Obloquy 11.

Ale ta bolest, kterou cítil – neexistovalo pro ni dostatečně silné, dostatečně trýznivé slovo. I přesto, kolik v sobě měl tišících léků, a dokonce i se speciální výztuhou kolem trupu, která mu držela páteř srovnanou, jeho bolest byla nesnesitelná. Bill měl veliký strach zvednout se ze svého kolečkového křesla, když ho převezli do místnosti na fyzioterapii.

Začali s ní, ještě když byl v té příšerné posteli: protahování nohou a ohýbání kloubů, naučit je znovu se správně hýbat, posilování svalů a zbytku jeho těla. Druhá fáze se přenesla do teplé lázně, kde byl zajištěn a přidržován za boky – zkoušel ve vodě malé krůčky. První dva týdny byla voda teplá a klidná, na další dva týdny pustili lehký proud, aby jí dodali potřebnou rezistenci, a ta pravá bolest teprve začala.

Zpěvák teď zíral na dvě tyče, kterých se bude muset držet – propaloval je pohledem a bál se jich. Tentokrát tu nebyla žádná voda – jen dvě horizontální kovová madla, šest ošetřovatelů, kteří je obklopovali, a Bill, jenž se bude snažit dostat přes tuto překážku. Ruce měl složené v klíně a držel se svých tepláků. Chtěl prostě jen den odpočinku – tohle bude tak hrozně bolet…

„Jediné, co musíš udělat, je se chytit tady těch tyčí a my ti pomůžeme dostat se přes tuhle věc, okay? Nespadneš – nikdo tady tě nenechá. Slibuju.“ Zrzkovy oči byly tak klidné a jemné, když k němu promlouval. Bill se zamyslel, jestli ho doktoři často posílají vyřídit špatné zprávy – rozhodně je umí podat. „Bushido, nevadilo by vám počkat venku? Můžete se dívat skrze sklo.“

„Dobře. Nikam nepůjdu. Jen si stoupnu trochu stranou z cesty.“ Ujistil ho Bushido, dotkl se zpěvákova ramene a lehce ho stiskl. O pár kroků ustoupil a opřel se o zeď, i když ho zabíjelo vidět toho kluka v takových bolestech. To, jak se Billovo obočí svraštilo, oční víčka stiskla a čelisti pevně sevřely – viditelné známky bolesti byly jako malé jehličky v jeho srdci – pomalu se zapichovaly do těch nejcitlivějších míst. Neexistovalo nic, čím by mu mohl od té bolesti ulevit… opět. Jen se dívat a být tu pro něj.

„Ach Bože…“ Bill se držel těch tyčí, jako by mu šlo o život, zuby měl silně stisknuté a snažil se co nejvíc zamrkávat slzy bolesti. Poprvé za několik měsíců si stoupl celou vahou na své nohy – nejméně po čtvrt roce. Bodavý a tahavý pocit, který se mu rozléval po celé páteři, nebyl ničím novým – byl na to zvyklý, ale rozhodně to celé té bolesti neubíralo. Vzhlédl k Devonovi, který stál před ním, a uvědomil si, jak moc je roztřesený. Bylo to ponižující.

„Zvládneš to. Byl jsi výborný ve vodě a budeš stejně tak dobrý i tady, Bille. Věřím ti.“ Rukama držel jeho boky stejně tak odhodlaně, jako se na něj podíval, když zvažoval, jestli to skutečně zvládne nebo ne. Nebylo už nic, co by mu mohli proti bolesti ještě dát, a i tak bylo zjevné, že jediné, co mladý zpěvák chce, je se přímo tady složit a umřít. „Nechám tě teď samotného, takže se budeš muset spolehnout jen na své ruce. Ale použij i svoje nohy a pojď ke mně. Máš času, kolik chceš.“ Kolečkové křeslo bylo odstrčeno trochu stranou, aby si za Billa mohl stoupnout další ošetřovatel, připraven ho kdykoliv chytit, kdyby vypadal dost slabý, aby se sám ještě udržel. „Slibuju, neupadneš.“

Chlapec se podíval dolů na své ruce a pak na zem, když od něj Devon o kus poodstoupil. Zavřel na chvíli oči, nutil své nohy trochu se pohnout. Jen maličké krůčky – to je vše, co musí udělat. Malé krůčky k Devonovi. To zvládne. Musí. Tom ho vidí – ví to – a on ho nechce zklamat.

Zadíval se zase dolů na své nohy, první se pomalu posouvala z pozice, ve které měl zaseklá kolena, nejistě si našla své místo, kde spočinula, jen kousek vepředu, kde koleno opět propnul, aby se mohla doposunout i druhá. Cítil se starý, vetchý a slabý – jako stařec ve svých posledních dnech života.

Kousek od místa, kde stál Bushido, sledoval svého bratra Tom se slzami v očích. Když ho teď nemohl nikdo vidět, nesnažil se je už skrývat. Lámalo mu srdce vidět Billa tak slabého, a přesto ještě tolik silného. Bylo jedno, jak moc byl zraněný, Bill se nevzdával. Hrdý úsměv se rozzářil na jeho tváři a jeho ruce se sevřely do pěstí – přející a doufající.

Druhá noha se táhla vpřed – tentokrát o trochu dál a rychleji, ale ne o tolik. Jeho koleno se zpevnilo a propnulo, s dalšími kroky se jeho ramena napjala a posunul se po tyčích dál. Asi v polovině své cesty se Bill začal trochu hrbit – bylo už téměř mučivé nést svou vlastní váhu. Zastavil se, prudce vydechl a s každým dalším těžkým výdechem se z něj dostalo i drobné zanaříkání od bolesti. Pohled měl stále zaměřený na Devona – jeho cíl. Překoná tuhle vzdálenost, i kdyby ho to mělo, kurva, zabít.

„Bille…“ Tom sevřel čelist, bál se a chtěl, aby jeho bratrovi někdo pomohl. Víc toho nezvládne. Ztěžka polkl a pomalu se rozešel přes celou místnost, došel vedle Devona a díval se na své mladší dvojče. Tohle nevydrží – když ho Bill nedokáže vidět, cítil se tu zbytečný. „Bille, to zvládneš. No tak! No tak, Bille.“ Tleskl rukama, jako kdyby se ho snažil povzbudit, dodat mu psychickou sílu.

Najednou dostal jiný nápad a byl dost bláznivý na to, aby fungoval. Byla tu možnost, jak mu pomoci.

Rozešel se podél tyčí a zastavil se tam, kde zůstalo i jeho dvojče, aby nabralo dech. Zvedl ruku a položil ji na bratrovu, jemně ji stiskl a sledoval Billa, jak se jeho výraz pomalu mění z bolestného a uslzeného do šokovaného. Rozšířily se mu oči údivem, slzy, které se snažil pracně zamrkat, se mu spustily dolů po tvářích a dech se mu zadrhl v hrdle.

„Bille?“ Devon se na něj s obavami podíval, když sledoval zpěvákův obličej, „jsi v pořádku?“ Udělal krok blíž, v případě, že by chlapec zkolaboval, ale Billovy oči ho zadržely. Vypadaly odhodlaně, tvrdě.

„Zůstaň tam. Přijdu k tobě.“ Zašeptal skrze zaťaté zuby a posunul svou nohu opět dopředu. Ten pocit chladu, který teď měl – znal ho. Nechtěl to říkat nahlas, ale věděl, kdo mu dodává novou sílu a naplno ho povzbuzuje. Svého bratra nezklame.

Další krok… a další… a ještě jeden roztřesený. Černovlasý chlapec se s každým dalším krokem posouval kupředu. Když dorazil k Devonovi, ztěžka se vydýchával a byl celý zpocený. Pevně ošetřovatele objal a on ho objímal zpátky a oba se v neuvěření smáli. Bill zároveň povzlykával – dokázal to. On to opravdu zvládl.

„Ach Bože, nemůžu tomu uvěřit…“ Utřel si Bill oči, když mu Devon pomáhal do kolečkového křesla. Nevšímal si ošetřovatele ani Bushida a rozhlížel se po místnosti, jak hledal něco, co tam nebylo. Nějaký obrys, stín na podlaze, ten chladný vánek… kam jen odešel?

autor: Raiju

original