Sell Your Soul 33.

Na parkoviště před nemocnicí doléhalo hlasité houkání a blikání světel. Nejdřív přijela záchranka, pak se ozvalo pískání černého Bushidova BMW, které zadriftovalo a spálilo si gumy o beton, za ním jela dvě policejní auta, která houkala, honila BMW a zablokovala ho.

Doktor tahal starší dvojče pryč, vytáhl ho z místnosti, zatímco se Tom bránil a křičel za svým bratrem. Nemohli být rozděleni, ne teď. Ne teď! „BILLE!“ věděl, že ho jeho bratr neslyší, ale zoufale chtěl být po jeho boku, chtěl, aby Bill věděl, že není sám. Kdyby se probral, nechtěl, aby se jeho bráška probudil o samotě a vyděšený ze všech těch cizinců kolem něj. „Bože, BILLE! NECHTE MĚ! PUSŤTE MĚ!“ bojoval s doktorem, kterému teď pomáhal další doktor a někdo z ochranky. „PROSÍM! ON JE-“ najednou se mu podlomily nohy, nemohl stát. „PROSÍM! Musím být s ním!“

„No tak… prosím…“ Adam položil už po čtvrté svůj telefon, podíval se na obrazovku, znova zmáčkl tlačítko ‚volat‘ a dal si ho k uchu, aby znovu volal na číslo, které se snažil dostihnout už od chvíle, co si koupil letenku. Linka zvonila a zvonila, ale nikdo ji nikdy nezvedl. Nečekal, že by to Bill zvedl, ale určitě to někdo musel slyšet, kdokoliv! „Prosím…“ vydechl zoufale, podíval se na hodiny nad cedulí s lety.

Nemohl tady další hodinu jen sedět a čekat, nemohl prostě ‚být trpělivý‘. Adam si dělal starosti: seděl na sedačce a čekal na svůj let, nebyl ani o krok blíž k tomu, aby se dostal ke svému příteli, nebo aby věděl, jestli je v pořádku. Jediné co mohl dělat, bylo číst si neúplné, nejisté domněnky a obavy fanoušků Tokio Hotel na Twitteru, promíchané s nehezkým číslem interpunkčních znamínek a jedniček, které dělaly nemožné těm zprávám rozumět; pak tu bylo pár zpráv v jazyce, kterému nerozuměl. Měl jen malé kousky informací, které si dokázal z komentářů odvodit: Bill měl infarkt, omdlel, byl odvezen do nemocnice, Tom s ním byl v záchrance, ale nic víc.

Znovu zmáčkl tlačítko ‚volat‘ a dal si telefon k uchu, opřel se o vypolstrovanou sedačku. Na druhé straně to zvonilo a zvonilo, donekonečna. Zoufale sklonil hlavu, když mu to opět nikdo nezvedl.

Koupil si letenku do Berlína, pamatoval si, že tam Bill žije, ale nebyl si jistý, jestli by tam měl letět. Nevěděl, kde se nachází, jestli je v pořádku, kdo je s ním, co se opravdu stalo… jediná věc, kterou si byl jistý byla, že někam letí. Jen se potřeboval dostat do Německa, a pak bude mít šanci. Neměl ponětí, kam půjde, až se dostane do Berlína, ale tento most bylo potřeba překročit.

Vyčerpané, ustarané pohledy se dívaly přes čekárnu, když se víc lidí blízkých s Tokio Hotel frontmanem dostávalo dovnitř. Venku za dveřmi nemocnice se tlačil tisk a blokoval dveře kamerami, mikrofony, fotoaparáty, bombardovali každého, koho poznali: matku dvojčat a jejich nevlastního otce, jejich kamaráda Andrease, manažery a bodyguardy. Jak čas utíkal, víc a víc se jich dostávalo k nemocnici, víc lidí plnilo tichou místnost. Připojili se k nim i Georg a Gustav, přijeli jako první s Bushidem a Kay Onem, Bushida málem zatkli, kdyby nepodplatil policii, která je honila až na parkoviště. V situacích, kdy šlo o život, někteří lidé ještě měli srdce.

Tak dlouho po kolapsu zpěváka čekali, nevěděli nic. Mezi nimi nebyla ani jedna klidná myšlenka, jen strach a úzkost, pocity, které se táhly s jejich nevědomostí. Negativní myšlenky se násobily, vybuchovaly jim v myslích, dokud nedošli k výsledku, k tomu nejhoršímu, co se mohlo stát, nikdo však nic neřekl nahlas. Chtěli věřit, že je Bill silný, chtěli věřit, že bude v pořádku, že se svým bratrem po boku bude Bill schopný zvládnout cokoliv.

Ani jedna sestra, ani jeden doktor k nim nepřišel, aby jim něco řekl. Alespoň matka dvojčat by měla mít právo něco vědět, ale namísto toho tu seděla v náručí manžela a plakala. Její třesoucí se ruce byly plné kapesníčků a její make-up se roztékal po obličeji, nikdo nemohl přijít na nic, čím by ji dokázal utišit.

„Oh bože…“ zašeptal Georg, který se díval na podlahu a zalapal po dechu. Otočil se na bubeníka, který se na něj se zájmem díval, jako by věděl, na co myslí. Mladík hledal Gustavův pohled, jako by se mu mohl dostat do mysli… „Adam.“

Georg se opřel o kolena, podíval se na Kaye a Bushida.

Po chvilce ticha byla rapperova lidskost znovu na světě. Chápal vše, co se mu snažil Georg mezi řádky říct. Nevyslovená slova byla opravdu urgentní, ale Georg mu to vše jistě vysvětlí po cestě, ať chce nebo ne. S jedním posledním pohledem ke dveřím na sál se Bushido natáhl pro klíčky do kapsy. „Pojď,“ otočil se na Kaye, „zavolej, kdyby se něco stalo.“

Nikdy v životě si nemyslel, že se mezi ním a jeho bratrem stane něco tak nereálného. Kdyby něco, pak si vždy představoval sebe v nemocniční posteli a Billa po jeho boku, po tom, co udělal něco hloupého. Hadičky, které mizely pod Billovým nemocničním oblečením, kyslíková maska na jeho ústech a nosu, jehly viditelné v jeho ruce, které mizely pod napjatou kůží. Pokaždé když se podíval na EKG monitor, bylo mu špatně.

Všechno v jeho třesoucím se těle se chtělo natáhnout skrz okno a dotknout se bratrova obličeje nebo ruky, jen aby věděl, že je tu s ním a v bezpečí. Podle sestry, se kterou mluvil, když Billovo srdce bude bít ještě hodinu, bude v pořádku. Ale teď byl sám, na pokraji života jen s propíchanýma rukama a sám. Bylo to všechno tak nejisté, mohli mu do těla napumpovat drogy, mohli do něj dávat dráty a hadice a spojovat ho s přístroji, mohli všechno označit tak vlídně, ale když přišlo na pravdu, nemohli dělat skoro nic.

Opřel se rukou o okno, snažil se skrz něj cítit, snažil se spojit s dvojčetem. Tom zavřel oči, opřel se čelem o sklo a snažil se nacítit co nejvíc ze svého sourozence, komunikovat s ním tak, jak to dělal už od dělohy. Skoro slyšel bratrovo srdce, pomalé a stálé, nejsladší hudba, kterou kdy slyšel. Sevřel prsty, skoro jako by na nich cítil Billův dotek. Ať už byli od sebe, jak chtěli, Bill byl s ním, jejich spojení bylo silné, čisté a nedotčené.

„Vydrž to. Bojuj.“ Zvedl pohled a znovu se podíval na bratra přes různé hadičky a věci pod peřinou. Nikdy si neuvědomoval, jak hubený Bill je, až teď, když se jeho oči zaměřily na zpěvákův hrudník a dívaly se, jak se zvedá a klesá v pomalých, hlubokých nádeších. Chtěl držet to křehké tělo, chtěl ztlumit jeho bolest a ochraňovat ho na věky věků od všech, od všeho, přesně jak mu příroda kázala. On se narodil první, silnější a odvážnější z nějakého důvodu, nebyla to náhoda. „Bojuj, Bille.“

autor: Raiju