The Little Merman 18.

Ochranka mladíka odvedla do odloučené strany panství, úplně na druhou stranu ode všech lidí, zavřela ho do prázdného pokoje. Nikdo s ním nechtěl mluvit, nikoho k němu nechtěli pustit. Slavilo se a on byl jen někdo, kdo sem přišel a chtěl narušit veselí, nedávali mu důležitou roli, bylo mu hrozně. Zoufale se procházel po pokoji a rozhlížel se po svém okolí.

„Bille…“ vydechl, „zahleděl se na Tomův obraz na zdi a odfrkl si. „…vílo moje…“ sesunul se na křeslo, postaven uprostřed pokoje a snažil se dýchat. Ten jeho pohled, ten jeho hlas, hlas, který všechna hnal do záhuby. Bill si neuvědomoval, co dělá, nechápal svoji kouzelnou moc, nechápal, co dokáže normální smrtelné duši udělat. Bill sem nepatřil, ne, bylo mu jedno, co mu říkala královna, Bill sem nepatřil, byl tu vězněm. Jen ozdobou. Vězněn v cizím světě, ve zlaté kleci. Zvedl se z křesla, nemohl sedět a čekat, nemohl. Díval se na rodinné obrazy na zdech, díval se na všechno, jeho oči viděly snad jen to, co chtěly, ale stačilo to. Byli to vrazi, chladnokrevní vrazi ryb a moře, lidé vodu znečišťovali svými odpadky, ropou a ostatními hnusy.

Andreas si byl jistý, že kdyby se byl býval nenarodil jako obyčejná ryba, určitě by s Billem byl něco víc než jen kamarád. Že by mezi nimi bylo něco víc, než jen pomyslné bratrské pouto. Nevěděl, kde se v něm ty pocity braly, snad to bylo tím, že byl teď také člověk. Že cítil něco, co nikdy předtím ne, že cítil jako oni. Že cítil nenávist.

Billův smích pro něj zněl jako tóny mořské korálové flétny, avšak kdo by se mohl tady smát? Vždyť tu nebylo nic dobrého, naprosto nic. Lidé nedokázali milovat tak jako obyvatelé Atlantiky.

Rybožrouti, vrazi. Že oni byli zvířata? Pche! To lidé jsou zvířata, pomyslel si Andreas. Chladnokrevní tvorové. Horší než žraloci, ze kterých měl k smrti strach.

I když v hloubi srdce dál věřil, že dobro vítězí nad zlem, že vyhrává láska a ne zášť. V hlavě se mu motaly zlostné myšlenky plné nenávisti, plné pomsty za to, že Billa odvlekli až sem a odřízli ho, dusili ho, byl tu jako ryba na suchu…

***

„Bille, jsi v pohodě?“ pousmál se Tom a hladil ho jemně po zádech.

„Bille, nechceš něco k pití?“

„Nebo k jídlu?“

„Namasírovat?“

„Zmrzlinu?“

„Nové šaty? Nový účes?“

„Vezmeš si mě?“

„Ne, vezme si mě, že ano, Bille?“

„Miluju tě, Bille!“

Bill byl zoufalý, nechápal, co se to se všemi stalo. Dívky jako by ho nenáviděly a mužské pohlaví se změnilo na nesnesitelné. A Georg se mu snažil obskákat nohu.

„Dejte mi všichni pokoj!“ rozkřikl se Bill a rozmáchl se rukama, chlapce od sebe odstrčil a rychlým krokem odešel pryč z domu, vyrazil do zahrad.

Netrvalo dlouho a slyšel za sebou rychlé kroky, sklopil hlavu a povzdychl si. Promnul si spánky, tohle nechtěl, tohle opravdu nechtěl. Pomalu mu docházelo, co způsobil, docházelo mu jeho prokletí. Stále ještě nebyl člověkem, stále ještě byl jen někým, kdo byl ztracený v cizím světě. Oči ho pálily, silně si skousl spodní ret, aby ho zastavil od chvění. Nechtěl brečet, opravdu ne.

Víl zahnul za roh zeleného bludiště a posadil se na kraj fontány, ponořil prsty do vody a slabě se usmál. Voda se zčeřila, a něco ho silně chytlo za ruku, Bill chtěl vykřiknout, ale nestihl to, protože mu ústa zacpala cizí ruka, zamrkal, ta ruka byla celá jen z vody.

Ve vodě to zavířilo a objevil se v ní obličej, ženský obličej s pokřiveným úsměvem. „A podívejme, naše princátko.“ Zasmála se jedovatým smíchem, Bill se snažil vymanit ze sevření. „Naše poblázněné zamilované princátko, které by si tolik moc přálo být člověkem a nemůže…“ smála se, šklebila se, v očích jí svítily zelené plamínky. „Přeci sis nemyslel, že by tě tvůj tatínek opravdu poslal na tenhle svět napořád, přeci sis nemyslel, že ti ten blázen dá plnou lidskou podstatu. Chtěl ti dát možnost vrátit se, chtěl, abys měl možnost jít zpátky domů, kdyby se ti to tu omrzelo. Jenže to přeci vůbec není lidské… proto se nemůžeš utopit, i kdyby ses o to snažil, proto tvůj líbezný zpěvný hlásek motá lidem hlavy, proto jsi to, co jsi. Proto nejsi člověk.“ Vysmívala se mu. „Ty moje malá nešťastná duše…“ ušklíbla se. „Podívej, můžu ti nabídnout plnohodnotný obchod…Stejně jako tvému malému příteli…“ Bill vykulil oči, tak přece, to proto tu byl Andreas, neposlal ho sem jeho otec, ne. Byla to ona, ta, které se všichni báli. Zlá čarodějnice.

„Buď se teď vrátíš do oceánu, budeš zase tím, kým jsi býval, budeš moci navštěvovat svého milovaného Toma, když přijede jednou za čas do svého letního sídla u vody… ale nikdy s ním nebudeš, nikdy už ho nepolíbíš, nedotkneš se ho, nepromluvíš na něj… Jen se na něj budeš moci dívat z dálky, z vody, skrývat se před lidským pohledem, abyste nebyli spatřeni, tak jak by to mělo být… To všechno může být tvoje, můžeš se vrátit, dokud ještě máš čas.“ Bill prudce zavrtěl hlavou. „Myslela jsem si to. Proto je tu ještě druhá část mé nabídky. Udělám z tebe člověka, právoplatného člověka, úplného. Bez všech tvých rádoby kouzel. Budeš jen obyčejná lidská bytost, nic víc, nic míň. Ale budeš se svým milovaným Tomem, v lidském světě.“ Bill se konečně vymanil pusou zpod kouzelné ruky a vydechl.

„Předpokládám, že budeš chtít něco na oplátku…“ nadechl se konečně.

„Předpokládáš správně.“ Přikývla a usmála se, oči se jí zúžily. „Už nikdy, nikdy, se nesmíš dotknout mořské vody. Jinak zemřeš.“ Billovi se zadrhl dech v krku, to znamenalo, že by už opravdu nikdy nemohl vidět svou rodinu. Už nikdy se nedotkne toho, co miloval celým svým bytím. „Ale budeš mít Toma, svou lásku.“ Jako by mu dokázala číst myšlenky. „Stačí jen podepsat…“ vodní ruka luskla prsty a držela pergamen a pero. Bill se rozpačitě díval. Stýskalo se mu, to ano. Ale… Ne, nevzdá se Toma jen kvůli tomu, že se mu trochu stýskalo, ne. Bezmyšlenkovitě vzal pero a podepsal se tam, kde bylo určeno. Čarodějnice se rozesmála a pergamen zmizel.

Bill za sebou opět uslyšel kroky, cítil, jak mu tělem prochází elektrizující pocit, jak se rozlévá do každé buňky v jeho těle, jak se mu vzduch na chvíli zadrhl kdesi uprostřed a nemohl se dostat do plic, nemohl dýchat, hlava se mu točila, celé jeho tělo bylo v neskutečné křeči, pevně sevřel oči a chytil se za srdce. Cítil neskutečnou bolest v očích.

Kroky se přibližovaly, blíž a blíž, Bill cítil, jak mu pulzuje srdce. „Zlato? Jsi v pořádku?“ Bill znaveně zvedl pohled od země a trochu se narovnal.

„Tome…“ pousmál se slabě.

„Co tady děláš? Je tu chladno, nastydneš…“ pomohl mu starostlivě na nohy a jemně ho políbil na čelo. Nepamatoval si, proč sem přišel, jako by jeho mysl byla ještě před chvílí v husté bílé mlze, ale to nic neměnilo na tom, že Bill vypadal opravdu špatně. „Není ti špatně? Jsi celý zelený…“

„Je mi krásně, Tomi.“ Přitulil se k němu a hlavou se mu zaklesl pod bradu, spokojeně vydechl.

„No dobře. Pojď.“ Usmál se a vedl ho pomalu zpátky do domu. Nevšiml si, že jeho dlouhé řasy byly pryč. Všiml si totiž něčeho úplně jiného. „Co to je za náhrdelník?“ zastavil se a zvedl mu diamant z klíčních kostí, na kterých ležel.

„To jsem dostal, byl to dárek…“

„Od koho? Já mám narozeniny, já mám dostávat dárky.“

„Nedostal jsem ho dnes, dostal jsem ho hned den po tom, co jsem sem přijel, od tvého Davida.“

„Od mýho táty?“ zamrkal Tom a zamračil se.

„A-Ano… ano.“ Přikývl Bill. Tom diamant pustil.

„Muselo to stát majlant, černé diamanty jsou drahé…“ kousal se Tom do rtu a vyrazil k domu, Bill společně s ním.

„To asi ano.“

„Jsi první člověk, kterého jsem sem přivedl, který od něj dostal dárek a ne spoustu nadávek a kopanec do zadku…“

Člověk. Člověk. Bill byl člověk.

***

Královna usykla a promnula si bolestivě čelo.

„Drahá, jsi v pořádku?“ položil jí její muž starostlivě ruku na rameno. Zavrtěla hlavou.

„Bill…“

„Co je s ním? Ublížil si snad?“

„Přišli jsme o něj…“ zamrkala, do očí se jí hrnuly slzy. Manžel ji pevně objal a přitiskl si ji na hruď. Zavřel oči, aby ho neviděla brečet. Děsil se dne, kdy tohle přijde. Děsil se dne, kdy se Billovi zasteskne a dostane se domů…

autor: LilKatie