Oba si o něj dělali starosti, ale z jiných důvodů.
Oba čekali, až otevře oči, jen aby měli jistotu.
O samotě, Tom a Adam seděli v tichosti, poslouchali tiché hromy a ťukání deště na okna, pomalé a stálé syčení kyslíku vedle postele, byli vděčni za každý Billův nádech. Seděli, vyčerpáni, se srdci plnými bolesti, jejich oči se stěží držely otevřené a zaměřené na Billově obličeji.
„Poslouchej… ať už mě nenávidíš z jakéhokoliv důvodu,“ ozval se Adamův hlas, tichý a chraptivý, pohled od Billa ale neodvrátil. „Omlouvám se.“
Mladší muzikant také od bratra neodvrátil pohled. Ani neodpověděl.
„Nikdy jsem nechtěl, abys mě viděl jako nepřítele nebo jakože ti nějak narušuju území nebo něco.“ Vydechl tak tak unaveně, „ale nemůžu pomoci tomu, co cítím ke tvému bratrovi. Opravdu nechápu, co jsem udělal, že tě tak seru, a přál bych si to vědět, protože bych to chtěl napravit. Bill chce, abychom spolu ty a já vycházeli, a udělal všechno pro to, aby se tak stalo…“ pohladil palcem Billa po ruce. „Jen… se omlouvám. Omlouvám se za cokoliv.“ Utichl, nechtěl tu vést monology.
Najednou Tom zvedl pohled k muži naproti němu „Nebyls to ty,“ zamumlal, polkl, „nejsi to ty. To já.“
„Proč mě tolik nenávidíš?“
Kytarista sklopil pohled, protože se mu v nich objevila vina. „Část mě jako by měla pocit, že mě nahrazuješ. Jako bych nebyl dost dobrý, abych byl s ním, věděl všechna jeho tajemství, znal všechny jeho chyby… Měl jsem pocit, že tě dal na moje místo a mě odstrčil, protože už mě nechtěl.“
„Ale je to tvůj bratr… Tome, nejsem tu, abych ti vzal tvé místo. Jsi jeho rodina, vždycky budeš.“
„Ale stejně,“ zavrtěl hlavou. „Byl jsem… žárlil jsem, že si někoho našel.“ Adam říkal to samé, co mu bylo řečeno – Billem a pak Bushidem. Byla to slova, která potřeboval slyšet, ale nemohl pochopit, proč mu to nedocházelo.
„Proč bys tak žárlil? Když jsme šli do klubu, za pět minut už jsi měl holku…“
„Byla jen úlet,“ zvedl znovu pohled, jejich oči se setkaly, opravdu se na něj poprvé podíval. V tu chvíli, ve stínech pokoje, nebyli soupeři, přešli na úroveň, kdy si mohli povídat. Adam chtěl, aby to fungovalo, a Tom spouštěl zdi, které kolem něj postavil. „Můžu sbalit kohokoliv, mám takovou reputaci. Ale Bill… ten jen málokdy dá svoje srdce… myslím, že jsem na to byl tak zvyklý. Když jsem měl holku, Bill byl ten, kdo zůstával doma, vždycky jsem mu mohl zavolat nebo si s ním popovídat. Byl s tím spokojený. Teď je on ten, kdo někoho má, a já mám pocit, že když mám doma a na telefonu zůstávat já… nelíbí se mi to. Nemůžu si na to zvyknout.“
„Ale chceš, aby byl šťastný, ne?“
„Chci. Já… chci!“ skousl si spodní ret. „Tohle je prostě tak pomatený… všechno tohle.“
Adam si starší dvojče zamyšleně prohlížel.
„To že jsem s ním vyhrál rande, byla ta nejlepší věc v mém životě,“ láskyplně pohladil Billa po ruce. „Byl to splněný sen. Rande – zaručená pozornost od někoho, do koho jsem byl blázen… fakt dlouhou dobu. Byl to splněný sen.“ Zhluboka se nadechl, nastalo na chvíli ticho. „Miluji ho víc, než jsem si myslel, že kdy budu. Miluji ho celým svým srdcem. Kdyby ne, nebyl bych tu, a věř mi, vzalo mi to hodně, než jsem se sem dostal.“ Zoufale se zasmál. „Až se vrátím domů, budu mít hooooodně problémů, ale… být tady, vědět že je v pořádku, moct s tebou takhle mluvit… udělal bych to znovu.“
Tom zhluboka vydechl. Opravdu nemyslel na to, co si musel prožít, aby se sem dostal, možná že se bál, když je v cizí zemi, nikoho tu nezná, váže se jen na ně. Nemyslel na detaily takové cesty, jak musel dělat hodně pro to, aby si koupil letenky, jak musel letět sedmnáct hodin přes celý svět, jen aby byl Billovi po boku. „Omlouvám se.“
„Za co?“
„Že jsem se choval jako kretén.“ Sklopil pohled a opřel se o židli. „Omlouvám se, že jsem tě neposlouchal, že jsem neudělal něco, abych zastavil tohle všechno.“
„Proč jsi ho nezastavil? Slyšels, jak to dělá. Proč si něco neudělal?“
„To vystoupení…. Bylo pro něj tak důležitý. Chtěl, aby to bylo perfektní, protože skupina nemá dobrou publicitu, potřebujeme ji, jestli chceme přežít. Chtěl, aby to bylo dokonalý, nechtěl jsem tomu stát v cestě.“ Sám Billa palcem pohladil po ruce, takhle bratrovu ruku držel jen málokdy. „Chtěl jsem něco říct po show, protože jsem si byl jistý, že to skončí hádkou.“
„Poslouchej mě, Adame. Vím, že to myslíš dobře… vím, že to děláš, abys mu pomohl, ale ne všichni lidé chtějí pomoc. Závislý nevezme slovo ‚odvykačka‘ jako pomoc, vezme to jako útok, tak na to buď připravený. Budete se o tom třeba hádat, možná uteče, ale… jen abys věděl, že to není tvoje vina. Dej mu tu nabídku, protože ho miluješ a chceš mu pomoct. Jeho závislost není tvoje vina, Adame. Pamatuj si to.“
„Prostě… jsme to tak daleko nedotáhli.“
„Tohle se nemělo stát, bože,“ Adam se také opřel, zavřel oči, protože v nich cítil slzy. „Tohle je tak podělaný.“
***
První ranní paprsky našly Tomovu hlavu složenou v dlaních, jeho loket položený na opěradle dřevěné sedačky, oční víčka zavřená, dech pomalý a souvislý s dechem jeho dvojčete. Ve svém vyčerpání usnul vsedě, aniž by chtěl, druhou rukou stále pevně držel bratra. Jak odpočívali, jejich srdce byla jako jedno, jejich sny se prolínaly, cítili svoji přítomnost.
Proti němu bledě modré oči zůstaly otevřené, jejich vlastník měl dost velkou sílu vůle, aby je nezavřel. Jeho hlas jemně proplouval pokojem, sotva hlasitější než šepot, zpíval spícím dvojčatům píseň, kterou nezpíval roky, ne od svého prvního vystoupení v televizi.
„Zklamal jsem tě…? Zanechal špatnou chuť v tvých ústech…? Chováš se jako bys nikdy neměl lásku… a chceš, abych bez ní pokračoval…“
Vydechl, když se mu oči začínaly zavírat, proti své vůli je znovu otevřel. „No je… už moc pozdě… dnes v noci… na to vytahovat minulost na světlo…“ podíval se přes postel na starší dvojče, díval se, jak spí. „Jsme jeden, ale nejsme… nejsme stejní. Musíme… se navzájem držet… navzájem držet…“
Jemu dvojčata na první pohled připadala identická: stejně našpulené rty, stejné dlouhé řasy položené na tvářích. Tom se teď zdál křehký oproti tomu, jak vypadal, když byl vzhůru, alespoň byl takhle přijatelný. Když bděl, tak byl ostrý a nepředvídatelný, skoro agresivní. Ale Tom před ním byl tichý a dosažitelný. Čím déle starší dvojče pozoroval, tím víc si o něj dělal starosti. Po jejich rozhovoru si uvědomil, jak strašně se Tom musí cítit kvůli tomu, co udělal… kvůli tomu, co neudělal. Musel se uvnitř tak ubíjet, že něco pro bratra neudělal, že ho nezastavil, nebo že nevěděl, co dělat. Seděl v křesle, díval se na následky své chyby a sledoval, jak jeho bratr bojuje o život, musel se cítit jako ten největší zrádce světa. Bude ho to trápit po zbytek života.
Tom byl stále dítě, jen dítě, stejně starý jako Bill. Vyrostli tak rychle, byli donuceni vstoupit do chladného světa, do tvrdého a naléhavého světa. Byl stále ve věku, kdy byli neporazitelní, zmatení a drsní ze světa kolem sebe, stejně jako Adam před nedávnem. Mladík před ním, tak hubený pod svým oblečením, které nosil o pět čísel větší, který se toho snažil tolik zvládnout, nebyl nic než jen dítě, které udělalo chybu. Uvědomoval si to Tom?
„Přišel jsi pro odpuštění…?“ pokračoval ve zpěvu, podíval se na zpěváka, který před ním ležel. „Přišel jsi vstát z mrtvých…?“ projížděl Billovy vlasy, tak hebké jako pokaždé, když se s Adamem probudil. „Přišel sis hrát na Ježíše… pro malomocnost, co máš v mysli…?“ v tu chvíli byl Adam jejich strážce. Měl pocit, že nemá ochraňovat jen Billa, ale také Toma, od světa, od reality a hlavně od nich samých.
Hned za dveřmi čekal první návštěvník dne, ruce založené, pohled unavený a tmavé kruhy pod očima. Opíral se o dveře, jen se na ty tři díval. Nikdy předtím neměl šanci Adama vidět, člověka, který způsobil tolik kontroverznosti tím, že držel Billa za ruku, že k němu bez hanby prokazoval city. Ale stal se Billovou hazardní hrou, stal se někým, koho se Bill naučil milovat a otevřít mu srdce, a teď viděl, jak se ten člověk ke zpěvákovi chová, chápal už proč.
„Žádal… jsem až moc? Víc… než hodně? Tys mi nic nedal, a teď je to všechno… co mám…“
Adam měl kolem sebe vzduch, který uklidňoval, vítal lidi kolem něj. Jeho hlas, jako by měl ten samý efekt, a dokonce i mimo pokoj, kde stál David. Nebyl schopný z chodby slyšet slova, ale ve dveřích dokázal slyšet, že zpívá. Zdálo se, že zpívá, aby neusnul, zpívá, aby dvojčata spala, zpíval, aby ze sebe dostal všechnu bolest. Starší viděl vyčerpání v Adamových očích, viděl jak je na pokraji omdlení.
Ale před ním byl člověk ze všech bulvárních internetových stránek, ze všech zpráv a hudebních kanálů, z každého bulvárního listu, člověk, který utekl minuty před svým živým vystoupením v televizi, člověk který všechno nechal a opustil svůj život, člověk kterého skoro zatkli na letišti, člověk který cestoval přes oceán, aby byl po Billově boku. Před ním byl člověk, kterého fotili, když byl promočený až na kost, vypadal velmi unaveně a zoufale, když se dostával minulou noc do nemocnice s Georgem a Bushidem v zádech. Každá pomluva, kterou David slyšel a věřil jí, šla ihned k ledu. Média věděla, fanoušci věděli, všichni znali tajemství, které Bill a Adam hodlali udržet.
Čím déle viděl, jak se na něj Adam dívá, jak se dotýká jeho tváře nebo drží jeho ruku, tím víc byl přesvědčený, že je Adamovi jedno, co si lidé myslí. Že mu nezáleží na nikom jiném než na člověku v posteli.
„Jsme jeden, ale… nejsme stejní. My… si ubližujeme, pak to děláme znovu. Říkáš… láska je chrám, láska je vyšší zákon… láska je chrám, láska je vyšší zákon. Říkáš abych vstoupil, ale pak… mě nutíš lézt po všech čtyřech, a já už se nemůžu držet…“ Adam vydechl, aby nabral dech, jemně Billovi stiskl prsty, „…toho, co máš… když všechno… co máš, je bolest…“ opřel se hlavou o ruku stejně jako Tom, zpíval a mumlal u toho. „Jedna láska… jedna krev. Jeden život… musíš… udělat, co bys měl. Jeden život… společně…“ jeho vyčerpání ho dostávalo. Zpěvákovy zuby se o sebe třely, aby se udržel vzhůru, ale věděl, že to už dlouho nevydrží. Namísto toho se jen díval na Billa, přemýšlel, jestli ho slyší.
„Máš opravdový dar,“ zamumlal David v angličtině, dal ruce dolů a vešel do pokoje, snažil se ho nevystrašit, „znělo to dobře.“
„Hm? Díky…“ Adam se na něj slabě usmál, snažil se udržet oči otevřené. „Kdo jste?“
„Jsem tady pro něj,“ zašeptal ten muž, přikývl směrem k Tomovi, který stále spal. „Jsem jeden z manažerů Tokio Hotel, David.“ Podal zpěvákovi ruku, potřásl s ní Adamovi a v tu samou chvíli si mladík uvědomil, že je unavený tak moc, že pomalu ani nedokáže stisknout ruku.
„Adam.“ Zamračil se a zamrkal trochu víc, když si promnul oko, vzbudilo ho to jen o trochu víc než mrkání.
„Už se probudil?“
„Ne… ještě ne.“ Zašeptal Adam, oči měl teď trochu víc otevřené, když ho něco rozptylovalo, když s ním někdo mluvil.
Když věděl, že Tom ještě neměl šanci se svým bratrem mluvit, měl opravdu pocit viny, a tak se vrátil pozorností ke kytaristovi. Neměl na výběr, musel ho probudit. „Jak dlouho spí?“
„Asi hodinu.“
David vydechl, přešel blíž ke staršímu dvojčeti a položil mu ruku na rameno, jeho angličtina se změnila v němčinu, aby mladík poznal jeho hlas. „Tome? Probuď se, potřebuji tě.“
Jen sotva stihl doříct větu, než se kytaristovy oči rychle otevřely, jako by nikdy nespal. Jeho mozek nestíhal a nespolupracoval s jeho tělem, chvilku se vykuleně díval na podlahu, rychle mrkal, a pak se podíval na postel, snažil se přijít na to, co se děje. Srdce mu kleslo, když si uvědomil, že to nebyl Bill, kdo říkal jeho jméno.
„Tome?“
Jeho pozornost se otočila k manažerovi, když zvedl ruku, na které spal a promnul si obličej, „Co se děje? Stalo se něco…?“
„Vím, že jsi vyčerpaný,“ přerušil ho brunet, „ale na chvilku si tě potřebuji vypůjčit.“
„Neopustím ho…“ podíval se na něj kytarista přísně, i když byl ještě stále v polospánku, „co chceš?“
„Potřebujeme, abys osobně promluvil k tisku, odpověděl na pár otázek, jen aby šli pryč.“
„Neopustím tenhle pokoj. Je mi u prdele, co chtějí.“ Opravdu si myslel, že Tom půjde za tiskem a nechá Billa v posteli? Bylo mu jedno, co dělá svět za těmito zdmi.
„Tome…“
„Ne, nepůjdu.“
„Georg a Gustav už souhlasili… bude to jen pár minut.“
„Ne.“
„O co jde?“ Adam si nemohl pomoct, nelíbilo se mu, že byl vynechaný.
„Tisk nám dýchá na krk.“ Zamumlal David anglicky, aby jim Adam rozuměl, prosebně se podíval na kytaristu. „Okolo Billova a Adamova vztahu kolují drby, také kvůli infarktu z důvodu drogové závislosti… Tome, tohle je opravdu ta poslední publicita, kterou by Bill chtěl. Chtěl, aby ta show byla co nejlepší, i když měl bolesti, aby skupina byla na dobré cestě…“
Starší z dvojčat semknul rty, podíval se ještě jednou na svého bratra. David měl pravdu, Bill se snažil, aby vytáhl Tokio Hotel nahoru. Poslední věc, kterou by jeho bratr pro skupinu chtěl, bylo, aby spadli do pozadí jako nespočet skupin před nimi. Kdyby byl vzhůru, určitě by ho tlačil k tisku přes dveře. Ale to byl důvod, proč Tom nechtěl odejít, protože Bill nebyl vzhůru. Podíval se na Adama, opravdu se na něj podíval, tiše ho prosil a doufal, že zachytí to, co Tom chtěl říct, že nebude muset prosit nahlas.
„Postarám se o něj, neboj se.“ Zašeptal zpěvák, pousmál se na něj. „Jdi. Skončí to dřív, než si myslíš.“
Tom polknul, vydechl nosem. „Dobře, já… hned jsem zpátky.“ Řekl, naposledy Billovi stiskl ruku a podíval se na jeho obličej, promluvil k němu skoro neslyšitelnou němčinou. „Vrátím se, slibuji.“
„Bude to v pohodě, jen si pospěš.“ Adamovy a Tomovy oči se spojily, když kytarista začal obcházet postel. Tak nějak si starší z nich připomněl, když se na něj Bill naposledy podíval, když se od něj naposledy ty hnědé oči odvrátily, když od něj naposledy odešel. V tu chvíli kdy Tom prošel dveřmi, měl pocit, jako by Tom byl duchem svého bratra.
Díkybohu už spolu začali komunikovat, to je dobře! Ten tisk mě upřímně vytáčí do vrtule, ale tak to prostě chodí, snad to proběhne v pořádku. Hlavně ať se Bill probudí, nebo se zblázním:-( Moc díky za překlad!
Tohle byl mimořádně krásný díl, ta písnička tomu vážně dodala kouzlo, přesně jako kdyby pro tuhle povídku byla napsána. Obrázek toho, jak dvojčata spí a Adam tiše brouká One je úžasnej ♥ Mně ten tisk ani moc nevadí, je to pro ně přirozený, takhle to prostě chodí, mě spíš zajímá, co jim řeknou. Úplnou pravdu? Jsem moc zvědavá… Krásný díl, moc děkuju ♥
Nádherný díl ♥ Rozhovor mezi Tomem a Adamem byl pro ně oba jakýmsi způsobem očišťující, jako by jeden druhému poskytli rozhřešení nad tím, co se stalo, nad tím, co si oba kladou za vinu… Bylo to úžasně napsané, psychologicky propracované, plné bolesti a lásky. Raiju to ostatně ani jinak neumí 🙂 Chvíle, kdy Adam zpíval spícím dvojčatům, byla kouzelná, až magická a Adamovo rozjímání o Tomovi mě donutilo o něm přemýšlet ne jako o někom, kdo za všechno to soužení může, ale jako o další oběti toho všeho, protože i Tom je JEN člověk. Příliš mladý, příliš nerozhodný a k smrti vyděšený… Jejich usmíření mi přišlo krásně uklidňující a dalo mi naději, že se snad od teď všechno obrátí k lepšímu. Úžasně napsané ♥ A poděkování překladatelce 🙂
Ta písnička jako by byla napsana pro tuhle povídku.Jsem rada že Tom pochopil že Adam, Billovy nikdy neublíži.
Díkybohu už spolu začali komunikovat, to je dobře!
Ten tisk mě upřímně vytáčí do vrtule, ale tak to prostě chodí, snad to proběhne v pořádku. Hlavně ať se Bill probudí, nebo se zblázním:-(
Moc díky za překlad!
Tohle byl mimořádně krásný díl, ta písnička tomu vážně dodala kouzlo, přesně jako kdyby pro tuhle povídku byla napsána. Obrázek toho, jak dvojčata spí a Adam tiše brouká One je úžasnej ♥ Mně ten tisk ani moc nevadí, je to pro ně přirozený, takhle to prostě chodí, mě spíš zajímá, co jim řeknou. Úplnou pravdu? Jsem moc zvědavá…
Krásný díl, moc děkuju ♥
Nádherný díl ♥
Rozhovor mezi Tomem a Adamem byl pro ně oba jakýmsi způsobem očišťující, jako by jeden druhému poskytli rozhřešení nad tím, co se stalo, nad tím, co si oba kladou za vinu…
Bylo to úžasně napsané, psychologicky propracované, plné bolesti a lásky. Raiju to ostatně ani jinak neumí 🙂
Chvíle, kdy Adam zpíval spícím dvojčatům, byla kouzelná, až magická a Adamovo rozjímání o Tomovi mě donutilo o něm přemýšlet ne jako o někom, kdo za všechno to soužení může, ale jako o další oběti toho všeho, protože i Tom je JEN člověk. Příliš mladý, příliš nerozhodný a k smrti vyděšený…
Jejich usmíření mi přišlo krásně uklidňující a dalo mi naději, že se snad od teď všechno obrátí k lepšímu.
Úžasně napsané ♥
A poděkování překladatelce 🙂