Profesor 31.

William měl plné ruce s organizováním letního plesu. Jeho kolegyně Julie onemocněla, takže na to s Annou byli sami a museli zařizovat plno věcí. Měli sice ještě čas, jenomže kdo ví, co všechno se může přihodit, a proto by nebylo dobré, kdyby byli v časové tísni.

Bylo toho najednou nějak hodně a přestával stíhat. Ve třídách musel napsat písemky a musel je opravit, takže mu ani moc nezbýval čas na jeho miláčka. K tomu mu slíbil, že se poptá na ty fotky, což ještě neudělal, a také se neúprosně blížil termín společné večeře. Měl však jednu velkou výhodu. Měl chápavého přítele, který, když mohl, snažil se pomoct, v čem to jenom šlo, třeba i s organizováním plesu.

„A co tyhle? Vypadají hodně dobře,“ řekl Bill a ukázal Willovi další fotky květin, které našel na internetu. Profesor právě opravoval další písemky jedné třídy. Na chvíli vzhlédl od opravování a podíval se.

„Jo ty jsou krásné, ty by šly, tak si napiš adresu, číslo a jaké to jsou květiny, jo?“ řekl mu a opět sklopil hlavu.

Původně nechtěl Billa s tímhle otravovat, když jeli ze školy a chtěl jej vyložit doma, ale černovlásek naléhal, takže jel nakonec s ním a pomohl mu. William byl za to strašně vděčný, měl toho aspoň méně.

„Vlastně ani nechápu, proč se s tím tak spěchá, vždyť ten ples je až za dva týdny a kousek,“ zavrtěl Bill nechápavě hlavou a všechno si to opisoval.

„Mě se neptej, to ředitelka tak naléhá, abychom to měli připravené. Stále se bojí toho, že se pak nebude stíhat. Znáš ji, někdy hrozně zmatkaří,“ pokrčil jednoduše Will rameny a opravoval už poslední písemku. Bylo už deset hodin večer a oni se tím ještě stále zabývali.

„Tak hotovo, už mám další třídu hotovou. U tohohle jednou chcípnu,“ oddechl si černovlasý muž a unaveně se opřel o opěradlo židle.

„Máš toho ještě hodně?“ zeptal se Bill a vypnul notebook.

„Chybí mi ještě jedna třída, ale na to už vážně nemám, to opravím zítra. Dneska jsem už hotový. Napřed se nervuju se studenty, nechápu, co to s nimi bylo. Byli extrémně protivní. Pak se dozvím, že je Julie nemocná, a nakonec mě dorazí tohle,“ postěžoval si. Černovlásek k němu přišel a pohladil ho po jeho černých vlasech. Will si hlavu opřel ho Billovo bříško a nechal se hladit.

„Ty jsi moje Popelka, viď?“ usmál se černovlásek a přehraboval se ve stejně barevných vlasech, jako měl on sám. Odpovědí mu bylo jenom zabručení.

„Pojď, necháme už toho, já si tě pěkně umyju, a pak ti udělám masáž, chceš?“ usmál se Bill a koukal se na svého unaveného profesora.

„To by bylo fajn,“ vydechl a nechal se vytáhnout na nohy a za ruku odvést do koupelny. Bill se o něj postaral. Sundal z něj i ze sebe oblečení a oba si vlezli do sprchy.

Černovlásek jemně roztíral po Willově těle voňavý gel, a poté jej opláchl vodou. Sám se také rychle umyl, a nakonec se oba usušení vydali do ložnice.

„Máš nějaký masážní olejíček nebo krém?“ optal se Bill, když stál jenom v ručníku, který měl omotaný kolem pasu, ve dveřích koupelny.

„Prohrabej se v košíku, ono se tam určitě něco najde,“ odpověděl mu profesor a položil se na břicho na měkkou postel. Po chvíli se vrátil jeho malý puberťák s vítězoslavným úsměvem a masážním olejíčkem v ruce. Vylezl si na postel a obkročmo se posadil na Willův zadek. Nakapal trochu olejíčku na jeho záda a tak jej začal důkladně masírovat.

William pouze spokojeně mručel, a vychutnával si ten pocit, když mu Bill promasírovával ztuhlá záda a uvolňoval mu je.

„To je bomba,“ vydechl profesor blaženě a vnímal černovláskovy štíhlé ručky všude na jeho zádech.

„To jsem rád, že se ti to líbí, už tě tolik nebolí záda, viď?“ usmál se a pokračoval ještě hodnou chvíli v masírování.

„Ne, nebolí, je to senzační uvolnění, tohle budu chtít častěji,“ usmál se pro sebe. Měl ruce pod hlavou a spokojeně zavřené oči.

„Pokud za to dostanu nějakou odměnu, tak proč ne?“ zasmál se černovlásek a už přestal masírovat a slezl z Willa, který se překulil na záda.

„A jakou odměnu bys chtěl?“ spokojeně se na něj usmál a pohladil ho svou štíhlou rukou po tváři.

„Polibek,“ usmál se skoro až stydlivě jeho malý puberťák a díval se do těch vlídných čokoládových očí, které se na něj dívaly s láskou a něhou. Pak si jej Will přitáhl pro polibek. Dlouze a procítěně jej políbil jako poděkování, že mu dopřál tak skvělé uvolnění zad.

Nakonec to byl Bill, kdo si Williama stáhl k sobě do náruče a profesor si položil hlavu na jeho hrudník. Bill jej jemně hladil v černých vlasech a prohrabával se jimi, aby tak svého utahaného matematického prince uspal. Sázel na to, co má on sám rád a po čem rychle usne, a skutečně to fungovalo. Za chvíli už jenom slyšel klidně a pravidelné oddechování. Sám pro sebe se jenom spokojeně usmál a dovolil si také usnout a ponořit se do říše snů.

xXx

Celý týden se táhl neskutečně pomalu a bylo to úmorné a vyčerpávající. Možná, že to bylo prostě jenom špatné období, ale většina lidí byla unavená a neměla už na nic jiného náladu. Možná za to mohlo špatné klima nebo postavení hvězd. Třeba za to také mohla sluneční erupce a třeba si za to také lidé mohli sami, že na sebe samotné i na sebe navzájem kladli vysoké požadavky a úkoly.

Co však bylo na tohle všem pozitivní, že byl pátek a celý úmorný týden skončil. Většina lidí se vracela do svých domovů šťastná, že si konečně na chvíli odpočinou nebo se pobaví s přáteli.

Také Bill se vracel domů. Jeho krásný profesor jel k sobě, aby se mohl připravit na večeři, která měla být u Billa doma.

„Mami, nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zeptal se černovlásek, když vstoupil do kuchyně.

„Možná, vezmi Sama a pomoz mu obléct se a umýt, zase jedl čokoládu, a buď tak hodný a pokliď hračky, ať o ně někdo nezakopne, já tady mám plno práce s jídlem. Děkuju,“ usmála se na něj vlídně. Byla ráda, že má tak hodného syna. Každý druhý by si zalezl k sobě do pokoje a vylezl, až by byla večeře hotová.

„Tak pojď, prcku, teda tys tomu dal,“ koukal na jeho špinavé ruce a pusinku. Vedl jej do koupelny, kde mu pomohl ručičky i pusinku umýt.

„Tys tu čokoládu snad jedl celým tělem, ne? Podívej se, jak vypadáš, jako čuník,“ zasmál se a malý Sam se na něj jenom dětsky culil.

„Kdybys viděl, jak byla dobrá,“ zakřenil se malý chlapeček a utíkal do svého pokojíku.

„Mohl jsi mi nechat, ty lakomče,“ zasmál se černovlásek a vydal se za svým bráškou, a pomohl mu se převléct do čistého oblečení.

„Já chtěl, jenomže ona byla tak dobrá, že než jsem si to uvědomil, byla už pryč,“ pokrčil ramínky a pořád se tak dětsky usmíval.

„Musíme ještě uklidit ten nepořádek, tak co bouchlo tentokrát?“ koukal se na něj a pomáhal mu uklízet hračky.

„Vybuchla tady obrovská bomba a všechno mi rozházela. Všichni bojovníci pak zachraňovali můj pokoj,“ vyprávěl mu a házel hračky do boxu. Bill se pouze smál a společně se svým bráškou uklidili hračky i z obýváku a kuchyně.

„Přijde dneska Willi?“ vyptával se zvědavě Sam a poskakoval všude kolem. Měl strašně moc energie.

„Jo, přijde a přijde i Gordon a Tom,“ zatleskal vesele ručičkama a zase někam odběhl.

„Tom? Jaký Tom?“ hleděl černovlásek překvapeně na svou mámu. Moc tomu nerozuměl.

„Gordonův syn se jmenuje Tom,“ odpověděla mu jeho máma. „Co je, tváříš se, jako bys viděl smrt,“ sledoval jej dál s nechápavým výrazem.

„Ale to nic,“ zavrtěl Bill hlavou. Bylo to tak zvláštní, ale na mysl mu padl Tom z Georgovy oslavy. Ten Tom, se kterým Willa podvedl. Ale to je přece hloupost. Na světě může být plno takových Tomů. Šance je jedna k milionu, že by to byl ten Tom.

autor: Tina