The treasure from Philippine​s 14.

(z pohledu Kaye)

S naprosto oněmělým výrazem a neschopen k nějaké činnosti jsem sledoval celou tu scénérii, která se děla přede mnou. Měl jsem dokonalý výhled na Tomův nahý zadek, jeho kalhoty se nacházely až někde u kotníků, a na stejně tak nahého Billa v pase, který skrz přivřené oči sledoval mou přítomnost a tisknul svého bratra pevně k sobě. Jeho rty byly mírně pootevřené v úšklebku a zrychleně oddechoval. O spokojeném výrazu Anise nemluvě. Nemohu uvěřit, že i přesto, jak jsem Tomovi dal jasně najevo, jak nejsem s jejich intimním vztahem spokojený, tu teď stojím a dívám se přímo, jak Billa šuká bez zábran. Myslel jsem, že jej mrzela má slova, a naopak se pokusí najít východisko, jak to mezi námi srovnat. Tohle je výsměch.

„Ahoj, Kayi, přidáš se?“ protnul ticho Bill, jehož úsměv vzrůstal každou sekundou, kterou jsem jen prostál nevěřícně u dveří. „Jsme teprve v rozjezdu, nemusíš mít strach, že bys o něco přišel.“ Zamručel ještě dodatkem a moje pěsti se pevně sevřely.

„To je dobré, myslím, že si jen vezmu něco k pití a odejdu, nemám zájem trávit čas někde, kde se zřejmě dávíte nad svými nepřípustnými orgiemi.“ Odpověděl jsem chladně, a jak jsem řekl, popadl jsem svou skleničku, kterou jsem tam před tím nechal, otočil se a zamířil pryč. Moje kroky mířily s jasným cílem ven a popíjel jsem tu několika procentní břečku, doufajíc, že ze sebe spláchnu ty nepříjemné pocity kolem žaludku. V hlavě jsem neustále viděl obrázek Toma, tisknoucího tu malou bestii na zeď – cítil jsem prostě hlubokou zradu. Akorát jsem hodlal vyjít zadními dveřmi ven z budovy, když mě zarazila něčí ruka a lapání po dechu.

„Kayi, počkej, chci ti něco říct.“ Poprosil udýchaně Tom a já se nechal tedy zastavit, protáčejíc u toho očima. Je to tak klasické, jako v každém filmu – nevěra, snaha vysvětlit, jaký to byl strašný omyl a nedorozumění – láskyplné odpuštění. Doufám, že tohle ode mne nečeká, protože bych nerad ranil jeho lehce manipulovatelné srdce. Kouknul jsem na něj na znamení, že tedy poslouchám, ale zároveň jsem tím naznačil, že ve mně zrovna zájem nepřekypuje. „Já vím, že jsi naštvaný, a že nejsi pro tohle, aby se dělo. Ale to, co si viděl, jsem opravdu v plánu neměl, Bushido nás odtáhnul tam dolů a společně s Billem mě vyhecovali. Znáš přeci ten pocit, kdy na tebe někdo tak moc tlačí, že tomu nejde zabránit, ne? Byla to jen nadrženost, potřeboval jsem se vybít a Bill… prostě…“ zakoktal se lehce a horlivě u toho gestikuloval rukama.

„Takže jako svojí omluvu bereš to, že si se lehce nechal někým vyhecovat?“ pozvednul jsem obočí a můj tón možná nezněl zrovna chápavě. Také, že nebyl. Naopak mě to jen pobouřilo ještě více do nepříčetnosti. „Takže chceš mi říct, že tobě stačí pár slov, pár pobídek, aby si udělal to, co si druzí písknou? To si vážně tak jednoduchý, že si neumíš stát za svým? Neumíš používat mozek, nebo jak je to?!“ vyjel jsem na něj lehce nevrle, až Tom couvnul o krok zpátky. Jeho oči přelétávaly po mém obličeji, jako by doufaly, že tam vyhledají náznak humoru. „Jsi tak lehce manipulovatelný, s takovouhle vlastností to budeš mít ještě dost těžký.“ Dodal jsem nakonec, abych shrnul svou myšlenku a zahrabal jsem v kapse pro krabičku cigaret. Potřeboval jsem se trochu uklidnit a nejlépe tomu pomůže vždycky pravidelná dávka nikotinu.

„Takže si myslíš, že jsem lehce manipulovatelný?“ ujistil se opatrně, krčíc čelo.

„Ne, to si nemyslím, to vidím.“ Odseknul jsem, zapalujíc si cigaretu.

„A to mi říká někdo, kdo není schopný pro náš klidný vztah – jestli se teda tomu tak dá říkat – tolerovat jisté věci ohledně mého sourozeneckého vztahu?“ diskuse pokračovala a jeho obličej se křivil v náznaku hněvu. Nejistě jsem na něj pohlédl.

„Tomu ty říkáš sourozenecký vztah, Tome? Tohle je především milenecký, zakázaný vztah, takové to je!“ zavrčel jsem vyčítavě. „Myslel jsem, sakra, že potom, jak jsem reagoval ve wellnes, ti dojde, že nejsem asi schopný tenhle fakt přijmout, a kvůli nám dvěma proto začneš něco dělat – hledat východisko. A to první, co uvidím po té době, co jsme se viděli naposledy, je to, jak šukáš Billa o zeď. Tak co chceš, do háje?! Co po mně chceš, Tome?!“

„Trochu pochopení!“ vykřiknul nečekaně, až jsem překvapeně zamrkal. „Můj vztah s Billem trvá, na rozdíl od toho našeho, už od samého narození, on je moje druhá polovička, takže nás nic ani nikdo nemůže rozdělit. Já jsem se chtěl snažit tomu zabránit, nebo to alespoň omezit, abychom našli jakýsi kompromis pro společné soužití. Samozřejmě, že mi nebylo nejlépe z tvojí reakce, ale na jednu stranu, nemůžeš po mně chtít něco, co je pro mne tak normální a už jsem to bral jako zvyk, rituál. Je to prostě jeden ze způsobů, jak si s Billem dokazujeme svou náklonnost, a já doufal, že budeš mít alespoň špetku pochopení. Pro mne… pro nás!“ nadechnul se zhluboka a zavrtěl hlavou.

„Říkáš, že jsem manipulativní. Tak já ti něco teď povím – nebudu se omezovat kvůli někomu, kdo není schopný mě brát takového, jaký jsem. Nebudu ničit věci mezi mnou a Billem jen proto, že někdo nedokáže tolerovat a případně najít rozumné řešení pro nás oba. Dobře? Měj hezký večer, Kayi.“ S těmito slovy se otočil na patě a zamířil zpátky dovnitř klubu, zřejmě za Billem a Anisem. Nevěřícně jsem hleděl na jeho záda, dokud nezmizela za velkými dveřmi, v ruce držíc cigaretu, která už stejně byla ohořelá. Nechal jsem ji spadnout na zem a zašlápnul jsem ji.

Takže tohle je konec mezi námi dvěma? Naznačil těmi slovy, že mu nejsem dost dobrý pro to, že neunesu ten fakt, že bych se s ním měl po té milenecké stránce dělit s někým dalším? Pochopil jsem to dobře? Čím víc jsem nad tím hloubal, tím víc stoupala má nenávist k Billovi, protože celé je to jeho vina. Od začátku musel mít promyšlené naše odloučení, od začátku musel přesně něco takového považovat za svůj finální výsledek. Vztekle jsem nekopnul zeď, až jsem bolestně zaúpěl při nárazu palce.

Nedokázal jsem si nějak vybavit dny bez kontaktu s Tomem. Není to sice zas taková dlouhá doba, co jsme spolu začali trávit tolik času, ale hrozně rychle jsem si na něj nevyknul – na jeho přítomnost, hlas, vůni, osobnost. Nebylo dne, kdybychom si alespoň nenapsali zprávu. On sám se stal pro mne už takovou každodenní náplní, na kterou jsem se stal snad závislým. Proto mě teď na hrudi strašně tížilo vědomí, že tohle má po jeho slovech ustat. Vsadím se, že od zítřka se mi ani neozve.

„Kurva, kurva, kurva.“ Mumlal jsem pro sebe neustále dokola a doloval jsem další cigaretu, která by se konečně mohla uplatnit. Rozklepanou rukou rozrušením a vztekem jsem si zapálil a pomalu jsem se vydal směrem domů. Vypouštěl jsem fakt, že jsem tu vlastně autem. Rozhodnul jsem se jít pěšky a trochu si srovnat všechny ty myšlenky v hlavě. Chtěl jsem přemýšlet, co se vlastně v dalších dnech bude nebo nebude odehrávat.

*

Jsou to přesně dva týdny od doby, co jsme se nepohodli s Tomem. Od té doby jsem byl zalezlý u sebe v bytě, odmítal jsem nějak komunikovat s venkovním světem, nebo absolvovat nejrůznější luxusní večírky, kterých jsem se normálně vždy nemohl dočkat. Mé návštěvy ve sprše byly opravdu minimální, protože se mi ani nechtělo, nebyl důvod se uchovávat v čistém stavu, když jsem nevycházel z domu. Jak jsem předpokládal, Tom se neozval a já také neměl tu hrdost zvednout telefon a pokusit se s ním nějak domluvit. Neviděl jsem důvod, proč bych měl, protože pořád jsem si z větší části stál za svou křivdou.

Zasténal jsem otráveně, když se bytem rozezvučel domovní zvonek. Odhodil jsem už asi 10. cigaretu za dnešek (a to bylo teprve 12 hodin odpoledne), a velice neochotně jsem se vydal ke dveřím. Mohl jsem čekat, že dotyčný za dveřmi bude Bushido, jelikož to byl právě on, komu jsem odmítal především zvedat telefony.

„Potřebuješ něco?“ pozvedl jsem obočí, a svým postojem dal jasně najevo, že nemám náladu na jeho společnost. Stále jsem byl naštvaný i na něj, protože i on tenkrát seděl dole, když si to dvojčata rozdávala, a tvářil se nadšeně. Copak by neměl jako můj nejlepší přítel takovýmhle zvráceninám zabránit, když věděl, jak jsem proti a stojím o Toma? Mohl jsem to brát stejně tak jako zradu.

„No, vzhledem k tomu, že se už druhý týden neozýváš, nebereš telefony, nevycházíš ven, tak mám v sobě něco, co se nazývá „starost“ o svého kamaráda. Rozhodnul jsem se tedy jít se ujistit, že vůbec žiješ na tomhle světě, jestli se po tobě neslehla zem.“ Ušklíbnul se. „Pustíš mě tedy dovnitř, nebo jsem se sem táhnul naprosto zbytečně?“ přešlápnul netrpělivě a já s povzdychem ode dveří ustoupil, aby mohl vejít. „Máš tu pěkně zatuchlo, brácho.“ Bylo první, co pronesl po vkročení dovnitř a já si všimnul jeho úšklebku.

„Ani mi nepřijde.“ Pokrčil jsem rameny, zavřel a automaticky šel pro něco k pití.

„To je mi jasný, že tobě ne.“ Slyšel jsem otevírání oken, ale neměl jsem sílu na to, abych mu odporoval, že chci mít okna zabedněný a vytvářet si tak v mém doupěti co největší tmu. Popadl jsem z lednice láhev perlivé vody, panáka a vodku, a zamířil do obýváku, kde mě ovál nezvykle studený vzduch. Odložil jsem vše na stůl a podíval se na něj.

„Takže, co nového?“ posadil jsem se do křesla s povzdychem a kouknul na něj.

„Vlastně vůbec nic. Já pořád pracuju, dvojčata odjela na turné, takže je tu zase až nezvyklý klid, ani bys neřekl.“ Zasmál se a obsloužil se panákem vodky, kterého kopnul na jeden nádech do sebe. Kouknul jsem z okna, při slovech, že dvojčata opět odjela kamsi do Evropy koncertovat. Měl pravdu – jakmile se člověk dvojčatům vzdálí, když s nimi trávil nějakou dobu, jako kdybyste se najednou ocitli v hrobě – ticho, klid a možná i nuda. „A je tu ještě jedna podstata, kterou bys měl vědět, a nic s tím zřejmě nenaděláš, ani já.“ Podotknul už vážněji a tím si vysloužil mou pozornost, kdy jsem k němu zvedl hlavu.

„Jaká?“

„Tom se dal dohromady s Billem. Já vím, že to zní divně, vzhledem k tomu, že jsou dvojčata a jsou spolu prakticky pořád, ale v jiném slova smyslu.“

„V jakém myslíš?“ nakrčil jsem obočí, přestože jsem tušil. Šlo o ujištění, které jsem upřímně slyšet nechtěl.

„Chodí spolu.“

*

(z pohledu vypravěče)

Unaveně vešel do jejich společného turbusu a lehce masíroval své prsty, které jej bolely od urputného hraní na kytaru ještě před pár minutami. Odhodil svou tašku a ručník na menší stolek v obýváčku a zamířil do ložnice, aby se mohl přichystat do sprchy. Bill kráčel mlčky za ním a tvářil se nadmíru spokojeně kvůli dobře odehranému koncertu.

„Půjdeš do sprchy, Tome?“ zeptal se, když se posadil na svou postel a sledoval staršího bratra, který doloval z tašky čisté prádlo a ručník.

„Půjdu.“ Usmál se a přikývnul. „Dneska se nenechám ukecat, abych šel až po tobě. Tolik se na ní těším.“

„A co kdybych šel s tebou?“ zareagoval pohotově Bill. „Můžu ti namasírovat ramena, dlaně. Nezní to báječně?“ Uculil se a nohou rýpnul do Tomova boku. Tom protočil pobaveně očima, jak moc jeho bratr neodbytný byl. Od té doby, co se spolu v podstatě rozešli s Kayem, a s Billem si slíbili, že budou jen a jen spolu, že je nikdo nerozdělí, se choval Bill až příliš mile. Nebyl to mrcha Bill, ale někdo vyměněný. Toma sice stále užíral ten konec mezi jím a Kennethem, ale Billovo chování ho nutilo na to tolik nemyslet. Cítil se dobře, dokonce spokojeně a velmi připoután ke svému dvojčeti. Možná si k němu pomalu ale jistě nacházel cestičku po té láskyplné stránce.

„Copak můžu odmítnout?“ Zasmál se rasta, vstal na nohy. „Ale pospěš, nebudu na tebe čekat celý večer, já už vyrážím.“ Pobídnul jej a pomalu zamířil pryč, aby se ještě mohl stavit v kuchyni pro něco dobrého na zakousnutí.

O pár minut už byli oba společně v malém sprchovém koutě a nechávali se oblažovat horkými kapkami. Tom jemně třel Billovy boky, zatímco mladší z dvojčat se opíral o stěnu za sebou, užívajíc si doteků. Spokojeně povzdychnul, když pevné dlaně kytaristy sjely na jeho zadek a lehce jej stiskly. V obou dvou rostl chtíč, ale nespěchali, užívali si té pohody a horké páry kolem nich.

„Jsem tak rád, že sis vybral mne.“ Zašeptal Bill do ticha, kdy kreslil Tomovi na rameni prstem různé ornamenty. „Opravdu, asi bych neunesl, že bys měl být s někým, kdo by nás omezoval v tom, co je pro nás tak přirozené.“ Mumlal dál a Tom s povzdychem zavel oči.

„Jak bych mohl být s někým, kdo nás od sebe odděluje? Vždycky platí a bude platit pravidlo, že nás dva nikdo nerozdělí, nedovolím, aby se mezi nás někdo postavil.“ Odpověděl stejně tak potichu, jako kdyby při zvýšení hlasu mohl zkazit atmosféru, panující mezi nimi.

„Říkáš to opravdu tak pěkně, a já ti věřím.“ Natáhnul se k němu Bill pro polibek, který nakonec setrvával několik dlouhých vteřin, možná minut. Až potom, co se musel Bill nadechnout, opět otevřel pusu. „Slib mi, že pro tebe budu jediným, že už mě nebudeš takhle trápit.“ Zaprosil a nasadil svůj téměř štěněčí pohled. Tom se ušklíbnul.

„Když mi můžeš slíbit to samé, ať jsme si rovni?“

„Samozřejmost.“ Přitakal okamžitě Bill a natisknul se pevně tělem na protější, čímž si vysloužil Tomovo tiché zasténání. Otřel se o něj a bez nějakého dlouhého zdržování navedl sám jeho penis do svého vstupu. „Já ti to slibuju, Tomi.“

autor: PeTiŠka & Saline A.