Profesor 30.

Oba leželi spokojení a nazí v posteli a tiskli k sobě svá holá těla. Navzájem se zahřívali a hladili všude, kde dosáhli. Oba byli tak šťastní a plní lásky. Jejich pouto bylo tak silné a mělo pevné kořeny, že už nebylo možné, aby jim to něco přetrhlo. V pokoji byla poklidná atmosféra, která byla cítit ještě zbytky nedávné vášně.

„Víš o tom, že tě strašně miluju?“ řekl tiše profesor a jemně se probíral havraními vlasy svého miláčka. Bill se spokojeně usmál a vzhlédl ke svému matematickému princi.

„Vím. Já jsem na tom podobně. Miluju tě strašně moc, ani nevíš jak,“ usmál se a políbil Willa na bradu.

„Já tebe víc,“ pohladil jej po zádech a zadečku a políbil jej do vlasů.

„Já tebe nejvíc,“ usmál se černovlásek a kreslil Williamovi na hruď různé patvary.

„Že mě za nikoho nevyměníš?“ upřel na profesora Bill zoufalý pohled a čekal na odpověď.

„Jak tě tohle napadlo? Proč bych měl vyměnit tak krásné a dokonalé stvoření?“ usmál se na něj a vtiskl mu polibek na čelo. Billovi se na tváři rozlil úsměv štěstí.

„Já bych tě taky nikdy za nikoho nevyměnil. Ty jsi pro mě jedinečný a už ti nikdy nechci ubližovat,“ řekl tiše. Narážel tím na případ, když, aniž by chtěl, se vyspal s jiným klukem, Tomem. Moc dobře si pamatoval to utrpení a nechtěl ho znovu zažít. Willovi to došlo hned.

„Už na tohle nemysli. Je to za námi. Věřím ti, že už to nikdy neuděláš,“ sledoval jej a hladil po tváři.

„Neudělám, už nikdy,“ přikývl Bill a natáhl se ke svému matematickému princi, aby jej mohl políbit na jeho krásně vykrojené rty. Polibek trval o něco déle, než plánoval, ale i tak si jej naplno užil a hladil Williama po hrudníku.

Když se odtáhl, jenom se na něj sladce usmál a ukazováčkem mu přejel po spodním rtu.

„Přespíš u mě?“ zeptal se tiše profesor a nepřestával se usmívat. Byl tak naplněný štěstím jako ještě nikdy. Klidně by ho mohl rozdávat těm, kterým scházelo. Ale co bylo hlavní, měl své štěstí hned vedle sebe a mohl se jej dotýkat a hladit jej, jak jenom chtěl.

„Dobře. Jenom napíšu mámě, aby se o mě nebála, kde jsem, jo?“ usmál se a natáhl se pro svoje kalhoty, ve kterých měl mobil. Rychle vyťukal zprávu, kterou poslal své mamince.

William, sledoval černovláskům malý zadeček a neodpustil si jej po něm plácnout a zazubil se. Bill vyjekl a otočil se na profesora.

„Ty provokatére, abych si neplácl, ale po něčem jiném,“ culil se a jakmile mu došla doručenka, tak mobil položil na noční stolek.

„Ne, moje nádobíčko se neplácá, to by bolelo,“ usmíval se a pobaveně, a zároveň šibalsky sledoval svého malého miláčka, jak se čertil.

„Bože, ty jsi péro,“ zavrtěl hlavou a plácl sebou na postel. Sledoval Willa, jak se na něj pomalu vylezl. Ruce mu chytil nad hlavou a stehny držel jeho nohy u sebe. Na to, že byl hubený, měl vážně sílu.

„Tak já jsem péro, jo?“ zazubil se ďábelsky a Bill věděl, že je zle, když viděl profesorův výraz.

„Opovaž se, Wille!“ varoval jej, ale oběma bylo naprosto jasné, že tohle je jako bojovat se vzduchem. Naprosto zbytečné.

„Já ti dám takové péro, že uvidíš,“ usmál se a nasadil šibalský výraz a pak začal Billa lechtat. Jedna ruka mu stačila k tomu, aby udržel Billovy hubené ručky nad hlavou.

Černovlásek se svíjel jako had a pištěl. Snažil se dostat z jeho sevření, ale bylo to marné. Will ho pevně držel a pořád lechtal.

„Dost, prosím!“ smál se a pištěl na celou místnost.

„Tak co, pořád jsem péro?“ zasmál se William a koukal na něj zblízka.

„Ne, nejsi péro, jenom mě už nelechtej,“ prosil Bill a stále se svíjel. Když profesor nakonec přestal, jenom úlevně vydechl a popadal dech. Černovlasý muž z něj nakonec slezl a jenom ho pobaveně sledoval. Sledoval, jak se Bill zvedl z postele a šel ke dveřím.

„Jsi péro a chlupaté!“ řekl mu a se smíchem utekl do kuchyně. Očekával, kdy se William vyřítí z ložnice. Čekal zvuk, který ho upozorní, že jeho miláček si už pro něj jde.

„No jen počkej!“ řekl profesor a vyběhl za Billem. „Kde jsi, ty drzoune?!“ volal na celý byt. Bill se pro sebe tiše zasmál. Bál se a hledal rychle něco na obranu. Nakonec popadl utěrku, ale to už byl jeho matematický princ v kuchyni.

Černovlásek vyjekl, když se k němu Will blížil. Smotal utěrku a šlehl s ní k černovlasému muži.

„Tak ty chceš boj? Tak fajn,“ zakřenil se profesor, vzal si druhou utěrku a začali se s nimi šlehat. Nazí lítali po celém bytě a takhle blbli. Někdy se trefili, takže to zasáhlo toho druhého a trochu to zaštípalo. Ukončil to celé William, když Billa natiskl na stěnu a ruce mu držel nad hlavou. Provokativně se svým holým klínem otřel o ten jeho, takže Billa přešla bojová nálada a jenom vydechl.

„Vyhrál jsem,“ usmál se na něj a políbil ho vášnivě. Dával do toho veškerou svou energii, takže polibek byl dosti dravý.

„Myslíš?“ usmál se Bill provokativně a tiskl se celým svým tělem na to Willovo.

„Tak dobře, dáme remízu, souhlasíš? To je fér, ne?“ navrhl a čekal, co na to řekne jeho černovlasý miláček.

„Souhlasím a navrhoval bych se jít zavrtat zpátky do postýlky. Vlastně, zahrál bys mi zase něco, prosím?“ udělal na něj štěněčí očka a černovlasý muž se jenom zasmál nad tím, jak byl Bill roztomilý.

„Jistě, že zahraju,“ políbil jej ještě jednou a poté se oba vydali do ložnice. Bill se zavrtal do postele pod peřinu a profesor se posadil za klavír. Pohladil nalakované dřevo a otevřel víko. Chvíli přemýšlel a pak spustil.

Z klavíru se linula příjemně uklidňující a krásná melodie, která vyjadřovala jejich velké štěstí a lásku, kterou mají. Černovlásek jenom tiše poslouchal a zavřel oči, aby si to více užil.

Jakmile píseň skončila, otevřel opět svá očka a zatleskal na důkaz toho, že se mu to skutečně líbilo.

„Víš, co mě napadlo?“ řekl po chvíli William a na točité židli se otočil směrem k Billovi.

„Copak? Povídej,“ vyzval jej černovlásek a nedočkavě čekal, co jeho matematického prince napadlo.

„Nemáme skoro žádné fotky, což je škoda, tak mě napadlo, že bychom se mohli nechat nafotit profesionálem, abychom měli nějaké hezké fotky, a ty bychom třeba potom doplnili ještě nějakými momentkami, co bychom si udělali sami. Ale ty profesionální fotky by mohly být fajn, co říkáš?“ Celou dobu, co mluvil, sledoval výraz Billova obličeje, a když skončil svůj monolog, čekal na jeho vyjádření.

„To je úžasný nápad. Myslím, že to by mohlo být skvělé, ale kde by se to dalo udělat?“ zeptal se a šťastně se usmíval. Opravdu si cenil toho, že jeho krásný profesor myslí na všechno, a tohle byl skutečné dobrý nápad.

„Mám kamaráda, co takové fotky fotí, takže bych se ho zkusil zeptat, jestli by nás za nějakou rozumnou cenu nenafotil, myslím, že by to neměl být problém. Jen se neboj, já to všechno zjistím a dám ti potom vědět, dobře?“

„Tak dobře a teď už pojď za mnou,“ natáhl k němu své štíhlé ručky a počkal, až si k němu William vleze do postele. Spokojeně se přitulil k jeho tělu a nechal se obejmout.

Najednou ale jejich krásnou chvilku přerušil Billův zvonící telefon. Proto se k němu natáhl, a když viděl, že na displeji bliká velkými písmeny napsáno MAMKA, okamžitě to zvednul.

„Copak potřebuješ, mami?“ zeptal se milým hlasem a nechával se Williamem hladit po zádech a líbat do vlasů.

„Ahoj Billi, snad neruším, jenom jsem ti chtěla říct, že ta společná večeře by byla v pátek, bude mít Will čas?“

„Večeře bude v pátek, budeš mít čas?“ přetlumočil mu to Bill a sledoval, jak černovlasý muž jenom přikývl a rty naznačil, že jo.

„Jo bude mít čas, takže kdo všechno dorazí?“ otázal se a hladil svého matematického prince po lehce vypracovaném hrudníku a bříšku.

„No takže tam budete vy dva, Sam, já, Gordon a jeho syn. Myslím, že to bude skvělé, když se takhle pěkně poznáme, co myslíš?“

„Jo bude to fajn, doufám, že ten jeho syn nebude nějaký debil, jinak to bude peklo,“ zasmál se Bill ve Willově náručí.

„Pokud bude po svém otci, tak bude hodný. Noc nic, nebudu vás už rušit, mějte se pěkně a pozdravuj ode mě a od Sama Willa,“ rozloučila se se svým synem a poté ukončila hovor.

„Mám tě pozdravovat o mamky,“ zopakoval černovlásek a políbil Williama na rty.

„Slyšel jsem. Co jste to povídali s nějakým synem?“ zajímal se profesor a nepřestával Billa hladit.

„Oh, no Gordon má syna a chtěl by nám ho představit, takže bude na té večeři. Prý je asi o rok starší než já, tak doufám, že to nebude nějaký frajer, jinak mě klepne, mít za příbuzného nějakého debila,“ zasmál se černovlásek a vysloužil si od Willa smích a poté dlouhý polibek.

autor: Tina