Bod zlomu
Když se dveře na operační sál konečně otevřely, vyšla z nich malá sestřička v růžovém, její melírované vlasy byly stažené do culíku, který se houpal, zatímco se dívala na skupinu lidí a snažila se někoho najít. Její bledé oči se zadívaly na vzlykající paní v rohu, která ležela manželovi v náručí, jediná další žena v místnosti. „Simone? Jste Billova matka?“ zeptala se tiše a mile tónem hlasu, který nečekali.
Paní vstala a její manžel ji následoval. Její červené oči hledaly sestřičku, snažily se něco najít, snažily se zjistit, co chce říct nebo na co se chce ptát. „Jsem.“ Zachraptila, její hlas byl drsný od pláče. Gordon ji chytil kolem pasu a druhou ruku jí položil na rameno, snažil se jí dodat sílu.
„Můžete jít se mnou? Váš syn vás chce.“
Nejisté oči se podívaly na Gordona, pak na Gustava a pak po zbytku místnosti, přemýšlela, proč ona a ne oni. Všichni si zasloužili Billa vidět, vědět, jak na tom je.
„Bill? J-je v pořádku? Prosím, řekněte mi, že je v pořádku.“
„Myslím Toma, on vás chce vidět, madam.“ Řekla sestřička, co nejmileji mohla, šla blíž, aby mohla mluvit tišeji. „Bill je stabilní, ale teď nemůže mít návštěvy. Je to stále velmi na hraně.“
Tato slova jí zlomila srdce. Složila se na svého manžela, její hlava se zabořila do jeho hrudníku a slzy jí tekly víc než kdy předtím. Ti kolem ní odvrátili pohled a snažili se nedodávat jí bolest tím, že by ji pozorovali, aby se cítila trapně za svou bolest. Pláč matky byl bolestivý, obzvlášť když to byla matka někoho, koho osobně znáte. Bylo to srdceryvné, zatracené, poslední zvuk, který tu byl, jako by se víko rakve zavíralo.
„Nezapomínej na Toma, Simone.“ Zašeptal starší muž, opřel si hlavu o její, ta ji jemně zvedla, aby se na něj podívala. „Tom tě teď potřebuje.“
Zavřela oči a přikývla, cítila, jak se přes ni přelila vlna viny a strachu. Všichni lpěli na Billovi, jejich myšlenky ale ani nezavadily o jeho bratra, o to, jak to Tom zvládá. Tom, který bojoval a jel s bratrem v záchrance, který ho neopustil a byl stále po jeho boku, který na něj stále dával pozor a který tam sedí, kdyby se stalo to nejhorší.
„Ale Bill je stabilní?“ zeptal se Kay, podíval se na sestru. „Že ano?“
„Pro teď. Během hodiny… se může stát cokoliv.“
Rapper se zvedl na nohy, přešel blíž, aby jí mohl pošeptat: „Jaké má šance?“ nechtěl slyšet odpověď, ale ona byla první a možná jediný člověk, se kterým o zpěvákovi mohl mluvit, musel z ní dostat co nejvíc informací. „Prosím nelžete mi. Já to zvládnu.“
„Ne moc velké.“
Simonino, Gordonovo a jeho srdce kleslo až do žaludku. Najednou soucítil s každým v místnosti, s každou nadějí a modlitbou, která byla pronesena. Ticho na ně padlo jako ticho před tou nejhorší bouří.
„Nevzdávejte to, ano? Prosím… znamená tolik pro tolik lidí. Nenechte ho… ano?“
„Děláme, co můžeme, pane.“ Přála si, aby mu mohla říct víc, slova útěchy nebo něco, co by jim všem dalo naději, než bude muset říct tu chladnou odpověď. Ale co když jim dá falešnou naději a pak se všechno zhroutí? Jako zdravotní profesionál neměla právo dávat lidem falešné naděje, ale jako lidská bytost nechtěla nic víc, než říct, že bude v pořádku a že bude moct ráno jít domů. Ale tak život nefunguje.
Kay odvrátil pohled, promnul si krk a prsty semknul telefon, co měl v bundě. Nechtěl Bushidovi říct to, co právě slyšel, nechtěl být posel tak hrozných zpráv, které by jeho kamarádovi zničily svět. Jeho prsty vytáhly tenký telefon a s posledním pohledem na sestru a rodiče dvojčat odešel do rohu čekárny.
***
„Proč je ten člověk tak důležitý?“ starší z nich rozepnul kufr a otevřel ho, rychle hledal mezi kovovými šperky, oblečením a bundami, které stály víc než nové auto.
„Adam je Billův přítel.“ Řekl Georg tiše.
Bushido se najednou zastavil, podíval se na basáka a zmateně se mračil. „Myslíš to vážně? Ten kluk má přítele?“
„Úžasného přítele.“
„Takže je gay?“ zpěváka znal roky, Bill chodil za dívkami, díval se na dívky, obdivoval je, nikdy se mu nelíbil kluk nebo někdo, kdo by kluka připomínal. Bill naléhal a trval si na tom stejně jako v rozhovorech, že je naprosto hetero. Slovo ‚přítel‘ bylo pro Bushida novinka. Rychle za sebe setřásl šok a pokračoval v honu na telefon.
„Nemyslím, že je gay, Adam je jen výjimka.“ Georg otevřel další kufr a hledal v riflích a tílkách, měl dojem, že narušují Billovo soukromí. Rozepnul kapsu uvnitř kufru. „NAŠEL JSEM TO! Našel jsem to!“ vyndal z kapsy telefon a dotkl se displeje, aby ho rozsvítil, odhalil tak jeden zmeškaný hovor za druhým. Přes padesát z nich během 90 vteřin, nejspíš každý druhý z nich šel do hlasové schránky. „A on rozhodně ví, že je něco špatně…“ vyzvánění bylo na potichu, dokonce i kdyby Adam volal celý den a noc, nikdo by to neslyšel.
Jen jak se Georgův palec přesunul tak, aby našel Adamovo číslo, Bushidova ruka se ponořila bez varování do bundy a našla vibrující telefon. „Kay.“ Řekl a dal telefon na reproduktor.
Basák se zastavil v tom, co dělal a poslouchal.
„Musíš se sem hned vrátit, kámo.“ Pauza, Kay se zřejmě díval kolem sebe jako často, neměl rád, když ho někdo sledoval. „Sestra zrovna přišla, aby si s sebou vzala Billovu mámu, není na tom dobře.“ Nemuseli ho vidět, aby věděli, že se tváří zkroušeně a vrtí hlavou. „Musíte se sem vrátit. Hned.“
Ruka staršího z nich po jeho boku ztuhla, zaťala se v pěst. „Hned tam budeme.“ Nebylo tu žádné sbohem, když ukončil hovor, podíval se na Georga. Dlouhé ticho se mezi nimi natáhlo, jen se na sebe dívali, přemýšleli a komunikovali skrz svůj největší strach. „Radši abys sem dostal prdel toho kluka, fofrem. Musíme se vrátit.“
***
Zpěvák dal ruce dozadu a začal si rozepínat řetízek, sundal si prsteny a vyhrnul si rukávy své bílé košile, aby si sundal zlatý náramek, dal je do bedýnky a čekal na kontrolu. Sklonil se a rozepl si boty, přidal je do bedýnky, následoval je pásek. Díval se, jak každý muž, žena a dítě před ním prošli pod detektorem kovu. Jak pod ním projel vozíček, pak se řada zastavila.
Pomněnky se nervózně podívaly po frontě, snažil se zůstat co nejdéle a limitovat tak šanci, že ho někdo pozná. V tuhle chvíli nemohl slíbit, že by byl sociálně přijatelný a milý, jeho adrenalin byl vysoko, jeho srdce bylo strachem a obavami šíleně rychlé. Pro jednou ve svém životě to nebyl let, z čeho byl nervózní, bylo to, co se stane, až za osmnáct hodin přistane. Ani jeden z jeho hovorů nebyl vyslyšen a on nebude schopný být s někým v kontaktu, dokud letadlo nepřistane v Michiganu za čtyři hodiny. Čtyři hodiny byly v tuto chvíli jako věčnost.
Když se vozíček přesunul a fronta se začala opět hýbat, zpěvák se zhluboka nadechl a vydechl, snažil se zůstat klidný. Jeden člověk prošel, a pak další. Adam zvedl ruce a nechal ochranku prohledat ho. Zrovna když se chystal vystoupit z detektoru, z bedýnky se ozvaly vibrace, bzučelo to silně a všichni se po něm otočili. Aniž by pomyslel na to, kde je nebo jak se na něj ochranka dívá, Adam se natáhl po bedýnce a vzal svůj telefon.
„Pane, položte ten telefon.“ Oslovila ho paní, ale on ji ve své panice ani neslyšel.
„Bille?!“ vykulil oči, když si dal telefon k uchu. Dech se mu zadrhl v krku a všechny zvuky kolem něj utichly, jediné co existovalo, byl telefon v jeho ruce, spojení s Billem a dýchání na druhé straně.
„Tady je Georg. Bill je v nemocnici.“
„Kde jste? Je v pořádku? Právě nastupuju na letadlo do Berlína, j-je to tam, kam bych měl letět?“
„Pane, položte ten telefon!“
Žena z ochranky se natahovala po jeho telefonu, mladík se ale odtáhnul, potřeboval si telefon u ucha udržet za každou cenu. „DRŽTE KURVA HUBU!“ odsekl, zrovna když na něj Georg začal mluvit, ten mu rychle odpovídal, protože nejspíš slyšel, co se dělo v pozadí u Adama.
„Nasedni na to letadlo. Zavolej na tohle číslo, až někde přistaneš.“
„Pane, jestli ten telefon okamžitě nepoložíte, budu vás muset odvést.“
Poslední varování, cítil to v jejím hlase. „Omlouvám se, je to důležité!“ otočil se na ni, prosil, dal zápěstí pryč, protože mu ho chtěla vzít. Začal k němu běžet párek velkých bodyguardů, Adam zacouval. „Je Bill v pořádku?“
„Musíš se sem dostat co nejrychleji, Adame.“ Řekl Georg klidně, tiše a hovor skončil.
Na zpěváka se ochranka zle koukala, jako by byli připraveni na něj vytáhnout zbraně. Rychle vrátil telefon do bedýnky a zvedl ruce na znamení toho, že se vzdává, jen doufal, že je nenaštval tak moc, aby ho tu zdrželi déle, než bylo potřeba. S malou nadějí od Georga, Adam už měl směr. Měl to nejmenší světýlko, které ho vedlo, ale bylo to stále lepší než nic.
***
Chodba byla tichá, jasně osvětlená a nevlídná. Bílé a šedé linoleum na podlaze se lesklo pod jejich chodidly, zaprášené obrazy v dřevěných rámech na zdech, které míjely, železné stoly s počítači nebo vybavením projížděly kolem, tlačily je sestry s unavenými obličeji a prázdnými výrazy, přemýšlely a přály si být někde jinde.
„Kde to jsme?“ zeptala se Simone tiše, jen o trochu hlasitějším šepotem. Chodba jako by si vyprošovala ticho, jako by bylo opovážlivé jen zakašlat, stejně jako u doktora v ordinaci nebo na hřbitově. Zdálo se tu chladno, bylo to tu sterilní a konečná stanice, chodba sama o sobě jí přinášela pocit, že sem nepatří.
„Tohle je oddělení jednotky intenzivní péče. Váš syn sem byl přesunut hned po operaci.“ Řekla jí a jejímu manželovi sestra a slabě se usmála, zahnula za roh a šla dál další chodbou.
Hned za dalšími dveřmi byl starší z dvojčat, jeho ruka byla přitisknutá na chladný povrch okna před ním, jeho hlava visela dolů a oči byly tak vzdálené, díval se skrz sklo. Vypadal tak staře a moudře, tak dospěle, a vůbec ne jako vždy předtím. Kytarista vypadal, jako by zadržoval ty nejtěžší slzy a nejtěžší vzdychy, zadržoval dech a myslel na bratra. Neotočil se k matce, když se její ruka dotkla jeho ramene. Neodtrhnul oči od Billa, ani na vteřinu ne.
Byli ponecháni o samotě, mohli se jen dívat, oba dva se dívali na věci, které si Tom už prohlédl. Jak mohlo být Billovo tělo tak hubené, jak se jeho hrudník slabě zvedal a klesal. Gordon se díval na oči svého nevlastního syna, přemýšlel, jestli se otevřou, jestli se od té doby, co omdlel, už otevřely.
„Měl infarkt,“ zamumlal Tom tak tiše, že to jejich uši sotva zaslechly. „Hrudník ho bolel už před tím, než začalo vystoupení, ale říkal, že je to kvůli tomu, že je nervózní.“
„Infarkt… ve vašem věku? To nedává smysl, ne u někoho tak mladého a zdravého, který nikdy předtím nebyl hospitalizován.“
„Adam mě varoval. Varoval mě, že je Bill v problémech a já mu nechtěl věřit.“ Poprvé za minutu zamrkal, byl na svém bratrovi tak fixovaný, že mu z nich naprosto vyprchalo světlo a zatemnila je ta nejhlubší vina. „Slyšel jsem ho, jak si to bere před show a nechtěl jsem tomu věřit… tak jsem ho nezastavil.“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Simone, otočila se na syna.
„Co si vzal?“
Tom byl na dlouhou chvíli zticha. Nepohnul se a sotva jen mrkal, jen se díval na zpěváka a zavíral se do hloubky své mysli. Zadržoval dech na tu nejdelší chvíli, všechna jeho pozornost byla na hrudníku jeho bratra a přístroji vedle něj, který monitoroval tlukot jeho srdce. „Bill bral kokain.“ Řekl tiše, měl pocit, jako by říkal rodičům, že jeho bratr už zemřel nebo že láme důvěru, kterou do něj Bill vložil a že říká každé jeho intimní tajemství.
Na chvíli nastalo ticho. Pár se podíval na Billa, na jeho bledou kůži, která se táhla přes kosti, přes ostré boky a žebra, která se zvedala pod peřinou. Byl tak hubený, tak křehký, nikdy předtím si to neuvědomovali.
„Proč jsi ho nezastavil?“ zeptala se Simone nakonec, zadržovala vzlyk, takže zněla, jako by se měla rozsypat na kousky. „Proč si ho nikdy nezastavil?“
„Já nevím.“ A právě proto se cítil, jako by zradil pro něj toho nejdůležitějšího člověka. Jako by rukou tlačil Billa k pultu a nutil ho to šňupat. Najednou přemýšlel, jak dlouho to Bill dělal nebo jak často, kolikrát přehlížel bratrův nebezpečný zvyk. Nemohl rozumět tomu, jak to Billovi procházelo, jak to mohl nevidět. Žili spolu, pracovali spolu, 24 hodin denně byli spolu, sedm dní v týdnu. Dvojčata si ani nekýchla, aby o tom ten druhý nevěděl, tak jak mohl sakra Bill brát kokain? Bylo to jen někdy? Jen před show? Bylo to, když byl v koupelně? Kolik koupelen vidělo jeho návyk?
„Oh, Bille…“ její ruka se setkala se sklem hned vedle ruky Toma, přála si, aby se mohla svého mladšího syna dotknout, aby ho mohla držet a aby všechno bylo v pořádku. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že bude tady, obzvláště ne za těchto podmínek. Nikdy by si nepomyslel, že se bude dívat oknem na svého syna, který bojoval o život, že bude vděčná za každý jeho nádech, že bude zadržovat dech a doufat, že se on znovu nadechne. Nikdy si nemyslela, že tohle přijde.
Tomovy konečky prstů už necítily teplo, po kterém toužily, namísto toho cítil jen hladké, chladné sklo. Vibrující hřejivý pocit, který jím protékal, najednou zmizel. Měl pocit, jako by se držel ruky a ta ruka mu byla silou vyrvána. Pohledem se instinktivně přesunul k EKG, díval se, jak zelená čára skáče nahoru a dolů, stabilně, pak skočila výš než předtím a spadla dolů, stabilní, skočila níž…
Hlasité pípání začalo zvonit tichou místností, vysoce posazený zvuk a výkřik bez varování. Zelená linka na monitoru skoro neskákala, padala… byla rovná…
„Ne… ne! Ne, to ne! NEDĚLEJ TO! BILLE, TO NESMÍŠ!“ starší z dvojčat křičel, vrhl se ke dveřím, rozrazil je a běžel k posteli, zrovna když sestry vyběhly do chodby. Ale najednou se zarazil, nevěděl co dělat, nevěděl kam jít. Tolik světel, tlačítek, kabelů…
Místnost se plnila, ruce ho odtahovaly, tlačily ho ke dveřím, hlasy přes sebe křičely. Dělo se toho tolik najednou: viděl jehly, viděl přístroj na elektrošoky ze záchranky, viděl, jak se ruce pohybují po Billově hrudníku a nejednou mezi sestrami a doktory neviděl nic.
Tom si byl jistý, že nedýchá, zadržoval dech, rukou se držel dveří pokoje tak silně, že jeho prsty byly bílé, byl tak zmatený, tak vystrašený a nevěděl, co dělat. Slzy ho pálily v očích, kterýma nemrkal, nemohl se dívat, jak jeho bratr umírá, to prostě nešlo! „Vrať se, Bille. Vrať se. Vrať se, neumírej mi, ne…“ lapal po vzduchu, nebyl schopný ho nabrat do plic, v tu chvíli to pro něj bylo až moc.
Po tom, co stál na kraji naděje a strachu po tak dlouhou dobu, to začal ztrácet, hlas se mu lámal do vzlyku, který už nedokázal zadržet. „Bille!“
autor: Raiju
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Další díl už v sobotu. J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Co k tomu mám napsat? Já už nevím:-( Už ať se to někam pohne… ke špatnýmu nebo k dobrýmu, je mi to fuk, ale tohle mě ničí!
Moc děkuju za překlad..
Mam z toho nervy v kyblu doufám že Adam příjede včas.
Pro mě je také strašně těžké napsat komentář…
Raiju prostě dvojčata ráda trápí a tady se jí to povedlo měrou více než vrchovatou.
Dnes to byl opravdu bod zlomu a to doslova, protože právě teď se rozhoduje o Billově osudu, o životě a smrti…
A i když byl dnešní díl hodně krutý, ani v nejmenším to neublížilo genialitě, se kterou Raiju svoje úžasné věci píše ♥
Takže na vzhůru na další díl a doufejme, že bude líp 🙂
Ještě mám dotaz na LilKatii. Povídka pokračuje v druhé řadě, která ale není dokončená a asi už dokončená ani nebude. Bude se i druhá řada překládat nebo zůstaneme jenom u té první?
A moc děkuju za překládání tohoto skvostu 🙂
[3]:Zrovna včera jsme to s Janulí řešily 🙂 Druhá řada není dokončená a Raiju ji označila jako "abandoned" zčehož plyne, že už ji asi tak na 90% nedokončí… Tudíž by to podle mě bylo zbytečný 🙂
[4]: Škoda, já se občas chodím koukat, jestli si to Raiju přece jenom nerozmyslela a nepřibyl nějaký nový díl a tak trochu jsem doufala, že ty máš třeba nějaké lepší zprávy přímo od pramene. No, co se dá dělat… 🙂
To ne 🙁 Panebože, co mám napsat… já vážně nevím. Je toho na mě moc. Fakt skvělá povídka, to se mi snad ještě nestalo, abych byla tak v háji… Děkuju za překlad moc moc moc :* jste skvělý, holky, tohle je fakt umění 🙂
miluju tu povidku a snad budeBilll v poradku:D jinak kdovi jak to dopadne s tomem a s adamem…nesmis to vzdat bulle bojuj:D bud chlap:D