autor: LilKatie
Bill v tichosti seděl v knihovně na gauči a prohlížel si knížky, snažil se je číst, ale stejně mu to pořád šlo pomalu. Povzdychl si, alespoň se mohl dívat na obrázky. Tom byl pryč, musel odjet za tím pánem, co se s ním nesetkal, a omluvit se a všechno dát do pořádku. Jeho táta byl za to na něj opravdu naštvaný a říkal, že když to ještě jednou udělá, skončí mu všechna jeho volnost. Říkal, že by se měl začít chovat jako jeho následník a ne jako nějaké nevyzrálé pako.
Bill si povzdychl a otočil na druhou stránku. Georg odjel také, protože musel domů, alespoň na pár dní, říkal. Vrátí se, až budou připravovat tu oslavu. Bill seděl ve svém novém narozeninovém obleku, neměl chuť se převlíkat a chtěl Toma překvapit, až se vrátí. Stále se vrtěl, nemohl najít vhodnou pozici, stále měl pocit, jako by ho někdo pozoroval. Otočil se a zadíval se na rodinný portrét. Nakrčil obočí, odložil knížku a rozhodl se jít si sednout jinam, někam, kde ho ty oči nebudou pozorovat. Sedl si tedy do jiného křesla, ale nijak mu to nepomohlo. Pořád se na něj dívali, pořád.
„Tak dost,“ zvedl se a přešel k oknu, přemýšlel. Po chvilce si rozmyslel svůj plán, mohl by odejít číst si do jiného pokoje, rozhodně by to bylo klidnější rozhodnutí, než to, co se chystal udělat. Strhl z okna karmínový závěs a přehodil ho přes obraz. Spokojeně se usmál a založil ruce na hrudníku, přikývl. To bylo lepší. Znovu se posadil na gauč a „četl“. V domě panovalo ticho, Dog mu ležel u nohou a líně se rozvaloval.
„Neruším?“ ozvalo se ode dveří, Bill zvedl pohled od knížky a pousmál se.
„Vůbec ne, pane. Myslel jsem, že jste také pryč, nevadí, že jsem si půjčil knížku?“ zamrkal rozpačitě. Dog zvedl hlavu, mohutně zazíval a převalil se na bok, nijak svému pánovi nevěnoval pozornost. Proč by taky měl, chtělo se mu přeci spát. Pokud neměl jídlo, nezajímal ho.
„Nevadí.“ Usmál se. „Můžu?“ ukázal na místo vedle Billa, a ten jen pokrčil rameny. Posadil se a podíval se, co si Bill čte. „Shakespeare? Co bych dal za to, kdyby Tom měl takový vkus ve čtení. Jediné, co ho člověk vidí číst, jsou porno časopisy.“ Bill nevěděl, jak reagovat, protože moc nerozuměl, a tak se jen nejistě zasmál. „Ne moc vhodná četba pro někoho, kdo má mít na starosti celou zemi…“
„A… vy jste král?“ pousmál se Bill, přemýšlel, kde má korunu.
David se zasmál. „Ne, nejsem král. Spíš jen kníže.“
„A co je Tom? Kníže mladší?“ nakrčil obočí a zasmál se zvonivým smíchem.
David se taky pousmál. „Něco jsem ti přinesl. Mohlo by se ti to líbit. A rozhodně se to bude hodit k tomu, co máš na sobě. Opravdu kvalitní práce, chtěl jsem ho dát Lillian, ale… už k tomu nikdy nedošlo.“ Otevřel černou krabičku, se kterou sem přišel, Bill nejistě pozoroval, co se v ní objeví. Zalapal po dechu. V krabičce ležel náhrdelník. Stříbrný náhrdelník s velkým černým diamantem uprostřed. „Otoč se.“ Bill polknul.
„Ale, to nemůžu, pane, to přeci nemůžu.“ Zavrtěl hlavou.
„Neříkej mi pane a otoč se,“ usmál se. „No tak, určitě ti bude slušet, a když se ti bude líbit, můžeš si ho vzít na tu slavnost.“ Bill se tedy otočil a čekal, dal si vlasy z krku, mlčel. Stříbro studilo, až mu naskočila husí kůže. „Tak.“ Zapnul ho a Bill si ho vepředu urovnal. Otočil se.
„Tak, co myslíte?“
„Nádhera, nejkrásnější, co jsem kdy viděl.“
„Vždyť jste ho vybíral vy.“
„Nemluvím o tom náhrdelníku…“ pousmál se, chytil ho jemně za ruku. „Já vím, že to zní hloupě, že si o mně budeš myslet, že jsem blázen, ale… Když jsem tě tady viděl, jen co jsem tě spatřil, něco se ve mně zlomilo.“ Bill se začervenal. Sklopil pohled a podíval se na jejich ruce. „Opravdu nevím, jak to říct, ale… Bože, nestává se často, že by mě slova tak zrazovala. Včerejší noc se pro mě kvůli tobě stala slunečným svítáním.“ Zasmál se tiše a Bill pohled zvednul, zkoumavě si ho prohlížel.
Mlčel.
„Je hloupé říct, že mám pocit jako před lety? Že mám pocit, jako bych se znovu, po tak dlouhé době, konečně zamiloval?“
Bill se rukou natahoval dozadu na svůj krk, chtěl si náhrdelník sundat, měl pocit, že na něj nemá právo, že mu nenáleží.
„Ne.“ Chytil ho za tu ruku a jemně mu ji dal dolů. „Nech si ho, prosím.“ Pousmál se. „Je tvůj. Řekni něco, prosím.“ Koukal se na něj ustaraně.
„Já, nevím co říct.“ Zašeptal Bill. „Možná mě tohle tak trochu děsí…“
„Nechtěl jsem tě polekat, to opravdu ne.“
„Nikdy jsem nedostal něco tak překrásného, opravdu. Děkuji vám.“ Dog zvedl zvědavě hlavu ze země, odfrkl si. „Ale… Já už někoho mám. Tom on…“
„Tom.“ pousmál se David. „Ano, já vím. Tom. Jenže, já opravdu nechci, aby ti ublížil, aby ti zlomil srdce. Tom je v tomhle směru opravdu nestálý. Počet všech jeho úletů je opravdu vysoký, Bille. Nechci, aby ses spálil.“
Bill se zvedl ze sedačky, něco v tónu jeho hlasu, jako by ho prosilo, aby tu zůstal, aby neodcházel, aby byl s ním. Nenaléhal na něj, nebyl na něj ošklivý, mluvil tak klidně, tak smířeně, a to jak se na něj okouzleně díval. Billovi se rozechvěl ret.
„C-Co po mně chcete?“ vyhrkl nakonec. „Vždyť mě sotva znáte, sotva jste mě viděl, já… omlouvám se.“ Zavrtěl hlavou, položil knížku na stolek s lampou.
„Aby sis dával pozor a pořádně si rozmyslel, jestli je tohle to, co opravdu chceš.“
Bill slabě zavrtěl hlavou. „Promiňte.“ Spěšným krokem odešel z pokoje. Dog se zvedl a jako ocásek pelášil za ním. Kníže tam zůstal sedět, s krabičkou v klíně, se slzami v očích a se srdcem na padrť. Jakou šanci asi měl?
Bill seběhl schody dolů, prošel vstupní halou a chystal se vejít do zahrady.
„Pane?“ uslyšel za sebou a otočil se. Alfréd. „Stalo se něco?“ Bill jen zavrtěl hlavou. „Víte, neměl byste se tak mračit. Usmívejte se, vždyť jste ještě mladý, život máte před sebou, všichni vám kvůli vaší kráse leží u nohou. Podívejte se na mě, já jsem starý, vrásčitý, to já bych se měl mračit, ne vy. Trápí vás snad něco? Ublížil vám někdo snad tím, že vám řekl něco ošklivého?“
„Spíš naopak, Alfréde. Spíš naopak. Až moc hezkých slov najednou, víte? Nemám pocit, že si je zasloužím…“ povzdychl si. Vychovatel k němu přišel.
„Thomas ale v domě není, tak kdo tedy?“ zamyslel se, pak jeho pohled zachytil diamant. „Ah, tak přeci… Pojďte sem, v tomhle tady nemůžete jen tak pobíhat… Dám vám to k vám do pokoje.“
„Já mám pokoj?“ nechal si náhrdelník sundat.
„Ano, Tom naléhal, že se k němu do pokoje nevejdete se vším tím oblečením, a tak jsme vám věci přenesli do pokoje pro hosty, který teď bude váš.“
„Oh…“ pousmál se Bill. „Děkuji.“ Líbnul ho na tvář a vyběhl na zahradu.
Alfréd se pousmál a promnul si tvář. „Chlapče, chlapče, měls raději zůstat tam, odkud jsi sem přišel, tohle není svět pro tebe…. ty tu ještě zlomíš tolik srdcí.“
Bill vešel do zahrad, procházel se po cestičkách osvětlenými lampami, občas se posadil do stínu stromů nebo u fontány, a máchal si ve vodě prsty. Nevěděl, jak si to všechno má přebrat, byla v něm zvědavost, byla v něm nejistota.
Alfréd zaklepal na dveře do Davidovy pracovny, nečekal na vyzvání a vešel. „Nedělejte, že pracujete, vím, že to není pravda. Mám na vás pár otázek, Davide.“
„Alfréde, co potřebuješ?“ odložil papíry na stůl a složil si ruce do klína.
„Jen jsem se vás chtěl zeptat, jaký máte názor na Tomova přítele.“
„No, nikdy bych si nemyslel, že si Tom domů přivede chlapce…“
„To nikdo z nás, na to jsem se ale neptal. A neopovažujte se mi lhát, znám vás od dětství, poznám, když lžete.“
„Vypadá… mile.“
Alfréd nakrčil obočí a položil náhrdelník na stůl.
„Kde jsi to vzal?!“
„Sundal to z Billova krku, když se chystal utéct do zahrady. Přeci v tom nemůže jen tak pobíhat, ještě by to zničil. Není zvyklý nosit na krku takové věci.“
„Měl by být zvyklý na takové věci, i na mnohem lepší věci, než je nějaký náhrdelník.“
„Jsem si jistý, že se mu dostává všeho, co potřebuje, pane.“
„Čeho?“
„Lásky od vašeho syna, samozřejmě.“
„Alfréde, nevíš, o čem mluvíš, opravdu… já, když ho vidím, když jsem s ním v jedné místnosti, jediná věc, kterou si přeju je, abych mu mohl být blíž.“
„Uvědomujete si, že je to opravdu nevhodné?“
„Ano.“
„A i přesto mi tohle říkáte? I přes to, že kdokoliv může kdykoliv cokoliv vidět a následky budou horší, než si oba myslíme?“
„Ano, i přesto. Dokážu být opravdu diskrétní.“
„Nu dobře, jak myslíte…“ Alfréd vzal náhrdelník ze stolu a opustil pracovnu. David si jen složil obličej do dlaní a povzdychl si. Láska opravdu uměla mít smysl pro humor.
***
Bill posedával na své nové posteli a mazlil se s Dogem. Na nočním stolku něco zavibrovalo a začalo to zvonit. Bill zpozorněl, natáhl se po tom a zmáčkl zelené tlačítko. „Halo?“
„Bille, ahoj.“ Ozval se Tomův hlas na druhé straně. „Koukám, že jsi dokázal zvednout svůj první hovor na svém novém telefonu.“
Bill se pousmál. „Děkuju ti za nový pokoj, Tome. Děkuju moc.“
„To nic. Jsem na cestě domů, brzy se uvidíme. Těším se na tebe, opravdu, mám pro tebe překvapení.“
„Nic mi nemusíš dávat, Tome, to co opravdu chci, jsi ty, nepotřebuju žádné dárky.“
„Víš, myslím, že mám něco, co je mnohem lepší, než si myslíš.“
„Tome…“
„No tak, Billy. Chci ti udělat radost, hm? Stalo se něco? Zníš ustaraně, co děláš?“
Bill zazíval. Byla už skoro půlnoc. „Ležíme s Dogem v posteli, jsem unavený. A…“
„A co?“
„Myslím, že ti musím něco říct…“
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
Bála som sa, že to bude horšie. David sa vážne zaláskoval a neodradí ho ani to, že Billa miluje jeho vlastný syn 🙁 A Alfréd? Ten do toho padol tiež? Som zvedavá či Bill povie Tomov všetko čo urobil a povedal otec. Bill sa síce teší, že má vlastnú izbu, ale podľa mňa by mal byť radšej s Tomom aby ho chránil. Mám o krásneho víla strach…
Ďakujem za kapitolu, dnes v nej nebol humor a je mi smutno z Davida a z toho ako rozprával o Tomovi… a čo urobil…
Doufám že Bill nepodlehne a Tom jej nesklame.Pěkna povídka.
Bože David je takový starý páprda a ještě balí Billa. No to snad ne. Snad mu nic neudělá. Tome vrať se co nejdřív domů…
Až na toho Davida.. to byl zase nádherný díl :3.. doufám, že se tom co nejdříve vrátí.. a dá tátovi útrum :D! Vůbec se mi to nelíbí.. i když jsme to všichni čekali, že se mu vyzná.. Já doufám, že to dopadne dobře,, zaslouží si být Bill mořský víl.. se svým princem :))
Teda…z mé konspirační teorie nezůstal kámen na kameni, já jsem si opravdu myslela, že by David mohl být Billův otec.
A on zatím leze Tomovi do zelí 🙂
A ty jeho řeči o Tomovi, no nevím, asi na nich něco přece jenom bude, myslím, že v tomhle by asi Billovi nelhal. Tak už kvůli Billovi doufám, že mu Tomova láska vydrží navěky 🙂
zlato, ty to tak zatraceně komplikuješ! 😀 Už se strašně těším na tu pohádkovou větu A žili šťastně až do smrti a necháš Davida, aby se do Billa zamiloval "-.- Neber si to tak, že chci konec, to ne 😀 ale úplně mě děsí s čím vyrukuješ příště 😀 Doufám, že Bill opravdu zůstane věrný Tomovi a nenechá se zviklat jeho otcem 😀 a hlavně doufám, že se dozvím něco málo o Lilian 😀 to je pro mě momentálně ta největší záhada 😀
[5]:aj ja som si myslela, že je to Billov otec, len David o tom netuší a zamiloval sa do vlastného syna 😀
No čo, už som niečo také čítala, myslím, že to bolo dokonca v Dobšinského rozprávkach, alebo nie uňho, ale v nejakej rozprávke pre deti to bolo určite akurát sa zamiloval do dcéry.
Ojojoj..tak on se nám Tomův otec zamiloval do Billa? Noo..tak tohle bude ještě zajímavé 😀 celkem začínám mít strach, co všechno se ještě semele 😀
Ten náhrdelník byl opravdu nádherný! 🙂 Věřím, že s ním musel vypadat opravdu dokonale 🙂