Kráska a Zvíře 2.

Hmm, tak žádný úchyl ani vrah o mě očividně zájem nemá. Odemknu si zadní vchod do malé restaurace a jdu se obléci. Tahle práce je tak mizerná a hnusná, jenže nic jiného mi nezbývá. Vlastně ano, ještě jsem mohl jít dělat kurvu, ale to mi přišlo nechutné. Kurvu jsem dělal dost dlouho, když pak mi to bylo příjemné, pak už jsem jí vlastně ani nebyl. Měl jsem z Toma pocit, že mě má rád. Vydechnu. Miluju ho. Tak strašně moc ho miluju, i přesto, že je mrtvý a opustil mě. Převléknu se do věcí a dám si zástěru. Musím umýt haldu nádobí, včera jsem to nestihl, a pak ještě uklidit jídelnu. Hlasitě si zívnu, namáčejíc ruce do horké vody. Aspoň někdy cítím horkou vodu, doma mi neteče. Jak bídně jsem to dopadl. Od kluka, který měl vše, na co si ukázal, až k socce, která nemá ani horkou vodu na sprchu. Stisknu zuby. Ještě chvíli, Tome…

*****

„Bille! Dělej, kde se, sakra, flákáš? Máš tu haldu práce, a ty jsi někde ve skladu!!“ slyším křičet šéfa. Už to ani nevnímám. Jednám roboticky, mechanicky. Je mi fakt všechno volný.

„No jo, už jdu.“ Syknu a vylezu s novým jarem.

„Ještě jednou, mladej, a letíš!“ štěká pořád. Umí ten chlap i něco jinýho?!
„Tak víte co? Já končím!“ syknu, pustím všechno na zem a jdu pryč. Slyším jen nějaké nadávky na moji osobu. Ignoruju to. Hodím zástěru do kontejneru a až tady venku vychladnu a dojde mi, co jsem to udělal. Přišel jsem o jediný příjem peněz. Do pytle!!!! Naprosto zničený se doplazím do bytu a lehnu si. Nemám chuť na nic.

*****

Už několik dní se snažím sehnat si nějakou novou práci. Musím brzo zaplatit nájem, a jestli ne, vyhodí mě na dlažbu. Začínám z toho být vyčerpaný. Jak psychicky, tak fyzicky. Jestli nic nenajdu, budu se muset snížit k té nejhorší možné alternativě -prodávat sám sebe- a to opravdu nechci. Takové ponížení bych už vážně nesnesl. Ale když teď tak přemýšlím, proč já vlastně za miláčkem nejdu už teď? Proč? Protože nemám dost odvahy. Jsem hrozný srab. Mám strach sáhnout si na život. Proto bych byl i rád, kdyby mě někdo zabil, zamordoval, prostě cokoliv, co by mě zprovoznilo z tohohle světa. Dneska naposledy půjdu do centra a zkusím sehnat nějaké zaměstnání, díky kterému bych mohl zaplatit nájem a něco malého do žaludku. Trochu se upravím, abych nevypadal jako zombie, a vydám se na poslední nadějnou pochůzku.

Když se mi ani večer nepodaří sehnat práci a už ani necítím ten mrazivý pocit, že mě někdo sleduje… je mi jasné, na co přišel ten pravý čas. Sednu si na postel a opřu se o stěnu. Vzdávám to. Už tu nechci být. Několikrát zhluboka vydechnu, v prstech převracím malou stříbrnou věcičku. Moje kamarádka.
„Tak holka… je čas,“ zhluboka vydechnu. Jsem připravený. Zaříznu ostrou hranu do kůže. Přivřu oči pod ostrou bolestí, ale ta postupně odplouvá, stejně jako rudá krev. Zavřu oči a klidně odcházím za mojí láskou. Cítím, jak mé tělo slábne, víčka těžknou, dech se zpomaluje. Už jen chvíli.

Slyším hlasy, šeptají, mluví rychle, nesrozumitelně. Pomalu otevřu víčka a zasáhne mě prudké světlo.

„Pšš… ticho už se probouzí!“ dívka… ach ano, je to dívčí hlas. Zase oči zavřu a projede mnou zimnice.

„Bille?“ slyším své jméno. Nechci otevírat oči. Je mi mizerně. Doufal jsem, že to zabere… i když asi vlastně mohlo. Třeba jsem v nebi. Ale vlastně spíše v pekle. Jenže to by tu bylo horko, a to opravdu není.

„Bille, notak, otevři oči,“ trochu zamručím a nakonec poslechnu. S hlubokým výdechem se rozhlédnu. Příjemný pokoj, teple barvy a přítmí. Nechápu to. Kde to jsem?? Několikrát zamrkám a pomalu si sednu. Přede mnou sedí Mária a usmívá se na mě.

„Kde to…“ rozhlížím se. Nic nechápu. Myslel jsem, že utekla nebo ji zatkli.

„Klid, Bille,“ usměje se na mě konejšivě. Sklopím pohled ke svým ovázaným zápěstím a překvapeně zamrkám.

„Já… asi tomu nerozumím…“ brouknu, mám šílenou saharu v puse. Jako by to instinktivně vycítila, podá mi sklenici vody.

„Pochopíš…“ nic víc mi neřekne. Pomalu se zvedne a opustí pokoj. Vydechnu. Vyhrabu se z peřin a zjistím, že jsem nahý. No super. Tohle není normální. Naštěstí v rohu na židli je poskládané oblečení. Pomalu se postavím a podlomí se mi kolena. Sakra. Tohle mě překvapilo. Na druhý pokus se mi to naštěstí podaří a jsem schopný stát. Pomalu s pomocí, přidržujíc se stěny, dojdu až k židli. Volné tepláky a tílko? Ach proč mi to tak připomíná šatník od Toma? Rychle zamrkám, abych zahnal slzy. Pořád to nezvládám. Pořád mi hrozně chybí, a teď když jsem viděl Máriu… znovu to otevřelo již trošku uzavřené rány. Vezmu látku do rukou a mezi prsty ji promnu. Přísahal bych, že cítím Tomovu vůni. Nakonec se do toho obléknu a vykročím opatrně na chodbu. Rozhlédnu se doprava, doleva a pomaličku jdu ke schodům. Shlédnu dolů a málem se mi zastaví srdce, když spatřím postavu v černé mikině.

autor: Mykerina