Poděl se o ten jed
„
Děje se něco?“
„Nikomu to nepovíš… viď?“
„Už jsem ti řekl, to co se stane v tomhle pokoji, zůstane v tomhle pokoji. Slibuju.“
Všechno opustil, jen aby se sem dostal. Opustil svoji skupinu, přátele, rodinu, věci, co měl v hotelovém pokoji, ve kterém mu brzy vyprší rezervace, dnes v noci měl vystoupení, na kterém opět nebude. Ti, kteří měli lístky, dostanou peníze zpátky, budou to muset pochopit, a opravdu mu bylo jedno, jestli to pochopí nebo ne. Když ho budou chtít nenávidět, bude to jejich volba. Jemu nezáleželo na fanoušcích, publicitě, popularitě nebo penězích. Jeho manažer ho za tohle zabije, jeho matka je nejspíš v háji z pomluv, že se její syn zbláznil, jeho přátelé s ním nejspíš nechtějí mít nic společného a jako třešnička na dortu, až se vrátí domů, tak na něj nejspíš budou čekat dvě žaloby.
Všechno z toho bylo opravdu vážné a Adamovi to bylo stejně jedno. Jediné na čem mu záleželo, byla přítomnost, místo kde byl, člověk, se kterým byl. Neočekával, že Bill nabyde nějakou kouzelnou moc, nečekal, že otevře oči, a najednou bude všechno lepší. To že se Bill probudí, nezaplatí dluhy, nevezme ho to zpátky do doby, kdy Adam vyběhl ze studia, nenapraví to nic. Ale kdyby viděl, jak otevře oči, nezáleželo by na ničem jiném: dalo by to Tomovi i Adamovi důvod, proč volně dýchat.
„Nevím, jestli mě slyšíš…“ naklonil se k němu, opřel se lokty o postel a vzal Billovu ruku do dlaní, políbil ho na kloubky, „opravdu ale doufám, že ano.“ Pokoj se zdál tak tichý, byly tu jen zvuky přístrojů a jeho tiché dýchání. Adam se dotkl Billovou rukou své tváře, prohlížel si jeho zvedající se hrudník a nepohyblivé oči pod víčky. Přemýšlel o tom, co chtěl, nevěděl, jak vyjádřit pocity slovy. „Nevrátil bych ani minutu času stráveného s tebou.“
***
„Věděl jsi, že tvůj bratr bere drogy?“
Tom se díval slepě do blesků fotoaparátů a mikrofonů, jeho výraz byl mezi zoufalým a rozzlobeným. „Bez komentáře.“
***
„Jestli ty chlapy někdy uvidím, nebesa jim pomáhej,“ zavřel oči a v jeho obličeji se objevila zlost, přál si, aby je Bill nikdy nepotkal, aby je nikdy neposlouchal a nebral si jejich rady. Ta dvojčata, která se proslavila v módním průmyslu tím, že říkali svým modelkám, jak jsou tlusté a nutili je být hubené, jako jsou panny v obchodech, jen ta myšlenka ho rozčilovala. „Jsi tak překrásný, chytrý, talentovaný… jak ses do toho mohl dostat, Bille?“ Adamovi se chvěly prsty, přál si, aby ho mohl takhle držet napořád. „Není to správné. Neměli bychom tady být, ty bys tu neměl být. Jsi jen dítě…“
Pamatoval si minulé roky, osamělé noci s lahví alkoholu mezi nohama, jak se jí rukama držel a seděl opřený o zeď, díval se zdálky na party a přemýšlel, jak se věci mohly tak zvrtnout. Přemýšlel, jaké to je, být normální teenager, mít normální přátele, jaké to je, snažit se vydělat si peníze, jaké to je být pět minut sám, aniž by ho obklopovali lidé.
Pomalu otevřel ruce. „Vidím tě tady ležet… jen dítě, jen někoho, kdo až moc rychle vyrostl a byl vržen do světa… ve kterém bys být neměl, nebyl jsi na to připravený. Kolik času jsi pro to obětoval? Kolik… kolik dětství jsi nemohl mít…“ opřel se bradou o ruku. „Jestli vůbec víš, jaké to je, být někdo tvého věku.“ Přemýšlel nahlas, přemýšlel, jak je sem osud zavedl, jestli to bude mít následky na jejich budoucnosti, jestli nějakou budou mít.
***
„Jak se stavíte ke spekulacím o tom, že Bill a Adam Lambert jsou spolu?“
„Nejsou spolu, jsou přátelé.“
***
Jemně palcem pohladil Billa po ruce, cítil pod prsty zpěvákův tep. „Vlastně o tobě nic nevím… ale stejně mám pocit, že tě znám celou věčnost.“ Adam semknul rty, když se mu do očí hrnuly slzy, teď když byl sám, neměl důvod je zadržovat. „Chci o tobě vědět víc, Bille. Chci, abys se mnou v noci byl vzhůru a říkal mi své příběhy, o všem, co máš rád, co nemáš rád. Chci s tebou usínat v náručí a probouzet se vedle tebe každé ráno…“ soustředil se na jeho obličej, snažil se přes slzy vidět. „Opravdu tě nechci ztratit.“ Když řekl ta slova nahlas, slzy vyhrkly, všechno to bylo až moc reálné a bolestivé. Co když se Bill neprobudí? Co když se probudí a nebude vědět, kdo je? Kdo je Adam? Kdo je Tom? Co když se probudí a bude úplně jiný člověk? Tolik věcí se mu mohlo stát…
„Jen se probuď. Jen otevři oči, zlato. Nic víc nechci.“ Zašeptal, bojoval sám se sebou, aby se tu nesesypal. „Jen se probuď, ano? Otevři…“ nemohl.
Nadechl se, zvedl roztřesenou ruku a projel si vlasy, dal si je z obličeje. Snažil se vydržet, tak dlouho jak mohl, ale když si zakryl oči, zakryl je před sluncem a schoval slzy, které tekly. „Kurva…“ hlas se mu zlomil, když se znovu opřel o postel, třásl se. Nebyl připravený na vzlyk, který jím projel, který mu vyrval srdce z hrudníku a hodil ho na zem.
Nechtěl tady být, nechtěl, aby tu byl Bill, nechtěl takhle myslet na někoho, koho zrovna poznal, někoho, ke komu se opravdu připoutal, nechtěl myslet na to, že mu umírá.
***
„Radši bys mi měl říct jméno člověka, který to řekl. Záznamy doktorů jsou soukromé. Zapečetěné. Jak někdo sakra může vědět, proč tady je?“ Tom zuřil, ruce měl zaťaté v pěst, dupal chodbou nemocnice.
„Teď už na tom nezáleží, už to vědí. Udělal jsi správný krok a nekomentoval to, takže nemají čeho se chytit.“
„Ne, víš stejně jako já, že to převrátí a udělají z toho ano.“ Měl pocit, jako by bylo narušeno jeho vlastní soukromí. „Radši mi sežeň jméno, přísahám bohu.“
„Uklidni se…“
„Jak se mám uklidnit? Teď když je ještě víc problémů. Já…“ kytarista si zaryl ruce do dlaní, „je toho na mě moc. Už to nezvládám.“
„Hej…“ Georg přiběhl k Tomovi, před Davidem a Georgem byli jejich bodyguardi, „důležitá věc je, že je po všem, že jejich otázky byly zodpovězeny a že nemají na čem stavět skandál, že Bill je v pořádku-„
„To nevíme jistě,“ přerušil ho Tom. Zmínka jména jeho bratra ho uklidnila, ztlumil hlas, „nevíme, jestli je doopravdy v pořádku, dokud se neprobudí… jestli se probudí.“
Gustav se zamračil. „Ale doktor říkal-„
„Řekla mi to jedna sestra.“ Zašeptal Tom, zpomalil v chůzi a jeho zlost se měnila v strach.
„Kdy ti to řekli?“ David mu položil ruku na rameno, zastavil ho. Tohle ještě neslyšel.
„Po tom, co včera všichni odešli, před tím, než se objevil Adam. Neměla mi to říkat,“ Tom se zastavil před rohem do uličky na JIP. „Bill nespí. Nespí, jak nám řekli, je v kómatu.“ Cítil v krku knedlík. „Došlo mi to, ona mi jen odpověděla ano na mojí otázku. Ale pokud vím, jsem jediný, který to ví, až na pár sester a doktora.“
Ta slova byla jako ortel smrti. Tři rozdílné oči se na kytaristu dívaly se zrazeným a zlomeným výrazem. Tak velké tajemství, a on ho skrýval, co ještě nevěděli?
„Jak jsi na to přišel?“ zašeptal David, rozhlížel se, jestli je někdo neposlouchá.
„Když neodpověděl na můj hlas. Vždycky to dělá, když spí. Ale minulou noc… nic. Nic… vůbec. Jeho oči se nehýbou, jeho prsty také ne, nesní, neodpovídá…“ polknul, otočil se zády směrem tam, kam šel, a založil ruce na hrudníku, nechtěl, aby viděli, jak se hroutí, měl toho už moc, už nemohl.
„Kurva…“ Georg se opřel o zeď a dlouze vydechl, „bude… ale bude v pohodě, že jo? Neumře, že ne?“
„Neříkej do prdele to
slovo!“ zasyčel starší z dvojčat, otočil se a probodl basáka pohledem, „ani na to
nemysli! Slyšíš?!“ jejich oči se setkaly, v Tomových očích byla intenzivní zlost a strach. „On… ne. Bude v pořádku.“
Manažer skupiny se zamračil, podíval se přes rameno na sesternu na konci chodby, přemýšlel, kolik jim toho neřekli. Tohle bylo vážné, opravdu vážné, a stejně jim sestry nechtěly říct pravdu, budou čekat bůhvíjak dlouho, jestli se zpěvák probere. S těmito zprávami teď přemýšlel, jestli se tak vůbec stane.
„Potřebuju vidět svého bratra…“ zašeptal Tom, jeho hlas byl naprosto bez emocí, když se podíval na zem a otočil se zpátky směrem k Billovu pokoji. Potřeboval ho vidět, potřeboval vědět, že je v pořádku. Možná to byla jen půlhodina, co ho viděl naposledy, ale v Tomově mysli to bylo až moc dlouho.
Ve dveřích se kytarista zastavil. Bez zvuku vozíčků pro invalidy, bez tlačení táců, chřestění klíčů, tichého mluvení sester a pacientů, nebo vzdáleného pípání doktorských telefonů z vedlejší chodby, slyšel vnitřek Billova pokoje čistěji. V tom tichu slyšel syčení kyslíkového přístroje, pípání srdečního monitoru, tiché naříkání. Díval se, jak se Adamovi třesou ramena a jak mezi vzlyky lapá po dechu, obličej měl schovaný v rukávu trika, viděl, jak jednou rukou drží Billa za ruku a snaží se hroutit co možná nejtišeji.
Na rozdíl od všech, co přišli do pokoje, Adam čekal, až bude sám, než to všechno pustil ven. Když slyšel, jak brčí, něco to s ním udělalo. Něco uvnitř něj roztálo, bylo mu ho líto, cítil s ním.
„Prosím, jen otevři oči. To je všechno, co chceme, zlatíčko.“
Při zvuku šepotu se Tomovi zlomilo srdce. Cítil, jak mu po tváři teče slza a jak přistála na jeho triku. Adam měl pravdu, to bylo všechno, co teď chtěli.
Tiše vykročil vpřed, nebyl si jistý proč, ale měl pocit potřeby dát Adamovi ruku na rameno, když se za něj postavil. Silné prsty stiskly zpěvákovo triko, aby mu dodal sílu, tu trochu, co ještě měl.
Neměl srdce říct Adamovi to, co ostatní teď věděli.
autor: Raiju
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Že bude Bill relativně v pořadku jinak to ty dva nepřežiji.Maš to napsané moc krásně.
To ne, já nechci Billa v komatu! Fakt ne a to myslím smrtelně vážně. Bože, řekněte mi někdo, že to dopadne dobře. Nesnáším povídky se špatným koncem:-(
To je moc špatný 🙁 Je mi Toma tak líto. Choval se jako blbec, ale tohle… Aspoň, že už se s Adamem vzájemně podporujou. Smutný a moc krásný :(♥
Tak zase obrat k horšímu, bohužel…
Paradoxní je, že právě ta zlá zpráva teď Toma a Adama spojila. Jsem neskutečně ráda, že Tom konečně pochopil pravou podstatu vztahu mezi Billem a Adamem a na vlastní kůži se přesvědčil, jak silný a výjimečný ten vztah je.
Dnešní díl byl opět nádherně napsaný, to je bez debaty.
Jen těch pozitiv se jaksi nedostává, takže nám nezbývá než doufat, že se Billův stav zlepší. Vždyť naděje umírá poslední…♥