autor: Janule
O pět měsíců později – květen 2007- Kolín nad Rýnem
„Tomi, podívej…“ zastavil nervózně pochodující Bill před svým bratrem. Tom seděl na pohovce a brnkal na vypojenou elektrickou kytaru, trénoval, aby se uklidnil před vystoupením. Nebyl na tom o moc líp než jeho dvojče, ale soustředil se na svůj nástroj, to byla jeho kotva. „Podívej, jak se mi šíleně klepou ruce,“ natáhl Bill před sebe hubené třesoucí se špejličky, aby mu názorně předvedl svou nervozitu. Tom odložil kytaru, vzal jeho zápěstí do dlaní, aby se přestaly třást, stáhl si Billa na klín, s úsměvem ho sevřel v náručí a lehce políbil na čelo.
„Nemáš se čeho bát, jsi nejlepší… my jsme nejlepší,“ ujistil své dvojče. Oba věděli, že dnešní večer je opravdu důležitý pro jejich další kariéru, respekt a nervozita byly na místě. Seděli spolu sami v šatně Tokio Hotel, v zákulisí obrovské haly v Kolíně nad Rýnem, kde se budou za pár chvil v přímém televizním přenosu předávat hudební ceny Comet 2007. Toma pokaždé znovu zamrazilo v zátylku, když si uvědomil, že jeho sen se opravdu plní. Dnes večer nejspíš, podle všech předpovědí, vyhrají svou první hudební cenu v kategorii nejlepší nováček, na kterou byli nominováni. Měli za sebou téměř tři měsíce šílenství, daleko většího, než si každý z nich uměl představit, když v lednu podepisovali smlouvu s hudebním vydavatelstvím. Benjamin Ebel měl naprostou pravdu. Byli pro něj něco jako zlatý poklad.
Po článku, který spolu se Saschou nabídli časopisu Bravo, se strhla mela. Dívky všeho věku se do kluků na první pohled zamilovaly a nemohly se dočkat, až vyjde jejich album, jehož první náklad dokonale vykoupily během prvního týdne. Jejich singl lámal rekordy všech hitparád, popularita skupiny se dokonce díky tomu přelila i přes hranice do německy mluvících zemí, a vypadalo to, že půjde i dál do Evropy. Nebyl časopis, který by o nich nepsal, kluci absolvovali stovky rozhovorů a focení, až z toho už pomalu padali únavou. Události nabíraly na obrátkách a rozjetý stroj jménem Tokio Hotel nebyl k zastavení. Hysterie fanoušků donutila Benjamina najmout ochranku, která kluky střežila na každém kroku, postupně se vytvořil tým, který se o skupinu staral.
Saschovi redakce Brava nabídla práci redaktora, jehož hlavním úkolem bylo psát o mladých skupinách včetně Tokio Hotel. Od té chvíle žádné číslo časopisu nepostrádalo něco o téhle slavné kapele, v každém byl minimálně jeden plakát, i když na žádosti fanynek by klidně mohl vycházet celý časopis jenom o nich. Sláva měla samozřejmě i opačný pól. Spolu s fanoušky se ozývali i antifanoušci, kteří skupinu neměli rádi, na což si kluci museli ze začátku zvykat. V Genesis nic podobného nezažili, tam je milovali všichni.
Sascha byl šťastný, konečně mohl splatit dluhy, najmout si svůj vlastní byt v Hamburku, hned vedle hlavní redakce Brava, a když zkrachoval butik, ve kterém jeho kamarádka Julia pracovala, doporučil ji jako svou pomocnici. Byla takovou styčnou spojkou mezi Bravem a týmem skupiny, dostala na starost dopisy od fanynek, kterých chodily denně stovky, a někdo je musel přečíst, kdyby se v nich objevily výhrůžky, aby byla skupina včas informována. Julia byla šikovná, takže brzy začala pomáhat ve všem možném. Sascha seděl současně na dvou židlích, protože dál pilně spolupracoval s Benjaminem, takže cokoliv se kolem skupiny šustlo, okamžitě věděl a mohl o tom napsat. Pracovně byl navýsost spokojený, právě se pro něj a Julii rýsoval nový projekt Bravo TV, který měli společně moderovat.
Takový humbuk kolem skupiny opravdu nikdo nečekal, bylo to až moc překotné, jejich život se v podstatě přes noc obrátil naruby. Teď už by Tom nemohl jít bráškovi něco koupit do sexshopu, byl by okamžitě ve všech německých novinách, fotky by zaplavily bulvár a internet, a celý národ by spekuloval, co Tom kupoval, a pro kterou ze svých fanynek, se kterými si užívá, to potřebuje. Tom si záměrně pěstoval image děvkaře, který spí s fanynkami, aby na něj a Billa nepadlo žádné podezření, potřebovali ochranné mimikry. Vlastně když o tom tak uvažovali, žili opět ve vězení, jen tentokrát ve vězení své vlastní slávy.
To, co zažívali v Genesis, bylo proti tomuhle šílenství naprosto nevinné. Co se kolem nich teď dělo, se snad nedalo ani slovy popsat. Hned poté, co na konci února vydali očekávané album, vyrazili na turné. Byla zima, teploty dosahovaly k mínus deseti, ale ani to nezabránilo jejich fanouškům stát dlouho před začátkem koncertů před halami, které pak zaplnili až po strop, a křičeli tak hlasitě, že se o tom dokonce v novinách psalo jako o novém fanoménu. Decibely fanoušků občas dokázaly překonat i hlasitý zvuk skupiny, což nikdo nechápal. Kluci se z toho pořád ještě nemohli vzpamatovat, ale na druhou stranu to bylo přesně to, co si přáli. Tedy alespoň Tom, ostatní se k němu ochotně přidali a užívali si to plnými doušky.
Teď čekali v místnosti pro účinkující, až budou moct vystoupit a předvést narvané kolínské hale a celému Německu své umění. Hráli živě, žádný playback, museli být perfektní, aby zavřeli pusu všem těm, kteří je neměli rádi a tvrdili, že nic neumějí, že jsou uměle vytvořenou skupinou, která se proslavila jen kvůli tomu, že byli z Genesis.
„Jistě, samozřejmě, dej jí pusu za mě,“ vcházel do místnosti Georg, vracel se z chodby, kde telefonoval se svou budoucí ženou. „Miluju tě,“ rozloučil se, naznačil do telefonu procítěný polibek a zavěsil.
„Jak se mají?“ zvedl k němu oči Bill, zajímalo ho, co dělá jeho sestra a neteř.
„Dobře, jen Sabinka má trochu prdíky,“ oznámil jim hrdý otec týden staré dcery.
„Po kom to asi má?“ zašklebil se Tom, zatímco Billa nenápadně sesouval ze svého klína vedle na sedačku. Georg sice tohle už viděl několikrát, bral to nejspíš už jako standardní chování dvojčat, ale Tom nechtěl zbytečně provokovat.
„Blbče,“ reagoval jen bohorovně Georg a svalil se na gauč vedle nich. „Ale máš pravdu, budu muset ještě na záchod,“ poposedl po chvilce, nervozita před vystoupením na něj měla vždycky ten samý účinek.
„Za dvacet minut jdeme, tak koukej dělat, posero,“ doporučil mu Tom, dočkal se jen mávnutí rukou.
Když za Georgem zapadly dveře, znovu si přitáhl Billa do náruče.
„Já jim tak závidím,“ vzdychl zpěvák, chvilku zapomněl na nervozitu.
„Co?“ optal se Tom a políbil Billa na špičku nosu.
„Že se maj rádi a můžou to říct celýmu světu,“ odpověděl smutně Bill. Tom si jen povzdechl, chápal Billa, ale oba věděli, že tajnosti byly jejich celoživotní úděl.
„Miluju tě, a je mi jedno, jestli to musí být tajně, není to o nic menší láska, než mají ti dva,“ chlácholil ho Tom. Mrzelo ho, že nemůže Billovi dát všechno, co chce, ale s tímhle opravdu nemohl nic dělat.
„Já vím,“ usmál se Bill. „Jen mě to tak vždycky přepadne, když vidím Georga nebo Gustava, jak si to užívají,“ ukončil debatu a Toma rychle políbil, dokud tu nikdo další nebyl. Gustav nejspíš na chodbě trénoval se sluchátky na uších rytmus, jak měl ve zvyku, Georg už seděl na svém obvyklém trůně, tak toho museli využít.
Geo měl nakonec u Billovy nevlastní sestry úspěch. Clea byla poslední dobou jako vyměněná. Tatam byla ta nepříjemná potvora, která se snažila svému bratrovi ublížit, jen aby dostala Toma. Ve speciálním kurzu pro nastávající matky z Genesis ji zvládli psychologové postupně přesvědčit, aby si Georgovo dítě nechala a nedávala ho k adopci, jak měla původně v úmyslu, a když ji basák neustále přesvědčoval, jak ji má rád, a chce ji i s jejich společným dítětem, začali spolu chodit. Bill uvažoval, jestli svou roli sehrály těhotenské hormony, nebo spíš to, že se Georg dokázal s kapelou proslavit a byl po pár měsících kariéry proti většině obyvatel Genesis pohádkově bohatý, ale nakonec to bylo jedno. Clea měla partnera, kterého znalo celé Německo, a bylo jí jasné, že ji a dítě bez problémů uživí, tak proč by ho dál odmítala? Tom byl nedostupný, neměl o ni zájem, zatímco Georg byl viditelně zamilovaný až po uši, a když se jim narodila dcera, byl v sedmém nebi. Geův otec a matka se mezitím přestěhovali z hotelu do domu, který syn koupil za výdělek z prvního turné, otec si v něm zařídil zubní ordinaci, a Georg a Clea s dcerou teď bydleli s nimi.
Gustav byl zatím ještě jako otec v očekávání, jeho první potomek se měl narodit až za měsíc. Terezka jako mladá matka musela být kvůli rizikovému těhotenství v nemocnici, aby předčasně neporodila, a Gustav za ní chodil neúnavně každý den, pokud byli poblíž Hamburku, kde si pronajal krásný byt hned vedle svých a Terezčiných rodičů. Už se nemohl dočkat, až tam bude moc přivítat svou budoucí ženu, matku svého syna, kterému tak svědomitě zařizoval dětský pokojíček. Na jméně se s Terezkou ještě nedomluvili, byla to jedna z mála oblastí, ve které se naprosto neshodli, ale doufali, že se všechno vyřeší, až se jejich první syn narodí.
~*~
Většina obyvatel hotelu Isabella se už odstěhovala do nájemních bytů tam, kde jim stát našel práci, zůstávali jen ti, co to štěstí zatím neměli, ale i o ně se stát postupně hodlal postarat. Lidé z Genesis byli pro sociální úřady momentálně priorita číslo jedna, a ty byly pod pečlivou kontrolou médií, která bedlivě sledovala každý jejich krok.
Lara se po měsíci v hotelu odstěhovala do zděděného domu po tetičce, kde bydlela s kuchařkou Jasmínou a její kočkou, našla si práci v místní nemocnici jako laborantka, kde po měsíci z vlastnoručně udělaného krevního testu s překvapením zjistila, že je těhotná. Nemohla uvěřit, že jedna jediná noc s Davidem jí darovala takový zázrak. Ve svém věku už s dítětem nepočítala, a ani o tom neuvažovala, ale teď byla postavena před hotovou věc, a když si na tu myšlenku zvykla, nemohla se Davidova potomka dočkat. Bylo jí líto, co otec jejího dítěte udělal, dozvěděla se o jeho sebevraždě později od detektivů, kteří jí také prozradili jeho drogovou minulost. Rozuměla tomu, bylo jasné, že kdyby se David nezastřelil, nejspíš by šel na doživotí do vězení, a otce by její dítě tak jako tak nemělo.
Když byla asi ve třetím měsíci, rozhodla se zajet na hřbitov nedaleko staré sluneční elektrárny, kde byl David pohřbený, aby mu řekla, že bude otcem, a tam se setkala s jeho matkou. Byla to neuvěřitelná náhoda, že se u jeho hrobu sešly v ten samý den a hodinu, ale Lara tuhle „náhodu“ později považovala za Davidův poslední pozdrav na rozloučenou, který měl jí a jejich dítěti poskytnout alespoň část rodiny náhradou za něj. Lara se s Marií Jostovou velice rychle spřátelila, začaly si denně telefonovat, navštěvovaly se, a momentálně uvažovaly o tom, že by se Marie, až se Laře syn David narodí, přestěhovala k nim. Ještě byl čas, David se měl narodit někdy koncem září, ale už teď bylo jasné, že k milující matce přibude i milující babička.
~*~
„Jenny, posaď se, nebo nás támhleti páni vyhodí,“ šeptala Mira malé Jenny, která se nemohla pořád usadit na svém sedadle ve třetí řadě kolínské haly. Čekali na začátek přímého přenosu, všechno bylo zdlouhavé, a malé dítě netrpělivé.
„Já chci vidět Billa,“ umíněně kňourala Jenny už poněkolikáté, nemohla se svého staršího brášky dočkat.
„Až po představení, už jsem ti to říkala, teď nemá čas. Půjdeme pak za ním, Saki nás tam vezme,“ slíbila taky poněkolikáté Mira a sledovala cvrkot kolem sebe. Hala byla narvaná, připravená na přímý přenos, za deset minut mělo všechno začít, a Tokio Hotel byli s vystoupením na řadě jako první.
„A kde je Saki?“ rozhlížela se Jenny po hale, nemohla najít svého nevlastního otce, jak ho v poslední době vnímala.
„Musí být vzadu s Billem a Tomem, aby je pohlídal,“ vysvětlovala trpělivě Mira, a nemohla se dočkat, až všechno začne a Jenny bude snad v klidu sledovat, co se děje na jevišti.
Saki byl zaměstnaný v security týmu Tokio Hotel a momentálně se pasoval do role Billova a Tomova osobního strážce, jak byl zvyklý z Genesis. Musel projít celkem tvrdým výcvikem, než ho do týmu přijali, ale nakonec se mu podařilo přizpůsobit novým podmínkám a zapadnout do kolektivu. Bill a Tom měli zpět svého ochránce, na něhož byli zvyklí, a on měl práci, kterou uživil Miru a děti, jež chtěli společně adoptovat, až budou všechny oficiality vyřízené a oni se vezmou. Bydleli zatím ve větším bytě nedaleko Hamburku, který si pronajali poblíž bytu dvojčat, aby se mohli často navštěvovat, později plánovali koupit domek, kam se pohodlně vejdou se všemi čtyřmi dětmi. Dva starší kluci už začali chodit do školy, Jenny do školky a s malou Evičkou byla Mira doma.
Saki se teprve nedávno znovu setkal se svým dospělým synem, od kterého před patnácti lety odešel do Genesis. Zašli spolu „na pivo“, ale jejich vztah byl prozatím hodně poznamenaný dlouholetým odloučením. Když Saki Pelka odcházel, bylo Uwemu deset let, teď mu bylo pětadvacet a studoval vysokou školu. Jeho matka si po manželově odchodu našla přítele, který Sakiho v roli otce úspěšně nahradil, takže mu celkem nic nechybělo a na svého biologického otce téměř zapomněl. Manželé Pelkovi se teprve teď rozváděli, protože byl Saki vyhlášen za nezvěstného, ale ne za mrtvého, tudíž se rozvod nemohl vyřídit dřív, což byla další věc, která jejich vztahu otce a syna nijak nepřidala. Bodyguard doufal, že ho jednou syn pochopí, a budou spolu mít alespoň přátelské vztahy.
~*~
„Hej, starouši, dneska máš v televizi ty svý kluky,“ ozvalo se za dveřmi cely, ve které měl svůj soukromý prostor Eberhard Weigand řečený Kat. Oficiálně byl sice vězeň se jménem a příjmením, ale spoluvězni i dozorci ho oslovovali jeho přezdívkou, kterou se dozvěděli z médií. Byl rád, že v nich díky tomu vzbuzuje respekt, a má tudíž od nich pokoj, jen jeden drzý zmetek si mu dovolil říkat starouši, a ten se právě snažil ho informovat, že by se měl jít dívat na televizi.
„Dej mi pokoj!“ zahulákal na toho drzouna přes dveře, byl to takový mladý zlodějíček, co si nedělal nic z nikoho, ani z dozorců, trochu praštěný. Všude se nejspíš najde takový týpek, Kat už ho přestal řešit. Televize ve společenské místnosti ho nezajímala, byl rád, že má celu jen sám pro sebe, může pracovat na svých výzkumech, a až mu vyprší trest, půjde do tajných služeb. Nabídku už dávno dostal, a protože na ni kývl, výše trestu mu byla stanovena na nejnižší možné hranici. Za rok bude mít tuhle zkušenost za sebou a opět se svobodně nadýchne. Minulost nechá spát, a proto ignoroval drzounovu informaci a znovu se ponořil do své práce.
~*~
„Zapněte mu televizi, Margit, mám pocit, že když se na ni dívá, vidím v jeho očích alespoň náznak vnímání,“ dala doktorka Schreiberová pokyn zdravotní sestře, se kterou dnes v soukromé léčebně pro dlouhodobě nemocné sloužila noční. Právě dělala večerní kolečko prohlídek pacientů, kteří ji většinou ani nebyli schopni vnímat, ale to neznamenalo, že by měli mít horší péči. Naopak. Soukromá klinika, kde Noe Winkle ležel, byla drahá, a taky proslulá tím, že se o své „ležáky“ velice dobře starala. Paní Lara, jak tady všichni říkali ženě, která pobyt pana Winkleho financovala, byla pravidelná návštěvnice, a určitě by si všimla, kdyby se o jejího známého starali špatně.
Sestra zapnula televizi, která byla naproti pacientově posteli v takové výši, aby na ni dobře viděl, zrovna probíhal přímý přenos z udělování hudebních cen, a sestra si začala pobrukovat s písničkou, kterou poslední dobou slýchávala často v rádiích. Tyhle čtyři kluky šíleně žrala její patnáctiletá dcera, a když ji před dvěma týdny přemlouvala, aby s ní jela do Kolína, že se nějak do té haly přece musí dostat, myslela Margit, že se z ní zblázní. Musela slíbit, že jí k narozeninám koupí vstupenku na nejbližší možný koncert, aby ji trochu uklidnila.
Sestra Margit netušila, jak blízko měl pacient na lůžku k těmhle čtyřem klukům, kteří právě skončili svou produkci, a obdrželi obrovský potlesk a hurónský řev celé haly. Ještě mu urovnala peřinu a odešla k dalšímu pacientovi.
Noe ležel a zíral na televizi. Tyhle lidi přeci zná, říkal si, kde už je jen viděl? Byli mu tak povědomí… ale paměť mu nesloužila, byl uzavřen v pevné bublině svého bezvládného těla, nemohl se ani nikoho zeptat. Raději zavřel oči, rozhodl se spát.
~*~
„Hele, nejsou to ti kluci, co jste tuhle vytáhli z tý díry?“ zadíval se Martin na televizi, když ji zapnul. Na pódiu právě stáli čtyři mladíci a přebírali nějakou cenu. Jejich zpěvák Martinovi připadal spíš jako slečna, nejspíš patřil k jejich komunitě, domníval se. Přece pozná, když je někdo jeho vyznání, to dá rozum.
„Jo, to jsou oni,“ vykoukl Karl z kuchyně, právě dodělával svému doktůrkovi, jak mu někdy s láskou říkal, večeři. „Za chvilku budeme jíst,“ vrátil se ke své práci.
„Vyhráli nějakou cenu,“ přišel Martin za svým poldou, jak zase na oplátku oslovoval Karla on, a objal ho zezadu kolem pasu. Měl tedy co dělat, aby vepředu sepnul ruce, ale to mu v nejmenším nevadilo. Nasál do nosu vůni jídla, které se právě připravovalo, a usmál se. V kapse ho hřála krabička s prstýnkem, který dnes konečně koupil. Vůbec nebylo lehké ho získat. Musel nejdřív potají v noci, když Karl spal, změřit obvod jeho prsteníčku, aby věděl pro zlatníka rozměr, a mohl tak svého poldu překvapit a požádat o společnou cestu zbytkem jejich životů tak, jak to má být. Pevně doufal, že nedostane kopačky, ještě s Karlem o téhle možnosti ani jednou nemluvili, ale milovali se, bydleli společně, tak proč to neudělat oficiální? Nemohl se dočkat… jak výborně vonící večeře, tak snad i Karlova „ano“.
~*~
„Já se zbláznim, to je neskutečný,“ vyšiloval šťastně Bill, když vběhli do své backstage místnosti přímo z jeviště, kde právě dostali cenu Super Comet. Nejenže vyhráli skupinu roku, ale taky cenu za největší počet obdržených hlasů vůbec. Nemohli se z toho pořád ještě vzpamatovat, jejich fanynky byly dokonalé.
„Je to bomba,“ přitakal Tom s úsměvem od ucha k uchu, v ruce si pohazujíc s cenou v podobě dvoubarevné průhledné koule, používal ji jako míček. Druhou měl v ruce Georg a dělal v podstatě totéž, byli jak malí kluci. Začali si s cenami házet, smáli se jako praštění, až dokud je Gustav neokřikl, ať toho nechají, že by měl rád někde cenu vystavenou v původní podobě koule, a ne barevných střepů.
„Jste prostě nejlepší,“ zvedl se ze sedačky Paul, aby se s kluky přivítal.
„Viděls to?“ zeptal se Bill chvilinku předtím, než na něj radostně skočil.
„Jasně, byl jsi úžasnej,“ polichotil zpěvákovi za jeho vystoupení i projevy při udělení cen, zatočil se s ním kolem dokola.
„To my všichni,“ odpověděl skromně Bill, otočil se přitom na zbylé tři členy kapely. „Mohl jsi být s námi, kdyby ses nechtěl zahrabat v těch svých knihách,“ dodal spíš jako stále se opakující narážku na Paulovo studium psychologie. Za tu dobu, co se Tokio Hotel proslavili, už to slyšel od kluků nesčetněkrát, ale nevadilo mu to. Vyhovovalo mu být mužem v pozadí, někým, kdo se zná s členy slavné skupiny, a má přístup do zákulisí, zatímco jiní musí čekat venku. Když nechtěl, nemusel to šílenství s nimi podstupovat, měl svůj klid. Byl rád za své rozhodnutí, teď viděl, že by to, co kluci zažívají, nejspíš nezvládl. Zatím ho žádná z fanynek s nimi neviděla, dodržovali jeho žádost, aby nebyl středem pozornosti, jako se to stalo Andymu, který byl administrátorem internetových stránek skupiny a fanklubu. Fanynky ho jako nejlepšího přítele dvojčat sledovaly, fotily, a on se stal vlastně slavným spolu s nimi.
Od Silvestra se Andy s dvojčaty měsíc neviděl, ty největší emoce vyprchaly, a Bill se nakonec rozhodl, že Tomovi nic o kamarádově opileckém vyznání neřekne. Bude to tak lepší. Andy se od té doby už nikdy o nic nepokusil, a neustále se hrozil dne, kdy se o té silvestrovské epizodě dozví Tom, protože mu bylo jasné, že by mu to nejspíš pěkně spočítal. Pochopil, že mezi dvojčaty je zvláštní silný vztah, který by se možná dal i nazvat mileneckým, ale neměl pro to žádné důkazy, jen to tak cítil, a hlavně nechtěl ani jednomu ze svých přátel ublížit, tudíž mlčel a nechával si své domněnky pro sebe. Respektoval vztah dvojčat a doufal, že jejich kamarádství zůstane při starém. I když Billa stále miloval, dokázal se v těch vzácných okamžicích, kdy se s dvojčaty viděli, chovat normálně. Ani Bill už se s ním necítil špatně, stali se z nich normální kamarádi, a všechno teď vypadalo zase dobře.
~*~
„Už nemůžu,“ vzdychl Bill, když za nimi o půlnoci konečně zapadly dveře pokoje v kolínském pětihvězdičkovém hotelu. Svalil se na luxusní postel, aniž by ze sebe cokoliv sundal, jen skopnul boty, v těch se mu vážně spát nechtělo. Byl naprosto vyřízený, měli za sebou zatím nejnáročnější den své kariéry. Od rána probíhala generálka přímého přenosu, nervy měli všichni na pochodu, aby to perfektně klaplo, pak večerní vystoupení, přebírání dvou cen, děkovné proslovy, gratulace všech lidí kolem, to ho prostě vyčerpalo.
„Máma byla úplně dojatá, viděls?“ zeptal se Tom, když padl vedle svého dvojčete na postel.
„Jo, brečela, měla červený oči,“ otočil se Bill na bok, aby svému dvojčeti viděl do tváře.
„Jsem tak šťastnej, Bille,“ vzdychl Tom a políbil ho na nos. „Pořád ještě mi připadá, že se mi to všechno jenom zdá,“ pohladil svoje dvojče po tváři.
„Nezdá,“ usmál se Bill, chytil Tomovu ruku do své. „To bych byl tvůj sen i já, a o tom bych teda musel něco vědět,“ usmál se a trochu štípl své dvojče do tváře, aby mu předvedl, že opravdu nespí.
„Ty taky seš můj sen,“ odporoval Tom, zatímco si Billa přitahoval do náruče. „Sen, kterej se mi splnil, miluju ho a nikdy nepustím z rukou,“ šeptal už Billovi do ucha.
„Já tebe taky ne,“ zašeptal už napůl spící Bill, vážně nemohl udržet oči. „Dobrou noc, Tomi,“ hlesl z posledních sil.
„Dobrou,“ odpověděl Tom a usmál se, políbil Billa na čelo. Miloval ho, bože, jak své dvojče miloval. Nic v životě nemohlo být krásnější, než mít ho v náručí a pozorovat, jak spokojeně usíná. Oba je přikryl tak, jak byli, zavřel oči a za chvíli následoval svoje dvojče do říše snů.
Jejich život slavných světových hvězd právě začínal… hodně štěstí, dvojčata.
KONEC
Myslím, že byl akorát čas skončit. Povídku jsem začala psát 10. června 2010, takže jsem s ní strávila téměř dva a půl roku života, a to stačí. 🙂 Závěr je malinko romantickej, ale myslím, že to snad nikomu neublíží, tragédie nemám ráda, ať už ty skutečné nebo fiktivní. Povídky nebo knihy mají tu luxusní výsadu, že mohou mít dobrý konec, což ve skutečném životě nikdy nenastane. Zdánlivý konec nastává, když člověk umře, ale jeho příběh většinou pokračuje v jeho dětech, vnucích, pravnucích… konec ve skutečném životě vlastně nenastane nikdy. Tady to jde, tak proč si to neužít. 🙂
Děkuju všem, co se jim příběh nezdál moc dlouhý a utahaný, že ho dočetli až sem, děkuju za všechny krásné komentáře, moc si jich vážím. Jestli ještě něco napíšu, teď opravdu netuším, chci si chvilku odpočinout, promyslet, co dál, a pak se uvidí. Díky moc :-* J. :o)
U tohohle dílu mi tekly slzy a pořád tečou! Byl to tak nádherný konec! Moc se mi líbilo, jak jsi to se všemi postavami vymyslela a prozradila nám jejich budoucnost. 🙂 Cítím tak hrozný tlak v hrudi a může za to to slovo KONEC! 🙁 S touhle povídkou se mi neskutečně špatně loučí a já už vidím, jak jí začnu zanedlouho číst znovu a znovu. Jsem moc ráda, že je Andy pořád jejich kamarád, že si užívají svou slávu a blízkost. Také doufám a věřím, že twins v téhle realitě si také užívají svoji blízkost a že se dokopou k čtvrtému dokonalému albu! naprosto chápu, že si chceš odpočinout od psaní, přesto doufám, že ještě něco krásného napíšeš! Tvé povídky jsou neskutečně originální a Genesis není výjimkou. Vůbec nelituju, že jsem jí začala číst! Dostala jsem se k ní v roce 2011 někdy v prosinci a nemohla jsem se dočkat, každé další neděle… Opravdu mě mrzí, že jsem ty díly nekomentovala.. byla jsem hloupá a zblázněná do twincestu, že jsem nevěděla kam dřív skočit! svojí nekomentovací éru teďka doháním a doufám, že ještě bude na čem jí napravovat! Jsme ti neskutečně vděčné za to, že blog pořád tak pěkně vedeš, ale to odbíhám od tématu! jsem moc šťastná, že jsi zvolila variantu šťastného konce! Moc jsem si ho přála a jsem ráda, že jsem se dočkala! 🙂 Už končím nevím co dodat… snad jen zopakovat tvojí poslední větu… "Jejich život slavných světových hvězd právě začínal… hodně štěstí, dvojčata." 🙂
Amen.
Dva a půl roku pryč. 76 dílů v tahu. A obrovský, úžasný příběh pryč.
Díky za skvělý požitek a krásný konec. Nemyslím si, že bych dokázala dost dobře napsat, jak vysoce Genesis hodnotím. To není povídka. Je to skvost, který se do mě zakousl. Sice jsem neměla to štěstí, abych tuhle cestu absolvovala už od začátku, ale když jsem potom Genesis objevila, kvílela jsem radostí. A smutkem. A vztekem. A úžasem. – Podle toho, co se zrovna dělo. A takových příběhů je sakra málo. Takových, které v člověku něco probudí. Které ho nutí zůstat vzhůru do ranních hodin, jen aby si přečetl další díl až k tomu aktuálnímu. Takže jo, díky. Díky za to, co jsi stvořila.
A pěkné psací prázdniny. Aspoň doženu tvé další příběhy, které čekají, až si je přečtu 🙂 A až to zase nevydržíš a začneš psát něco nového, budu se těšit.
[1]:[2]: Děkuju moc, holky :o*
Keď som videla to slovo KONEC nahrnuli sa mi do očí slzy. Moja najobľúbenejšia poviedka na tomto blogu skončila. Je mi smutno ale verím, a hlavne dúfam, že znovu niečo začneš písať. A ak bude prestávka náhodou dlhá, stále sa môžem vrátiť k už napísaným dielam. Tvoje si dokážem čítať dokola. Pretože píšeš čistokrvný twincest, kvôli ktorému som vlastne tu, a hlavne Tvoje postavy sú plné nehy. Dokonca aj záporákov píšeš tak, že aj keď ich nemám rada, nie je to nenávisť, pretože ich píšeš… neviem ako by som to vysvetlila… u Teba nie sú takí, že by som ich bez milosti pozatĺkala. Strašne som sa potešila, že si "splodila" 😀 malého Davida. Pretože som toho gangstra mala rada. A aj Noe má primerane dobrý osud. A najviac ma potešil Andy. A vlastne všetky postavy. Milujem takéto príbehy, kde nemusím dlho trpieť, kde hlavne nie sú týrané dvojičky, kde sa celý čas verne milujú a nemučia sa.
Ďakujem Ti za prekrásny, premyslený príbeh, ktorý pekne krásne poputuje do môjho pc (okamžite ako sa spamätám a začnem ho čítať znovu) a potom aj do mobilu k ostatným TOP poviedkam.
P.s. nechcééém koniec fňuk. Chcem si čítať ako pokračujú :)alebo chcem od Teba niečo nové, dlhé a také krásne ako ostatné♥
Ten konec byl nádhernej.Cela povídka byla kozelna.Doufam že napíšeš opět něco hezkýho.
coze??
nee achjoo, skoro sem tenhle dil nechtela rozkliknout protoze me 'prekvapil' ten konec, ne vazne sem cekala ze to prijde az pristi tejden (protoze dil 77 je hezci nez 76 :-P), ale to je jedno.. chtela sem si to precist az pozdeji, aby tenhle pribeh jeste neskoncil, ale uvodomila sem si ze uz proste skoncil…
sem rada za Georga ze konecne klofnul Billovu segru a ze se zmenila, protoze sem ji nemela moc v lasce, takova namysmena panicka, nemam rada takovy lidi..
I za Gustava sem rada ze ma svou milou, akorat mi je lito Terky, snad ona i to jejich miminko bude v poradku :).
skvely, Tokio Hotel fungujou juchuuuu.. a s nasim milovanym Sakim <3.
Noeho mi neni v zadnym pripade lito, kdyz sem zacinala cist cast o nem a o tom aby mu pustili TV tak sem se zhrozila ze, kdyz uvidi kluky z kapely ze si vzpomene, ale nestalo se tak.
Ta cast s Karlem byla skvela pry 'to sou ti kluci co jste vytahli z diry?' – sakra meli se tak jmenovat 😀 😀 😀 … a doufam ze Karl rekne 'ano' – jinak ho nakopu do ty jeho mega zadnice 😀 a to si piste ze ja se dozvim jak dokturek s poldou skoncili :D.. celkem by me zajimala jeho reakce na Martinovu zadost, ale to je jiny pribeh :). pasaz s tim ze ho Martin nemuze poradne ani obejmout me pobavila :D.
a nakonec nase dvojcatka, je skoda ze o svych citech nemuzou nikde verejne vykladat, ale i tak, to co je mezi nima je kouzelny :). Libi se mi ty jejich dvojceci/milenecky chvilky.. jsou roztomily spolu… no a taky sou to cunaci, celej den se nekde valej ve studiu na Comet a pak tak vlezou do postele.. z toho si teda priklad neberte :D. ale jo, fajn, byli hooooodne unaveni :).
Janule tesim se na nejaky dalsi tvuj pribeh, protoze vim ze bude stat za precteni, vsak vis ze nadrzene hltam kazdy tvoje dilo.. 🙂
[1]: jeeeej sem rada ze nejsem jedina kdo u toho breci :'D
[4]: Díky moc, Zuzko, ano, moji záporáci jsou taky jen lidi, každý v sobě máme anděla i ďábla, nikdo nejsem jen hodný, jsme i zlí, a jsme fakt dobrý, když to v sobě dokážeme potlačit a vyřešit. Proto tak píšu i svoje postavy, a možná je to proto, že tak i lidi vnímám. Pamatuju jednou na přednášce jednoho chytrýho pána, který nám vykládal, jak to vlastně všechno funguje s dušemi, jak se znovu a znovu rodíme, aby se naše duše naučila, co potřebuje, aby prošla všemi zkušenostmi, a ten říkal: "Mám rád všechny ty zloděje a vrahy, protože jsem jim vděčný, že to v tomhle životě nemusím být já a můžu si v klidu filozofovat."
Myslel to tak, že na světě musí být dualita naprosto ve všem, takže i naproti dobru musí být zlo, zrovna jako proti tmě je světlo. Všechno je vyvážený. No… to už jsem zase spadla někam jinam. Děkuju moc za tvoje krásný komentáře, moc si jich vážím.
[5]: Díky, Karin. :o)
[6]: Nechtělo se mi to jen kvůli hezkýmu číslu o díl protahovat, už tak je to dlouhý. 🙂 Kačítku, díky moc za tvou podporu, za komentáře, a vůbec za všechno. I za ty slzy, to autora asi potěší nejvíc, když dokáže v někom vyvolat tak silný emoce. 🙂 Doufám, že ti budu moct splnit přání a ještě něco napíšu, ke svému údivu zjišťuju, že jen co jsem tuhle kapitolu uzavřela, už mě pomalu svědí prsty a přemejšlím, co dál. Takže to možná nebude tak beznadějný, jak jsem to viděla, už to byla asi únava z jednoho dlouhýho příběhu. Ještě jednou dík :o)
A pro všechny nabídka. Příběh je dokončený, mám ho samozřejmě celý ve Wordu, upravený i pro tisk, (217 stran, písmo Times New Roman 9), nebo jen tak dvanáctkou na čtení v počítači nebo čtečce, mobilu… pokud by někdo chtěl, stačí napsat na e-mail pro povídky, můžu poslat, ostatně jako i ty předešlé. :o) J.
[7]: 😀 Taky jsem ráda, že v tom nejsem sama!.. Vůbec jsem to nechápala.. prostě jak to bylo krásně napsaný u druhého odstavce se mi začaly koulet slzy 😀
[8]: Páni J.!!! :') Jsem ráda, že to nevidíš tak beznadějně a hlavou se ti honí další myšlenky na příběh! Také všichni doufáme, že ještě něco napíšeš. :3 Bude to na 483% další krásný příběh z kterého si toho spousta odneseme 🙂
[8]: jen hezky přemejšlej co dál. A přeju tvým prstům ať pěkně svědí, aby donutily majitelku k psaní :D. Máš napjatýho, nedočkavýho čtenáře..
Jak víš že sem Kačítek ?? 😀 A nemáš za co děkovat. Spíš já děkuju že sem se v neděli večer nemusela nudit a věděla co číst :D. Teď zas budu pátrat v archivu a tipovat, který podívky mě budou bavit :D.
[9]: to mě už při začátku, když sem začínala číst :D.
Už se vidím jak příští nedělu budu rozklikávat blog a budu se strašně divit proč tu není Genesis. 😀
[10]: 😀 Kačítka máš na mejlu, zobrazuješ se mi tak. 🙂
[11]: aha, mě nedošlo že to mám na mailu a že když někomu něco posílám že se to ukazuje :D. Tak už to chápu 😀
[8]:Poslala som maila na tú asresu, ktorá je uvedená tu na webe, ďakujem, že si ochotná poslať poviedku 🙂
Strááááášne som sa potešila, že Ťa prstíky šteklia a veľmi dúfam, že Ti nedajú pokoj. To bude nádhera, ak začneš písať a budem môcť byť pri poviedke od úplného začiatku. Stále ma mrzí, že som sa k twc nezatúlala skôr.
Ďakujem za všetko♥
Co k tomu říct ? Prostě dokonalost 🙂
jsem na měkko. :') ale kdo by nebyl, když se po takové dlouhé a krásné cestě najednou objeví slůvko konec?
každý dostal podle zásluhy. hodně mě překvapilo Lařino těhotenství, setkání s Davidovou matkou a to, že vlastně Neomu platí péči. z jeho stavu mě ještě pořád mrazí. je to podle mě mnohem krutější trest, než vězení nebo smrt. je mi ho dost líto, ale utěšuje mě fakt, že si nepamatuje, kým byl a neuvědomuje si svou příšernou budoucnost.
nejvíc se mi líbí, jak jsi je všechny nakonec napasovala do naší reality.. Saschu s Julií, Benjamina, Sakiho, Andyho.. úplně mám před očima, jak se Tom s Georgem haštěří, hážou si s cometkama a Gustí je napomíná.. no přesně ti naši reální trubci. 🙂 prostě, jsem si zamilovala všechny postavy a že jich bylo. 😀 to se mi málokdy stává.
Genesis je první povídka, u které jsem měla tu čest být od samého začátku a proto u mě bude mít s tvým speciálním psacím talentem zvláštní místo. 🙂
co říci závěrem.. 😀 jen, že si myslím, že tě určitě v budoucnu ještě prstíky svrbět budou a jistojistě se od tebe něčeho dočkáme, to bys jinak nebyla ty. 😀 😉
Strašně nerada píšu komentáře k posledním dílům povídek 😀 Nejen, že je mi vždycky smutno z toho, že je to poslední komentář k téhle povídce, ale vlastně ani nikdy nevím, co napsat, protože mi přijde, že se stále jenom opakuju! Poslední dobou jsem sice neměla moc času, tak mi poslední díly povídky chvíli trvaly, než jsem je dočetla. Ale to nevadí, aspoň jsem si čtení téhle povídky prodloužila a nemusela jsem se s ní loučit dřív 🙂 Opět je mi ale smutno, že už to skončilo, ale všechno má bohužel jednou konec. Ovšem miluju to, že jsou Tvoje povídky vždycky dlouhé! Tím se mi totiž zaručuje to, že je v povídce naprosto všechno rozepsáno, vysvětleno a nic není uspěchané 🙂 Pro mě za mě by tahle povídka mohla mít i dalších 70dílů, a já bych je četla stejně nadšeně, jako jsem četla tyhle 😉
Tenhle díl byl opravdu dokonalý! Moc se mi líbí to, že jsi popsala životy všech, o kterých jsme se dočetli. Jsem ráda, že po vysvobození z Genesis se příběh netočil jeno kolem dvojčat, ale v každém díle byl alespoň kousek o jiných lidech. Moc mě zajímalo, jak to všichni vezmou, jak se dokáží začlenit, prostě co s nimi bude. Za Saschu jsem tak ráda! Konečně se mu splnil jeho sen a jeho námaha se mu vyplatila 🙂 Z Cley a Georga jsem byla mila překvapená, protože Cleu jsem fakt neměla ráda po tom, co provedla Billovi v Genesis. Jsem ráda, že se změnila, dítě si nechá a vzala si Georga. Můžu jenom doufat, že je tohle upřímné a ne kvůli penězům, ale ono je to v celku jedno. Já si budu myslet, že to upřímné je, i kdyby to nebylo a jsem za ně ráda. Hlavně za Gea, protože to konečně vypadá, že ví, kam patří a je šťastný. Přišlo mi, že on ten odchod z Genesis prožíval celkem těžce a byl by raději, kdyby byl tam, než tady na povrchu. Konečně tady našel svoje štěstí a je šťastný. Troufám si říct, že je šťastnější, než kdyby byl v Genesis 🙂 Tam by se totiž věrné Cley ještě dlouho nedočkal a kdo ví, jak by to s nimi dopadlo 🙂 Taky mě překvapilo Lařino těhotenství! Chvilku jsem měla strach, že by to dítě Lara nemusela chtít, ale pak mě totálně dostala tím, že se její syn bude jmenovat Davídek 🙂 Mě to přijde krásné a i přes to, jaký byl David dřív, a jak Toma unesl, jsem je měla ráda a vlastně mi bylo líto, že se zabil. I když je pravda, že tahle cesta byla jednodušší, protože tady by byl 100% ve vězení a dobře by se neměl. Tajně jsem doufala, že by mohl dělat klukům manažera i tady na povrchu 😀 Nevadí! Naštěstí mají kluci Benjamina :)) Ale co se mi splnilo je to, že je Saki dál bodyguarg kluků. Nedovedla bych si u nich představit nikoho jiného, on k nim prostě patřil a proto jsem ráda, že to nakonec dopadlo takhle. Joo, a taky jsem ráda za Andyho. Měla jsem strach, že po tom, co se stalo na Silvestra, se to Tom nějak dozví a jejich vztahy budou dost špatné. Bill nejspíš udělal dobře, že tohle zatajil, i když nemám moc ráda, když kluci mezi sebou něco tají 😀 Andy se nakonec uklidnil, takže to dopadlo dobře 🙂
Tahle povídka si takovýto konec jednoduše zasloužila 🙂 Po všem tom utrpení, co si kluci v Genesis zažili, po tom, co od sebe byli jako malí oddělení, si prostě zaslouží takový nádherný život! Nebodou to mít sice jednoduché, pořád budou sledování, ale oni se s tím už kluci nějak poperou 🙂 Však mají sebe navzájem ♥
Tahle povídka byla opravdovým skvostem! Jsem skutečně ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Moc se mi líbilo, jak jsi to měla všechno detailně i psychologicky promyšlené. Nic mi nepřišlo přemrštěné, bylo to tak, jak jsem si to představovala. Moc ráda jsem se do téhle povídky zas a znova ponořovala a vím, že k téhle povídce se nejednou vrátím! Moc za ni děkuji! ♥♥♥
[16]: Já děkuju za úžasné komentáře. Jeto nejspíš poslední povídka, kterou jsem napsala, a ke konci už ji četlo málo lidí, takže jsem s úsměvem četla tvoje reakce na ni a užívala si je. Díky moc, J. :o)
[17]: Jejda, to jsi ani neměla psát, že je tahle povídka asi Tvoje poslední! 🙁 Hrozně moc jsem se těšila na den, kdy by Tě napadlo další téma a začala by jsi psát, protože všechny Tvoje povídky na mě udělaly obrovský dojem a nejde na ně zapomenout! No, ale doufat můžu, třeba se ještě jednoho dne dočkám 😉
Dočteno, po třetí a rovnou i okomentováno, aby se ti zvýšilo číselko v počtu komentářů 🙂
Je to skvělá povídka, vše do detailu promyšlené a je tam spousta témat, o kterých by se dalo psát dál a dál…vůbec by mi nevadilo, kdyby byla nekonečná. Taková twincestní Ulice 😀
[19]: 🙂 Díky, Zuzu, jsem ráda, že se ti to už zase líbilo 😀 U toho třetího dílu jsem se včera pobavila u komentářů… kde jsou ty časy, kdy jsme s Kattys takhle pod povídkama laškovaly.. bajvávalo 🙂 J. :o)
[20]: nejlepší komentáře byly u druhého dílu, tak mrkni i tam! 😀
Já tu povídku prostě miluju! Hlavně kdyz mám dělat úplně něco jiného a misto toho uz dvě hodiny ležím a čtu… 😁
Mohla by som tu písať litánie o tom ako výborne to bolo ale neodpísala by som sa do konca života … ak to mám zhrnúť tak už dávno som nemala tak prázdno v srdci že niečo skončilo … naposledy keď som dopozerali game of thrones …. normálne neviemnpobrat že tak úžasná poviedka skončila … jednoznačne toto veľdielo zaraďujem medzi top 5 KNÍH ( nie poviedok) ktoré som kedy v živote čítala nezávisle na tom aké sú v nej postavy a žánru …. ďakujem že som mala možnosť žiť nejakú dobu práve genesisom . Je mi ľúto že to nemá väčší dosah ako Česky twc blog … určite by to bol trhák 🙂 úžasne úžasne a ešte raz úžasne .. PANI spisovateľka 🙂
Děkuju moc, Diano, je úžasné číst si i po letech, že se to pořád někomu líbí. Pozdravuj maminku, že jí děkuju za dohození nové čtenářky.:-) J. :o)