah láhve začal lít na černovláskovo tělo… A to vážně neměl dělat!

„Ty idiote!“ zakřičel Bill a rychle se vymrštil na nohy, „mohl jsem dostat infarkt, kurva. Jsi normální?!“ vrčel a divoce máchal rukama, i když nevěděl, proč to dělá. Tom v sobě sotva mohl udržet smích, musel si skousávat ret, nasucho polykat a zhluboka dýchat, aby se nemusel začít smát nahlas. Tím by si u brášky vážně nepřilepšil.

„Infarkt? Co blázníš?“ protočil Tom oči, když se uklidnil. Sedl si na své lehátko a zakroutil hlavou. Bill někdy vážně přeháněl.

„Jo, infarkt. Nebo něco horšího,“ vrčel Bill. Stále byl téměř rudý vzteky. Chodil z místa na místo, asi neměl v plánu uklidnit se v nejbližší době.

„Nemohl jsi dostat infarkt, když je minimálně čtyřicet stupňů na sluníčku, to si uvědom. A za druhý… Jak jsem mohl vědět, že jsi živý? Vypadal jsi, jako kdyby ses na tom slunci uškvařil. A když jsem tě oslovil, tak jsi mlčel. Co jsem měl podle tebe dělat?“

„Nechat mě. Kdybych byl mrtvý, stejně mi už nepomůžeš, inteligente.“

„Tak sorry, že jsem se o tebe vůbec bál, hm?“ zavrtěl Tom hlavou nad svým dvojčetem. Billovi nikdy nikdo nic nevymluvil, takže se o to Tom už ani nesnažil – věděl, že by to bylo stejně bezpředmětné. I kdyby jeho bratr pravdu neměl, dokázal by mu, že ji on má a neodstoupil by, ani kdyby se ukázalo, že je to vážně sebevětší blbost. Nepřenesl by to přes své ego.

Tom se zase položil na své lehátko, upravil si na obličeji sluneční brýle a zavřel oči. Billa se snažil ignorovat. Chtěl dělat uraženého, aby si ho bráška musel udobřovat – tak jako pokaždé. Bylo to z jeho strany sice opravdu zákeřné, ale líbilo se mu to a bavilo ho, když u toho mohl bratra škádlit. Tušil, že to přijde za chvilku. Tedy… Alespoň si to myslel. A zmýlil se. Černovlásek neměl v plánu zvednout svůj plochý zadek z lehátka, lehnout si vedle svého bratra a lísat se k němu, tak jako vždy. Netušil, jak dlouho to vydrží, ale doufal, že tentokrát dlouho. Ono totiž… Říkal si to již několikrát, ale plán nikdy nedotáhl až do konce, protože se začal cítit sám, opuštěný… A nebylo mu ze situace příjemně. Nebo by se mohl chtít usmiřovat, ale jiným způsobem, než pokaždé dělával. Do ringu mu celkem nahrávalo, že trávili dovolenou u moře. To, co by všechno mohli dělat tady, rozhodně nemohli dělat doma, protože k tomu nebyly prostředky.

Proto se Bill zvednul a začal chodit z místa na místo před Tomovým lehátkem. Potřeboval ho nějak zaujmout, protože ho nechtěl oslovovat přímo. Ale s Tomem to nic nedělalo. Pouze ležel. Vypadalo to, jako kdyby ani nebyl přítomen. A černovláska to vážně rozčilovalo. Zastavil se, sjel bratrovo tělo pohledem. Byl… vážně nádherný. Alespoň v jeho očích. A také v očích spousty dívek, které měly tu možnost, že mohly vidět jeho bratra bez trička. Na všechny ohromně žárlil. Nejraději by všechny zavřel do velké klece – bylo jich opravdu požehnaně – poté si před klec s Tomem stoupl, svlékl mu tričko a hrál si s ním. A ony by se na ně musely dívat. Jenže tohle bylo nemožné… A kdyby to udělali, určitě by si to slečny nenechaly pro sebe. V tom případě by vznikla zdlouhavá popotahování po soudech a následná možná vazba. Takže svůj plán musel Bill zažehnat do nejtemnějšího koutku mysli, mohl si to pouze představovat. A i to ho svým způsobem značně uspokojovalo, díky jeho bujné fantazii. Poklepával nohou do písku, vydávalo to pleskavý zvuk a hloubil tak malou jámu. Doufal, že alespoň to něco s jeho bratrem udělá – opět se ale nic nedělo. Zabručel, přestávalo ho to bavit. Už, už myslel, že si k němu prostě lehne, bude ho hladit a šeptat mu, když v tom si všiml prázdné láhve, ve které byla ještě před chvíli voda, která skončila na jeho těle. Zazubil se. Může Tomovi udělat to stejný! Rychle se pro ni ohnul, vzal ji do ruky a rozběhl se k moři, aby ji tam mohl naplnit.

Tom jedním okem pozoroval svého bratra, věděl, co má v plánu. Nechávalo ho to klidným, není přeci taková citlivka, jako je on. A měl již připravenou i trefnou poznámku, kterou vysloví, pokud ho Bill vážně vodou polije. Pohodlněji si lehl, opět zavřel oči. Zbožňoval ničím nerušené relaxování, zvuk moře ho opravdu uklidňoval. Mohl dokonale vypnout mozek, zahodit všechny myšlenky za hlavu, ničím se nestresovat. Miloval nicnedělání.

„Opakovanej vtip není vtipem, bratříčku,“ protočil Tom oči a převalil se na bok. Voda, kterou ho mladší dvojče polilo, mu ani trochu nevadila – ba naopak. Příjemně ho osvěžila, takže byl prakticky rád.

„Nemělo to být vtipný,“ pokrčil Bill rameny, „pojď, postavíme si hrad z písku, hm?“ zasmál se a klekl si. Pohladil Toma po boku, zlehka ho polechtal, ačkoliv nebyl lechtivý a on to dobře věděl. Tom si sundal brýle, vytáhl obočí. Posadil se, sáhl Billovi na čelo. Zdálo se mu, že je v pořádku. Hrad? Oni dva? Navíc… V takovém horku? Nesmyslné.

„Nemáš úpal, bratříčku?“

„Blbečku,“ otituloval ho ihned Bill, „ne, nemám. Pojď se mnou prostě postavit hrad.“

„Chceš tam snad bydlet? Nebo proč?“ zasmál se Tom. Nemyslel to nijak zle.

„Jasně. A pak, kdo má úpal. Poradím ti, já to nejsem,“ pokrčil černovlásek rameny a odebral se dál od Toma. Ani se na něj neohlížel, prostě šel.

Bill si dřepnul na zem, začal na jednu hromadu dávat písek. Ani ho nenapadlo, aby se ohlídnul na místo, kde nechal své dvojče. Měl přeci dělat uraženého. A když Tom nešel… Tak to tentokrát dotáhne až do konce! Byl si jistý tím, že za ním přijde. Byl si tím jistý tak moc, že si ani nevšiml, že z písku vylezl krab a uvelebil se naproti němu. Jak házel písek na hromadu, ze které měl být později velkolepý písečný hrad, zaházel zvíře taktéž. Pohodlněji se uvelebil, dal nohy do tureckého sedu. Něco si mrmlal, nebylo mu rozumět. Vlastně to byly pouze zvuky, nic jiného.

Tom už ale neležel. Opět na svém lehátku seděl, pozoroval svoje mladší dvojče. Přišel mu kouzelný, vypadal jako malé nevinné dítě. Musel se pousmát. Byl rád, že zrovna on je jeho starší bratr. Možná by za ním mohl jít a hrát si s ním s pískem. Nebyl to tak špatný nápad. Možná zprvu nechtěl jít jen kvůli tomu, že to nenapadlo jeho samotného. Nakrčil nos. Pokud za Billem teď půjde, bude on vypadat jako ten, kdo dolejzá. No… Co. Rozhodl se na to příliš nepomýšlet.

A tak se Tom zvedl a šel za bratrem. Zastavil se u něj a pouze ho pozoroval při pečlivé práci. Pohrával si s pískem pod svými chodidly, bylo mu to příjemné, přesto, že byl písek horký.

„Chceš pomoct?“

„Najednou,“ ušklíbnul se černovlásek, „ale jo, pomocná ruka se hodí vždycky,“ pokrčil rameny a ukázal na místo naproti sobě, „posaď se.“

Slova o pomocné ruce se Tomovi zalíbila. Sice v jiném smyslu, než to Bill myslel, ale to byl zanedbatelný detail. Přesto ho uposlechl a sedl si naproti němu. V tu stejnou chvíli ale vyletěl a zapištěl jako malá holka. Bolestí usykával a držel se za zadek. Bill nechápal, na Toma se pouze díval a kroutil hlavou. Tom po něm šlehl zlým pohledem. Byl si jistý, že to zlé zvíře, které ho svými klepety štíplo do zadku, tam nastražil on. Celkem by to odpovídalo, už jen proto, když mu řekl, ať se tam posadí. Už teď spřádal pomstu! Vymrštil se kosmickou rychlostí na nohy a pohladil se po zadku. Usykl, pořád ho měl citlivý. Bill na tom byl opačně. Pouze stěží zadržoval smích, kousal si ret. Kdyby se začal smát, rozhodně by si u bratra nepřilepšil. Když to ale bylo tak… Komické! Něco takového by ho ani ve snu nenapadlo.

„To zvíře… Dal jsi to tam ty?“ zavrčel Tom, byl rudý vzteky. Nebo měl snad spálený obličej? Tak, či tak… Rozhodně nebyl v pořádku. A Bill tušil, že je to jeho konec. Přesto, že za nic nemohl. Kdyby se chtěl bratrovi nějak pomstít, rozhodně by neudělal tohle. Neublížil by mu cíleně. Křivé obvinění se ho opravdu dotklo.

„Ne, proč bych to dělal?“

„Protože jsem tě naštval. Takže, bráško… Tohle si odneseš,“ zavrčel Tom a promnul si ruce. A Bill nasucho polknul. Tohle nemohlo dopadnout dobře, alespoň ne pro něj. Podíval se do Tomových očí, které byly jen o trošku světlejší, než ty jeho. Nic v nich ale nevyčetl.

„Ne… Nic mi neuděláš,“ zakroutil černovlásek rozhodně hlavou.

„To jsi řekl ty, já ne,“ zasmál se Tom a pokrčil rameny. Bill od něj nebyl daleko, stačilo by, kdyby udělal dva kroky a byl by u něj. Ale… Chtěl ho pořádně potrápit. Samozřejmě, že věděl, jak jeho mladší dvojče nesnáší sport – on na tom nebyl o moc lépe, tedy… kromě nějakých aktivit.

„Já to řekl a ty mě poslechneš,“ zakroutil Bill hlavou a o krok odstoupil.

„Vážně?“ zasmál se Tom a pomalu se rozběhl.

A Bill neměl na vybranou. Samozřejmě, že se musel rozběhnout taktéž, pokud se chtěl alespoň na malou chvíli uchránit. Nemělo to ve finále stejně žádnou cenu, ale pro něj to byl alespoň pocit, že něco udělal. I když to bylo tak málo… Je jasné, že oproti Tomovi neměl žádnou šanci. Nemělo na tom žádnou vinu kouření, protože kouřili oba dva… Tom byl přeci jenom vyspělejší a vytrvalejší než on. Právě proto byl černovlásek také dříve zadýchanější a už ubíral na tempu.

„Věděl jsem, že tě dostanu,“ zasmál se škodolibě Tom a chytal své mladší dvojče zezadu kolem pasu a pomalu ho povalil do písku. Ne hrubě, aby mu nesedřel kůži, protože mu nechtěl ublížit. Chtěl ho pouze trošku poškádlit. Zalehl ho a pohladil ho po boku, podíval se mu do očí. Usmál se. Byl si jistý, že mu teď už neuteče.

„Dostal jsem tě,“ zašeptal Tom a pohladil Billa po tváři.

„Dostal…“ zamumlal černovlásek a natočil hlavu do strany. Prohlédl si pořádně Tomův obličej a olízl si špičkou jazyka rty. Co mohl mít jeho starší bráška teď v plánu? Nechtěl se mu mstít, nevypadal na to. V očích měl rozněžnělý výraz – ten Bill bezpečně poznal.

„Takže… Teď se ti pomstím,“ zamumlal Tom a spokojeně se pousmál. Sklonil se ke rtům brášky a jen je trošku ochutnal. Znovu se odtál a pohladil Billa po tváři. Ucítil, jak se do doteku jeho dlaně opírá a musel se nad tím pousmát. Bylo to opravdu roztomilé…

„Pokud bude tvoje msta taková… Nebude mi ani trochu vadit,“ zašeptal Bill a zase přivřel oči, očekávajíc další sladký polibek.

Tom se nad tím usmál a opět se sehnul k Billovým rtům. Tentokrát je políbil hlouběji, dal do toho všechen cit, co měl v sobě. Polibek byl dlouhý, oba chlapci si ho vychutnávali všemi doušky. Billova ruka se dostala na Tomův bok, který pohladila. A okamžik, který patřil pouze dvěma bratrům, pokračoval.

Černovlásek polibek prohloubil, potřeboval si vychutnat bráškovy jemné polštářky co nejdéle. Potřeboval cítit tu jistotu, kterou v něm měl. Tom ho pohladil po tváři a trošku se mu do rtů pousmál. Ani jeden celou dobu nemluvili, bylo to pro tento okamžik naprosto zbytečné.

„Líbej mě… Víc,“ zaprosil Bill a Tom kývl hlavou na znamení souhlasu. Začal bratra něžně líbat a ten mu stejně tak všechno oplácet. Byla mezi nimi cítit ta něha, kterou uvnitř sebe pro toho druhého měli oba dva. Hladili vzájemně svá těla a nechávali plynout čas. Měli ho dost, nebylo kam spěchat. Užívali si těsnou blízkost toho druhého, soukromí… Nikdo je nerušil. Nikdo po nich nic nechtěl. Byli tady pouze oni dva.

Oni dva a krab, který ublížil Tomovi. Toho si ani jeden nevšimli, dokud se pro změnu nestal obětí Bill. Zvíře se k zamilované dvojici přiblížilo a štíplo černovláska do boku. Bill se lekl, shodil ze sebe Toma a vymrštil se do sedu. Mnul si bok a podíval se na své dvojče.

„Proč jsi to udělal? To je ta tvoje odplata? Nejdřív být ke mně něžný… A pak mi ublížit?“ zavrčel a zlostně se na dredaté dvojče podíval.

„Nic jsem neudělal,“ kroutil hlavou Tom a podíval se kolem sebe, „to ten… krab,“ zamrkal a ukázal prstem na zvíře. Černovlásek vytáhl obočí stylem, jestli je v pořádku, ale přeci se na místo podíval. A opravdu. Bylo tam malé zvíře, které už pomalu odcházelo pryč.

„Dostal nás. Oba dva,“ zamrmlal Tom a podíval se na Billa, „omlouvám se, že jsem na tebe byl naštvaný.“

„Taktéž se omlouvám… Ale… Tu vodu ti neodpustím,“ zavrtěl černovlásek hlavou a sladce se usmál.

„Hey!“ Tom se zasmál a povalil brášku do písku. Znovu ho začal líbat… A v duchu doufal, že jim společnou chvilku už žádné zvíře nepřekazí.

autor: Catherine