Sell Your Soul 36.

Už žádná tajemství

Jeho první kroky na německé půdě byly nervy drásající, uvolňující, naplňující a hrozivé. Všude kolem něj zněl neznámý jazyk, neznámá slova a akcent německého jazyka. Tištené značky, které mu jen sotva pomáhaly ven z davu, německá slova a názvy s angličtinou pod nimi, ale stále jen sotva srozumitelné.

Zpěvák vypadal staře a znaveně, neoholeně a špinavě. Utíkal do prázdna s dvěma dny beze spánku, hodiny za hodinami stresu a občasného psychického zhroucení, absolutně nic k jídlu a jen půl hrnku té nejodpornější kávy, kterou kdy pil, i bláto by se mu pilo lépe. Tmavé kruhy pod očima vypovídaly o jeho vyčerpání, jeho vlasy vypadaly špinavě a byly jen neobratně dané dozadu, když se je snažil dostat z očí. Občas mu pramínky padaly do očí, když se rozhlížel a snažil se najít známý obličej, když odešel z východové brány.

Po tomto už neměl žádný plán. Stejně jako začátek jeho cesty, všechno tohle bylo impulzivní a mohlo se změnit každou chvílí. Nevěděl, co dělá ani co má očekávat, byl v neznámé zemi a neměl se na koho spolehnout, a to byla opravdu děsivá situace, dokonce i když ji plánoval. Jen věděl, že hledá Georga, jedno člověka v tisíci lidech na letišti.

Lidé kolem něj rychle procházeli, ignorovali ho, žili své vlastní životy. Ve tři ráno se vraceli do svých domovů, ke svým dětem, do svých postelí, do svých bezpečných domů. Ve tři ráno, muži a ženy v oblecích chytali letadla do dálek, možná i tam, odkud Adam pocházel. Obličej za obličejem, kufr za kufrem, život po životě ubíhal kolem něj, nikdo se nezastavil, aby se na něj třeba jen podíval, ani se nezastavil, aby se zeptal, jestli není ztracený nebo něco nepotřebuje – ne že by to zpěvák sobecky očekával. Hledal jednoho z nich, stále používal ‚Promiňte‘ nebo ‚Omlouvám se‘, když do někoho omylem narazil. Jeho dobré vychování nerozumělo tomu, že mu tu nikdo nerozumí.

Za dveřmi nástupiště Adam konečně našel místo k sezení, se zaúpěním se svalil na lavičku a projel si rukou vlasy, druhou rukou v kapse zalovil pro telefon. Po stresu z toho, že ho málem zatkli na letišti, po křičícím dítěti, které se nedalo utišit skrz celý jeho druhý let, a nervovém zhroucení po nervovém zhroucení na jeho posledním letu, Adam nemohl uvěřit tomu, že sem opravdu dorazil.

Zvedl před sebe přístroj, díval se, jak se mu mobil načítá, měl tu slabý signál, ale musel si zavolat. Našel Billovo číslo, ještě jednou se rozhlédl a zmáčkl ‚volat‘. Když to na druhém konci začalo vyzvánět, jeho modré oči stále hledaly obličej v lidech kolem něj, čím rychleji najde Georga, tím lépe.

„Kde jsi?“

„Hned u východu 17.“ Neuvědomoval si, jak moc špatně na tom je s hlasem, dokud ho nemusel použít. Byl hrubý a nakřáplý, jako by byl nemocný. V krku měl sucho, co by teď dal za sklenici vody.

„Hned tam budu.“

Adam zjistil, že zadržuje slzy úlevy, když dal ruku dolů a sklonil hlavu. V tuto chvíli se neopovažoval zavřít oči, protože by mohl usnout. Jeho tělo bolelo, hlava se mu točila vyčerpáním, před očima měl zamlženo, ale nenechal to nad sebou vyhrát. Zpěvák sevřel telefon, zvedl hlavu, aby se rozhlédl po přeplněném letišti, hledal jeden konkrétní obličej. Hlas známého mladíka mu dal další malý kužel světla ve tmě, která byla kolem něj, a naplnil ho novou energií, dostačenou na to, aby zůstal o trochu déle vzhůru.

Když uviděl bruneta tlačit se mezi lidmi, aby se k němu dostal, zhluboka vydechl a do očí se mu začaly hrnout slzy. Koutky rtů se mu zvedly v úlevném úsměvu a Adam se co nejrychleji zvedl z lavičky. Pevně basáka objal, byl přemožen radostní z prvního známého obličeje, že slyší první známý hlas a že je v kontaktu s prvním opravdovým člověkem. Chytil Georga za ramena, stiskl, jen aby se ujistil, že je skutečný.

„Jsem tak rád, že jsi dorazil v pořádku…“ řekl mladík tiše, obejmul při tom Adama.

„Jak je na tom? Prosím, řekni mi, že je v pořádku.“

Basákovy oči byly plné bolesti, hrůzy a naprostého vyčerpání, věděl, že se Adam bál odpovědi na tuto otázku, ale Georg jen přikývl. „Pár hodin si už vede dobře, myslí si, že by mohl být už stabilizovaný.“

„Ale?“ bledě modré oči hledaly v Georgových to, co neřekl, doufal, že najde odpověď dřív, než ji uslyší. Georg nemluvil přesně a hned k věci tak, jak to dělal Bill nebo Tom, vždycky mluvil s věcmi mezi řádky, věcmi které jste museli hledat, věcmi které jste museli slyšet namísto toho, co dorazilo k vašim uším. To byly ty důležité věci.

„Stále ho mají na JIP.“

Adam zavřel oči a dal si ruku před pusu, možná aby maskoval svou starost, možná že ta slova z něj vysála všechnu naději, možná, aby zakryl svou slabost. To mohlo znamenat tolik věcí, bál se toho, co o Billovi nevěděl, bál se toho, co se mu neřeklo. Neměl šanci tu ještě jen tak postávat. „Pojďme. M-musím se tam dostat. Prosím…“

Georgovy olivově zelené oči ho pozorně sledovaly, přemýšlel, jestli Adam zvládne zbytek toho, co většina z nich zvládla jen s obtížemi. „Bushido čeká venku, odveze nás.“ V srdci věděl, že by Adam neměl Billa vidět ve stavu, ve kterém byl, ale bylo to něco, co se muselo stát. Bylo to setkání, které Adam potřeboval, i kdyby to mělo zlomit jeho srdce.

„Bushido?“ zamračil se starší, vzpomněl si, že Bill to jméno víc než jednou zmínil. „To je ten co ho Bill zná?“

„Varuji tě dopředu, že se mu nejspíš nebudeš líbit. Bude tě soudit za to, že jsi Američan a za to, že jsi s Billem… nebude tak zlý jako Tom, ale budeš vědět, že tě nemá rád.“

Starší se ze zvědavého pohledu změnil jen k zavrcení hlavou, když následoval Georga k východu z budovy.

„Pokud mě tam dostane, je mi to opravdu u prdele.“ V tomhle unaveném stavu nebyl Adam tak veselý a lehkomyslný jako normálně. Zpěvák došel ke svému bodu zlomu a překročil ho už před hodinami. „Jen mě k němu dostaň.“

***

Uvnitř BMW to bylo jako v jiném světě: teplo, sucho, tma, ale z různých LED světel a svítících čísel na palubní desce šlo světlo. Venku tvrdě pršelo a foukal vítr, znělo to jako tisíce kladívek dopadajících na černé lesklé auto.

V sedadle řidiče byl starší muž, opálený, s černým vousem a temnýma očima, které Adamovi dávaly pocit nervozity, když se poprvé v zrcátku setkaly. Adamovu pozornost upoutalo velké tetování na jeho krku, které vykukovalo nad bílým límcem košile. V mysli ho sledoval, přemýšlel, jestli ten symbol je něco v japonštině nebo arabštině. „Já… opravdu nevím, jak dost vám za to poděkovat.“ Zamumlal Adam, ale spíš k Bushidovi, testoval ho. „Jak daleko to je?“

„Třicet minu-„

„Deset minut.“ Přerušil ho klidně Bushido, podíval se přes rameno na Adama. „Připoutej se.“

Auto vyjíždělo z parkoviště, projelo kolem autobusu a začalo zrychlovat. Když se jejich pásy zacvakly, rychlost už byla přes povolený limit a oni vjížděli na dálnici. Pneumatikám déšť nevadil, narážel jen do skla v oknech a BMW uhánělo do noci, potřetí do nemocnice. Bushido pozornost věnoval mladíkovi na zadním sedadle.

„Jmenuji se Bushido, jsem blízký kamarád tvého přítele.“ Jeho angličtina nebyla perfektní, měla v sobě silný německý akcent. Ale jeho hlas byl hladký a hluboký, takže to neznělo nijak špatně.

Adam tím titulem vypadal trochu šokovaný.

„Počkat, jak víš, že on a já jsme…?“

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ Tmavé oči se podívaly na zpěváka za ním. Snažil se na něj dívat Billovýma očima, snažil se ho brát tak, jako ho bere Bill. Adamovy oči byla první věc, které si všiml, teď byly prázdné, ale stále překrásně modré, ten kluk byl vždycky na modré oči a tmavé vlasy. Mladík nebyl tak hubený jako Bill, vypadal silnější a větší, vzduch kolem něj byl klidný a pokojný, dokonce i pod takovým stresem. I když se mu zdál trochu divný, mohl Billa vidět, jak ho objímá, Adam se zdál jako ochránce, jako někdo, kdo by se postaral o člověka, kterého miluje.

„Já jsem Adam,“ pousmál se. „Párkrát se o tobě zmínil. Jsme rád, že tě konečně poznávám.“ Ale pomněnky byly najednou ustarané a Adam se opřel o sedačku, díval se z okna do noci kolem nich. „Jak je na tom?“

„Je v dobrých rukou,“ na rovné dálnici se rychlost auta ještě zvětšila a déšť kolem nich byl jako milion malých ruček, které je tahaly zpátky, snažil se je zpomalit. „Bill je silnější, než vypadá.“

„O tom nemám pochyby.“ Do jeho zjizveného srdce se hrnula trocha pýchy. „Můžu… se zeptat, co se stalo?“

Auto teď zpomalovalo, mířilo ke sjezdu z dálnice.

„Měl infarkt,“ vysvětlil Georg, mluvil dopředu namísto toho, aby se k Adamovi otočil, bylo na něm vidět, že se bojí Bushidovy rychlosti. „Stěžoval si na bolest v hrudníku, než jsme šli vystupovat. Doktoři nám řekli, že na konci show jeho srdce bilo tak rychle, že to prostě vzdalo a přestalo. Myslel si, že to jsou nervy, jinak jsem si jistý, že by na podium nešel.“

„Řekl někdo, co to zavinilo?“

Brunet sklopil hlavu. „Dal si lajnu, než jsme šli.“

Adam zvedl pohled a jeho hlas se změnil v šepot. „Tys to věděl?“

„Věděl jsem to už nějakou dobu.“ Nezdálo se, že by na to byl Georg hrdý. „Nedošlo mi, že si dal lajnu, než jsme došli na podium a věci do sebe začaly zapadat. Myslel jsem si, že to dělá jen pro zábavu… ne že je závislý. Ale doktoři mi řekli, že to dělal už měsíce…“ mladík si povzdychl a projel si vlasy, z frustrace za ně tahal.

„To se nemělo stát… nic z toho se stát nemuselo,“ polknul knedlík, co měl v krku, snažil se mít klidný hlas. „Já jsem kurva Tomovi řekl, aby ho hlídal…“

„Takže tys to taky věděl?“ zeptal se Bushido.

„Řekl jsem to Tomovi, než odletěli. Měl se vrátit včera v noci a já jsem mu to chtěl říct…“ roztřeseně beznadějně vydechl. „Věděl Tom, že si před show něco vzal?“

„Stál u koupelny, když to Bill dělal. Ale jak ho znám, nechtěl pokazit představení, takže by mu něco řekl, až bychom skončili. Prostě… jsme se k tomu už ale nedostali.“

„Ale Bill bude v pořádku, že ano? On… zvládne to, že jo?“ posté se musel zeptat. Potřeboval ujištění, aby se nezhroutil, potřeboval to slyšet.

„Je silnější, než si dokážeš představit, Adame. Nenech jeho šminky, aby tě zmátly,“ ušklíbl se Bushido, „vzhled může mást.“

„Já ho kurva zabiju… prostě… on ho nechal to dělat…“ stále se Adamův hlas lámal, když se znovu podíval z okna. „Je tak kurevsky sobecký…“

***

Adam byl první, kdo vystoupil z auta, ještě dřív než se motor vůbec vypnul, nechtěně prásknul dveřmi a běžel dovnitř. Soustředil se jen a pouze na jednu věc, na Billa. Nic mu nestálo v cestě.

Jak se chladný déšť do něj nasával, tisk se kolem něj semknul, mikrofony mu strkali do obličeje a nad hlavu, velké fotoaparáty v plastových obalech se k němu přibližovaly a on je odstrkoval. Kašlal a jen stěží držel rovnováhu, zpěvák se prorval davem, deštěm, ztratil všechnu trpělivost a sílu, a křičel na ně, aby mu šli z cesty. Chtíč tisku ho udivoval a děsil v tu samou chvíli.

Bushidova ruka byla brzy na jeho zádech, pomáhal mu a tlačil ho dopředu. Adam mu za to tiše děkoval.

Ti, kteří seděli v čekárně, začínali zvedat pohledy, když za skleněnými dveřmi jako by blesky explodovaly. „Hej, je to on?“ postavil se pomalu Kay, snažil se vidět za foťáky, aby se podíval, co se venku děje.

Gustav zvedl pohled jako druhý, podíval se ke dveřím, hledal terč fotografů. „Ano! T-to je on! Zvládl to!“ bubeník se zvedl ze sedačky a mířil ke dveřím, nemohl uvěřit vlastním očím, když před něj přišel známý obličej, když uviděl Bushida a Georga za ním, jak zpěváka tlačí do bezpečí. Jak spolupracují, aby mu pomohli.

Adam prošel dveřmi mokrý až na kost, vlasy si dával pryč z očí, aby viděl. Ale člověk, který se podíval Gustavovi do očí, byl tolik jiný než ten, kterého nechali v Las Vegas. Vypadal znaveně a zlomeně, vypadal, jako by ho měla kolena každou chvílí zradit a on se měl skácet na podlahu a neměl sílu se zvednout. „Adame…“

„Gustave…“ řekl zpěvák bez dechu, opravdu nezvládal. „Kde je?“

autor: Raiju