Profesor 36.

William byl vytočený z věčného opravování. Byla to také únava a neustále se opakující chyby studentů, které vyučoval. Při tom se jich tolikrát ptal, zdali to chápou a ona přikyvovali. Teď k tomu přibylo Billovo neustále lamentování nad příklady.

„Promiň, já jsem nechtěl,“ pípnul a sledoval svého rozzuřeného přítele.

„No to je super, že jsi nechtěl. Proč u toho musíš mít neustále nějaký proslov? To na sebe pořád musíš upoutávat pozornost? Já toho mám taky dost a zvládám to, tak se už začni chovat normálně. Jsi sakra dospělý, už ti není pět!“ zvyšoval stále hlas a chodil po kuchyni jako tygr v kleci.

„Hele, ty sis vybral být profesorem, já za to nemůžu, že toho máš hodně,“ oponoval mu Bill, i když měl trochu z Willa strach.

„Víš ty co? Jdi raději spát, prosím tě, nemám na tohle nesmyslné dohadování se o ničem náladu,“ zavrtěl profesor hlavou. Bill se podíval z okna. Byla už pomalu tma. Teď by se zvedl a šel domů, jenomže špatné zkušenosti z toho, že by neměl chodit nikam sám, ho naučily, takže zůstal vevnitř.

„Proč bych měl jít spát jenom proto, že jsi nasraný na všechno kolem?“ zkoušel mu Bill oponovat.

„Jdi sakra!“ zahřměl William, až se jej Bill lekl. Jeho tělo myslelo za něj a zvedl se a rychle odešel do ložnice. Tohle opravdu nečekal. Nečekal, že na něj bude jeho láska křičet.

William se posadil a složil si tvář do dlaní. Tohle přehnal, tohle hodně přehnal. Neměl být na Billa takový, on přece nemůže za to, že je unavený, znechucený celými písemkami. Ještě dobrou půl hodinku tam takhle seděl a jenom zhluboka dýchal a uklidňoval se. Musí vychladnout a jít se Billovi omluvit.

Když byl konečně zase v pohodě, vydal se napřed umýt. Uvolnit své tělo pod proudem příjemně horké vody a nechat se jím masírovat. Vyčistil si zuby a poskládal oblečení a nahý se vydal tiše do ložnice. Tam si vzal čisté boxerky a pak vklouzl pod peřinu. Jemně se přitulil k hubenému tělíčku, které k němu bylo zády otočené, a objal jej.

„Billi, spinkáš?“ zeptal se tiše, protože si nebyl jistý, jestli už náhodou jeho maličký nespí.

„Ne,“ ozvalo se po chvíli tichým hláskem. Ani se nepohnul, ani se na Willa neotočil, ale ani ho od sebe neodstrčil.

„Zlatíčko, já se moc omlouvám, že jsem na tebe křičel. Opravdu se za sebe stydím. Odpusť mi to, prosím. To je ta únava, omlouvám se ti.“ Šeptal mu do ouška a jemně ho hladil ve vlasech. Uslyšel tiché popotáhnutí a pak, když nadzvedl hlavu, uviděl, jak si Bill utírá rukou malé slzičky, bylo mu ještě hůř. „Miláčku neplakej. Omlouvám se, moc se omlouvám. Nechtěl jsem tě rozplakat, už na tebe nikdy křičet nebudu, slibuju,“ jemně ho pusinkoval na spánek a do vlásků, ale odezva žádná. Tak moc ho štvalo, že svým chováním Billa rozplakal. Že to byl právě on, kvůli komu černovlásek plakal. Za to se nesnášel.

„Mám jít spát jinam?“ zeptal se po chvíli William a přestal jej pusinkovat a hladit ve vlasech. Na chvíli bylo opět ticho a vypadalo to, že se s ním Bill vůbec nebaví, ale nakonec se přece jen ozval.

„Ne, nechoď,“ řekl tiše a otočil se k němu čelem. I když byla tma, tak mu do obličeje trochu viděl.

„Odpustíš mi to?“ zeptal se Will a jemně ho pohladil ve vlasech. Bál se, že jeho ruku odstrčí pryč, že jej celého od sebe odstrčí.

„Už na mě ale nekřič, ano? Bál jsem se tě. Fakt jsem si myslel, že mi jednu vrazíš,“ díval se na něj a nechával se objímat.

„Nikdy bych tě neuhodil, až takový magor nejsem,“ zašeptal mu William.

„Dobře, odpouštím ti to. Já jsem se ale taky provinil. Neměl jsem pořád kňučet jako malé děcko, měl jsi pravdu, napravím se,“ jemně jej políbil na rty. Opatrně se svými rty otíral o ty jeho, jako by to byla křídla motýlka. Chtěl být k němu něžný, i když na něj křičel. Chtěl mu ukázat, že se na něj nezlobí, že mu už odpustil.

Společně se tak jemně líbali a i přes tu drobnou hádku si dokazovali svou lásku. Líbali se s takovou něžností, jako kdyby pro toho jednoho byl ten druhý anděl. A báli se, že pokud přitvrdí, anděl uletí. Jemně se hladili ve vlasech, na bříškách nebo na zádech, a stále se tak něžně líbali. Nakonec spolu poklidně usnuli. William spal černovláskovi schovaný v náručí a poklidně oddechoval. Oba si užívali štěstí, klid a pohodu.

Další den ráno je opět čekaly povinnosti v podobě školy. Akorát, že pro jednoho to byla forma vzdělávání a pro druhého práce.

Oba se probudili se skvělou náladou a celou dobu, co se připravovali, se zahrnovali spoustou polibků a sladkými úsměvy. Dalo by se říct, že ta včerejší hádka byla přece k něčemu dobrá. Byli teď na sebe daleko milejší a předávali si pozitivní energii. Ono se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Ve škole se už museli rozdělit a v podstatě se ani moc neviděli. Dokonce se ani na chodbách nemíjeli. Akorát spolu měli jednu společnou hodinu fyziky, kde však nebyl žádný prostor na polibky či doteky. Možná tak drobné úsměvy. Kluci si pořád z Billa dělali srandu, že se usmívá, jako kdyby byl zkouřený. On ale na jejich blbé poznámky nereagoval a jenom si užíval ten krásný a naplňující pocit lásky. Potom přišli s dalším nápadem, a to bylo, že je Bill zamilovaný.

„Teta Selma a Helga se zase nudí, že?“ pohlédl na ně černovlásek a stále se usmíval. Byl teď hodně spokojený.

„Naše zábava jsi právě ty a tvůj otupěle zkouřený pohled,“ zasmál se Andreas a sledoval svého spolusedícího. Pořád se mu smáli a dělali si z něj srandu. Bavilo je to. Bill si z toho však velkou hlavu nedělal. Oni vlastně byli rádi, že je Bill zase normální. Že už netruchlí, nad zesnulou kamarádkou.

Po zbytek dne se spolu ti tři bavili a dělali si srandu jeden z druhého navzájem. Vždycky našli něco, čemu se mohli smát, i když to byla úplná hloupost. Byli prostě mladí a chtěli se bavit a užívat si své mládí.

Jakmile odzvonila poslední hodina, všichni se hrnuli, jak s oblibou říkali, z toho ústavu konečně ven. Většina šla rovnou domů, jiní se šli někam bavit, avšak byl tam stále ještě jeden student, který mířil opačným směrem, než byl východ. Mířil do kabinetu svého matematického prince. Zaklepal a počkal, až mu otevřel. Když se tak stalo a on zkontroloval, zdali je v kabinetě sám, hned se na něj vrhnul a začal jej vášnivě líbat. Kopl do dveří, které se zavřely, a stále líbal překvapeného Williama. Ten se však rychle z toho šoku vzpamatoval a začal mu polibky oplácet.

Byla to taková nečekaná vášeň, že to ani jeden nedokázali ovládat. William opřel Billa o stůl a dravé polibky mu oplácel. Dlaní mu sjel do klína a ten stiskl. Černovlásek mu zasténal do rtů a neposednýma ručkama mu zajížděl pod tričko. Profesor mu rozepnul kalhoty a rukou mu vjel i pod boxerky. Hladil ho v klíně a Bill pouze tiše vzdychal do polibků.

Pak ale jako by náhle všechna ta vášeň zmizela. Jako mávnutím kouzelného proutku byla pryč. Jako když najednou vypnete televizi. Tak rychle zmizela. Celou tuhle elektrizující chvilku vyrušila osoba, která stála ve dveřích a jenom se překvapeně dívala na to, co se dělo přímo před jejíma očima. Zprvu nebyla schopna vůbec slova. Absolutně nečekala, že uvidí to, co právě viděla.

Bill s Willem to poznali okamžitě, že je něco špatně, a když uviděli ve dveřích stát ředitelku, jak se na ně s velkým zaskočením a překvapením dívá, oba strnuli. Will okamžitě vytáhl ruku z Billových kalhot a ustoupil od něj o krok. Věděl, že celá tahle situace je už dávno ztracená a že už to ničím nenapraví. Tohle byl docela vážný problém, ze kterého se jenom tak nevyvlékne a bude muset čelit následkům. Nic z toho však Billovi nevyčítal. Oba na tom měli stejnou vinu.

Černovlásek by se teď nejraději propadl do země za to, jak byl hloupý. Jak jednal bezmyšlenkovitě. Měl aspoň zamknout, než se na Williama vrhl, ale kdo mohl tušit, že sem vpadne zrovna ředitelka školy. I tak si to dost vyčítal, protože si byl naprosto jistý, co teď nejspíš Willa čeká a tohle bude jeho vina.

Zapnul si kalhoty a jenom polkl. Zaznamenal, že ředitelka něco jeho matematickému princi říká, ale nebyl vůbec schopný to vnímat. Momentálně se jenom díval na pokorného Williama, který jenom přikyvoval.

„Až tady skončíš, stav se za mnou do ředitelny,“ bylo to, co ředitelka profesorovi pověděla, a poté už s lehce naštvaným výrazem odcházela pryč. Will se za ní vydal okamžitě. Chtěl to mít už z krku.

autor: Tina