autor: LilKatie
Ještě toho samého večera, možná spíš noci, když všichni hosté opustili knížecí sídlo, a když se Tom rozhodl, že už není takový zbabělec, jako byl před hodinou, a že se pokusí zjistit, kdo byl a kdo je tím narušitel dnešního včera, se Tom vydal do odlehlé části domu, do pokoje, kde byl zavřený Andreas. Ani se neobtěžoval zaťukat a vešel rozhodným krokem dovnitř. Bill cupital za ním a snažil se nemyslet na to, proč má tak špatný a sužující pocit v hrudníku.
Andreas zvedl pohled od knížky, kterou měl položenou v klíně a zamračil se, okamžitě se zvedl na nohy, Tom za sebou zavřel dveře. „Jsem opravdu rozčílený,“ oznámil Andreas „nemáte právo mě tady držet, nemáte právo mě tady držet zavřeného!“
„Já tě tady nezavřel…“ zabručel neochotně Tom a nejistě se rozhlédl, byl opravdu rád, že za dveřmi stála jeho osobní ochranka.
„Opravdu? A kdo tedy? Víla kmotřička?“ rozhodil rukama Andreas a vražedně se na něj díval. Billa stojícího u dveří naprosto ignoroval, stejně jako Bill ignoroval jeho, nebyl si totiž jistý co říct. Tom mlčky zavrtěl hlavou.
„Proč jsi tady?“
„Přišel jsem si pro Billa, odvedu ho odsud, nemáš právo ho tu držet.“
„Já tady Billa nedržím, sám si to vybral!“
„Nehodlám se dívat, jak se tady utrápí k smrti!“
„Jsi blázen! Vůbec tě neznám, nevím, jak znáš Billa a… Bille,“ Tom, aniž by se otočil, natáhl ruku směrem k Billovi, aby ho přitáhl k sobě, což také udělal. Bill se postavil vedle něj a visel mu na ruce, jako by na tom závisel celý jeho život. „Bille, řekni sám… prosím.“
Bill se nejistě pousmál, pustil se Toma a vyšel Andreasovi vstříc. „Andy, o mě se přeci bát vůbec nemusíš, jsem tady v bezpečí, šťastný.“ Andreas si ho přitáhl blíž k sobě a položil mu dlaň na tvář, jeho oči viděly to, co Tomovy vidět nedokázaly. Všechnu tu změnu. Přejel mu po kůži těsně před uchem, na hraně čelisti a vydechl. Malé otvůrky, malé žábry, byly pryč. „Jsem s Tomem šťastný.“ Zopakoval.
„Vidíš?“ ušklíbl se Tom samolibě.
„Nemůžeš tu zůstat, Bille, tenhle svět je, je strašlivý! Zničí tě!“
Bill ale zavrtěl hlavou. „Ne, nikdy jsem se necítil živější. Chci tu zůstat až do smrti.“ Tom k němu zezadu přistoupil a chytil ho jemně za pas. Políbil ho do vlasů.
„Máš vůbec ponětí, co to znamená?“
„Samozřejmě že vím, co to znamená! Nejsem idiot!“ Ten pocit zlosti se v něm bral kdesi v neznámu.
„Myslím, že to nejsem já, ale ty, kdo je tady šílený!“ rozkřikl se rozčileně Andreas, nechápal svého kamaráda, nechápal to, co se tu dělo. Tohle nebyl ten Bill, kterého znával. Bohužel, Bill si myslel to samé o něm.
„Nejsem šílený, snad jen láskou k němu!“ odsekl Bill a přitulil se Tomovi k hrudníku, jedině tam se před Andreasem cítil v bezpečí.
Andreas svěsil hlavu, skousl si ret, oči ho pálily. Zvedl pohled a prosebně se na Billa díval. „Bille, prober se, prosím… Pochop, kdo to je, ten koho tak miluješ, copak to nevidíš?“
„Co nevidím?“
„Že, že je to vrah! Obyčejný vrah, převlečený za vším tímhle pozlátkem kolem, kterým tě tak obelhal! Co na tom, jestli je to šlechtic, je stejný jako ostatní…“ rozkřikl se Andreas, který před očima už zase viděl všechno to zlo. Tu smrt, zkázu, kterou lidé přinášeli. Nechtěl, aby Bill tak dopadl, nechtěl, aby se stal nějakým vědeckým experimentem.
„Meleš nesmysly!“ Ohradil se Tom, nelíbilo se mu, jak o něm mluvil, co si to o něm vůbec dovoloval říkat.
Andreas však z kapsy vytáhl malý nožík, v očích mu jiskřilo, byl odhodlaný odsud Billa odvést, ať to stojí, co to stojí, i kdyby měl Toma třeba… „Radši tě zabiju, než abych tu Billa nechal!“
Tomovi vyschlo v krku, jediná zbraň, kterou by ho mohl praštit, byla maximálně tak lampa stojící opodál. Proto se Tom jen ledabyle pousmál a snažil se to nahrát na neohroženost. „Co mi tím nožíkem uděláš, hm?“ zasmál se, avšak v jeho smíchu byl slyšet strach. Bill třeštil oči, všechna barva mu z obličeje zmizela.
„Co to vyvádíš, Andreasi! Tohle nemůžeš! Vždyť… To nemůžeš!“ rozkřikl se zoufale. Andreasovi se chvěla ruka, napřáhl ruku a vykročil vpřed, odhodlaný splnit svůj úkol.
V tom se ale rozrazily dveře do místnosti a ozvala se rána. Andreas zbledl, otevřel rty v tichém výkřiku a znovu je naprázdno zavřel.
„Jste v pořádku, pane?“ ozval se za chlapci hluboký hlas, Bill okamžitě pustil Toma a vrhl se ke svému kamarádovi, který se složil na zem.
„Andreasi!“ vykřikl zděšeně a přitáhl si ho do náruče, slzy mu tekly po tvářích. Andreas se na něj už nestihl podívat, nestihl říct naprosto nic, nic. „Co jste to udělal!?“ otočil se na muže, který stál za Tomem s pistolí v ruce. „Co jste to sakra udělal?!“ křičel, hlas se mu lámal vzlyky. Hladil svého kamaráda po studené tváři, dával mu vlasy z obličeje, smáčel slzami jeho bílou a neživou tvář. Z úst se mu vydral další vzlyk. Tom na to jen němě zíral. Tohle přeci nechtěl.
„Bille…“ zkusil jemně a položil mu ruku na rameno.
„Nech mě! Je to to tvoje vina!“ odsekl Bill a ucukl jeho doteku. Na chodbě se ozvaly rychlé kroky, služebnictvo, Dog a také Tomův otec, všichni se sbíhali, aby se šli podívat, co se stalo.
„Bille, já…“ Tom nevěděl, co říct.
„Pojďte, pane, prosím…“ položil mu bodyguard ruku na rameno a vedl Toma pryč z pokoje, Bill jako by byl vzduch, jako by neexistoval. „Pojďte, neublížil vám nijak?“ Mladý dědic zavrtěl hlavou a poslušně opustil pokoj. Služebnictvo se rozešlo pryč, když vidělo, že je Tom v pořádku, Dogovi to ale nestačilo, zvědavě vlezl do pokoje a okamžitě přiběhl k Billovi, který stále seděl skloněný nad Andreasem. Čumákem do něj jemně strčil a olízl mu slanou tvář, Bill se rozvzlykal ještě víc.
Tom se na chodbě podíval do očí svému otci, který se nechápavě díval. „Co se stalo?“
„Ten kluk, chtěl… chtěl mě zabít…“ vykoktal ze sebe.
„Všechno je v pořádku, pane, čistá rána, měl to rychlé, Tomovi neublížil.“ Kývl hlavou ochránce a odvedl Toma do jeho pokoje. David polkl a vešel nejistými kroky do pokoje.
„Bille?“ zašeptal, když viděl chvějícího se chlapce. Bill neodpovídal. Klekl si k němu na zem a položil mu ruku na rameno. Mladíček, který nutně potřeboval cítit, že není sám, od kohokoliv, kohokoliv, kdo teď nebyl Tom nebo ten člověk se železnou zbraní v ruce, se mu schoulil do náruče, pustil Andreasovo bezvládné tělo. „Bille, no tak… Já, je mi to strašně líto, opravdu strašně líto…“ přitáhl si ho k sobě a pevně ho objal, Bill se rozvzlykal ještě víc. David ho hladil ve vlasech, snažil se ho uklidnit. „Už je dobře, ano? On… Ty jsi ho znal?“ Bill roztřeseně přikývl.
„B-Byl to můj přítel, jen mě chtěl chránit, m-měl mě rád…“
David si povzdychl. „Už mu je dobře, neboj se, bude tě chránit, to víš, že bude. Bude tu s tebou, napořád. Ano? Kdykoliv ho budeš chtít vidět, můžeš, stačí si jen přát a on tu s tebou bude, slibuju.“
Bill se dál chvěl, tiskl k sobě pevně víčka, držel se Davidovy košile. Docházelo mu, co udělal, docházelo mu, že Andreas měl vlastně pravdu. Co když v tomhle světě opravdu nestojí za to být člověkem?
„J-Já chci domů…“ zašeptal Bill zlomeně, David ho od sebe odtáhl a povzdychl si.
„Můžeš jít domů, jestli chceš… Nikdo tě tu nedrží, opravdu ne. Tom určitě pochopí, když budeš chtít být nějakou dobu s rodiči. A někdo, někdo by to měl říct jeho rodičům.“ Podíval se bezděčně na chlapce ležícího na zemi. Bill však zavrtěl hlavou.
„N-Nemůžu.“
„Nemůžeš? Nemůžeš domů?“ Bill slabě přikývl a popotáhl, hřbetem ruky si utřel mokrou tvář. David vydechl a znovu si ho k sobě přitáhl, s tím klukem bylo něco v nepořádku, co to měl za rodiče, že se nemohl vrátit domů? Anebo žádné rodiče neměl? V ten moment si uvědomil, že o Billovi vlastně vůbec nic neví, že vůbec nemá ponětí, koho si to jeho syn přivedl domů. Odkud je, kolik mu je, co je zač. Bude si s Tomem muset promluvit.
***
„Měl by sis lehnout. Mám dojít pro Toma?“ zeptala se starostlivě Natalie, která Billovi v pokoji pracně zatahovala závěsy.
„Ne…“ zamumlal Bill. „Nechci spát, nemůžu spát, jak mám spát, když… Dojdi pro Toma prosím…“ vydechl nakonec a posadil se na kraj postele, byl v koncích. Už se neměl proč vrátit, ne když Andreas už tu nebyl. Kdyby se vrátil, nesnesl by tu vinu, tu zlost, to pohrdání všech kolem něj. Ale vlastně… on nemohl, zemřel by. Tak jako Andreas zemřel, když ho chtěl chránit. Znovu si povzdychl a nevnímal blondýnku odcházející z pokoje. Byla tu nová, stejně jako on. Tak jako Tom měl Alfréda, on měl Natalii, s tím rozdílem že jí nebylo přes sto let a mohl si s ní o čemkoliv popovídat.
„Je mi to tak moc líto.“ Zašeptal Tom Billovi do vlasů a přitáhl si ho do náruče, líbal ho na spánky. „Tohle jsem opravdu nechtěl, to se nemělo stát.“
Bill se slabě pousmál, otočil se k němu a jemně ho políbil na rty. Chtěl zapomenout. Zapomenout na to, co už nikdy nebude moct mít. „Osvoboď mě.“ Vydechl a zavřel oči, položil se na záda a stáhl si ho k sobě. „Prosím, osvoboď mě.“ Vpíjel se mu opakovaně do rtů. „Ukaž mi… u-ukaž mi ráj… lásku, prosím…“ po tváři se mu skutálela slza.
„Co to povídáš, Billy?“
„Chci tě cítit, chci, chci se s tebou propojit, být navždy s tebou, prosím. Nemám už kam se vrátit. Jsi můj domov, Tome.“ Šeptal a hladil ho po ramenou.
„Ty chceš… chceš…?“ nakrčil Tom čelo.
Bill přikývl „Uhum… Byl jsem zbabělý, ale už nejsem. Udělej to prosím. A… pak už to bude napořád.“ Tam v hlubokých vodách bylo milování spojení, které trvalo na věčnost. Bohužel, Bill nevěděl, že v tomhle světě to tak není, pro ně to bylo jako svatba, víc než svatba, bylo to něco posvátného.
„Napořád.“ Pousmál se Tom a jemně ho políbil.
„Napořád.“ Zopakoval Bill a vpil se mu do rtů, které jako by byly napuštěny drogou, na které se stal závislý od prvního okamžiku, kdy se jich před týdny dotkl.
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
Pááni tenhle díl byl tak plný emocí a akce! Nejprve mi bylo hrozně moc líto Andyho :'(… na druhou stranu se nebude trápit tím, že s Billem by nikdy nemohl být, ale jeho smrt mě tak mrzí! Bojím se o Billa.. všechno jejich štěstí teď závisí jen a jen na Tomovi!.. Doufám, že pro něj to milování, bude znamenat to co pro Billa.. je to taková malá prdelka.. měl by se o něj Tom starat krásně až do smrti! :)) Nemůžu se dočkat dalšího dílu… a David mi je stále nesympatický.. i když Billa miluje… 🙁 Jsem hrozná no.. 😀
Ten díl byl krásnej,ale moc smutny doufám že Tom Bila nezradi.
Tyyy jo takže se příští díl můžeme těšit na něco odvážnějšího? Chudáček Andreásek. Sice jsem psala, že je to sok, ale umřít? Miluju mojí vílu :-***
tak trochu mi tahle kapitola připadá jako jedna scéna z muzikálu drákula 🙂
och je mi tak luto Andreasa, chudacik 🙁 dufam ze Tom Billa nijak hnusne nezradi 🙁
:'( tak u tohodle dílu jsem totálně dojatá…:/ doufám že Bill se nepokusí dotknout mořské vody :'( je mi ho moc líto ! :'((
[4]: chichi 😀
oh bože! Tak z minulého dílu jsem z Andyho měla blbý pocit. Tušila jsem, že něco provede, ale že zajde až takhle daleko? Ale i přesto mě jeho smrt mrzela stejně tak jako Billův smutek z odchodu přítele. Andy s ním byl odmalička a teď o něj, o jediného přítele, přišel.
Vůbec se mi ale nelíbí, jak se David k Billovi má. Nemám z toho dobrý pocit a docela se bojím, jak se to všechno vyvine.
Je zajímavé, jak se zpočátku nevinné a pohádkové povídky stalo drama 😀
Sakra Katie, jestli to nebude mít šťastný konec, tak i tě najdu! 😀 a Věř mi, že to nebude hezký 😀
Tak tomu říkám zvrat jako hrom!!!
Pořád jsem měla takový pocit, že si Tom Billa nezaslouží a jeho chování po Andyho smrti mi to jenom potvrdilo. Nechápu, jak mohl klidně odejít a nechat tam Billa u Andyho mrtvého těla samotného s jeho žalem a bolestí, se zlomeným srdcem.
Andyho je mi neskutečně líto, zemřel jen kvůli své lásce k Billovi a přijde mi to tak nějak symbolické, on pro něj obětoval život a já se bojím, aby Billa nečekalo něco podobného.
Bill zůstal sám v nelítostném lidském světě a vrátit se už nemůže. Mám strach, co s ním bude, i to jeho přání se s Tomem milovat jako by pramenilo jenom ze strachu z osamělosti a prázdnoty ..
Je mi tak hrozitánksy smutno. Zabili Andreasa 🙁 to nemali urobiť, chcela som aby po tom Bill utiekol a nechal Toma nech si uvedomí čo vlastne k Billovi cíti. Pretože toto nie je asi poriadna láska akú si predstavuje Bill:( Tom je divný. Rada by som videla do jeho hlavy… Nechcem aby bol Andy mŕtvy a nechcem ani aby sa Bill s Tomom milovali dokým to nebude medzi nimi naozaj definitívne. Andreas vedel, že to nie je v poriadku…