Profesor 32.

První, kdo zavítal do domu Kaulitzových, byl William. Zazvonil na dveře a vyčkával, dokud mu někdo neotevře. Otevřel mu Bill a přivítal ho polibkem a pozdravem.

„Pojď dál,“ ustoupil mu z cesty a nechal Williama projít. V ruce držel jednu menší kytici a nějakou krabičku. „Copak to máš?“ vyptával se zvědavě a všechno si to prohlížel.

„Květinu pro tvou mamku a jednoho toho bojovníka pro Sama,“ odpověděl mu, když se zul a sundal si kabát

„A copak jsi přivezl mě?“ pořád se vyptával zvědavě a roztomile, a zároveň nesměle se na Willa usmíval.

„Sebe,“ zasmál se profesor a opět svého krásného černovláska políbil. Jemně jej pohladil po tváři a usmál se na něj milým a hřejivým úsměvem. „Neboj, nepřijdeš zkrátka, tebe později v soukromí zahrnu hromadou polibků,“ ještě jednou ho pohladil po tváři. Bill se jenom potěšeně usmíval a díval se do těch krásných čokoládových očí.

„Willi!“ ozvalo se najednou a k vysokému profesorovi přiběhl malý chlapec a objal ho kolem nohou.

„Ahoj Sami,“ usmál se a pohladil ho po jemných vláscích. „Něco jsem ti přivezl, tak doufám, že už ho nemáš.“ Podal mu střední krabičku.

„Páni, další bojovník,“ zaradoval se a rychle se do krabičky dobýval. V ní bylo světle červené vejce připomínající vejce nějakého dinosaura. Malý chlapec jej otevřel a opět se zaradoval.

„Tohohle jsem chtěl, toho ještě nemám!“ zaradoval se a poskakoval všude kolem.

„Co se říká?“ ozvala se ode dveří Simone a mile se usmívala.

„Děkuju!“ řekl radostně a opět objal Willa kolem nohou. Ten jej jemně pohladil ve vlasech.

„Není za co,“ usmál se mile, a pak vzal kytici a podal ji Simone.

„Tohle je pro vás, nejsou to lilie, ale snad se vám líbí.“

„Děkuju, Wille, je opravdu krásná. Hm… neříkali jsme si, že si budeme tykat?“ zamyšleně se dívala na vysokého profesora.

„Opravdu si nevzpomínám, je to možné,“ zasmál se a cítil, jak jej Bill zezadu objal a omotal své ruce kolem jeho pasu.

„No to je jedno, prostě mi tykej a vyřízeno,“ zasmála se a šla odnést květiny do vázy.

„Jsi šikovný, všechny sis pěkně omotal kolem prstu,“ uculil se černovlásek, a když se k němu William otočil čelem, tak jej políbil na rty.

„Jsou to jenom drobné pozornosti, nic víc,“ přitáhl si Billa za pas blíž k sobě a jemně jej pohladil konečky prstů ve vlasech.

„Dneska ti to hrozně sluší,“ pronesl další kompliment na Billovu adresu a tomu lehce zrůžověly tváře.

„Děkuju, tobě taky a taky strašně krásně voníš,“ usmál se a nasál jeho krásnou a pro černovláska doslova omamnou vůni.

Nakonec se všichni přemístili do obýváku a vyčkávali, až se k nim připojí i Gordon a jeho syn Tom. Bill byl pořád trochu napjatý. Co, když je to skutečně ten Tom, se kterým se to všechno stalo? Co by bylo pak? Bylo to pro něj tak stresující, že si ani neuvědomil, že zamyšleně kouká před sebe a kouše do spodního rtu.

„Děje se něco?“ zeptal se tiše černovlasý muž a probudil tak Billa z jeho hlubokého zamyšlení.

„Cože? Ne, nic se neděje, jenom jsem se trochu zamyslel, to je vše,“ usmál se na něj. Pak ale zazvonil zvonek a Bill téměř nadskočil leknutím.

„To je jenom zvonek, klid,“ usmála se na něj jeho máma a zvedla se, aby mohla jít otevřít. Za chvíli se z předsíně ozývaly tři hlasy. Jeden ženský a dva mužské. Dva hlasy znal Bill dobře, ale ten třetí mu stejně přišel nějak povědomý.

„Tak pojďte, už na vás čekáme,“ pronesla Simone a vedla hosty do obýváku.

Když vstoupili do obývacího pokoje, William se automaticky zvedl, aby je mohl pozdravit, seznámit se a potřást si s nimi rukou. Gordona už znal, ale Toma ještě ne. Vypadal celkem sympaticky.

To Bill byl o něco pomalejší. Snad se až bál otočit a stále vyčkával. Měl strach, ale nakonec se stejně otočil a postavil. V momentě, kdy se střetl s těma mandlovýma očima a známou tváří, se jeho zlá předtucha vyplnila. Opravdu to byl ten Tom. Ten Tom, se kterým se vyspal na Georgově oslavě a poté zažíval ta největší muka, co pro něj mohla být.

Se zaseknutým pohledem na dredáčkovi mlčel a jenom ho sjížděl pohledem, stejně, jako Tom černovláska. Byl překvapený, tohle vážně nečekal, ale stejně se tak nějak šibalsky usmíval. Bill věděl, že tohle rozhodně není dobré.

„Bille, tohle je Tom, můj syn,“ představil je Gordon a černovlásek jenom očima sledoval ten úšklebek na dredáčově tváři.

„Já vím, my už se známe…“ pronesl i přes knedlík v krku, který tam měl, a ztěžka polkl.

„Opravdu?“ podivil se Gordon a těkal pohledem z jednoho chlapce na druhého.

„Jo, z Georgovy oslavy,“ vysvětlil Tom a podíval se na svého otce, se kterým měl tak podobné rysy, až to bylo děsivé. Bill si uvědomil, co právě Tom vypustil z pusy, a pohlédl na Willa, jak mu to začíná šrotovat v hlavě. Jak se mu otáčejí kolečka a začíná mu docházet, kdo to před ním vlastně stojí. I výraz v obličeji se mu změnil z milého a usměvavého na tvrdý a neutrální. Sjel si Toma tak zvláštním pohledem, že se snad nedal ani popsat. Mohlo to být něco mezi naštvaností a znechucením. Každopádně nebyl vůbec rád, že Toma vidí.

Bill svého profesora sledoval se strachem v očích a taky se za sebe styděl. Navíc mu nebylo ani trochu příjemné, co se tady právě dělo. Nejraději by se zahrabal do země a vylezl by, až by všichni odešli.

Jediný Tom se ušklíbal, taky mu postupně došlo, kdo to před ním stojí a o co vlastně jde. Vůbec mu to nebylo trapné, nestyděl se za sebe, ba naopak, ještě si to dokonale užíval.

„Tak se posaďte,“ řekla jim Simone a všichni se posadili. William Billa majetnicky objal, aby tak dal Tomovi důrazně najevo, že černovlásek je jeho a on je jediný, kdo na něj smí sahat. Nikdo jiný. Bill se k němu vděčně přitulil a položil mu ruku na stehno.

Mezitím se Simone vydala nachystat večeři a Gordon jí šel ochotně pomoct, a ještě ji nenápadně plácl po zadku a ona se zahihňala jako puberťačka. Takže v obýváku zůstali William, Bill a Tom sami.

„Vidím, že tvoříte opravdu skvělý pár, ty ses, Bille, nepochlubil?“ ušklíbl se škodolibě dredáč a sledoval ty dvě hrdličky. Jeden odhodlaný ochránce a druhý křehký chlapec, který se schovává pod jeho ochrannými křídly. Než stačil Bill cokoliv říct, skočil mu profesor do řeči.

„Buď si jistý, že o tom vím, jenomže tohle je už minulost, už jsme si to vyjasnili a náš vztah to posílilo. A klidně se můžeš tvářit sebevíc škodoliběji, ale jsi tady pouze jako Gordonův syn, to je vše,“ mluvil pevným a odhodlaným hlasem a Bill tomu všemu jenom tiše přihlížel.

„Posílilo to váš vztah, jasně. To tak pokud budete chtít další posílení, jenom se ozvěte, zvládl bych i tebe,“ mlsně, s úsměvem si Willa prohlížel a hrál si s piercingem ve rtu. Tenhle kluk se nejspíš nezastaví před ničím.

„Zapomeň, ty už nám naše štěstí kazit nebudeš!“ ozval se tentokrát černovlásek odhodlaně. Nelíbilo se mu, jak si Tom jeho matematického prince prohlíží. Byl to narušitel jejich krásného štěstí a silného pouta, ale ono stejně odolá a bude Tomovým pokusům vzdorovat.

Oba na Billa pohlédli a Williama hřálo u srdce, že si jej jeho malý puberťák taky bránil, že se ozval. Natočil si jeho tvář za bradu k sobě a usmíval se na něj. Bill napřed moc nechápal, ale profesorův úsměv byl tak milý a hřejivý, že ani chápat nemusel. Nechal se jím políbit a polibky mu oddaně oplácel. Někde v pozadí jenom slyšeli Tomovo odfrknutí

Dredáč se zvedl, poupravil si své velké a volné kalhoty, které na něm držel pouze silou vůle, a vydal se do kuchyně, doufal, že tam to bude aspoň trochu normální, ale spletl se.

Viděl svého otce, jak stojí u Simone zezadu hodně blízko a společně se tiše smáli a něco si špitali. Při tom stíhali i chystat večeři na talíře.

Opět si dramaticky povzdechl a upoutal tím tak na sebe pozornost obou zamilovaných.

„Copak?“ zeptala se jej vlídně hnědovlasá žena a usmívala se na něj. Tom na ně jenom chvíli hleděl a pak zavrtěl hlavou.

„Vy tady cukrujete, ti se tam cucají, to bude zajímavý večer,“ pronesl ironicky a posadil se na židli.

autor: Tina