
Večeře je tu coby dup. Jeden by řekl, že ta monotónnost tady bude utíkat pomalu, ale zdání klame. Všechno je to rychlejší, než by se zdálo. Člověk se nenaděje a už se dělá něco dalšího. I když už to všechno známe. Nezapomenu očichat krupičnou kaši a začnu jíst. Jak milé, že to říkáš… že mi sluší i ten bryndák. No oproti obojkům a řetízkům nevím teda… ale dneska už bych v tom vypadal jako debil. To ten bryndák je přeci jen příhodnější k mému věku.
„No jo… jasně… jdu to hned vyřídit. Počkej tady, zlato.“ Jako bys mi snad mohl někam utéct. S tou svojí pohyblivostí. Zvednu se od stolu a dojdu za vrchní sestrou, která tak nějak dohlíží na průběh večeře. I když já si myslím, že spíš zděšeně čeká, kdy tady někoho klepne. Hned to začnu vyjednávat. Naštěstí je milá a ochotná. Někdy až přehnaně, že mi to dokáže lézt na nervy. Samozřejmě kolem toho má pár připomínek, že si musíme uvědomit, že už nejsme nejmladší a dlouhá cesta nám nemusí udělat dobře a také, že se máme připravit na to, že kluci na tom asi také nebudou nejlépe a že to třeba ani nepůjde. Ale tomu já nevěřím. Nevěřím, že by nás kluci odmítli, i kdyby na tom byli špatně. Na to jsme byli moc velký kamarádi. Nakonec to ale projde všechno jak má… já jí všechno pokorně odkejvám a vrátím se za tebou.
„Tak je to domluvené. Prý se na to hned vrhne a zítra ráno nám dá vědět, jak to dopadlo.“ Usměju se na tebe, když se usadím zase naproti tobě.
Musím se zasmát, když ti připomenu tu zítřejší návštěvu a náš společný výlet, jako bys na to úplně zapomněl. Je pravda, že mám také výpadky, ale asi na tom nejsem s hlavou tak špatně jako ty. No ale ty se zase nemusíš vozit jak nějaký invalida. Jak mě tohle rozčiluje. Sleduju, jak jednáš s vrchní sestrou. Musím se zasmát znovu, když vidím, jak zběsile máchá rukama kolem sebe, a jen si v mysli představuju, co ti vlastně doopravdy říká. Je mi jasné, že jsou to nějaká moudra nebo něco. Určitě máme být opatrní, teple se obléct. Vážně si připadám spíše jako mimino, zachází tu s námi tak. Na druhou stranu, je příjemné, když víte, že se o vás někdo stará. Když vidím, jak se belháš ke mně zase zpátky, natěšenej na tebe koukám, jak si pochodil.
„Oh, jsme moc rád.“ Usměju se. „Takže to zatím vypadá, že by to mohlo projít? No super, alespoň bude nějaký vzrušení.“ Zasměju se a zatleskám si rukama. Tak už teďka se nemůžu dočkat rána. To ani nedospím nebo co. I když je fakt, že do postele asi padnu jako zabitý. Není divu, všechno mě strašně vyčerpává. Usmívám se na tebe do doby, než si vzpomenu, že ještě kromě večeře musím projít jednou procedurou. Přebalení. Bože, opravdu je to tak… trapné. Cítím se jako blbec, je fakt, že… no raději to tu nebudu rozebírat. Rozhodně mě čeká ještě sestřička s plínkou. Super, už se nemůžu dočkat. Pak si ještě chvíli povídáme, než naše talíře zmizí ze stolu a z tvého krku bryndák.
„Myslím, že dneska budu mrtvý jako nikdy.“ Zasměju se. „I když… budu se neskutečně těšit na ráno, snad se mi trochu zlepší ty nohy a nebudeme muset tahat ten pitomý vozík.“ Povzdechnu si, nechci ti dělat větší zátěž, než už vlastně jsem. Pak se nechávám tebou doprovodit do pokoje, kde už na mě čeká sestra.
Motor auta tiše vrněl, uvnitř ale vládlo ticho. Bill i Tom seděli tiše a každý si v hlavě uspořádával svoje myšlenky. Byli trochu pohádaní, i když šlo jako vždycky o naprostou blbinu. Vlastně už ani nebyli naštvaní, spíše přemýšleli, co by ještě mohli podniknout na pokoji. Ani jeden nebyl unavený, jen byli trochu připití. Oslava Georgových narozenin byla opravdu rušná a kupodivu se i Gustav solidně opil. Tom stále viděl před sebou scénu vrtících se dvou spoluhráčů u tyče. Nakonec to už nedovedl v sobě dál dusit a začal se smát nahlas. To i Bill se přidal. Přesně věděl, na co jeho dvojče myslí. Jejich řidič si opravdu oddechl, protože jestli bylo něco opravdu děsivého, byla to hádka právě dvojčat. U toho nikdy nikdo nechtěl být. Šlo málem i o život.
Auto tiše zastavilo u hotelu, kde kluci bydleli. Bill s Tomem se ztěžka vypotáceli z auta a zamířili rovnou k výtahu. Nemuseli čekat dlouho. Dívali si hluboko do očí a v myslích obou se zrodil tentýž nápad. Tatáž choutka. Usmáli se na sebe, a kdyby se nemuseli bát nějakých dotěrných fotografů nebo kamer, nejspíše by po sobě skočili ještě tady.
„Ještě si myslíš, že tam ta nána, co si jí podepisoval kozy, by byla v posteli lepší než já?“ Vydechlo jeho dvojče přímo u Tomova ucha.
Bill slastně přivíral oči a nezaregistroval ani Tomův ďábelský pohled. Jen se mu zajiskřilo v očích, když slyšel, jak se pouta obmotala kolem Billových zápěstí.
„Kurva, Tome, ne…“ Zasténal Bill , ale pak už cítil, jak se matrace zhoupla a jeho tělo nikdo neolíbával, ani se ho nedotýkal.
„Tome… no tak.“ Zakňučel černovlásek uvězněný ve víru touhy a trhnul pánví proti Tomovi. Ten se jen usmál a dlaněmi ho přišpendlil zpět k peřině. Pevně ho přidržel, aby Billovi zabránil v dalších pohybech. Bill jen vzdychnul. Byl absolutně v Tomově moci. Což býval prakticky neustále, ale nyní to plně pociťoval a obával se infarktu nebo okamžitého vyvrcholení.
„Otevři pusu, kocourku.“ Zašeptal Tom a prstem přejel Billovi po rtech. Bill poslušně rozevřel rty a nechal Toma vplout prsty dovnitř. Věděl, co má dělat. Nedělal to poprvé, ale dneska to bylo přeci jen intenzivnější. Poslušně ožužlal Tomovy prsty a hlasitě zasténal, když v jeho těle zmizel jeden z nich. Kdyby záleželo jen na Tomovi, už byl dávno v jeho těle sám, ale miloval hrátky, kterými doháněl Billa k šílenství. Přirážel do jeho těla a postupně přidával prsty. Bill se svíjel a žadonil. Skoro brečel, než se Tom smiloval a prsty z něj vytáhl.
„Bože, Tome… ještě.“ Kňučel Bill a přirážel proti Tomovi, který mu vzdychal do ucha. Jednou rukou se zapíral a druhou ho hladil po boku. Čas od času se snažil ho políbit, ale bylo to vlastně marné. Srdce jim tloukla jako o závod, dech byl na pokraji zhroucení a jejich těla po sobě klouzala potem. Ani jeden netušil, jak dlouho to vlastně trvalo, než se pokojem ozval výkřik slasti a Bill vybuchl. Euforie mu projela tělem a neměla se k ústupu. O to spíš, když Tom o pár chvil později vyvrcholil do jeho těla a znaveně na něj padl.
Sestřička
Od rána tu mám tolik papírování, že ani nevím, kde mi hlava stojí. Navíc ještě jsme dostala úkol zavolat do berlínského domu pro seniory a ještě jedné slečně, a vyřídit tak malý výlet pro bratry Kaulitzovy. Musím se usmát. Pamatuju si je ještě jako hvězdy, dokonce jsem je jednu dobu i poslouchala. Teďka je mám tady, dědečky, a stále jsou spolu. Udělám to pro ně ráda, a hned se do toho pustím, nakonec se mi podaří zařídit oboje. Máte se dostavit po obědě ke Gustavově vnučce. Dokonce jsem si rovnou raději vzala i adresu. Kdyby náhodou. Takže po obědě? To bych vás mohla hodit i já, usměju se. Vážně to udělám ráda, stejně nevím, jestli někdo z kluků od nás má volno. Myslím, že budete nadšeni, až vám tuhle novinu oznámím, ale je čas jít za Tomem.
Jdu dlouhou chodbou, většina obyvatel už je na nohách a už pochodují. S úsměvem na rtech všechny pozdravím a zaklepu zlehka na dveře. Ale žádná odezva. Trochu svraštím čelo, v tuhle hodinu už býváš na nohách. Tak pomalu vezmu za kliku a vejdu. Tom ještě leží na posteli, usměju se a dojdu k jeho posteli.
„Panebože… sestro?“ Vyběhnu z pokoje na lékařák a vezmu vrchní sestru do jeho pokoje. Ta Tomovi také zkusí tep, ale nic. Koukneme se na sebe, a pak smířlivě na něj. Jen mu hraje na rtech spokojený úsměv. Chvíli jen tak koukám, je to… opravdu zvláštní chvíle. Kouknu na sestru. „Myslím, že… půjdu to říct jeho bratrovi… zavoláte lékaře a do pohřebního ústavu?“ Vrchní sestra kývne a já se pomalu rozjedu o dva pokoje dále. Vidím už teď Billa, jak sedí na chodbě na židli. Nikdy jsem takovouhle práci nedělala. Nikdy jsem nikomu neříkala o úmrtí. Jsme z toho nervózní, překvapená a taky smutná.
Bill
Dnešní ráno je tak skvělé, nemůžu se dočkat celého dne. Hlavně Toma, to je jasné, ale taky jsem zvědavý, jak to dopadlo s tím naším výletem. Sedím na chodbě a čekám jako každé ráno, až spolu půjdeme posnídat. Nějak ti to dnes trvá. V duchu hádám, s čím přijdeš tentokrát. Beztak zase ty kolena, a ty jen simuluješ, aby ses mohl vozit. Když si ke mně sedne sestra, je mi jasné, že se něco děje. Její výraz to prozrazuje. Že by nám ten výlet nevyšel? To by byla škoda. Jenže pak promluví a mým tělem projede ostrá bolest. Ostrá čepel smutku a beznaděje se mi zabodne do srdce a já vím, že už tam zůstane. Všechno kolem je rozmazané, jak přes vlhnoucí oči přestávám vidět ostře. Co mám říct? Čekali jsme to oba svým způsobem každým dnem, ale proč teď? Proč tak brzy?
„Já… ano.“ Přikývnu nakonec jen na její otázku, zda chci jít za tebou. Pro mě nejsi mrtvý. Nemůžeš být. Zvednu se a došourám se o dvoje dveře dál. Jde mi to ještě pomaleji než kdy jindy. Pohled na tebe, jak ležíš v posteli, mi snad dá jiskru naděje, že jsi jen líný vstát, ale druhý pohled na vrchní sestru, která mě tu očividně očekává a s přáním upřímné soustrasti opouští pokoj, mi dochází, že to celé je krutá pravda. Že náš čas skončil. Ano náš. Ty jsi umřel a můj čas tak není kompletní. Umírám s tebou. Dojdu k posteli a přitáhnu si k ní židli, na kterou se usadím. Vezmu tě za ruku. Je tak studená. Rozpláču se a tvojí studenou dlaň si tisknu k tváři.
„Co jsi to udělal? Ještě bylo brzy.“ Kouknu ti vyčítavě do tváře, kde se jen setkám s tvým lehkým úsměvem. Má to být pro mě útěcha? Že to přišlo nečekaně a očividně ve spokojenosti? Ne, to není útěcha. Palcem ti po rtech přejedu. „Jsi tak tvrdohlavý… říkal jsem ti, že máš spoustu času, ale ty sis to zase udělal po svém.“ Popotáhnu a probírám se ti prořídlýma vlasama. Tolik to bolí. Nikdo si nedokáže představit jak. Polovina mého života tu leží přede mnou a už nikdy na mě nepromluví. Můj bratr… moje dvojče… moje celoživotní láska. Komu se to v dnešní době podaří? Zůstat s milovanou osobou až do smrti? V tomhle jsme úspěšní, ale měli jsme přeci umřít spolu. Co náš slib? Jsem rád, že sestry respektují naše soukromí a nechávají mě tu samotného s tebou. Co mi teď v tom zbytečku života zůstalo? Vůbec nic. Brečím a zasypávám tě výčitkami i vyznáními. A tvoje tvář se stále jen neměně usmívá. Dokud nepřijdou muži z pohřebního ústavu s lékařem, který konstatuje smrt, a tvoje tvář mi nezmizí pod bílým prostěradlem.
„Teď byste tu neměl být… ještě budete mít možnost se s ním rozloučit.“ Slyším jakoby z dálky něčí mužský hlas a sestra mě pomalu odvádí z pokoje. Ani to nevnímám. Jsem najednou tak prázdný. Nikdo to nemůže pochopit. I kdyby se snažil. Ani sklenice není tak prázdná, jako jsem teď prázdný já. Jako by ve mně nezůstala jediná myšlenka, jediná emoce… nic. Jen smíření, které doprovází slzy. Pocit, který nejde ani popsat. Odvede mě do jídelny k našemu stolu. Nemám chuť jíst. Stále snad čekám, že se ještě naproti mně objevíš. Že se třeba probudím a ty za mnou se smíchem pojedeš v kolečkovém křesle. Že se mi začneš smát za moje padající zuby nebo bryndák kolem krku, a já se na tebe budu mračit a v duchu si budu opakovat, jak dokonalý stále jsi a jak tě pořád šíleně miluju a nemůžu bez tebe být. Ale nic z toho se neděje. Až na ty myšlenky, že tě miluju a nemůžu bez tebe být. Ty jsou tu stále už několik let a nezmizí. Ano, ještě se s tebou rozloučím… v domě smutku. Ale ten největší dům smutku je pro mě právě tahle budova. Právě ten pokoj s číslem 483. Tvůj pokoj. Celé moje tělo i mysl rezignovaly z minuty na minutu. Můj strnulý výraz nedokáže změnit grimasu a hlava je úplně prázdná. Jen ty slzy pořád potichu tečou jedna po druhé.
„Pane Kaulitzi… nic nebudete jíst?“ Otočím se po starostlivém hlase sestry, která mi oznámila tu nejhorší zprávu. Zvednu se od stolu a kostnatými stařeckými prsty jí přejedu po tváři. Koutky mi nepatrně cuknou do úsměvu. Prázdného, ale přesto vyjadřujícího díky za to, že se stará. Natáhne ke mně ruku s plastovým kalíškem, kde je několik prášků. Moje pravidelná dávka.
KONEC
autor: Doris & Lauinka
Z téhle povídky mám skvělej pocit. Byla úžasná. Díky:-).
Musím říct, že takovouhle povídku jsem nikdy nečetla. Opravdu ne. Je to naprosto dokonalé! Já se přiznám, že jakmile začala Tomova vzpomínka, tak jsem už od toho okamžiku brečela, protože mi to přišlo neskutečně moc smutné… Napsaly jste to tak živě, že jsem měla husí kůži na zádech a jenom jsem si přála, aby to tak nebylo, že se třeba mýlím… Ale ono ne…:(
Je to hodně emotivní a skvěle napsané…:) Opravdu před vámi smekám… 🙂
Snad napíšete ještě nějakou další povídku, kterou budete psát spolu, akorát bych asi byla radši pro veselejší konec…:) Ještě teď brečím jako želva… 🙁
Tak strašně jsem doufala, že k tomuhle nedojde…
Tahle povídka byla naprosto jedinečná. Úžasný nápad, navíc dokonale provedený. Přiblížit nám, jak by mohl vypadat život dvojčat v tak pozdním věku, ve kterém se i přesto stále mají rádi a vzpomínají na své krásné a šťastné mládí, je perfektní.
Navíc je povídka velice realistická, taková ze života a i na kluky to stáří někde tam, v daleké budoucnosti čeká.
Konec mě dohnal k slzám, přesně jak jsem očekávala a čeho jsem se bála.
Poslední odstavec je skvost, vlastně je v něm řečeno všechno, všechno podstatné.
Je to nádherná povídka, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat, protože něco tak úžasného, láskyplného a vlídného se nečte každý den…♥♥♥
V povídce je napsano vše o životě a lásce nádhera.
Rozbrečelo mě to…po delší době se mi stalo, že by mi během povídky začaly téct slzy samovolně po tváři…bylo to tak dokonalé. Nemám ráda, když jedno z dvojčat umře, ale tohle se opravdu povedlo ;))
krásny, dokonalý, originální! :') brečím jak želva!
Já bych všem chtěla poděkovat za komentáře… a překrásná slova. Jsme opravdu velice ráda, že měla povídka takový ohlas a že se vám líbila.. Já s Doris jsme se u téhle povídky bavily a zároveň nám, tedy mě rozhodně stekla i nějaká ta slzička, ale jsme na tohle dílko pyšná! ještě jednou díky všem 🙂
taky moc dekuju za ohlasy. Ano povidka se nam psala vselijak. Vesele i smutne. ale takovy zivot je a vsichni musime pocitat se starim. jsem taky rada ze se to libilo. A Laui dekuji za spolupraci. Btw…priste bude posledni odstavce psat ona :DD ja na to uz nemam nerviky :DD
panebože to je,…nádherná povídka :')) plná emocí a lásky…jako z reálného života…moc vám za ní děkuju!nikdy sem nic podobného při čtení necítila:')) ke konci se slzy nedaly zadržet prostě…nádhera a máte být po právu na co pyšné:3
Úžasná poviedka. Ani nedokážem vyjadriť všetky tie pocity, čo z nej mám. Vážne super 🙂
V prvej časti som sa smiala… Veľmi smiala… a čím som čítala ďalej, tým som sa smiala menej…. A nakoniec mi teda zostali len oči pre plač… To bolo skutočne nádherné, že asi na to budem myslieť ešte pekných pár dní… Nechápem.. Ako povedala Lucka, je to proste špeciálna poviedka 🙂