Sell Your Soul 35.

„Sežeň si lístek do Düsseldorfu.“

Hrudník se mu semknul, prsty sevřely opěrátko. Nemohl si odpočinout, když jeho láska bojovala o život, když byla možnost, že ten boj prohraje. Ale zpěvák polknul knedlík, který měl v krku, nemohl takhle myslet. Musel být v pořádku, musí si držet naději. Musel se držet lana informací, které mu Georg podával, a musel se ho držet jako o život, protože to bylo to jediné, co měl a jen to ho dostane k Billovi.

V těch nejtišších, skoro magických chvílích, kdy se čas zastaví mezi temnotou a svítáním, si uvědomil, že Billa pozoruje. Jeho oči vzpomínaly na světla, na stíny a na něžné křivky jeho obličeje, na husté černé řasy, které se chvěly pokaždé, když se mu oči ve snu pohnuly. Na to jak špulil rty a jak dýchal, pomalu a stabilně. Byla to jedna z těch chvil, ve kterých si přál, aby měl schopnost zastavit čas, jen na malou chvíli. S mladším muzikantem u svého hrudníku, jeho hubenýma a chladnýma rukama na rameni, měl pocit, že bude dost silný na to, aby Billa ochránil před čímkoliv. V tu chvíli si slíbil, že to tak bude, že udělá cokoliv, aby ho ochránil od chladného, ošklivého světa, a že se bude snažit, aby Billovi ukázal, že život není jen zlý a ošklivý, že není takový, jak ho zná.

Černě nalakované prsty se usídlily v jeho klíně, konečky prstů si o sebe třel, jako by mezi nimi stále cítil Billovy vlasy. Stále slyšel každý nádech, každý výdech, viděl ty velké, přivřené oči, jak se na něj se zájmem dívají, jak je unavený, první ranní úsměv, když se jejich oči přes polštář setkaly. Jak se jeho vlastní prsty propletly, skoro cítil, jak toto dělal s Billem.

„Vím, že si tentokrát říkám o problém, ale tomuhle mohu pomoci. Vím, že můžu. Jen potřebuje někoho, kdo mu rozumí, kdo to s ním nevzdá.“

V lehce osvětleném letadle, když kolem něj všichni spali nebo byli zaměstnaní svými vlastními životy, nikdo nemohl vidět jeho slzy, nesnažil se je už nějak schovat. Ticho kolem něj, samota, úzkost, která se hromadila, prostě to už nedokázal zvládnout.

„…Takže… myslíš, že je to ten, na kterého jsi tak dlouho čekal?“

Lesklé modré oči se znovu zavřely, kousal se silně do spodního rtu, prsty se pevně držel, projel jím první vzlyk. Nedělal žádné zvuky, aby nepřitáhl pozornost ostatních, jen tu v tichosti trpěl.

„Počkáme na tebe na letišti.“

V brzkých ranních hodinách, jak sekundy ubíhaly a venku zahřměl hrom, déšť bez lítosti padal na okna a vytvářel abstraktní, úzké stíny a světla na zdech. Starší z dvojčat je za sebou slyšel, syčení a jemné ťukání smíchané s výrazným pípáním srdce na monitoru po jeho boku. Rytmické syčení kyslíkového přístroje vedle postele byl jediný jiný zvuk v místnosti, a s každým nádechem, který Bill udělal, se cítil neuvěřitelně vděčný.

Už byl za tím nejhorším, Billovo srdce už pracovalo několik hodin, ale po tak dlouhé době a tolika incidentech, ve kterých byl přívod kyslíku do zpěvákova mozku přerušen, nikdo nemohl říct, jestli se probere nebo ne. Nikdo nemohl říct Tomovi nebo jeho rodičům, jaká škoda byla napáchána. Jediné co mohli dělat, bylo čekat, a Tom to udělá, i kdyby tu měl sedět celou věčnost, bude svého bratra chránit.

Andreas se složil hned, jak prošel dveřmi a uviděl Billa připojeného na tolik přístrojů, když viděl na jeho obličeji kyslíkovou masku a IV kabely všude kolem něj. Tolik špatných vzpomínek se k němu vrátilo, v mysli viděl poslední den života svého dědečka, slyšel jeho poslední lapání po dechu, jak život opouštěl jeho oči, a když viděl obličej svého přítele skoro ve stejné situaci, ztratil všechnu svou sílu.

Když do pokoje vešel Gustav, zamumlal na pozdrav a posadil se vedle postele, vždycky byl tichý. Pohledem se zadíval na kamaráda, studoval ho, možná přemýšlel, jestli je Bill slyší nebo cítí, jestli se snaží probudit nebo odpovědět a prostě jen nemůže. Gustav nebyl zticha, protože by nic necítil, bylo to proto, že toho chtěl tolik říct, ale nic nedokázal vyslovit. Věděl, že dvojčata to pochopí.

Když přišla půlnoc, ve dveřích se objevil Bushido, jeho stín se natahoval po linoleu na podlaze, byl obklopen světlem, které sem šlo z chodby. Jeho kožené boty pískaly, když šel pomalu k posteli, díval se na Billa, díval se mu na oči, které si přál, aby se otevřely. Zpěvákovy dlouhé řasy byly v klidu, nechvěly se, ani trochu. Když se rapper posadil, přemýšlel, jestli Bill sní nebo jestli je už pryč, jen tu leží, existuje.

Tom se na něj tvrdě díval, skoro jako by mu vyhrožoval, ale duchu ho chápal. Jeho tělo nechtělo odejít, jeho ruka se nechtěla pustit, ale neochotně mu dovolil být s Billem. Stál hned vedle pokoje, opíral se o zeď, ruce měl založené, ze dveří se občas na Billa podíval. Ode dne kdy se setkali, mezi rapperem a Billem bylo spojení, které nešlo pojmenovat, jako by se dvě staré duše po odloučení znovu spojily. Když Bill mluvil, Bushido poslouchal, i když pak odpověděl nějakým drsňáckým komentářem, vždycky to bylo z lásky.

Bushido a Kay byli jeho důvěrníci, když byl Tom z dosahu nebo nechápal, byli jeho přátelé víc než Tomovi, a po pár letech s nimi dvěma si byl jistý, že jsou to přátelé, kteří by pro něj bojovali. Byli přátelé, kteří by ho chránili a možná za něj i schytali kulku, stejně jako on pro ně. Tom nechal Bushidovi čas s Billem, ale nikdo jiný takové privilegium neměl, v jeho očích.

autor: Raiju