The Little Merman 13.

Tom ještě před odjezdem na letiště vzal Billa na úřad, aby mu rychle vytvořili pas, k čemu musel zfalšovat rodný list a vymyslet si jeho údaje, až na datum narození, který s Billem dali dohromady. Ale všechno jde, když znáte ty správné lidi na správných místech. Když měli všechny doklady v ruce, vyrazili na letiště, prošli kontrolou a zanedlouho už byli na cestě v Tomově soukromém letadle, společně s Georgem a Dogem, který nevypadal, že by se mu letadlo zrovna dvakrát líbilo.

„Páni, to je jako v nějakém akčním filmu, zfalšované doklady a tak, co když na to někdo přijde?“ ušklíbl se Georg na Toma, který jen protočil oči.

„Neblbni, kdo by na to přišel? A hlavně, kdo by na to chtěl přijít? Je to v pohodě, neboj…“

„No dobře, mně to stejně může být jedno, vždyť jsem z obliga.“ Podíval se na Billa, který měl na klíně položený Tomův laptop, usmíval se, vykřikoval nadšením a zběsile klikal. „Co to dělá proboha? Hraje wowko?“

„Nakupuje.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že je nakupování napínavý. Podívej se na něj, vypadá, jako kdyby se chystal vyhrát bitvu století a stát se pánem meče.“

„V životě na počítači nebyl, nech ho být.“

„A ty nechtěj vidět ten účet…“

„Mě nějaký účet nezajímá.“

„No jo, já zapomněl. Ty máš továrnu na peníze.“

„Ne, o to nejde. Chtěl jsem říct, že jsem mu nedal číslo svojí kreditky.“

„A koho teda? Snad ne mojí? Tě zabiju, jestli jo! Máma mě už takhle podezřívá z toho, že obchoduju s drogami, jestli tam zjistí, že chybí milion, tak mě zabije a zavře mě do podzemí a nikdy už neuvidíš můj překrásný obličej a budeš celé noci plakat nad svým zlomeným srdcem!“

„No jasný, pro tebe bych brečel celá staletí.“

„To už bys byl mrtvej.“

„Ubrečel bych se k smrti. Ó, má lásko.“

„Zase se uklidni, nebo tě Bill uslyší… tak čí účet to bude?“

„Tátův.“ Pokrčil rameny.

„Jako… jako účet tvýho… ne, nee, ne ne ne ne ne, to nemůžeš! Chceš, aby ho nenáviděl, aby ho zabil? Aby tě zabil?“

„Proč by nás měl zabíjet? Má peněz dost… vždyť je velkej šéf…“

„Ano a jednou budeš velkej šéf ty, a chceš snad, aby až budeš velkej šéf, si neměl ani floka na to, abys mohl platit všechny ty kraviny jen proto, že si tvůj Bill jednoho dne sedl za počítač a nakupoval?“

„Přeháníš. A kdyby, tak prostě jen zvednu daně.“

„Bože můj, myslím, že až přijdeš k vládě, emigruju…“

„Škoda. Zrovna jsem tě chtěl jmenovat svým dvorním idiotem…“

„Myslíš šaškem?“

„Bývávalo…“

***

Letadlo přistálo na soukromém letišti nedaleko panství. Tom jemně vzbudil Billa, který vyčerpán nakupováním a drancováním kreditní karty usnul, a pomohl mu z letadla ven. Dog vyběhl ven jako první a nadšením z toho, že stojí znovu na zemi, se vyčůral na nohu čekajícímu sluhovi.

Billovi bylo jedno, jestli je ve vzduchu nebo na zemi, protože jediné, co si opravdu přál, bylo být ve vodě. Ať už třeba jen ve vaně, kterou měl tu čest navštívit ještě před odjezdem, a bylo to pro něj jako znovuzrození. Už se nemohl dočkat, až si do ní zase zaleze a bude si užívat bublinkovou lázeň.

„My se projdeme,“ kývnul Tom na čekajícího sluhu a vzal Billa kolem pasu, přitulil si ho k sobě a políbil ho do vlasů. „Vítej doma.“ Zamumlal a usmál se.

Bill mu polibek bázlivě oplatil a společně vyšli k jeho novému domovu. S Georgem a Dogem v patách.

„Oblečení ti sem přijede zítra, přivezou ti to, všechno…“ usmál se Tom na Billa po cestě.

„Dobře.“ Přikývl Bill, rozhlížel se po zeleni kolem nich. „Děkuji ti, jsi opravdu ten nejlepší člověk na světě.“ Zazubil se na něj a vtiskl mu polibek na tvář, Tom se maličko začervenal.

„Nemáš zač, pro mě je to maličkost.“ Pro Toma maličkost, pro jeho otce překvapení na výpisu z účtu.

„Kdy se setkám s tvým tátou?“ pousmál se Bill, když ho Tom vedl k sobě do pokoje. Nebo spíš do své části domu. „Nechtěl bych, abych… abych udělal něco nevhodného nebo… nebo tak. Víš? Přeci jen… Moc se tu nevyznám.“

„Přijede až zítra ráno, neboj… To proto jsme museli přijet my už dneska, víš? Protože přijde jeden, jak to říct… Prostě přijde jeden důležitý člověk a já s ním musím něco vyjednat, když tu táta není…“

„A kde je?“

„Musel odjet na nějaký koncil.“

Bill se radši neptal, co to neznamená, nechtěl vypadat hloupě. „Takže, tohle všechno bude jednou tvoje?“ zastavil se u jednoho z oken po cestě do ložnice a zadíval se ven.

„Ano Simbo, všechno to, kam dopadá slunce, je naše říše a jednou to všechno bude tvoje…“

„Cože?“ podíval se na něj Bill nechápavě.

„Ale nic, to bylo v jednom filmu…“ zasmál se Tom sám svému vtipu.

„Oh… pustíš mi nějaký film? Často o tom mluvíš a já jsem ještě nikdy žádný neviděl…“ usmál se Bill a otočil se k němu čelem, opřel se o parapet a píchnul ho ukazováčkem do hrudníku. „Pusť mi nějaký hezký film, prosím… Už mě bolí nohy z toho věčného chození…“

Tom se usmál, beze slova ho chytil a vzal ho do náruče, Bill vypísknul a dostal polibek na špičku nosu. „No dobře, pustíme si film a dáme si k tomu něco dobrého, umírám hlady…“

***

Na televizní obrazovce pomalu ale jistě končily titulky, Bill se podíval na Toma, který ležel vedle něj, a musel se pousmát. Tom usnul, hlavu měl položenou a nosem byl zabořený do šlehačky, kterou tu měli, aby si ji mohli dát na palačinky. Bill do něj trochu šťouchl prstem, čímž Tomovi hlavu trochu posunul a obličej mu zamazal ještě víc. Omluvně se pousmál a nakrčil nos. „Jujda.“ Zvedl se z postele a rozhodl se, že se porozhlídne po svém novém obydlí.

Venku na nebi svítil měsíc, bylo kolem druhé hodiny ranní, Bill potichu šel temnou chodbou. Lehce nakračoval, aby nikoho neprobudil, prošel okolo pokoje, ze kterého se ozývalo strašné chrápání. Zastavil se a nakouknul dovnitř. Na posteli tam ležel rozvalený Georg a slintal si na polštář, vedle něj ležel Dog a slintal mu na obličej. Bill se zašklebil a pokračoval v cestě. Po chvíli došel k velkému schodišti, které rozdělovalo dům na druhou polovinu. Zajímalo ho, co je na druhé straně, a tak se rozhodl, že to také zjistí.

Bill došel až na konec chodby, na kterém byly lehce pootevřené dveře. Skousnul si ret a nakouknul dovnitř, nikdo tam nebyl. Přirozeně. Bill vešel dovnitř a rozhlédl se kolem sebe. U zdí byly police plné knih, od podlahy až ke stropu, pootevřel údivem pusu. „Páni,“ vydechl. Přemýšlel, zdali Tom některé z nich četl, přemýšlel, koho byly, komu patřily. Pak jeho pozornost upoutalo velké okno s výhledem do zahrad. Byl odsud vidět celý krásně nasvícený pozemek, všechny fontány, které i v tuto pozdní hodinu byly v provozu. Bill se otočil a znovu si prohlídl ty obrovské police a stovky knih, rozhodl se, že se odsud nehne, dokud ho Tom nenaučí trochu lépe číst, a dokud všechny ty knihy nepřečte. Zasněně se usmál. To tu s Tomem bude muset zůstat na celou věčnost, určitě to zvládnou. Určitě.

Jeho oko v šeru zahlédlo židli, spíše křeslo, vždyť to bylo jedno. Nohy ho stále bolely a byl z celé té cesty a všeho pobíhání unavený, potřeboval si sednout. Posadil se, opřel se a vypísknul. Křeslo se s ním přehouplo dozadu a zvrátilo se. Bylo houpací. Bill s ránou upadl na zem a celý roztřesený se snažil zvednout. Povedlo se mu při tom ještě rozbít vázu, která stála s kytkou na stolku vedle něho.

Na chodbě se rozsvítilo, ozvaly se kroky. Bill si skousl ret. Byl v problému, to bylo jasné.

„Já toho pitomýho psa snad zaškrtím! To se člověk nemůže ani vyspat?!“ ozvalo se na chodbě.

V pokoji se rozsvítilo. Nebylo jisté, kdo byl ve větším šoku. Bill stál jako zkoprnělý, protože do pokoje vešel člověk, kterého v životě neviděl, a bál se, že má opravdu velký problém. I když Dog by měl problém zřejmě větší. Ve dveřích stál pán, na sobě měl saténové černé pyžamo, rozcuchané hnědé vlasy a vykulené oči. Pusu neustále zavíral a otevíral, jako by nevěřil tomu, co právě viděl.

Tam před ním, v celé své kráse, musel stát zřejmě anděl. Tomův otec pohledem těkal na Billa před ním a na něco, co zřejmě viselo za Billem, mladík se neodvážil otočit. Billovi se na tvářích rozlil ruměnec. Takovým pohledem se na něj nikdy nikdo nedíval, ani Tom ne.

V místnosti panovalo hrobové ticho. Všechno kolem jako by přestalo existovat, čert vem rozbitou vázu a ránu, která se před chvílí ozvala, čert vem hodinu spánku. Starší z nich měl pocit, jako by se v něm probudilo něco, co už před tak dlouhou dobou zemřelo. Jako by jeho srdce znovu začalo tlouct, jako by se všechny rány a jizvy na něm zacelily, a on byl znovu úplný. Konečně se cítil úplný, konečně se cítil živý. „Lillian…“ vydechl skoro neslyšně. Nebyl si jistý, jestli ještě spí, nebo jestli je vzhůru. Nebyl si jistý, jestli se mu to jen nezdá… Po tváři mu stekla slza a na rtech se objevil smutný úsměv. „Tohle přeci nemůže být pravda…“

Bill se konečně odvážil odtrhnout od něj pohled, zadíval se do země. Kousal si nervózně ret, když cítil jak je u něj blízko, pohled znovu zvedl a zadíval se mu do očí.

„Omlouvám se, já…“

Do pokoje vešel rozespalý Tom se šlehačkou všude po obličeji, zíval a mnul si rozespale jedno oko. Když ale viděl svého otce a Billa, rychle se probudil.

„Oh bože, tati! Co tady děláš?! Měl jsi přijet až ráno! Co to bylo za ránu? Bille, co tady děláš? Hledal jsem tě!“

„Bille?“ nakrčil Tomův otec obočí a podíval se na osobu před sebou, pustil ruku, o které nevěděl, že drží. „Jak…“

„Oh, bože můj… Tati, tohle je Bill, Bille, můj milovaný otec, hlavní šéf tohohle domu, ale můžeš mu říkat-„

„David.“ Usmál se nejistě hnědovlasý a podal mladíkovi ruku.

Bill ji přijal a rychle ji stiskl, potřásl s ní a přistoupil k Tomovi.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás probudit, opravdu… Opravdu se moc omlouvám, já jsem, nechtěl…“

„To je v pořádku, nic se nestalo.“ Zřejmě to opravdu musel být jen sen. Nemohl si přeci myslet, že by to mohla být pravda. Srdce se mu sevřelo.

„Pojď, Bille, půjdeme spát. Na povídání bude času dost ráno.“ Rozhodl Tom, vzal Billa za ruku a vedl ho pryč z pracovny, která dřív patřila jeho matce.

David tam zůstal stát, díval se za nimi a tiše vydechl. Otočil se k obrazu své ženy a slabě se pousmál. Modlil se ke své lásce tak dlouho, až vystoupila z rámu.

autor: LilKatie