Odpovědí mu byl pouze úsměv, ale cítil – ať už to bylo cokoliv – že to bylo vzájemné. Tom se otřel o bratrův nos a byl slyšet jen jemný zvuk jejich oddechování a zašustění polštářového povlaku. Nepotřebovali více slov.
Skrze Tomovy tepající polštářky na prstech mohl Bill cítit bratrovo srdce – tak vřelé, tak klidné – živé.
Když ve svých očích ucítil zvláštní tlak, snažil se Bill mrkat rychleji, aby před sebou udržel Tomův obraz – snažil se zaměřit na jeho krásné, jasně hnědé oči, které měl před sebou. Nechtěl, aby byly zastřené – chtěl v nich jakkoliv a co nejdéle udržet jiskru. Prsty, kterými byli spleteni, se ho chytl pevněji – jeho obraz se začal ztrácet.
Bill se zhluboka nadechl, snažil se uchovat si tuto vzpomínku. Ucítil v nose nějaký štiplavý hotelový čistič, pot, sex, vášeň a pod tím vším i toho, koho tolik miloval. Nadechl se znovu a znovu, dokud se mu v hrdle dech nezadrhl a on musel začít dýchat pomaleji. Jeho plíce se nejspíš nedokázaly ještě plně naplnit vzduchem. „Neodcházej. Neodcházej, Tome.“ Jeho šepot zněl v tom tichu tak hlasitě, a když z něj vyšly další prosby, pokoj se kolem nich začal z teplé zářivě žluto-oranžové měnit na chladnou tmavě modrou.
„To je v pořádku.“ Zašeptal mu konečně ten druhý nazpět, rozpletl jejich prsty a studenými konečky se dotkl Billovy tváře. Podržel je tam, přiblížil se a něžně spojil jejich rty. Tom cítil bratrovy slzy, jak se chvěje a jeho vlastní tep se zpomaluje. „Je to dobré.“ Oba se k sobě více natiskli, „Bille, musíš se vzbudit.“
„Bille. No tak, musíš se hned vzbudit…“
Pocit ruky na svém rameni Billa donutil pootevřít oči. Rychle se kolem sebe rozhlédl, zamračil se a opět vypadal, že je mu do pláče. Byl to všechno jen sen? Ale bylo to tak reálné… to teplo, vůně, něžné doteky – vše bylo tak reálné…
„Já jsem spal?“ Trochu zamrkal a snažil se na mladého ošetřovatele zaostřit, jak jen to šlo.
Ošetřovatel se zastavil, podíval se na zpěváka, jako kdyby přemýšlel, jestli se zbláznil a má nějaké přeludy nebo co. „Jasně. Máte pravdu, Bille.“ Souhlasil falešně a chladně.
—
„Dobře, zvedni pravou ruku a protáhni dlaň, prosím. Dej si na čas.“
Zdálo se, že musel mladý chlapec zavírat oči už snad u všeho. Chtělo to hodně koncentrace, aby vykonal sebemenší pohyb, i nejobyčejnější úkoly. Pevně stiskl víčka a snažil se rukou pohnout. Až po loket s tím neměl problém, ale nad ním byla ruka docela slabá, obzvlášť když měl pohnout i ramenem. Na fyzioterapii byl už celý týden. Fakt otrava.
„Nemůžu…“ Snažil se s tím bojovat, jeho ruka byla tak třicet centimetrů nad matrací – opravdové zlepšení – loket napnutý, ale příšerně se třásla. Ve svalu cítil tahání a na zádech mezi lopatkami ho bodalo. „Nemůžu…“
„To zvládneš. No tak, Bille.“ Zašeptal Bushido od protější stěny. Musel si držet odstup, ale to neznamenalo, že nemůže Billa povzbuzovat.
Ošetřovatel ho vedle něj v neuvěření sledoval, klesla mu brada, když viděl, kolik posledních sil ze sebe Bill ještě vydoloval. Takový pokrok jen tři týdny po nehodě byl absolutně úžasný. „Vedl sis výborně. Teď ji polož dolů, opatrně.“
Bill vydechl zadržovaný dech a spustil ruku dolů – pomalu, aby mu sama nespadla. Jednou už to tak udělal a brečel bolestí snad ještě hodinu.
„Teď tou levou. Máš čas.“
„To zvládneš, Bille. To zvládneš…“ Šeptal Tom, když svého brášku pozorně sledoval. Prsty se mu sevřely do pěstí, povzbuzoval ho a chtěl mu pomoci – chtěl, aby v téhle malé zkoušce obstál. Jeho úsměv se zvětšoval a cítil se pyšnější s každým centimetrem, který Bill zdolal. Byl už lepší, opravdu se uzdravoval. Ale doktoři říkali, že si tam ještě pár měsíců pobude. Říkali to Bushidovi a Tom to zaslechl, ale nikdo se to neodvažoval sdělit i Billovi – alespoň ne teď. Bill na sobě tak usilovně pracoval, poháněl ho ten hrozný pocit, když nedokázal udělat to, co chtěl a kdy chtěl. Vždycky byl na sebe tak puntičkářský a náročný.
Když ošetřovatel a Bushido odešli, aby si po půlhodinové terapii promluvili, Bill tam byl opět ponechán sám. Zíral v tichosti a přítmí na ten stejný, nudný strop. Jeho oči se zavřely, chtělo se mu spát. A to se taky zdálo, že dělá.
„Jsi tak silný…“ Tom přistoupil blíž k jeho posteli, ale po prvním kroku se zastavil, protože Billovy oči se lehce otevřely a dívaly se jeho směrem – přímo na něj. Tom se na svého bratra zadíval, sotva dýchal – zajímalo ho, zda je možné, aby ho ve svém napráškovaném stavu skutečně nějak viděl.
Tak jako pokaždé předtím Bill zalapal po dechu a pootevřel oči, aby se kolem sebe rozhlédl a zjistil, odkud ten závan cítil a proč mu bylo náhle tak chladno – ale nikdy nic neviděl. Tom ale svou ruku tentokrát neodtáhl, chtěl se dostat přes strach z tohoto zvláštního kontaktu. Přeci jen, to poslední, co by kdy chtěl, by bylo ublížit svému bratrovi. Jen se ho chtěl dotknout, cítit ho. Kéž by jen měli možnost být spolu alespoň ještě jednu minutu… řekl by a udělal tolik věcí, mnohé z toho zůstalo jen na půl uděláno a on by si přál to uzavřít.
„Jsi to ty, že ano?“ Billův hlas se lehce zlomil. „Můj Tom…“ Když znovu zavíral oči, nedokázal se usmát. Tak moc chtěl, ale nemohl. „Můj Tom…“
„Můj Bille.“ Zašeptal mu Tom v odpověď, sklonil se a políbil jeho čelo, než se zase odtáhl. Udělal krok zpět, a další – couval zpátky ke své stěně. Nemohl se k němu moc přibližovat, ne, když jsou teď tak odděleni. Tom překračoval neviditelnou hranici, a jakmile byla mezi ně postavena tahle neproniknutelná zeď – tak velká a silná, a přesto tenčí než vzduch – nemohl ji porušit.
S hlubokým výdechem se starší z dvojčat svezl po zdi dolů a sedl si na podlahu. Zkřížil ruce a díval se dolů. Jen… jak dlouho to takhle může vydržet? Jen pozorovat, nikdy nespatřen ani neslyšen? Pokud existuje nějaké peklo, určitě musí vypadat takhle.
autor: Raiju
Tomovo posledná myšlienka mi prišla tak neskutočne pravdivá. Jeho a Billove utrpenie je hrozné a nikto na svete to nedokáže pochopiť. Som na Billa hrdá, že začal bojovať a na fyzioterapí sa snaží, určite pomáha aj Bushidove povzduzovanie, ale skor si myslím, že je to skor túžba vypadnút z nemocnice a možnosť uniknút do svojho sveta. Krásny diel, aspoň s malinkým náznakom optimizmu. Ďakujem za preklad.
Dnešní díl byl zatím určitě ten nejkrásnější a to proto, že i když byl plný smutku a bolesti, byla v něm i naděje, že se všechno konečně začne obracet k lepšímu.
Billovy myšlenky a vzpomínky na Toma jsou jsou tak nádherně vyjádřeny, že pořád dumám nad tím, jak někdo může takhle úžasně psát…♥
Billovo srdce je pořád tak plné lásky k bratrovi, není divu, že vycítil jeho přítomnost a ví, že Tom je tam s ním.
Jejich dvojčecí pouto je tak silné, že funguje i po smrti, já věřím, že je to právě jejich láska, která Toma nechce nechat odejít.
Bill je velký bojovník, jeho navenek křehká osůbka nám teď dokazuje, jaká síla v něm uvnitř dřímá. Myslím, že sílu dál žít čerpá z pocitu Tomovy blízkosti, on si uvědomil, že Tomovo přání je aby žil, za ně za oba a on se rozhodl, že to pro Toma udělá, že mu jeho přání splní…i když to bude strašlivě těžké. Protože to je poslední věc, kterou pro něj může udělat a on ví, že Tom tak bude šťastný, ať už bude kdekoliv…
Anisova podpora si zaslouží obdiv, protože i on má na Billově relativním zlepšení svůj podíl, nehledě na to, že Billovi zachránil život.
Nádherný díl, prostě nádherný ♥♥♥
Souhlasím z Janči.Doufám že Bill nakonec vše překona a Anis mu bude pomáhat.
Moje doufání, že už neproleju další slzy, bylo naprosto zbytečné… neplakala jsem tolik jako u prvních dílu, ale pořád víc než bych chtěla.
S každým dalším dílem této povídky mám dilema. Nevím, jestli mám číst dál a ohrožovat tak svou křehkou psychiku nebo to risknout a dočíst až do konce. No, jak vidno, stále ohrožuju sama sebe, ale nelituju toho. Teď budu mít chvíli depresi, ale za chvilku se z toho vyhrabu a se zatajeným dechem si přečtu další díl 🙂
Tenhle byl úžasný 🙂 Po předchozím díle, kde byla vylíčena Billova bezmoc zase přichází na scénu tak krásná naděje 🙂 Opravdu jsem četla, srdíčko stažené obavami, jestli to nakonec nevzdá, ale zatím to tak nevypadá 🙂 Díky bohu 🙂
Tom. Toho je mi líto mnohem víc než Billa. Musí být něco šíleného nemoci se dotknout a utěšit někoho, koho milujeme, koukat se na jeho smutek, boj a vědět, že mu nemůžeme pomoci a že ani neví, že jsme u něj…
Oh, bože! Tohle je tak dokonalý, že mi ani nevadí to Billshido, který opravdu nemám ráda 😀
Já se ještě musím vrátit, protože jsem zapomněla pochválit výběr textu písničky na začátku dílu. Tenhle snad byl napsaný přímo pro povídku, protože k ní pasuje naprosto dokonale ♥
Úžasnej díl, úžasný povídky. A moc děkuju za překlad, s mojí znalostí angličtiny bych neměla možnost si to nikdy přečíst, tak jsem neskonale vděčná:-).
Je to vážně děsivý, musím s Tomem souhlasit – jestli existuje peklo, tak vypadá takhle. Pohybovat se po světět a nesmět nic udělat, nic změnit, to je strašná představa. Ubíjí mě, že tam pořád je, ale zároveň si neumím představit, že už na něj nebude dohlížet a moc se děsím toho, až se s Billem definitivně rozloučí. Budu zase brečet jak želva :')
Moc krásný, děkuju ♥
[5]: já jsem vždycky tak nervózní, když překládám text písničky.. 🙂
"Neztratil jsem ho. Vím přesně, kde právě je. Jen… už ho nemůžu vidět."
Ja túto poviedku neprežijem v úplnom duševnom zdraví, je mi tak ťažko.
„Jen… jak dlouho to takhle může vydržet? Jen pozorovat, nikdy nespatřen ani neslyšen? Pokud existuje nějaké peklo, určitě musí vypadat takhle.“
Tak a už zase mi tečú slzy… Nemala som to čítať, príšerne to prežívam. Bushido ma absolútne neupokojuje, nepáči sa mi s Billom, Bill patrí k Tomovi. Keby to nebolo tak krásne asi to vzdám…
tahle povidka je tak srdcervouci.. achjo, ale zaroven tak prekrasna. doufam, ze Bill brzo vsechno zvladne..