Poslední svého druhu 9.

Azizi ze země sebral balíček a rozhlédl se kolem sebe, nikde nikdo nebyl. Knězi zřejmě spali a hlídači, kteří tu hlídali, stáli pouze venku. Zašel tedy za obří sochu a přejel prsty po spáře ve zdi, otevřely se dveře ve zdi, za kterými byla komora, ve které kněží schovávali vonné masti a obřadní roucha pro sochy bohů.

Zalezl si tedy dovnitř a sundal ze sebe všechno zlato, které na sobě měl, z obličeje si vodou opláchl líčidla a navlékl se do obyčejného šatu, který mu zde bohyně zanechala, své původní oblečení zabalil do ranečku a vše dal do vaku, který visel na zdi. Vylezl z komůrky a zase ji zavřel, ze stolu s jídlem si dovolil vzít nějaké jídlo a víno určené bohyni, a dal je k oblečení. Ještě se zběžně poklonil a rychle odešel bočním východem.

Celou cestu do přístavu běžel, nechal si své sandále, takže to nebylo zase tak strašné, ale přeci jen, to oblečení nepříjemně škrábalo. Jeho pokožka byla zvyklá jen na ten nejjemnější len.

V přístavu hledal kupeckou loď, která měla namířeno do Římské Říše, bohužel, všechny vezly pouze suroviny.

Princ zahlédl jednoho mladíka, který postával, opíraje se o sud s vínem, a něco přežvykoval, na sobě měl římské oblečení prostého lidu. Azi k němu tedy přistoupil a nejistě se usmál. Mladík se na něj podíval a zvědavě nakrčil obočí.

„Zdravím.“ Promluvil na něj čistou latinou, princ v duchu děkoval tomu, že poslouchal své učitele a byl bystrým žákem, protože jinak by se nedomluvil s Tomem ani s jeho možná jedinou možnou cestou k němu. „Potřebuješ něco, chlapče?“

Bill přikývl, oči mu svítily.

„Opravdu? A co? Za hodinu vychází slunce a my za chvíli odjíždíme, tak by ses měl raději vyjádřit, protože jinak ti asi nemůžu pomoct.“ Usmál se mile.

Bill se na něj usmál. „Sub oleae folia itineris mei desinit.“

„To je opravdu moc hezké…“ přikývl mladík. „Chceš jet s námi za olivami, hm?“ Bill nadšeně přikývl. „Máš opravdu štěstí. Vezeme náhodou i nějaké služebnictvo, které hodláme vyměnit za něco dobrého, až dojedeme do cíle. Budeš s nimi v podpalubí… Poděkuj svojí tvářičce.“ Uculil se mladík, vzal ho tvrdě za ruku a odvlekl ho na loď. Otevřel dveře, které byly do podpalubí, a strčil do něj, Azizi zakopl a spadl dolů, skulil se mezi pytle s moukou a usykl. Narazil si koleno.

„Jsi v pořádku?“ ozval se hlas, který následoval po ťapání nohou a šustění oblečení a čehosi. Bill zvedl pohled a zamžoural do tmy. Přiblížila se k němu stará vrásčitá žena s dlouhými bílými vlasy a pohladila ho po tváři. „Budeš v pořádku…“ přejela mu prsty po koleni. „Je to jen naražené…“ Vzala ho za ruce a přejela mu po dlaních, Azizi se jí podíval do očí, byla slepá. „Máš opravdu jemné ruce… Nemůžeš být jako my…. Nikdy jsi nepracoval rukama, hm?“ pousmála se. „V tom případě nechci vědět, co se stane, až dojedeme do Říma… Kdo by chtěl otroka, který nikdy nepracoval…“ Princ vytřeštil oči, dech se mu zadrhl v krku. Tohle nemohla být pravda. „Proč tady jsi, maličký?“

„Sub oleae folia itineris mei desinit.“ Vykoktal ze sebe Bill.

„Nerozumím ti, chlapče.“ Zavrtěla hlavou. Bill jen pokrčil rameny a posadil se na jeden z pytlů s moukou. Tohle bude zřejmě dlouhá cesta.

***

Loď, na které byl i Tom, se vrátila domů. Spousta raněných vojáků, spousta lidí, rodin, manželek na břehu moře. Spousta slz, nářku, radosti a krve. Tom se doklopýtal z lodi na břeh, držel si svou poraněnou ruku, očima hledal někoho, koho by znal. Vítali ho. Jeho oči spočinuly na ženě jeho bratra, s nadějí v očích se na něj dívala, tiše ho prosila. Tom polkl a naprázdno zavrtěl hlavou. Julii se roztřásl spodní ret, složila si obličej do dlaní a rozvzlykala se. Tom ji pevně objal a stulil si ji do náruče. Bylo to těžké pro ně pro oba.

„Je mi to opravdu moc líto…“ pošeptal jí a zamáčkl slzu v oku.

***

Přišel večer a loď postihla na moři silná bouře, Azizi zůstal v podpalubí, snažil se držet si žaludek v klidu a nevnímat vodu, která ho obklopovala ze všech stran. Nechtěl umřít. Mlčel. S nikým se nebavil přesně tak, jak dostal nařízeno, a nikdo se nebavil s ním. Ale jemu to nevadilo, vlastně za to byl rád, stejně by jim neodpověděl.

Loď nejela přímo, zastavovala se ještě na dalších třech místech, Bill ani jedno z nich neviděl, ale cítil, když se loď zastavila. Jediné co si přál, bylo, aby byl co nejdříve s Tomem, modlil se k Isis, aby mu cestu jakkoliv ulehčila.

***

Tom se celý unavený posadil na židli v domě svých rodičů, u kterých bydlel.

„Jsi si jistý, že nemáš hlad, zlatíčko?“ pousmála se jeho matka a pocuchala mu vlasy.

„Nech ho prosím tebe, není mu pět let! Kdo by si kdy pomyslel, že můj syn, syn ubohého obchodníka s olejem, jednoho dne bude generálem!“

„Tati… Jsi nejúspěšnější obchodník na míle daleko!“

„A ty jsi ten nejšikovnější generál, který byl kdy v naší rodině, vlastně jediný…“ pousmál se trochu.

„David by byl jistě lepším vojevůdcem, než jsem já… Byl to ten nejlepší voják, kterého jsem kdy viděl…“

„Dělal jsi, cos mohl, Tome… Bohové si to tak zřejmě přáli, víš, že není dobré zpochybňovat jejich volby…“

„Já vím, ale…“

„Žádné ale, synu. David byl dobrý muž a určitě by nechtěl, aby ses kvůli němu trápil… Život jde dál.“

„Ano, to jde.“

„A ty by sis měl konečně najít nějakou dívku, Tome. Já v tvém věku už-„

„Tati…“ protočil Tom trochu oči. „Nechci nějakou dívku…“

Tomova matka položila na stůl před Toma večeři. „Neříkej, že ses nám tam zamiloval Thomasi…“

„Nějak, tak…Ano…“ pousmál se Tom smutně. „Ale na tom už stejně nezáleží.“

„Jak nezáleží? Kdo je ta šťastná? Určitě mají v Egyptě krásné dívky…“ usmála se na něj a posadila se vedle něj ke stolu.

„Vlastně, je to, je to mladší syn faraona…“

„Princ?“ upustila džbán s vodou na zem.

Tom se slabě zasmál. „Ano princ. Nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy spatřil. Bohové… On je tak překrásný…“ vydechl Tom.

„Ze všech lidí na světě se náš syn zamiluje do Egyptského Prince…“ povzdychla si paní domu.

„Ale mami, on je… on je…“

„Musí být výjimečný.“ Usmála se a políbila ho do vlasů. „A teď jez, než ti to vystydne.“

Uplynul týden, Tomova ruka se pomalu zahojila a loď, která přivážela suroviny na tržiště, dorazila do svého cíle. Sudy s vínem a bedny s jídlem byly vynášeny z lodi do přístavu, otroci byli v řetězech vyváděni na palubu, kde je zavřeli do velké kovové klece a v ní je pak odnášeli na tržiště stejně jako ostatní suroviny.

Prince vyvedli z podpalubí jako posledního, kapitán lodi se na něj pozorně podíval a ušklíbl se sám pro sebe. „Tak jsme tady, chlapečku. Jak se ti líbila cesta s námi? Doufám, že jsi neměl hlad, hm?“ culil se stále.

„Sub oleae folia itineris mei desinit.“ Řekl Azi s hlavou vztyčenou.

„A je to tady znovu, všichni jsme to už pochopili. Nemusíš to stále opakovat… Neprodám tě, neměl bych z tebe ani floka, jsi příliš slabý…“ protočím oči. „Tak jdi, jdi si hledat tu svojí olivu, po který tak toužíš!“ strčil do něj malinko a Bill zaklopýtl, ustál to ale.

Azizi sešel po můstku lodi na pevnou zem a nadechl se čerstvého vzduchu, který nebyl cítit po zatuchlině. Na rtech se mu rozlil slabý úsměv, který však zase povadl. Byl sice v Římské říši, ale jak mohl najít Toma? Vždyť… To byla jedna z největších říší své doby, a on vůbec nevěděl kam, má jít…

Ret se mu začal chvět a slzy ho pálily v očích, zajel si prsty do vlasů a posadil se do prašné země, rozbrečel se. Byl ztracený. Zoufalý. A v zemi, o které nic nevěděl.

Prince něco zatahalo za rukáv jeho pláště, Azizi zvedl uplakaný pohled od země a otřel si svou zaprášenou tvář. Popotáhl, v davu však jen zahlédl postavu v červené kápi, kývala na něj. Vyhrabal se tedy na nohy a rychlým krokem vyrazil za neznámým člověkem, viděl ho jen z dálky, ten člověk spěchal, mizel za rohem, vedl ho do neznáma. Egypťan utíkal, co mu nohy stačily, až najednou dorazil na kruhové náměstí. Zběsile se rozhlížel, všiml si červené u jednoho ze stánků. Rychle tam vyrazil. Ale postava jako by se vypařila, zmateně se podíval na postaršího obchodníka, který se na něj tázavě díval.

„Přeješ si něco, chlapče?“ usmál se na něj stařík vlídně. „Chceš si snad koupit olivy? Olivový olej nebo masti? Cokoliv budeš chtít…“

Princ se doširoka usmál. „Pod listy olivovníku končí moje cesta.“

autor: LilKatie