Profesor 37.

„Wille, sakra, co to mělo být?“ vyjela na něj okamžitě ředitelka, jenom, co se zavřely dveře ředitelny. Byla rozzuřená a znechucená. Hleděla přísným pohledem na Williama a čekala nějakou rozumnou odpověď.

„Já se omlouvám…“ vypadlo z něj, ale to už byl přerušen hnědovlasou ženou, kterou tato odpověď nijak neuspokojila.

„To je sice fajn, že se omlouváš, ale je to k ničemu. Doufám, že je ti jasné, že tě musím propustit, protože tohle na své škole nestrpím. Studenty máme vyučovat, ne s nimi spát,“ hovořila stále přísným hlasem a propalovala Willa pohledem. „Můžeš si jít už rovnou balit věci, pokud k tomu tedy ještě nemáš co říct.“

„Ne nemám. Jenom chci, abys věděla, že on se mnou není proto, aby si vylepšoval známky. Je to čistě osobní,“ pohlédl na ni pohledem, ve kterém se mísila hrdost ještě s něčím. Snad odhodlání nebo sebevědomí.

„Osobní neosobní, zaměstnat tě tady už nemůžu,“ bylo vše, co k tomu řekla, a pohledem dala jasně najevo, že už William může klidně jít.

Profesor se odebral z ředitelny a poraženě odcházel do svého kabinetu. Bylo to dosti potupné, nemělo se to stát, ale bohužel, stalo se. Měli být opatrnější, neměli jednat tak lehkomyslně. Bylo přece logické, že je někdo dřív nebo později načapá.

Když vešel do svého kabinetu, zahlédl tam nervózního Billa, jak seděl smutně a poraženě na židli. Ramena měl povadlá a nervózně si proplétal prsty. Když zahlédl ve dveřích Williama, hned se narovnal a tázavým pohledem se na něj díval. Nemusel ani tu otázku vyslovit. Šlo mu přečíst z očí, na co se chce zeptat.

„Dostal jsem vyhazov,“ odpověděl mu profesor na nevyřčenou otázku a začal si balit svoje věci do jedné menší krabice, kterou tam našel, a byla prázdná.

„Wille, zlatíčko, mně je to tak líto. Omlouvám se, neměl jsem se na tebe tak bezmyšlenkovitě vrhnout. Tohle jsem způsobil já. Promiň mi to.“ Vypadalo to, že se skoro až rozbrečí. Profesor se k němu otočil čelem, ale nešel blíž.

„Ne, tak to není. Nemůžeš za to jenom ty. Oba na tom máme stejnou vinu, nechali jsme se unést, prostě jsme jednali nerozumně,“ zase se zpět otočil a dával poslední věci do krabice.

I když Bill vnímal, co mu Will řekl, nevzal si to k srdci. Cítil se za tohle vinen a zodpovědný, měl by za to nést následky on, ne jeho přítel. Zvedl se ze židle a vydal se ke dveřím.

„Kam jdeš?“ optal se malinko zaraženě profesor a s nadzvednutým obočím pozoroval černovláska.

„Za ředitelkou. Jdu jí říct, že za tohle můžu já, že já se na tebe vrhnul, ať tě nevyhazuje,“ dopověděl a otočil se zpět ke dveřím. Byl však zastaven jeho matematickým princem, který jej chytil za ruku.

„Ne, tohle ne, mohlo by se stát, že tě vyloučí ze školy, a to by byla škoda. Ty to vzdělání potřebuješ, potřebuješ si udělat maturitu, já si můžu najít jinou práci, ale tobě se bude těžko shánět jiná škola. Nechej to tak, Billi,“ pohladil jej jemně po tváři a díval se mu do jeho čokoládových kukadel.

„Ale… ale tohle není fér,“ oponoval mu stále černovlásek a bezmocně se díval do těch klidných očí jeho krásného profesora.

„Zlatíčko, život není fér, to přece víš. Nechej to být, ano?“ opět jej pohladil po tváři, a pak se zpět otočil ke své krabici, aby si mohl dobalit věci.

Následně se společně s Billem vydali ven ze školy. Mrzelo jej, že to takhle dopadlo, ale bylo jenom otázkou času, kdy se něco takového stane.

Bill celou cestu mlčel a jenom hleděl kamsi do prázdna. Štvalo jej to, užíral se tím a dával si to za vinu. Neměl být tak lehkomyslný, neměl.

Když William zaparkoval, mlčky vystoupil a vzal si svoje věci. Billovi to ještě chvíli trvalo, ale nakonec také vystoupil z auta a pomalu se došoural ke svému matematickému princi.

„Rozejdeš se se mnou?“ šeptl tiše svou otázku, která Williama dost překvapila a černovláskovi nešla přes jazyk. Přesto ji vyslovil a čekal jako zmoklé kuře na odpověď.

„Cože? Proč bych se měl s tebou proboha rozcházet?“ položil krabici na kapotu auta a přešel k Billovi. Vzal jej jemně za tváře a zvedl si tak jeho hlavu, aby mu viděl do očí.

„Protože jsem tě připravil o dobrou práci, kterou jsi měl rád,“ hlesnul černovlásek a díval se do čokoládových očí svého profesora.

„Nepřipravil jsi mě o práci. Už jsem ti povídal, že to je vina nás obou. Měli jsme být opatrnější, a navíc, to přece není důvod k rozchodu. No tak, lásko, netrap se tím. Já si najdu jinou práci… snad,“ dodal ještě po chvíli a pak černovláska jemně, ale procítěně políbil.

Celý zbytek dne strávili ti dva ve společnosti toho druhého. Jedli společně zmrzlinu a koukali na romantické filmy a chtěli si být ještě blíž. Navzájem se krmili výbornou zmrzlinou a vyměňovali si sladké polibky.

„Moc tě miluju, víš to?“ zašeptal William černovláskovi do ouška a políbil ho na něj. Ten pod dotekem Willových rtů přivřel oči a spokojeně zapředl.

„Vím a víš, že já miluju tebe taky moc?“ usmál se na něj a pohladil jej po jeho hebké tváři.

„To víš, že jo, maličký,“ přivinul si jej k sobě v náručí ještě blíž a políbil jej do havraních vlasů.

Bill se spokojeně tulil k profesorovu hrudníku a poslouchal tlukot jeho srdce. Doufal, že se už nic špatného nestane, že všechno bude zase dobré.

Druhý den odmítal jít do školy. Probudil se stejně až v deset hodin na Williamovi. Oba usnuli na gauči a spali tak až do rána. Což o to, nemohl si stěžovat, spalo se na jeho miláčkovi celkem dobře, ale i tak mu dalo docela zabrat se z něj opatrně zvednout, aby jej neprobudil. Nakonec se však povedlo, a tak hned šel navštívit koupelnu a umýt se. Poté se rozhodl udělat snídani. Chtěl Willa nějak potěšit. Ten zatím dál klidně oddechoval na gauči. Billovi připadal hrozně roztomilý, a co pět minut se na něj chodil dívat, jak sladce spinká.

Když měl snídani hotovou, uvařil ještě dvě kávy, a poté se s tácem vydal do obýváku, kde zatím klidně spal jeho matematický princ, a čekal na probuzení polibkem.

„Broučku, vstávej,“ políbil jej černovlásek na lehce našpulené rty a pohladil jej po tváři. Jemně mu shrnul neposlušné vlasy z čela, a ještě jednou jej políbil. Ucítil, že se Will začíná pomalu probouzet.

„Proč?“ zeptal se rozespale a dál měl zavřené oči. Bill se tiše zasmál a jemně ho hladil ve vlasech.

„Protože jsem ti udělal snídani a vybodl se na školu, tak šup, vstávat!“

„Kolik je hodin a proč jsi nešel do školy? Měl jsi mě vzbudit, hodil bych tě tam. Teď si budou myslet, že mám na tebe ještě špatný vliv,“ bručel Will a pomalu otevřel oči.

„Taky že máš. Ty mě strašně kazíš, dříve jsem byl takový hodný andílek, a teď jsem neskutečné zlobidlo,“ smál se Bill a hladil profesora na plochém bříšku.

„No jistě. Asi dostaneš na zadek, když tak moc zlobíš. To takoví kluci jako ty dostávají,“ zasmál se William a přitáhl si svého nezbedného puberťáka pro polibek.

„Ale teď vážně. Tohle je jenom výjimečný stav, jinak do té školy choď, ať nemáš taky problémy, slibuješ?“ držel jej jemně za tvář a díval se do těch jeho čokolád.

„Dobře, slibuju. Tohle je jenom výjimečný stav,“ zazubil se černovlásek a políbil svého profesora.

Poté se oba pustili do snídaně a navzájem se krmili. Vytvořili si tak krásné ráno doprovázené polibky a sladkými úsměvy. Byli oba šťastní, i když včera přišel William o práci. Je to přece jen práce a s troškou dalšího štěstí se mu snad podaří získat jinou. Nevypadalo to totiž, že by to ředitelka chtěla nějak dál rozvádět a pošpinit tak jeho pověst tím, že spí se studentem. Tudíž je šance na získání nového zaměstnání docela velká.

„Oh, zapomněl jsem ti říct, že právě dneska došly ty fotky, co jsme si nechali nafotit,“ řekl spěšně, utřel si pusu a vyběhl do kuchyně. Vrátil se s obálkou, která byla už otevřená.

„Neodolal jsem a musel se na ně podívat,“ zazubil se a obálku dal Williamovi, který fotky vytáhl z obálky a prohlížel si je.

Vypadaly skutečně dobře, oba na nich vypadali jako skuteční modelové. Byl k nim přiložený taky dopis od Eda.

Psal jim o tom, že ty fotky viděl i šéf jednoho módního časopisu a byl ohromen. Proto by si přál, kdyby oba přišli opět do studia a něco nafotili. Také by je za to čekala dobrá peněžní odměna.

William si pročetl ten dopis dvakrát, protože tomu sám nemohl uvěřit. Bill si jej před tím nevšiml, takže mu papír sebral z rukou a očima jej rychle přelétl.

„Je to už zítra,“ podíval se na svého překvapeného profesora.

„A je to dobrý nápad?“ zadíval se na něj William a prohrábl si vlasy.

autor: Tina