Love Your Bandit 3.

Bill zahlédl na konci útesu ženskou postavu, její havraní vlasy vlály ve větru, dívala se na něj. Moc dobře věděl, co to znamená, Rebecca. Měl si pospíšit, teď měl skvělou příležitost, věděl, že tu jsou, že jsou za ní, schovaní a že čekají, až ho přivede blíž. Aby ho mohli zabít. Bill zastavil koně, polkl, slyšel za sebou dusot Tomova ryzáka.

„Stalo se něco?“ dojel ho šerif a zastavil vedle něj, dívka se mezitím schovala. Bill zavrtěl hlavou. „Tak proč jsme zastavili? Navíc… proč jsi mi ujel, hm? Tudy se ke mně domů nejede, zavedls nás někam úplně jinam, jel jsem za tebou, abych ti to řekl, jsme na míle jinde, Bille!“

Bandita se na něj podíval a slabě se pousmál.

„Promiň, asi jsem musel zabloudit…“ řekl jakoby nic.

„Bože, bude to trvat celou věčnost, než se dostaneme domů, nejspíš budeme muset přespat venku, Lucky je uhnaný, musí si odpočinout…“ začal slézat z koně.

„Ne!“ vyhrkl Bill rychle.

„Co?“

„Tady ne.“ Zavrtěl hlavou, pobídl koně a vyrazil opačným směrem, Tom malinko protočil oči a vyjel za ním.

Rebecca vylezla z houští, naštvaně zavrčela a praštila pistolí o zem. „Ten idiot!“ rozkřikla se do prázdna.

***

Dojeli poblíž skalního útvaru a zastavili. „Tady přespíme.“ Rozhodl Tom, Bill se oklepal. „Co, zase se ti to tady nelíbí? Tohle je už třetí místo!“

„No jo, dobře, přespíme tady, ale je to o kejhák.“

„Ty seš o kejhák!“ rozčílil se Tom. „Prostě tady přespíme a hotovo, je to stejně tvoje vina, že jsme se ztratili!“

„Já jsem se neztratil. Já vím, kde jsme, a navíc, cestu jsi vedl ty.“

„Vážně? Tak kde jsme, Bille, kde?“

„Tam, kde bychom být neměli…“

„Vážně chytré, opravdu.“ Protočil Tom oči a slezl z koně. „Půjdu pro nějaké dříví, abychom v noci nezmrzli.“ Prohlásil nabroušeně a odešel mezi skály.

„Tam bych asi opravdu nechodil…“ povzdychl si Bill a slezl z koně, oba dva uvázal ke stromu a posadil se na zem, protáhl si nohy. „Když ho tam někdo podřízne, nebude to tvoje vina, Bille, jsi v tom nevinně… i když budeš jediný, koho za to budou vinit, jsi v tom nevinně, alespoň v něčem…“ mumlal si sám pro sebe, cítil, jak ho v zádech pálí něčí pohled, otočil se. „Ah, samozřejmě že jsi tu ty. Co chceš, Romeo?“

„Neříkej mi Romeo, Bille, nebo ti jednu vrazím.“ Protočil oči Ital a přešel k němu blíž. „Proč jsi jel jinudy? Hm? Chceš dělat problémy?“

Bill se zvedl na nohy a ušklíbl se. „Ještě není ta pravá chvíle, Romeo.“

„Pravá chvíle? Co chceš dělat?“

„Chcete ty peníze, nebo nechcete?!“ rozhodil Bill rukama. „Až bude všechno připravené, dám vám vědět, to se neboj… Vy pak budete moct vykrást banku a šerif nebude nikde k sehnání, tak zněl plán, nebo snad ne?“

„Tak zněl plán, ale šéf už začíná být nervózní.“

„Ten parchant ať mi políbí šos.“

„Neměl bys takhle mluvit o svém tatíčkovi.“ Ušklíbl se černovlasý. „Sledujeme tě, Bille, neutečeš nám, tak se o to nepokoušej.“

„Radši zmiz!“ zavrčel na něj Bill, slyšel v dálce Tomovy blížící se kroky. Ital se otočil a rychlým krokem zmizel v houští.

Tom přikráčel s pár větvemi suchého dříve a triumfálně se usmíval. „Vidíš, nikdo mě nepřepadl, na šerifa si nikdo nedovolí.“

„Když myslíš…“ pousmál se Bill, všechno nebezpečí bylo totiž celou dobu s ním, to už ale Tomovi neřekl.

„Vím to. Navíc mám reflexy nejrychlejší v okolí. Nikdo mně nedokáže nic udělat.“ Chvástal se dál. Bill se v tichosti zvedl ze svého místa na zemi a vmžiku povalil Toma na zem, u krku mu držel kudlu a zasedl ho v pase.

„Opravdu?“ ušklíbl se Bill.

„C-Co to děláš?!!“ rozkřikl se Tom. „Dej tu věc z mýho krku!“ Bill dal neochotně zbraň pryč a zasunul si ji zpátky do boty, z Toma ale neslezl. „Slez ze mě.“

„Nebo co?“

„Nebo tě ze sebe sundám já!“

„Opravdu?“ uculil se Bill. „Nemyslím si.“ Zasmál se, když se pod ním Tom začal zmítat a vrtět, bezvýsledně. „Jsem silnější.“

„Prosím tě, vždyť seš jak lunt.“

„No a co? Evidentně mě ze sebe nesundáš, slaboto.“ Uculil se Bill, skláněl se nad ním, díval se mu do očí.

Tom mu pohled tvrdě oplácel, mladíkovi naproti němu v očích jiskřilo. Jako by ty oči znal. Jako by je už někde viděl, a teď když je znovu našel, měl konečně pocit úplnosti a bezpečí. Tom zvedl ruku a pohladil ho jemně po tváři, dal mu pryč vlasy, které mu padaly zpod klobouku do očí.

„Co to děláš?“ zamumlal mladší z nich. Tom si ho k sobě přitáhl dolů a vpil se mu opatrně do rtů. Bill zamrkal, ale nebylo mu to nepříjemné, zdaleka ne. A navíc, nebylo to na škodu. Zavřel oči, vydechl, nikdy mu někdo neprojevoval tolik něžnosti. Vlastně, nikdy ho nikdo nepolíbil.

Tom se mu jemně a něžně vpíjel do rtů, hlava se mu točila. V jeho rtech bylo něco opojného, něco, z čeho se mu točila hlava, jako by byly napuštěné jedem. Hladil ho po tváři, hladil ho po krku, druhou rukou si ho za temeno hlavy přitahoval k sobě. Bill se mu poddával, pootevřel rty a vycházel mu vstříc.

„Bože, Bille…“ vydechl Tom nakonec, když se odtáhl, palce ho hladil po spánku. „Co mi to děláš? Tohle přeci nemůžu, nemůžeme, není to správné.“

Bill ho jednou rukou pohladil po zarostlé tváři, druhou se stále opíral o tvrdou zem. „Ty sis začal…“ pousmál se trochu. „Tak teď nepřestávej…“ sklonil se k němu znovu, a tentokrát převzal iniciativu on. Jako by konečně někam patřil. Políbil ho jemně na čelist a pak na rty. Tom se usmál, překulil se s ním na zemi, a konečně ho dostal pod sebe, jazykem se snažil prodrat si cestu dovnitř.

„Měl bych připravit ten oheň…“ zašeptal Tom. Bill nakrčil nos. „…Ale nějak se tě nemůžu nabažit.“ Pousmál se. V dálce se ozvalo vytí vlků. Bill ztuhl, Tom také, okamžitě se z Billa zvedl a začal připravovat oheň. Bill moc dobře věděl, že to není vlk, moc dobře věděl, že je to znamení.

Dříví v ohni praskalo a příjemně hřálo. Oba dva leželi schoulení u svých koní, kteří podřimovali. Bill se ale stále třásl zimou. Tom už to jeho drkotání nemohl poslouchat, zvedl se zpod svojí deky a přešel s ní k Billovi. „Pojď sem.“ Lehl si vedle něj, přitáhl si ho k sobě a deku přes ně oba přehodil. Bill se spokojeně přitulil, hledal teplo, zabořil se mu hlavou do hrudníku a vydechl.

„Děkuju.“ Zamumlal a znovu usnul.

Tom se jen pousmál, obejmul ho a opřel se bradou o jeho hlavu. Za chvíli také usnul. Zdál se mu sen, noční můra, které se od dětství nemohl zbavit…

***

Tom se ráno probudil, celý zadýchaný, pot mu stékal po čele, roztřeseně so rozhlédl kolem sebe. „Bill.“ Vydechl, celý bez sebe. „Bill, proboha… proboha…“ rozhlížel se kolem sebe, byl tu sám, koně tu ale byli dva. „Bože můj…“ mnul si rozčileně obličej a rozčíleně zakopal nohama.

„Děje se něco?“ ozval se za ním jemný hlas, Tom se otočil, Bill se vracel, pojídal maliny.

Tom vyběhl na nohy a vrhl se k němu, pevně ho objal.

„Panebože, klidni hormon, rozdrtíš mi všechny kosti! Hej!“

„Bille! Bille! Jsi to ty!“

„Kdo jiný bych měl být než já?“ nechápal stále mladý bandita. Konečně se mu podařilo Toma ze sebe sundat, ten mu pro změnu položil ruce na ramena. Prohlížel si ho s přihlouplým výrazem na tváři. „Jestli tohle budeš dělat pokaždý, kdy se vzdálím na deset minut pryč, tak přísahám, že tě budu muset zabít.“

„Konečně jsem tě našel, víš, co to pro mě bylo? Celých těch 19 let?!“

„O čem to proboha mluvíš? Zešílels?!“

„No tak, nikdy sis nevšiml, jak jsme si podobný? Nikdy? Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, co se opravdu stalo tvým rodičům? Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, jak se doopravdy jmenuješ?“

„Zbláznil ses… Moje rodiče zabili, je mi jedno, co jsem byl, když mě našli, stačí mi, že vím, kdo jsem teď… A opravdu mi nepřijde, že bych ti byl nějak podobný, to opravdu ne.“ Šel Bill ke svému koni, osedlal ho a obratně na něj vyskočil. „Co zas koukáš?“

„Myslel jsem, že ses koní bál…“ zamumlal Tom zkroušeně a šel svého také osedlat. Bill se mu vysmál.

***

Dorazili k Tomovu domu, zrovna když slunce bylo přímo nad jejich hlavami a hodiny odbíjely poledne. Bill celou cestu mlčel a držel se od Toma dál. Měl dojem, že mu přeskočilo a bál se, že mu to dost značně naruší jeho plány. A když něco naruší plány, on bude mít problém. A když bude mít problém, jeho samozvaný otec nebude mít problém s tím, aby ho přivázal k vozu a ten pak pustil ze skály dolů. Bill se ošil a seskočil z koně dolů, nechal ho stát tam, kde ho nechal a šel dovnitř do domu, nechal Toma, aby se o koně postaral, neměl náladu na to, aby nad něčím přemýšlel, rozhodně ne nad tím jak se slušně chovat. Vešel dovnitř, bez jediného slova prošel kolem Tomovy ženy a vlezl do koupelny, otočil klíčem a rozhodl se umýt, nelíbilo se mu to, jak byly jeho věci cítit kouřem.

Malá Susie vyběhla z doma s radostným povykem za svým otcem, skočila mu kolem krku a dávala mu polibky, kam jen dosáhla. Tom ji se smíchem sundal ze sebe dolů a pohladil ji po vlasech. „Už jsem se s maminkou bála, že se nevrátíš!“ pištěla a poskakovala kolem něj. „Měli jsme o vás strach! Maminka říkala, že jsi nikdy neměl nikam s tím člověkem jezdit, ona Billa nemá ráda, nevím proč, vždyť jsem ho přeci přivolala! On by ti nikdy neublížil!“

Tom se na ni zamračeně podíval. „Jak víš, jak se jmenuje?“

„Vždyť jsem ti přeci říkala, že mi pověděl, jak se jmenuje!“ měla pravdu, říkala mu to, jenže on ji neposlouchal. Byla jen malé dítě. „Je to Bill, že ano?“

Tom trošku přikývl, nebyl si jistý na jakou otázku, že to vlastně odpovídá. Susie znovu radostně zavýskala a zatleskala, rozeběhla se k domu. „Kam to zase běžíš?!“ zavolal za ní.

„No přece říct mamince, že se vrátil tvůj bráška!“ volala radostně a zaběhla do domu.

Tom stál jako opařený, nechápal už vůbec nic. Na rtech se mu ale po chvíli rozlil úsměv. Měla pravdu. Bill byl zpátky.

***

Bill seděl u sebe v pokoji na posteli a česal si vlasy, tiše si broukal písničku, kterou měl v hlavě už snad od samého narození. Nechával lehký vánek vplouvat do pokoje otevřeným oknem, když sebou okno třísklo, Bill otevřel oči a podíval se ke dveřím, stála v nich Susie, vlasy rozpuštěné a v rukou luční kvítí. Usmívala se. Bill pochopil a ukázal jí rukou, ať jde k němu, posadil si ji na klín a začal jí zaplétat cop, květinky jí do vlasů obratně přidával.

„Tatínek je opravdu moc rád, že ses vrátil. Opravdu.“ Usmívala se doširoka, Bill jen nakrčil obočí, opravdu neměl náladu na tohle téma. „Budeš tu s námi bydlet už napořád? Aby ses nám zase neztratil, Bille?“

Bill polknul, nevěděl, co má na takovou otázku odpovědět a tak mlčel.

„Prosím, bylo by to opravdu skvělé. Mohl bys mě naučit jezdit na koni, protože maminka mi to nechce dovolit a tatínek maminku poslouchá, takže mě to taky nenaučí. Ale ty naší maminku nemusíš poslouchat, protože to není tvoje maminka, takže bys mě to naučit mohl.“

„Nebudu dělat nic, co Tom nechce, Susan.“

„Proč?“

„Protože to se nedělá a nechci ho rozzlobit.“

„Proč?“

Bill se ušklíbl, v očích mu zajiskřilo, naklonil se jí k uchu. „Protože je to přeci můj starší bratr…“

autor: LilKatie