The treasure from Philippine​s 15.

(z pohledu Toma)

Čas utíkal příšerně rychle, od fiaska s Kayem a Bushidem při té filipínské oslavě uplynul už téměř měsíc, kdy se můj a Billův vztah rapidně zlepšil. Trávili jsme spolu každou vteřinu, neustále jsme se smáli a dotýkali se jeden druhého, do našeho vztahu se vrátila hravost. Navíc od té doby, co jsme potajmu tvořili pár a nebyla mezi námi žádná rivalita, se zlepšila i úroveň koncertů a turné celkově. Nicméně bych lhal, kdybych řekl, že jsem přestal myslet na Kaye. Obvykle se mi vzpomínky na něj vybavily večer, když Bill usnul. Myslel jsem na to, jak dobře mi s ním bylo a jak katastrofálně to skončilo, stýskalo se mi po něm.

A možná právě kvůli tomu se mi tak šíleně klepaly ruce, když jsme se po úspěšném ukončení turné vraceli domů, do Berlína. Zatímco Bill nadšeně křepčil s ostatními při hraní videoher, já seděl v ústraní a v ruce žmoulal telefon, ve kterém byla otevřená složka nazvaná Kayovým jménem, zabezpečená čtyřmi hesly. Přestože mi s Billem bylo opravdu hezky, z mně neznámého důvodu jsem nemohl smazat ani jednu jedinou textovku, natož fotku – měl jsem úplně všechny, přičemž některé byly skutečně peprné. Stejně jako už tisíckrát předtím, i tentokrát to ve mně vyvolávalo silnou touhu napsat mu, ale vlastní hrdost mě fackovala už preventivně. Stejně, i kdybych náhodou zešílel a rozhodl se mu ozvat, co bych mu napsal? A odepsal by mi, nebo mě na to příliš nenáviděl?

„Tomi,“ se smíchem mi skočil do klína Bill, čímž telefon i Kay upadli pro tu chvíli v zapomnění. „Ještě jednu zatáčku a jsme konečně doma! A mám pro tebe překvapení!“

„Překvapení?“ nechápavě jsem pozvedl obočí a vstal, jakmile tourbus skutečně začal zpomalovat, krátkým objetím se loučíc s Georgem a Gustavem. Popadl jsem své věci a zamířil ven, ale jen co jsem otevřel dveře a vykoukl na mě Bushidův úsměv, měl jsem sto chutí praštit ho kufrem do toho jeho muslimskýho obličeje. „Co ty tady chceš?“ procedil jsem skrze zuby a majetnicky za ramena přitáhl Billa k sobě, aby ho nenapadlo vpadnout mu do náruče.

„Tomi, buď milý,“ zasmál se Bill, hlavou pokynul k domu. „Anis je víceméně mé překvapení – uspořádal nám uvítací párty a pozval všechny, kteří za to stojí.“

„Úplně všechny,“ souhlasně přikývl s pobaveným úšklebkem. „Pro tvojí smůlu ale Kay, z pochopitelných důvodů, svou účast bohužel odmítl.“

Zlostně jsem zavrčel, ruka mi samovolně sklouzla z Billova ramene a bez dalších slov, která by byla zbytečná, jsem popadl své věci a prošel kolem něj k domu. Nereagoval jsem na nikoho z pozvaných lidí, kteří mě nadšeně vítali, a vzápětí se otočili na Billa. Momentálně jsem neměl ani špetku nálady na nikoho z nich, chtěl jsem si po dlouhých týdnech shonu konečně odpočinout u sebe doma, ve své posteli, s kávou ve svém hrnečku. Bože, jak moc já si přál lehnout si do postele a jen sledovat filmy. Bohužel, naše maminka mě vychovala ke slušnosti, na kterou jsem dbal, a proto jsem se útrpně osprchoval a zamířil zpět mezi lidi. Škoda, že tu nebyly géčka…

Propletl jsem se až do kuchyně, kde jsem si nalil vodku s džusem. Raději jsem ani nepřemýšlel nad tím, jak to Bushido zařizoval, především kde vzal klíče a jak kruci Bill mohl dopustit přístup právě jemu. Občas byl opravdu hrozně hloupý.

„Tome!“ ozval se mi za zády nadšený hlas, patřící nejlepšímu kamarádovi Andreasovi. Neubránil jsem se úsměvu, když jsem se otočil, abych ho mohl obejmout. „Tebe jsem neviděl celé věky! Jak se máš, co Bill?“

Zasmál jsem se jeho horlivosti, se kterou vyzvídal, ale s pitím v ruce ho odvedl na terasu, kde jsem se usadil do křesla a zapálil si.

„Všechno je v naprosté pohodě, turné bylo naprosto perfektní od té doby, co jsme se dali s Billem dohromady. Myslím, že jsme spolu nikdy nevycházeli lépe než teď,“ se spokojeným úsměvem jsem přivřel oči. Bylo skvělé o nás mluvit konečně s někým jiným, navíc s někým, kdo tak dobře zná nás oba. Andreasovi jsme se svěřili ještě jako děti, věděl všechno.

„A jak se k tobě chová?“ zamyšleně se opřel lokty o stehna, když zaujal místo po mém boku.

„Je jako vyměněný,“ hned jsem k němu vzhlédl. „Slíbil mi naprostou věrnost, což plní na jedničku, opravdu se snaží, jenže já nejsem úplně bez poskvrny, Andy,“ s povzdechem jsem si promnul obličej. „Nevím, jestli už se to k tobě doneslo nebo ne, ale první části turné a chvilku i před, jsem měl něco s Kayem, docela dlouho jsme se stýkali.“

„Jo, o tom jsem samozřejmě slyšel,“ souhlasně přikývl, „možná proto jsem byl tenkrát tak v šoku, když jsi mi oznámil oficiální vztah s Billem. Co se s Kayem stalo? Z fotek paparazzi, které byly k dispozici, mi přišlo, že jsi šťastný a spokojený.“

„To jsem opravdu byl. Z počátku mi teda jeho zájem byl nepříjemný, přirozeně, sám víš, jaký názor na tu jejich pofiderní partu mám, jenže se ukázalo, že je mi něčím sympatický. Nevím, jestli mi imponovalo to, že je tak neodbytný nebo co, ale když jsem se vedle něj konečně uvolnil, čas strávený s ním byl zatraceně dobrý. Fakt se mi líbit pocit, který mi dával pokaždé, když jsem se k němu vrátil, nebo se vedle něj probudil. Byl jsem nadšený z toho všeho,“ lokty jsem se opřel o kolena, zoufale k Andymu vzhlížejíc.

„Tak proč to teda skončilo?“ nechápavě se zamračil.

„Protože jsem idiot a myslel jsem, že všichni k našemu vztahu s Billem budou přistupovat stejně jako ty,“ zavrčel jsem zlostně. „Bill nám dělal ze života peklo, snažil se nás rozeštvat a po nějaké době z něj vypadlo, že je do mě zamilovaný. Samozřejmě mě to vyděsilo, náš vztah s Kayem konečně nabíral obrátky a mě nenapadlo nic chytřejšího, než Kayovi o našem vztahu říct, přičemž druhý den jsem to dotáhnul až do konce v míře jeho znechucení vůči mně. Byla nějaká filipínská párty, já se ožral, což mě neomlouvá, a v soukromém boxu jsem se nechal vyhecovat Billem a Bushidem, kterému představa nás dvou přišla, kdo ví proč, vzrušující. Kay přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem Billa nakládal o zeď.“

„Lituješ toho?“ zašeptal. Z očí mu šel jasně vycítit soucit, až se mi chtělo brečet. Jenže brečet bez možnosti schovat se v Kayově objetí už nešlo, nepomáhalo to.

„Z části,“ souhlasně jsem přikývl. „Přestože teď mám opravdu hezký a věrný vztah s Billem, mrzí mě, že jsem se přiznal Kayovi a zničil tím ten náš vztah, protože jsem ho měl a pořád mám opravdu rád. Nicméně na druhou stranu jsem mu nechtěl v ničem lhát, zasloužil si znát pravdu. Nechtěl jsem žít ve strachu, že nás náhodou omylem odhalí, přestože v té době jsem to chtěl s Billem nadobro ukončit. Možná ale, že kdyby nás pak nenachytal na té párty…“

„Kámo, ani nevíš, jak mi drásá tě tu takhle vidět, jsi jako hromádka neštěstí.“

„Jo, to pro mě není žádná novinka. Ani nevíš, jak kurevsky těžký je být ve stejným městě jako on s vědomím, že se za ním nemůžu rozjet. Zrovna ve chvíli, kdy bychom spolu mohli být dost často.“

„Ví Bill o tom, že do něj nejsi zamilovaný?“ Andy ke mně tázavě vzhlédl.

„Tuší to, stoprocentně. A mě fakt mrzí, že jeho city neopětuju, ale…“ pokrčil jsem rameny. „Snažím se, učím se ho milovat.“

„Nerad ruším,“ ozval se nám za zády najednou Bushido. „Ale Bill se po tobě shání, Tome.“

„Jak dlouho tu jsi?“ šokovaně jsem vyhrkl bez dechu.

„Pár minut,“ pokrčil rameny.

„Opovaž se Billovi něco říct,“ výhružně jsem se postavil a přešel až k němu, ale zarazil mě jeho pohled. Nebyla v něm ani špetka jízlivosti a škodolibosti jako obvykle. Spíš… lítost? Zavrčel jsem, abych působil nebezpečně, načež jsem se kolem něj protáhl a zmizel v domě, aniž bych se ptal, kde Bill je. Čas jeho hledáním jsem využil k tomu, abych se dal dohromady z toho mizerného rozpoložení, do kterého jsem se citovým výlevem Andymu dostal. Kruci, jak moc se mi chtělo sednout do auta a jet za Kayem.

„Tomi!“ pověsil se mi na záda Bill se smíchem. Okamžitě jsem nasadil svůj veselý výraz a otočil se k němu, pevně ho chytajíc za boky. „Kde ses mi toulal?“

„Byl jsem s Andym na cigáru, pokecat. Dlouho jsme se neviděli a chybělo nám společné pomlouvání tvé maličkosti,“ zazubil jsem se a počechral mu vlasy. „Snad jsi tu nebyl sám?“

„Ne, Bushido mi tu krátil čas,“ zavrtěl hlavou, až se mu hustá hříva vlasů roztančila po ramenou a zádech. „Pili jsme, dali jsme si soutěž a já vyhrál,“ dovysvětlil.

„Jo, to vidím. Vypadáš docela mimo, ale Bushido byl úplně v klidu, když jsem s ním mluvil.“

„Mluvil jsi s ním? Co říkal?“ náhle znervózněl. Těkal mi očima po obličeji jako smyslů zbavený.

„Jen, že mě hledáš, proč?“ nakrčil jsem obočí podezřívavě. Proč najednou tak znervózněl? Bylo snad něco, co věděl Bushido a já neměl?

„Ne, nic, v pohodě,“ úlevně vydechl a přitiskl se ke mně, objímajíc mě kolem pasu. Chytil jsem ho kolem ramen a nechal ho, ať se tulí, všichni byli stejně nalití a brali to jako další Billův výlev.

„Máš nějaký plán na zítřek?“
„Jo, chci se jít ráno proběhnout a rovnou si zajít i do posilovny, na turné nebyl skoro vůbec čas, tak ať trochu doženu ztracenou dobu, cítím se úplně bez energie. Potřebuju se dostat zpátky do formy. Cestou zpátky se můžu stavit u Paula a koupit ti makrónky, co říkáš?“

„Myslíš v Ladurée,“ opravil mě pobaveně. Protočil jsem očima s úsměvem, opravoval mě pokaždé, ale já příště zase řekl Paula, bylo to jednodušší. „Ale budeš moc hodný, můžeš vzít tu velkou krabici, tam jsou hlavně pistáciové.“

„A ty miluješ,“ s krátkým zasmáním jsem mu skočil do řeči. „Myslím na to, neboj. Rovnou skočím i k Mattymu, psal mi, že by mě rád viděl, tak s ním pokecám a vezmu oběd.“

„Super!“ nadšeně zavýskl a vlepil mi pusu na tvář. „Jsi prostě nejlepší dvojčátko na světě.“

„Jo, o tom já samozřejmě moc dobře vím,“ zasmál jsem se. „Tak jdeme oslavovat náš velkolepý návrat!“ pobídnul jsem ho a společně jsme zamířili k baru.

*

Večírek byl nakonec skutečně fajn, s Billem jsme se ukázkově zřídili, ale přestože mě trochu bolela hlava, když mi ráno zazvonil budík, bez protestů jsem vstal, rychle se osprchoval a jen ve volných teplákách a upnutém tílku se rozběhl se sluchátky v uších berlínskými ulicemi.

Vzhledem k brzkým ranním hodinám bylo naštěstí prázdno, takže já nepotkal moc lidí, a když už, nechávali mě být, byl jsem jim ukradený. Díky tomu jsem měl naprostý klid na své myšlenky, které se divoce proplétaly mezi slovy písniček, které mi vyřvávaly ze sluchátek.

Připadal jsem si jako nějaký blázen, když mi ve vzpomínkách vyvstal Kay a naše společné chvíle. Ať se Bill snažil sebevíc, na Kaye jsem nemyslel pouze v případě, že jsme něco dělali. Potřeboval jsem pořád něco dělat, zaměstnávat mysl. Proč bylo tak těžké zapomenout na něj?

A proč jsem kruci doběhl k jeho domu?

Nechápavě jsem zíral na menší bílý dům, před kterým stálo černé BMW sdělující, že Kay před chvílí odněkud přijel, a ještě se někam chystá, protože jinak s autem vždycky zásadně zajížděl do garáže. Nikdy ho nenechával jen tak. Pohledem jsem přejel po oknech, snad jako bych čekal, že vykoukne a pozve mě dál. Když se tak ale ani po několika dlouhých vteřinách nestalo, s povzdechem jsem se rozběhl směrem k nedaleké posilovně.

Po zaplacení jednorázového poplatku jsem zašel rovnou k posilovacím strojům, chtěl jsem zase jednou uniknout realitě.

„Tome?“ ozval se za mnou překvapený hlas.

„Čau Bushido,“ protočil jsem očima, ale dál posiloval stehenní svaly.

„Co ty tady? Myslel jsem, že máte posilovnu kousek od baráku,“ s posměšným úšklebkem usedl na sousední stroj.

„Šel jsem si zaběhat a nějakým způsobem jsem doběhl sem,“ zamručel jsem neochotně. „Nebyl v tom žádný úmysl, nejsem zhrzený bývalý přítel, který svého ex pronásleduje.“

„To bych si ani nedovolil pomyslet,“ zasmál se. „Nicméně je pozoruhodné, že jsi tu.“

„Shoda náhod,“ pokrčil jsem rameny. „Kolik jsi toho včera slyšel?“

„Troufám si říct, že všechno,“ pokrčil rameny a odvrátil pohled. „Myslel jsi to všechno vážně?“

„Naprosto,“ přikývl jsem. „Nikdy jsem Andymu nelhal a včera jsem mu řekl všechno, co Billovi nemůžu.“

„Hlavně se na Billa moc neupínej, Tome. Víš, jaký je,“ s povzdechem zavrtěl hlavou.

„Sám jsi slyšel, že do něj nejsem zamilovaný, v podstatě ho vnímám úplně stejně jako předtím, pro mě se nezměnilo nic krom toho, jak se ke mně Bill chová. Je to bratr s výhodami, nic víc,“ zamumlal jsem a na chvíli umlkl. „Jak se má Kay? Dost dlouho jsem o něm nic neslyšel,“ nakonec jsem se přeci jen zeptal. Potřeboval jsem vědět, jestli se má dobře, jestli je v pořádku a…

„To se nedivím, od té doby, co jste odjeli, nevychází z domu,“ odfrkl posměšně, přerušujíc tím tok mých myšlenek. S neskrývaným šokem jsem se na něj podíval, ustávajíc ve cvičení. „Nechce mi to přiznat, ale váš rozchod ho opravdu hodně vzal. Hulí jako fabrika a chlastá. Když jsem u něj byl naposledy, málem jsem se z toho smradu pozvracel.“

„Ale dneska měl auto venku,“ namítl jsem slabě, ale Bushido se rozesmál.

„Jeho milovaný auto stojí před garáží už tři týdny, Tome. Kay si všechno nechává dovézt… Kam jdeš?“ překvapeně vykulil oči, když jsem prudce vstal.

„Za ním, nenechám ho shnít zaživa, ať už mě chce nebo nechce vidět. Když ho z těch sraček nezkoušíš dostat ty, přestože jsi je stvořil právě ty, já ho z toho dostanu,“ zlostně jsem odsekl a dřív, než stačil nějak zareagovat, jsem se rozběhl ke Kayovu domu. Bolelo mě sice celé tělo, ale prostě jsem nemohl nechat Kaye samotného déle.

Z jeho velmi inteligentní skrýše (za zvonkem) jsem vylovil klíč a drze vstoupil dovnitř. Jak předesílal Bushido, do nosu mě udeřil cigaretový odér, který dokonce vadil i mně, celkem silnému kuřákovi. Znechuceně jsem se zašklebil, ale neohroženě se vydal po schodech nahoru. V obýváku a kuchyni mě přivítal nepředstavitelný bordel. Prozatím jsem ho ale nechal být, otevřel všechna okna pro čerstvý vzduch a zamířil neomylně do ložnice.

Kay ležel rozvalený v posteli a spal, ale zřejmě ne nijak klidně, podle jeho cukání ruky. I tady jsem otevřel okna, než jsem se nad něj sklonil a po dlouhé době se konečně dotknul jeho kůže. Stiskl jsem mu rameno a lehce s ním zacloumal.

„Jdi do prdele, Bushido,“ odsekl.

„Já nejsem Bushido,“ usmál jsem se v odpovědi. Kay okamžitě šokovaně otevřel oči a nepokrytě na mě zíral.

„Co ty tady, kurva, chceš?“ zavrčel zlostně. „Okamžitě se seber a vypadni,“ prudce vstal z postele a hodlal zmizet, ale já se nechtěl vzdát, takže jsem ho narazil na zeď, aby mě poslouchat musel.

„Teď pozorně poslouchej všechno, co ti říkám, Kayi,“ zamračil jsem se. „Vím, že společně s Billem a Bushidem jsem ten poslední, koho chceš vidět, ale je mi to u prdele, protože jestli tvoje „přátele“ nezajímá, co se s tebou děje, tak mě ano a nenechám tě válet se ve sračkách! Jsi dospělej chlap, tak se kurva seber a nechovej se jako malý blbý dítě!“ křičel jsem na něj jako smyslů zbavený, ale jemu to zřejmě bylo úplně jedno, protože na mě zíral naprosto bez emocí, proto jsem zvolil jedinou variantu. Tvrdě jsem ho políbil.

Jakmile jen trochu pohnul rty proti mým, jsem se od něj prudce odtrhl. „Teď si vezmi pytle na odpadky a padej uklízet,“ zavrčel jsem.

autor: PeTiŠka & Saline A.