Broken 3/3

„No tak, Tome, tohle se nedělá sebrat nám hračku,“ pověděl povýšeně Ben a seděl na svém místě.

„Zavři klapačku, nebo ti ji zavřu sám, starej se o něco jiného, než šikanování jiných, vole,“ pověděl mu Tom dost naštvaně. Takhle to šlo už celý týden a bylo vidět, že je to pomalu přestává bavit.

„Bene, zavři hubu, jsi ubožák, co si tím jako kompenzuješ? Malýho ptáka?“ pověděla naštvaně Vicki. Všichni se začali smát a já se jenom usmíval. Každého tady ve třídě začínali ti tři už štvát, ale já z nich měl pořád strach. I když jsem chodil všude s Tomem, pořád jsem se bál, že jednoho dne třeba Tom onemocní, nebo se stane cokoliv jiného, a oni si na mě smlsnou.

Byly tady však i pozitivní věci. Naše přátelství s Tomem se prohlubovalo. Začínal jsem mu skutečně věřit. Věřil jsem tomu, že mě ochrání, vlastně jeho činy mluvily za něj. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že je na světě tak hodný člověk.

Tom asi skutečně chtěl být můj kamarád, protože vymýšlel, co bychom po škole mohli dělat, tahal mě ven i přesto, že se mi moc nechtělo, ale věděl jsem, že to bude stát za to. Udělal ze mě zase člověka. Napravil to, co ti tři volové ve mně tak udusili, rozbili. Slepil kousky mojí duše za pomocí laskavosti a přátelství, které jsem tak dlouho hledal.

S Tomem byl hned svět růžovější, i když tu barvu nemám zrovna v lásce, každopádně mě dokázal pochopit a nevyčítal mi to, jaký jsem, jak se oblíkám a podobně.

Zrovna jsme byli u mě doma. Už dávno jsem Toma provedl po domě, a nakonec jsme zakotvili v mém pokoji, seděli na zemi a kolem nás byly všechny moje texty, které jsem doposud napsal. Podle mě to byly jenom mazanice, ale Tom mi je chválil, líbily se mu. Hrozně mi to lichotilo, že právě on mi to chválí.

„Páni Bille, máš fakt talent, my dva bychom to mohli dát dohromady, já bych ti hrál a ty bys zpíval,“ pronesl a úsměvem na tváři.

„Já? Zpívat? Nemyslím si…“ zasmál jsem se. Je pravda, že zpívání mě bavilo, ale nikdy jsem před nikým skutečně nezpíval.

„Tak schválně, zazpívej mi něco,“ usmál se na mě. „Nějakou tvou oblíbenou písničku, co znáš.“

„Co? Ne to ne,“ styděl jsem se a to dost. Určitě si před Tomem udělám trapas.

„No tak, nenech se přemlouvat, já se klidně otočím,“ culil se na mě.

„To nemusíš… tak teda dobře, ale nesměj se prosím,“ povzdechl jsem si a uvažoval. Nakonec jsem začal zpívat jednu svou oblíbenou.

Sledoval jsem Tomův pohled, jak na mě jenom zíral, a tak jsem po chvíli přestal. Asi to bylo strašné, protože nic jiného mě nenapadá.

„A ty zkus ještě někdy říkat, že neumíš zpívat, zpíváš skvěle. A to myslím vážně, co kdybychom něco spolu zkusili? Já si skočím domů pro kytaru hm?“

„Jo to bychom mohli,“ usmíval jsem se na něj a nechal ho zaběhnout si domů. Když se s ní vrátil zpátky, udýchaně se posadil zase na zem a vzal si k sobě svou kytaru.

Byla hezká. Černě natřená a lesklá.

Pozoroval jsem Toma, jak se chvilku prohraboval v mých textech, až našel jeden, který hledal.

„Moment,“ usmál se na mě. Pouze jsem přikývl a dál ho sledoval. Když byl zamyšlený, vypadal tak… Nijak. Ne takhle nemůžu přemýšlet, je to jenom můj kamarád a nerad bych o něj přišel. Sledoval jsem, jak se soustředí a něco brnká na kytaru a při tom se díval a můj text. Zřejmě hledal vhodnou melodii. Netrvalo to dlouho a už to měl. Podal mi papír.

„Zkus to zpívat v téhle melodii,“ zabrnkal mi ji na kytaru a já pozorně poslouchal.

„Dobře,“ pověděl jsem mu. Odpočítali jsme si to a Tom začal hrát. Pak jsem začal zpívat i já. Dohromady to znělo docela slušně na to, že jsme to zkoušeli poprvé.

„Co bys tomu řekl, kdybychom spolu skládali písničky?“ Navrhl mi Tom. Srdíčko mi poskočilo radostí. Měl jsem z toho opravdu radost. Jistě, že jsem souhlasil a tak jsme to zkoušeli celý den až do večera. Stejně byl pátek, což znamená, že byl zítra víkend. Nakonec jsem Toma i přemluvil, aby u mě spal. Byla to taková výhoda, že bydlel hned naproti. Dlouho do noci jsme si povídali a leželi na mojí posteli. Byla to zábava. Dlouho jsem nic takového s někým nezažil a skutečně jsme si to užíval.

Dalšího dne, když jsem se probudil, uviděl jsem Toma spát naproti sobě na posteli. Asi jsme tak usnuli, moc si to nepamatuju. Byl jsem tiše jako myška a jenom ho pozoroval. Vypadal jinak, když spal, tak klidně a hezky.

Tom se mi líbil jako kluk. Byl opravdu hezký. Měl krásnou tvář, mandlové oči a v plných rtech piercing, který způsoboval, že jeho rty byly ještě víc sexy.

Dost, nemůžu takhle uvažovat! Je to jenom můj kamarád. Povzdechl jsem si a sledoval ho. Začínal se probouzet. Byla to snad ta nejhezčí věc, co jsem kdy viděl. Culil jsem se na něj a byl pořád ticho.

„Ahoj,“ usmál se na mě a protáhl se jako kočka. Vypadal jako medvídek, nemohl jsem si pomoct.

„Ahoj, vyspaný?“ culil jsem se na něj.

„Jo, spalo se mi dobře, co tobě? Nechrápal jsem, nekopal a podobně?“ zasmál se a díval se na mě.

„Ne, byl jsi tichoučko.“

Celý víkend jsme strávili s Tomem a společně jsme pracovali na našich písničkách, které jsme potom chtěli natočit a hodit na internet. Byla to celkem zábava, dost jsme se u toho zasmáli, ale taky jsme udělali kus práce.

Když nastalo pondělí, bylo škaredě. Pršelo a bylo zataženo. S takovýmto počasím přichází i špatná nálada a já ji neměl moc veselou. Ve škole to nebylo o moc lepší. Učení bylo nudné, všichni měli díky chmurnému počasí i špatnou náladu. Na druhou stranu to byl ale ráj oproti tomu, co jsem zažíval dříve. Navíc jsem se opravdu těšil, až půjdu domů. A k mé smůle, aby toho nebylo málo, jsem nemohl najít deštník, takže jsem šel do školy bez něj. Ani Tom ho neměl, takže to bylo ještě zajímavější.

Když jsme se vraceli domů v tom hnusném dešti, rozloučili jsme se a šli každý domů. Hledal jsem v tašce klíče, ale nenašel je. Přemýšlel jsem, co teď budu dělat. Mám čekat v tom dešti na rodiče? Pak mě napadl Tom. Jistě, určitě mě u sebe nechá.

Přeběhl jsem k němu a zazvonil na zvonek u jejich dveří. Během chvilky mi Tom otevřel.

„Tome, mohl bych prosím zůstat na chvíli u vás? Zapomněl jsem si klíče a naši nejsou ještě doma,“ poprosil jsem.

„Jistě, pojď dál,“ culil se na mě. „Vypadáš jako zmoklá slípka. Ale to oblečení musí dolů, něco ti půjčím,“ zasmál se a já šel za ním. Sundal jsem si v jeho pokoji to promočené oblečení a navlékl se do jeho tepláků a dlouhého trička.

„Nějak nám v tom plaveš,“ zasmál se Tom a rozvěsil moje oblečení, aby se sušilo.

„No jo, nemám takové svaly jako ty,“ pozoroval jsem Toma. Bylo mi v jeho oblečení příjemně.

Strávil jsem u něj většinu dne zkoušením nových písniček, nebo prostě jenom tak blbnutím. Jeho rodiče byli už doma, slyšel jsem totiž hlasy, to nás však nijak nerušilo. Seděli jsme na jeho posteli a jedli křupky.

„Chtěl bys letět do vesmíru?“ zeptal se po chvíli Tom zamyšleně.

„Do vesmíru?“ zasmál jsem se. „Já myslím, že jo, bylo by to fajn, ale mít na sobě ten obří skafandr by se mi nechtělo,“ nakrčil jsem nos a vzal si křupku.

Koukal jsem na Toma, jak o tom mluví, a moc jsem nedával pozornost jeho slovům, jako spíš jeho rtům. Jak se pohybovaly a jak si je olizoval od křupek. Přistihl jsem se, jak na něj zírám a raději jsem toho nechal.

„Tome, jak to, že nikoho nemáš?“ zeptal jsem se a tak jsem přerušil jeho mluvení.

„Nepotřebuju nikoho,“ odpověděl mi jednoduše, což mě docela překvapilo.

„Co povídáš? Všichni někoho potřebujeme…“ pověděl jsem mu. Sám to vím z vlastní zkušenosti, tak rád bych někoho měl, někoho, jako je Tom. Chvilku mlčel a já uvažoval, jestli jsem neřekl něco špatně.

„Víš, Bille, já jsem bisexuál a už jsem to zkoušel být s holkou i s klukem a jednou jsem si našel milou holku. Byla opravdu krásná, zpočátku i milá. Jenomže ona mně celý náš vztah s někým podváděla a pak mi mazala kolem huby med. Byl jsem do ní strašně zamilovaný, jako pošuk, myslel jsem, že ona je ta pravá. Snesl bych jí modré z nebe, udělal pro ni opravdu cokoliv. Až se to jednou provalilo, dozvěděl jsem se to od jednoho kluka. Myslel si totiž, že ona je moje ségra, aspoň tak mu to řekla. Dost jsem se s ní pohádal a byl vážně na dně. Tohle…“ ukázal mi jizvu na zápěstí a hodil si do pusy další křupku. „…jsem si udělal po rozchodu.“

„Chtěl ses zabít?“ díval jsem se na něj dost šokovaně.

„V tu dobu jo, ale jsem rád, že se mi to nepovedlo…“ usmál se na mě tak mile.

„To já jsem taky moc rád,“ usmíval jsem se na něj a pohladil ho po tváři. Udělal jsem to dřív, než jsem si to uvědomil, takže jsem se trochu zarazil.

Zavládlo ticho, Toma to asi taky malinko překvapilo. Díval jsem se mu do očí a přestával myslet nad tím, co dělám, protože jsem se k němu nahnul a políbil ho na rty. To bylo poprvé, co jsem někoho políbil. Srdce mi v hrudi rychle bilo a obával jsem se toho, jak bude Tom reagovat.

Tom

Byl to pro mě šok! Nečekal jsem, že Bill něco takového udělá. Vím, že byl vždycky takový plachý, ale tohle bylo opravdu odvážné. Odtáhl jsem se kousek od něj a jenom se mu díval do očí. Kousal se do rtu a čekal, jestli k tomu něco řeknu. Když to tak vezmu, Bill byl hezký kluk, ale zatím jsem na něj takhle nepohlížel, pohlížel jsem na něj spíš jako na kamaráda, kterého je nenutné chránit. Tímhle mi však vyrazil dech. Ale vzpamatoval jsem se rychle.

Přitáhl jsem si ho k sobě a začal ho líbat. Chvíli mu trvalo, než chytil tempo, ale potom mu to šlo už docela dobře. Líbali jsme se celkem dlouho, bylo to k nezastavení.

Když jsme se od sebe odtáhli, navzájem jsme se dívali do očí. Bill je měl ztmavlé. Vypadal tak vášnivě, ale zároveň plaše.

„Nechci a nebudu ti nijak ubližovat, Tomi, tak jako ta holka,“ zašeptal mi Bill a pohladil mě po tváři.

„Já vím,“ usmál jsem se na něj a ještě jednou ho políbil.

Od té doby věci nabraly úplně jiný spád. Byly lepší. Mnohem lepší než doposud. Zaplnil jsem to prázdné místo, které jsem měl už dlouho v srdci, Billovou láskou a já mu na oplátku věnoval tu svou. Svěřil se mi s tím, že já jsem vlastně jeho první, což mě potěšilo, a tak jsem chtěl, aby měl na všechno se mnou dobré vzpomínky.

Také, co se týče naší hudby, jsme začali být dobří. Naše videa měla velkou sledovanost na internetu a nás to těšilo.

Pak jsem dostal šílený nápad. Jednoho krásného dne jsem Billa přihlásil do X Factoru. Jenom doufám, že mě nezabije a půjde tam. Jsem ochotný jít rozhodně s ním. Uvažoval jsem, jak mu to co nejšetrněji říct, protože on má skutečně skvělý hlas a mohl by z něj být i slavný zpěvák.

Jednoho dne, když jsme se vraceli ze školy domů a drželi se za ruce, jsem nahodil téma o těchto soutěžích.

„Bille, nezabij mě, ale já jsem tě přihlásil do X Factoru,“ pověděl jsem mu po chvíli a koukal na něj.

„Cože? Teď si ze mě děláš srandu, viď?“ koukal na mě dost překvapeně a zastavil se na chodníku.

„Ne, zlato, nedělám si srandu. Billi, máš nádherný hlas a taková možnost by se měla využít, aspoň to zkus, já tě budu podporovat.“ Jen jsem doufal, že to nevzdá, že tam půjde, i když to bylo dost nejisté.

Celý týden jsem byl jako na vážkách a viděl, jak je Bill nervózní, ale poprosil mě, zdali bych mu nepomohl vybrat nějakou dobrou píseň. To bylo dobré znamení, že tam skutečně půjde. Stále jsem ho chválil a podporoval v tom. Uklidňoval jsem jej, ať není nervózní, že bude úžasný. Myslím, že to vzal vážně a zodpovědně a opravdu se snažil, aby nic nepokazil.

Nastal den castingu. Probíhalo to všechno pomalu. Čekali jsme tam opravdu dlouho a sledovali ostatní. Bylo tam plno lidí. Zpěváci, tanečníci, kouzelníci a spousta dalších. Někteří tam pro zpříjemnění zpívali s ostatními, aby tak zahnali tu nudu a nervozitu, která tam panovala. Byl jsem nervózní za Billa. Bohužel jeho rodiče tady být nemohli, v práci nedostali volno, a proto jsem tady byl jeho jediná podpora. Pohladil jsem ho po ruce a usmál se na něj.

„Budeš úžasný, já to vím,“ políbil jsem ho a pohladil po tváři.

„Tome, chtěl jsem ti poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal, hlavně za mou záchranu. Nebýt tebe tak tady dnes nejsem,“ pověděl mi a já viděl jeho slzičky, které jsem mu setřel a objal ho. Všiml jsem si, že nás natáčela kamera, a pak za námi přišel nějaký chlápek, zdali by s Billem nemohli udělat rozhovor. Nebyl proti. Ptali se ho na pár otázek a také řekl něco, co jsem nečekal, že řekne.

„Jednu dobu jsem byl na škole dost šikanován. Nevěděl jsem, jak z toho ven, co udělat, aby mi dali pokoj. Nedokázal jsem v noci usnout a bál jsem se, co se bude dít dalšího dne. Bylo to opravdu děsivé. Snažili se mě srazit dolů, jen proto, kdo jsem. Ponižovali mě a ničili uvnitř a prostě jim to přišlo vtipné…“ zahlédl jsem na jeho tváři slzy, které nechal volně stékat. Byl jsem tiše, překvapilo mě to, že o tom takhle veřejně mluvil, zřejmě si to asi dlouho připravoval.

„Nebylo to fér…“ pověděl ještě a utíral si slzy, které mu tekly z očí, a brzy pokračoval dál.

„Od toho všeho mě zachránil jeden člověk, který mě v podstatě ani neznal a probudil ve mně to, co oni zničili, dneska bych rád zpíval pro něj.“ Byl jsem bez dechu, beze slov, a když kameraman řekl, že to zatím stačí, jenom jsem na Billa hleděl.

„Zlato…“ vydechl jsem a prostě ho jenom objal a držel pevně u sebe.

Nakonec, když na nás přišla řada, jsme se šli postavit do zákulisí a kamera tak napůl snímala nás i okolí. Nakonec pořadatel Billa vyslal na jeviště před porotu. Držel jsem mu palce, aby to vyšlo.

Zeptali se ho na jméno věk, a poté jim pověděl něco podobného, co povídal do kamery, při rozhovoru. Porotci byli zaskočeni, ale říkali mu povzbudivá slova, přesto jsem v něm viděl nejistotu. Když jej potom vyzvali, aby začal zpívat, vyčkal si na píseň, a poté začal.

Už při prvních tónech lidé začali jásat, tleskat mu a já byl na něj tolik pyšný. Viděl jsem, jak to z něj všechno vyzařovalo, ta bolest. Jako kdyby si to prožíval znovu.

Už při zpívání plakal, ale na jeho zpěvu to nebylo znát, držel se statečně, a jakmile dozpíval poslední tóny, lidé se zvedli a začali tleskat a křičet. Líbilo se jim to.

Uviděl jsem v Billově pohledu tolik bolesti, když se díval na to publikum. Viděl jsem to také dobře na televizi, co tam byla. Zasáhlo mě to jako šíp do zad. Tolik bolesti jsem u něj naposledy viděl, když byl tak zničený, a teď mi to rvalo duši na kusy. Začal plakat, ale snažil se stále držet.

„Wow, Bille! Ještě nikdy jsem neměl možnost slyšet tolik bolesti, tolik emocí, které jsi vložil do tvé písně, vážně. Teď jsi ukázal všem lidem, kteří tě šikanovali, všem idiotům, že na tom máš!“ pověděl jeden z porotců nadšeně a já viděl Billa dál plakat.

Vždycky je v porotě jeden přísný a já se obával jeho verdiktu, protože teď byla řada na něm, ale kupodivu jeho verdikt byl kladný, pověděl, že se mu Billovo zpívání skutečně líbilo.

Chtěl jsem tam jít, jít za ním obejmout jej a utěšit, ale ještě jsem musel vyčkat. Bylo to napínavé, ale od všech dostal ANO, což znamenalo, že postupoval do dalšího kola. Bylo to něco neuvěřitelného, viděl jsem ho tam brečet a už jsem to prostě nevydržel a šel rychle za ním. Přivinul jsem si ho k sobě a pevně ho objal.

„Dokázal jsi to, jsi úžasný,“ šeptal jsem mu a všichni lidé jásali, křičeli a stáli. Tleskali Billovi za jeho dokonalý, bolestný výkon.

Když jsme se od sebe na kousek odtáhli, políbil jsem ho a bylo mi fuk, že nás vidí tisíce, nebo i miliony lidí. Jakmile jsme se políbili, lidé řvali a jásali ještě víc. Odtáhli jsme se od sebe a dívali se na tu spoustu lidí.

„Kdopak to je?“ zeptala se jedna porotkyně, slavná zpěvačka.

„Můj přítel a také můj zachránce. To on mě tenkrát a navždy už zachránil před dalším šikanováním, i když mě v podstatě neznal,“ vysvětlil jim Bill.

„Myslím, že tohle je opravdu šlechetné, je málo lidí, kteří umí bojovat za druhé. Myslím, že tenhle mladík si taky zaslouží potlesk, co?“ pověděla porotkyně a lidé tleskali a jásali, tentokrát mně, byl jsem tím opravdu dojatý.

Odcházeli jsme a věděli, že všechno už je dobré, zlé věci jsou pryč a doufám, že už nás čekají jenom ty dobré. Nikomu nedovolím, aby Billovi ubližoval, takoví lidé jsou stvůry, živí se na utrpení druhých, a to není správné. Nikdo si takový osud nezaslouží a vždycky by tady měl být někdo pro toho druhého, tak jako já pro Billa a on pro mě.

autor: Tina