You hold my destiny in your arms 14.

Marcus nejistě vyhlížel z okýnka. Už dobrou hodinu trávil na okenním parapetě s knihou v ruce a doufal, že každou chvíli se objeví na příjezdové cestě jejich domu jemu známé černé auto. Předpokládaný čas jejich návratu, tedy Billa a Anise, byl maximálně o desáté hodině dopoledne, jak bylo Anisovou tradicí, ale teď byla jedna hodina odpoledne a stále nic se nedělo. Emmet za tu dobu stačil připravit oběd, přičemž se snažil uklidňovat čím dál více nervózního Marcuse, a od té doby, co tu byl na návštěvě Johnny, Tayler byl zalezlý ve svém pokoji. Vycházel jen, když nutně potřeboval, takže jen při urvání nějakého kusu žvance nebo návštěvě koupelny, jinak nekomunikoval a vůbec zapíral svoji existenci.

„Pořád je vyhlížíš?“ zamrkal překvapeně Emm, když přišel sklidit svůj hrnek od kávy. Marc pokrčil jen rameny, aniž by mu věnoval jediný pohled. Od malička měl strašlivě ustaranou povahu a upínal se k lidem, kteří mu byli velice blízcí, což Anis s Billem byli. „Oni se jen někde museli zdržet, kdyby se něco dělo, Anis by nás určitě zkontaktoval.“ Pokusil se jej uklidnit těmi samými slovy, jako už dělal od 10 hodin dopoledne.

„No a co když právě nemá možnost, jak nás informovat?“ konečně mu blondýn opětoval tvrdý pohled, než jen zase s povzdychem sklonil hlavu a hlasitým zvukem zavřel knihu, kterou měl před sebou rozloženou. „Jen mám strach, to je přeci normální.“

„Samozřejmě, že je.“ Usmál se Emmet a přešel k němu blíž. „Ale znáš Anise, kolikrát se zaplete do něčeho a zpozdí se. Třeba si jen zajeli na oběd nebo něco takového. Moc se strachuješ.“ Marc pokrčil rameny a slezl na zem, odkládajíc knížku na stůl.

„Je to špatné?“ povzdychnul Marcus a nechal Emmeta přejít k němu blíž.

„Ne, není.“ Pousmál se na něj povzbudivě a jedním objetím jej přitisknu pevně k sobě, za což byl Marc v tuto chvíli vděčný. „Slibuju sám za sebe, že se vrátí v pořádku, dobře?“ na chvíli jej zase odtáhnul, aby mu pohledem mohl stvrdit svůj slib. Marcus přešlápnul s povzdychem, ale opětoval mu krátké spojení očí a vděčně se usmál.

„Nevím, co budu jednou dělat, až se rozdělíme.“

„Musí si nás koupit jeden a ten samý majitel.“ Pokrčil Emm rameny. Marcus se upřímně rozesmál a zavrtěl hlavou. „No co? Nedám mu jiných možností.“ Zasmál se společně s ním a rýpnul prstem blonďáka pod žebra. Ten se hbitě odtáhnul a promnul svá žebra.

„Naivo.“ Odfrknul posměšně a pohlédl na chvíli zase z okna.

„Já vím, nejradši bych nechal věci tak, jak jsou momentálně.“

„I s Taylerem?“

„Pro toho bych jen nasadil přísnější výchovu a trošku ho vychoval k obrazu svému. Anis je na něj moc mírný, podle mého vkusu.“

„To máš pravdu. Měl pro něj slabost, dokud se neobjevil Bill.“ Marc se opět vysadil na kuchyňskou linku. „Možná je mi ho trochu líto svým způsobem. Žil v domnění, že tu pro někoho je větší měrou, a tak pro něj tohle byl ostrý pád ze srázu, když se objevil někdo, kdo mu tu jeho pozici přebral. Je z nás tří nejmladší, potřebuje nad sebou ještě někoho, kdo na něj bude dohlížet a dávat mu alespoň hrstku péče.“ Vysvětlil své myšlenkové pochody a zapřel se rukama za zády. Emmet vypadal, že nad tím chvíli přemýšlí, než se na jeho tváři rozrostl chápavý pohled a opět přešel ke svému příteli blíž, tentokrát mnohem spjatější. Marc pozvedl obočí, ale úsměv opětoval. „Co?“

„Líbí se mi, jak starostlivě a dospěle uvažuješ. Už nejsi takový to malý ucho, co se rádo nechávalo ukájet Anisem a občas mu s radostí drze odsekávalo.“ Zasmál se Emmet, lehce tisknouc chlapcovy boky. Marc přivřel oči a sledoval jej naoko varovným pohledem.

„Dospěli jsme, můj drahý příteli. Ani ty už nejsi ten malý chlapec, co se zase snažil hrát rozumného a dávat neustále nějaké poučné rady. Teda, občas tuhle vlastnost v sobě ještě nepopřeš, ale přeci jen.“ Usmál se Marc a trošku se k němu sklonil. „Časy se mění, ale mění také nás, jsme tohohle faktu obětmi všichni, je to pozorovatelné.“

„Svatá pravda.“ Přitakal Emmet a natáhnul ruku, aby mohl pohladit protější polštářky, které vyřkly tuhle nenávratnou pravdu. „Pravda.“ Přejel po nich prstem, absolutně neschopný v sobě potlačit nějakou soudnost, kterou v sobě vůči blonďákovi už nějakou tu dobu držel. Vyrůstali spolu téměř polovinu dětství, pod rukou Anisovou. Jejich pouto bylo natolik silné, že si ani nedokázali připustit, že by někdy mělo být zatraceno.

Svůj vztah považovali za pevně bratrský a dosti spjatý. Nebylo snad dne, který by netrávili po svém boku jako ti nejvěrnější přátelé. Ani Anis, ani Tayler, ani Bill by jim nemohli nahradit toho druhého, přestože se oba chovali k ostatním dosti vlídně. Ač tohle neviditelné pouto nemohl nikdo vidět, oni si jej až moc dobře uvědomovali, jen se báli překročit jeho nejvyšší hranici. Možná teď, Emmet měl malé nutkání o náznak.

„Pamatuješ, jak jednou dostal Anis chuť na trojku?“ uchechtl se Marcus potichu, čímž vytrhl zamyšleného Emmeta, který stále přejížděl palcem po narůžovělých rtech, z myšlenek. Pozvedl obočí a pousmál se na náznak souhlasu. „Nebylo to špatný, tenhle dům neobýval ještě nikdo další krom tebe, mne a Anise. Pamatuju si, jak jsem v zápalu hry málem spadnul z Bushidovy postele.“

„Vždycky jsi byl střevo.“ Zasmál se souhlasně Emmet, stejně tak vzpomínajíc na tu celkem dlouhou, nenasytnou noc. Mohlo to být tak tři roky zpátky. Chlapci měli čerstvých patnáct a Anis jednou přišel lehce podnapilý domů s nápadem, že by mohl zase jednou prohnat oba chlapce, ovšem najednou. Nahnal je hravě do svého pokoje, kde se strhla dosti erotická hra, kde by mohli i mistrovští pornoherci závidět. Emmet vzpomínal, že ložnice nebylo jediné místo, kde dováděli. Ložnice, kuchyň, obývací pokoj, pracovna, koupelna, terasa. Pobaveně odfrknul, když mu na mysl přišlo přirovnání ke hře na honěnou.

„Čemu se směješ?“ pousmál se Marcus, který zatím přesunul jednu svou ruku za jeho krk a něžně jej hladil po týle, až Emmet slastně zamručel a naklonil hlavu trochu do strany.

„Vzpomínám na to. Jak vždycky někdo z nás utekl jinam a ostatní jej neomylně následovali jak poslušní psi. A taky vzpomínám na to, jak Anis musel na chvíli odskočit, aby vyřídil hovor, a my měli tak zhruba deset minut pro sebe.“

„Oh, vím! Akorát jsme byli u něj v pracovně. Seděl jsem na kraji stolu a ty jsi přešel ke mně. Trochu nejistě jsi mě popadl za boky a snažil se mi nahradit Anise, který do mne těsně před tím, než musel odejít, zasouval. A pak jsme znenadání skončili oba na zemi v naprosté euforii a Anis pak přišel, absolutně šokovaný tím, co na podlaze vidí.“ Zasmál se Marcus, který měl teď zavřené oči, aby si dokázal lépe vybavit momenty minulosti.

„Pak se díval.“

„Ano, pak se díval.“ Kývnul pobaveně Marcus. „Bylo to dobré.“

„Bylo to úžasné.“

„Kurva úžasné časy!“

„Jo!“ zasmál se Emmet a přešlápnul na místě. Nacházeli se v přibližně stejných polohách, nad kterými vzpomínali, což si oba docela dobře uvědomovali. „Od té doby jsme nikdy my dva…“

„…já vím. Bylo by to zvláštní, navíc jsem nechtěl riskovat, že by to Anise nějak provokovalo.“ Přikývnul Marcus a opět otevřel oči, aby mohl na svého přítele chápavě pohlédnout. „Přitom bych se nebránil.“ Podotknul potichu, a když k němu Emm zvedl překvapeně pohled, Marcus se nepatrně zaculil, tisknouc jeho týl pevněji. „Vždyť noci jsou dlouhé.“

„Jo.“ Usmál se Emmet. „Teď už to víme.“

„Víme to od začátku.“

„Nech toho.“ Protočil Emm trochu otráveně očima. Marcus se krátce zasmál, než se k němu lehce sklonil.

„Tak jo, už mlčím.“ Zamumlal na půl úst, jeho oči přikované na rtech protějšku. Povzdychnul, než se k nim natáhnul na maximální blízkost a jemně se o ně otřel. Emmet se usmál a trochu se do toho nevinného polibku, pokud se tomu dalo tak říkat, opřel. Dlouhá doba odříkávání a potlačování chtíče prokazovala své, když Marc zoufale zaúpěl a vyšel okamžitě bez zdržování vstříc. Pevně se zapřel o jeho ramena a prohloubil naléhavě polibek. Posunul se pohodlněji na kuchyňské lince, čímž nechtěně zvrhnul svůj stejně už vychladlý šálek čaje. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, oba do sebe byli zakleslí, zbaveni ostatních myšlenek. Až zvuk chrastících klíčů je probral z rozvášnění. Emmet odskočil od blonďáka, který nadšeně pohlédl do chodby, udýchán lehce z dlouhého nenabrání kyslíku.

„Jsou tu!“ Vydechl úlevně a seskočil z linky. Pousmál se na Emmeta, kterého ještě obdaroval krátkým pohlazením po ruce, než vykročil do chodby. Zastavil se mezi dveřmi, kde spatřil poměrně unaveného Anise a Billa, který se s oddychem zbavoval svých tenisek. „Už jsem se bál, že se něco stalo!“ pokáral je naoko vyčítavým, ale zároveň úlevným tónem.

„Udělej mi kávu, prosím, budu u sebe v ložnici.“ Zamumlal Anis pouze, aniž by se obtěžoval s nějakým pozdravem či vysvětlením, proč se vlastně tolik zpozdili. Jakmile se zul, sundal kabát, beze slov zamířil nahoru po schodech rovnou do své ložnice, kde za sebou bouchnul dveřmi. Bill povzdychnul a promnul krk, pohlížejíc na své dva kamarády, nechápavě stojíc ve dveřích. Pousmál se na ně vlídně a všichni společně zamířili do kuchyně, aby Marcus mohl postavit vodu na kávu a vyzpovídat černovláska.

*

„Tohle se vážně stalo?!“ překvapeně vydechl Marc, zakrývajíc šokovaně pusu dlaní, zatímco společně trávili čas nad obědem. Anis odmítl jídlo, stejně jako Tayler, takže jejich tříčlenná sestava dál setrvávala. Bill přikývnul s vážným výrazem. Už dobrou hodinu jim líčil vše, včetně toho, co se odehrálo mezi ním a Anisem. To samozřejmě probrali do detailu, kdy se Emmet i Marcus spokojeně culili a tahali z něj každou podrobnost. Pak ale přišla ta horší část včerejšího dění, o které si Bill pomyslel, že bude dobré se o ni s chlapci podělit. Snažil se být přesný a sdělit jim každou minutu události, aby je tak vžil do té dramatické situace. A docela se povedlo, protože Marcus poněkud pobledl a Emmet už se snažil několik minut polknout sousto.

„Tohle se vážně stalo.“ Přikývnul Bill s povzdychem a napíchnul na vidličku kus masa. „Ale ráno mu Johnny volal, že prý se tisíckrát omlouval a zaručil mu maximální bezpečnost. Prý to byl jeho zkrat, kterého teď ohromně lituje, prý o něj nechce přijít.“ Zamračil se trochu Bill, ale pokračoval dál. „Nicméně celou cestu byl Anis ostražitý jako rys, neustále se ohlížel do zpětných zrcátek a každých 10 minut zastavoval, aby se ujistil, že není nikým sledován. Proto se naše vracení trochu protáhlo, tak se nezlobte.“ Pousmál se Bill omluvně především na Marcuse, který si vlastně hned, jak dorazili do kuchyně, neodpustil malou hysterickou scénu.

„Netušil jsem, co se dělo, v pořádku.“ Ujistil ho pohledem. „Věříš tomu, že to od něj bylo upřímné, Bille?“ neodpustil si otázku, protože tušil v jeho slovech pochybnosti.

„Ne.“ Povzdychnul Bill. „A myslím, že ani Anis ne, už právě proto, jaký byl při cestě. Myslím, že teď potřebuje klid pro sebe a přemýšlet, případně si zajistil pár kontaktů, co by stáli při něm. Mumlal něco i o tom, že nechá Johnnyho sledovat nebo tak něco. Že si někoho na to najme.“ Zamručel Bill a sledoval obsah svého napůl prázdného talíře. Pohlédl na chlapce naproti sobě, a když viděl jejich nejisté pohledy, zvedl se od stolu. „Omluvíte mě, když půjdu k sobě? Jsem unavený, půjdu si asi na chvíli lehnout.“

„Ne, jasně, jen jdi.“ Pobídnul ho Emmet okamžitě a vzal mu z rukou nádobí, aby ho mohl sklidit. „Uvidíme se třeba k večeru, hm? Určitě budou dávat nějaký dobrý film.“

„To zní skvěle!“ usmál se Bill a bez dalších slov se vydal po schodech nahoru, míříc ke svému pokoji. Akorát sahal po klice, když jej upozornilo něčí zakašlání. Otočil hlavu do strany, kde tušil osobu, a překvapeně pohlédl na Taylera, který přešlapoval ve dveřích svého pokoje.

„Bille, můžeš na chvíli?“ zaprosil takovým tónem, který Billa trochu vyvedl z míry. Ten tón byl laskavý, přátelský, a především prosebný, což by od něj čekal asi nejméně. Trochu se zamračil a hodlal pokračovat ve svém plánu zalézt do své ložnice a prospat se pořádně.

„Jsem unavený.“ Odbyl ho jen.

„Prosím, bude to chvilka.“ Téměř zoufalé zaúpění. Bill protočil lehce očima, ale vydal se teda mlčky k němu, kde byl pozván do jeho pokoje. Vlastně tu ani jednou nebyl, neměl tušení, jak vypadá Taylerovo doupě. Rozhlédl se kolem a zjistil, že chlapec bude asi trvat na pořádku, protože každá věc měla své místo, nikde nepůsobilo nic nesrovnaným dojmem. Pokoj sladěný do světle zelené, která kontrastovala s tmavším nábytkem. Bylo tu docela útulno a působilo to tu příjemným dojmem. To se ale nedalo říci o obyvateli tohoto pokoje.

„Tak mluv, Taylere, jsem opravdu unavený a potřebuju se prospat.“ Pobídnul jej Bill, stojíc u dveří, o které se ležérně opřel.

„Nechceš se posadit?“

„Ne, opravdu se nehodlám zdržovat.“ Zavrtěl odmítavě hlavou Bill.

„No dobře. Já jen… přemýšlel jsem o svém chování a celkem o všem, co se vlastně děje od té doby, co jsi přišel. Ta atmosféra, která se vytvořila, je docela dost dusná, došel jsem závěru, že s takovou bychom se tu všichni začali a chvíli dusit.“ Mumlal dál, jeho tón zněl přesvědčivě a Bill jen překvapeně poslouchal. „Vím, že na tom mám podíl hlavně já a mé hloupé, závistivé chování. Neměl jsem takový být, Bille, bylo to ode mne dětinské se tak chovat. Má to dopad jak na nás dva, tak i na Anise a kluky, a to já nechci. Chci, abychom spolu přežívali v klidu a míru, bez nějakých zbytečných sporů. Proto se ti chci omluvit a poprosit tě, jestli bychom nemohli my dva začít znova? Smazat všechno to nehezké, co mezi námi nastalo a začít úplně znovu?“

Bill pootevřel lehce ústa udivením, ale ihned je zaklapl a přešlápnul.

„No já nevím…“

„Prosím, dost jsem nad tím přemýšlel a cítím vinu na své hrudi. Rád bych se té tíhy zbavil, ale nepůjde to, dokud mi neodpustíš.“ Zvedl k Billovi opět prosebný pohled, až Bill trochu zapochyboval. Proč najednou taková změna chování a prosby o usmíření? Dali mu snad kluci nějakou lekci, zatímco byli s Anisem mimo domov? Nebo se prostě jen opravdu zamyslel nad svým chováním? Možností mohlo být mnoho. Za každých okolností, Billovi o nic nešlo, co se týče jejich rivality. Teď měl Anise a možná by uvítal i klid v domácnosti. Pak už by snad nemohlo nic překážet v poklidném soužití, takže jen smířeně povzdychnul.

„Fajn, je mi to vlastně jedno. Můžeme to smazat a nevracet se k tomu.“ Přikývnul tedy souhlasně.

„Opravdu?“ Tayler se rozzářil jako dítě, které vidělo poprvé vánoční stromek o Vánocích, a nadšeně se zvedl ze své postele. Bill protočil očima.

„Jo.“ Přikývnul a trochu překvapeně vydechnul, když jej chlapec sevřel pevně v objetí. Bill kulil oči na protější okno a přinutil se poplácat ho chlácholivě po zádech a odtáhnout od sebe. „Dobrý, tak v pohodě, ano?“

„Dobře, omlouvám se, jen mi to udělalo radost! Protože jsem myslel, že se na mne upřímně vykašleš, vlastně bys měl na to právo, nedivil bych se. No, Bille, snad to mezi námi bude perfektně klapat, můžeme si zítra popovídat víc, co říkáš?“ Usmál se nadšeně.

„Jo, skvělý nápad, ale teď už půjdu, dobře?“ ukázal ke dveřím, které vzápětí otevřel, aby mol naznačit, že se opravdu už nehodlá zdržovat.

„Jasně, jdi si odpočinout.“ Kývnul Tayler a Bill konečně zamířil definitivně k sobě, kde se zavřel a zamířil okamžitě k posteli, kam nechal odpadnout své tělo. Poslední dva dny byly opravdu šílené, musel uznat. Nepočítal teda pozitivum, kterým myslel opravdové sblížení s Anisem. Pousmál se pro sebe, zavřel oči, a aniž by se namáhal nějakým převlíkáním, se vzpomínkami na jejich první společnou noc rychle usnul.

autor: PeTiŠka