And the winner is… 4.

autor: Iveth Biersack

Taaak jo, lidičky, zdravím vás 🙂 Vím, trvalo to, ale snad paní múza na pár dní zůstane, abych tuhle povídku mohla dotáhnout k dokonalosti 🙂

Enjoy ^^ Iveth :3

„Andy, co mám dělat! Já… už vážně nevím, jak se mu zavděčit!“ vzlykal tiše Bill, když seděli už venku ze sálu v hale, kde již skoro nikdo nebyl. Před očima měl Tomův výraz a v hlavě mu jako kostelní zvony zněla jeho vyčítající slova. Nevěděl, proč ho to tak sžírá, ale jedno mu to také nebylo. Chtěl být dokonalý. Dokonalý pro všechny, ale jak právě viděl, nebylo to nic jednoduchého. Sám věděl, že něco jako úplná dokonalost neexistuje. On ji však chtěl najít. Chtěl ji najít a zajmout do svého nitra, aby ho nikdy neopustila. Byl v koncích. A to teprve začal.

„Billí, to bude dobré… uvidíš… třeba má jenom nějaké problémy doma, nebo prostě… já nevím zlato ale vysvětlí se to, hm?“ snažil se ho ukonejšit Andreas, ale dočkal se jenom dalších vzlyků.

„Víš… já… chci tu na něj počkat a… promluvit si, hm? Řekni mamce že… se nějak prostě objevím,“ zvedl se mlčky černovlásek a odplul svou ladnou chůzí s taškou přes rameno na záchody. Tam se opřel o umyvadlo a zadíval se na sebe do zrcadla. Již neplakal. Tím nic nezmůže. Ztěžka vydechl a usmál se na svůj odraz.

Vyndal z tašky svou malou taštičku na kosmetiku a začal upravovat rozmazané líčení. Nechtěl před ním přeci vypadat jako troska. Nechtěl, aby na něm ten hezoun poznal, že si z něj něco dělá. Chtěl na něj zapůsobit jako silná osobnost, co si do sebe nenechá vrtat. Co na sebe nenechá jenom tak bezdůvodně házet špínu. To on je tu ten silný, který si bude určovat pravidla.

S těmito myšlenkami dokončil svou činnost a spokojeně na sebe mrknul. Ještě poupravil vlasy a mohl jít.

Tom měl ale v tomto čase jiné starosti. Momentálně se hádal se Sandrou, kdo bude následující den hlídat Dannyho. Tom přirozeně jako porotce musel sem, ale Sandřin čajový dýchánek s přáteli se momentálně jevil jako mnohem důležitější, než cokoliv jiného na světě.

„Ne, Sandro, já sakra nemůžu zůstat doma, vem si ho s sebou, když ti tak vadí má matka!“ křikl do telefonu a rázně zavěsil. Měl toho plné zuby. Vztekem měl rozšířené zorničky, neklidně oddechoval a měl chuť někoho zabít. Když se však otočil k odchodu, jeho naštvanou duši jako by najednou zalilo blaho a klid. Viděl jeho. Svého snového anděla, kterého tu před několika okamžiky potopil. Vysílání už skončilo a nikdo až na pár techniků tu už nebyl.

„Ty? Co tu chceš… všichni si přeci už lížou rány jinde,“ odsekl a sjel nebohého Billa před sebou nepřátelským pohledem. Uvnitř něj ale všechno vřelo. Měl sto chutí ho ohnout přímo tady a teď. Ale copak mohl? Ne. Musel odolat. Musel tomu všemu dát čas. Nechtěl ani pomyslet na ten svůj sen.

„Já… jenom… chci si promluvit,“ pronesl pevným hlasem Bill, když v sobě posbíral všechny možné zbytky odvahy, co tam zbyly po jeho samorozprávce na místních záchodech.

„Promluvit?“ posměšně zopakoval Tom a založil si ruce na prsou. „Tak začni, to mě zajímá,“ opřel se o porotcovský stůl a upřel na něj zvídavý pohled.

„Já jenom… vidím na tobě, že… se ti můj zpěv líbí. Všiml jsem si tvých pohledů, tak… jenom chci vědět proč. Proč mě proboha tak potápíš?!“ nevydržel to a trochu na něj zvýšil hlas. Když ale pocítil slzy v očích, okamžitě si je zakázal a snažil se držet si svou masku nepřístupného drsňáka. Ta se obrátila v prach hned po tom, co se k němu Tom přiblížil na pár centimetrovou vzdálenost a bledou tvář ovanul jeho dech.

„Líbí? A jak si na to přišel, hm? Jak víš, že tě pohledem jenom neklamu, hm?“ cítil, jak se pod jeho slovy Bill otřásl a jeho hraná drsná stránka mizela do ztracena. Všiml si změny v jeho očích. Z toho všeho tam zbyl jenom malý, ustrašený uzlíček nervů, který neví, kam s pohledem, aby se neprozradil.

„J-já no… prostě to vím!“ vyhrkl a odrazil jeho ruku, kterou ho chtěl Tom pohladit po tváři. Nebo si to aspoň myslel. Ale neměl náladu na nějaký bližší kontakt. Ne tady a ne teď.

„Tak ty to víš… a víš co? Není to tak. Zpíváš příšerně, a navíc… “ dramaticky se podíval na hodinky „…zdržuješ mě,“ ušklíbl se a s lehkým mávnutím na znamení rozloučení se odporoučel pryč. To černovlásek zůstal stát na místě a srovnával si to všechno, co tu od něj vyslechl. Tak on si to opravdu myslí?! Myslí si o něm, že nemá talent? Zatnul ruku v pěst. Tak jestli on nemá talent, co tu tedy dělá ta nabubřelá rádoby superstar v porotě?! To on je ten, co tu nemá co dělat! Vřelo to v něm. Ale co mohl dělat.

Venku na něj stále čekali Simone s Andym v autě. Blonďák prostě nemohl dopustit, aby tady svého mladšího brášku nechal jen tak bez dozoru. Když potom viděl, jak se ven vyhnal Tom a chvilku po něm i jeho černovlasý dáreček, vyšel mu z auta naproti.

„Tak co, tak co?“ hned začal vyzvídat. Nedočkal se však ničeho, než zlomeného pohledu z jeho čokoládových očí, které chytaly odstín zlatavých hvězd, jak se leskly slzami. Mlčky mu pomohl do auta, oba se připoutali a za otázek jejich matky vyjeli domů.

Bill celou cestu nepronesl ani jedno slovo. Pořád jenom koukal ven na plačící nebesa a představoval si své další vystoupení. To bude večer s velkým V. To bude noc, kdy slavný Tom pozná, že jsou i lepší než on. Že jsou i tací, kteří ho mohou sesadit z jeho trůnu levou zadní. I když si to sama superstar nechce připustit. Ušklíbl se a dál vnímal jenom hudbu doléhající k němu z rádia.

***

Tom dojel domů, zaparkoval do garáže a pomalu vešel do domu. Ani hláska. Ani známka toho, že by byl někdo doma. Usmál se úlevně a šel si udělat něco málo k jídlu. Později se jenom s plechovkou piva usadil k televizi a zapnul si pozdější zprávy. Myšlenkami ale lítal bůhví kde.

No ony měly docela jasný cíl. Cíl jménem Bill Kaulitz. Cíl s vlasy tak temnými jako noc, očima plnýma čokolády a duší temného anděla, který si již dávno v minulosti zamluvil Tomovo srdce. V ruce si pohrával s ovladačem od televize a sledoval zarámovanou fotku na malém konferenčním stolku před televizí. Byla to fotka z jeho a Sandřiny svatby. To byla teprve těhotná. To bříško, které dříve vídal na fotce jako roztomilé, mu teď přišlo jako zkáza pro jeho život. Kdyby si tenkrát dal pozor. Kdyby… kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby. Povzdechl si a zmáčkl již prázdnou plechovku v ruce. Musí tomuhle udělat přítrž, nebo se z toho brzy zblázní. Po dalším přenosu si na něj počká a prostě už bude jednat podle toho, co mu bude napovídat jeho vědomí a svědomí.

autor: Iveth Biersack