autor: Helie
Je zvláštní, jak vás některé situace nakopnou k tomu, abyste konečně pohnuli zadkem a znovu začali psát =) Rozhodně nejsem ráda za to, jaká situace mě k tomu nakopla, ale jsem ráda, že mám konečně zase další díl z krku, a konečně jsem zase o krůček, i když skutečně maličký, blíž ke konci.
Co k tomuhle dílu chci říct – je sice jedním z kratších, ale aspoň část z něj je pro děj velice důležitá, a myslím, že všichni (pokud vůbec ještě někdo bude číst :D) poznáte, které část to je. A abych vás alespoň trochu motivovala, něco málo už takhle předem prozradím. V tomhle díle konečně totiž padne ono jméno, které jsem si doteď nechávala pro sebe a snad ho nikomu neprozradila (a jestli jo, zapomněla jsem to :D). Mělo padnout až o několik dílů později, ale když vidím, jak jsem na tom teď s časem, rozhodla jsem se, že zbytečné okecávky radši vypustím a pohnu se víc k jádru příběhu, abych to vůbec taky dopsala 😀
A pokud vám to jméno nic neřekne, doporučují najít si to na Youtube, popřípadě na karaoke textech rovnou z překladem (takže ano, je to z písničky :D), mohlo by vám to hodně napovědět, co vás v dalších dílech (pokud budou :D) čeká =)
Toť nejspíš vše, co jsem chtěla, takže se zase na nějakou dobu loučím =)
Helie =)
Žárlivost zbraní
V celém paláci panovalo až nepřirozené ticho, které akorát podtrhovalo tíhu jeho myšlenek, toho nesnesitelného břemene, jež lámalo jeho záda i trup. Přál si být silnější, přál si, aby mohl kdykoliv to těžké břímě sundat ze svých rozbolavělých zad. Už hodiny stál u okna a sledoval měnící se barvy oblohy. Z temně nachové přecházely ve světle modrou, narušovanou místy sladkou růžovou. Že přicházel nový den a palác se začínal probouzet, poznal, když se drobné mráčky putující po obloze v nekonečném zástupu oděly do teplého nazlátlého negližé právě vycházejícího slunce. Zlatý kotouč, ona posvátná bárka boha Re, pomalu vykukoval za písečnými dunami na dalekém horizontu. První paprsky nacházely cestu do jeho komnat, vyhledaly hloubku jeho čokoládových očí, jako by se snažily onu dobře ukrytou čokoládu roztopit na oceán křišťálových slz, které pomalu stékaly po jeho tvářích.
Bill v oné zdánlivě neškodné noci nedokázal najít klid, jako by mu nějaká vyšší mocnost odepírala spánek. Ve skutečnosti se sám bál usnout. Pod jeho krásnýma, avšak k uzoufání smutnýma očima, se začínaly tvořit ošklivé fialové kruhy, které tak násilně kontrastovaly s jeho lehce opálenou pokožkou. Spánek mu chyběl už několik dní. Bál se usnout, protože dvě rána po jeho setkání s Anisem se budil s rozbolavělým a plně probuzeným klínem, kterého se i nadále bál sám dotýkat. Paranoia útočila na jeho mysl a on neustále cítil Anisovy ruce na svém pase, cítil jejich dotek, ty horké velké dlaně, které mu dodávaly oporu, když jeho kolena neunesla návaly rozkoše. Natočil hlavu ke straně, jak se snažil dotknout tváří neexistující brady, která se mazlivě otírala o jeho ucho.
Poplašeně sebou cukl, když se dveře do jeho komnat bez varování rozletěly. Jeho tváře nabraly sytě rudý odstín, zvlášť při uvědomění, že jeho podbřišek je už zase v jednom ohni, nemluvě o klínu samotném. Nechápavě zamžoural na blonďáčka, který tak náhle vpadl do jeho pokoje. Jeho vytřeštěné oči Billa zaskočily.
„Jeremy?“ optal se měkce, ale spodní částí těla zůstával natočený k oknu.
„Jeho veličenstvo je na cestě zpět,“ vyhrkl zadýchaně. „Před chvílí dorazil posel ze stavby, kde jeho veličenstvo na chvíli zastavilo, aby si odpočinuli a aby zkontroloval průběh stavby. Navíc prý potřeboval něco projednat s místními otrokáři ohledně otroků.“ Bill na sluhu zůstal zírat s otevřenou pusou. Přišlo mu, jako by sluha náhle mluvil řečí, které nerozuměl. Před očima se mu začala tvořit mlha, která se brzy proměnila v naprostou tmu. Do kolenou se mu vkradla slabost. Jeremy nebyl dostatečně blízko a dostatečně rychlý, aby zachytil tělo jeho pána dřív, než dopadlo na tvrdou podlahu.
*
Zpráva o faraónově návratu se celým palácem nesla rychlostí světla. Putovala od blízkých a vysoce postavených sluhů, až k nejnižší vrstvě mladých otroků, kteří pro faraóna pracovali, i když už ne na dlouho. Brzy se dostala i do míst světlu a lidským očím zapovězeným. Na dveře v té nejzazší části paláce se ozvalo razantní zaklepání, dost silné na to, aby obyvatelku malého bytu, snad lépe řečeno komůrky, probudilo z lehkého dřímání. Malátně vstala z pohodlného křesla, aby dovnitř pustila starého muže, posla nejnovějších zpráv. S nejvyšší úctou ohnula svá bolavá záda, aby mu vzdala hold.
Stařík odmávl její snahu a prošel otevřenými dveřmi do jejího malého bytu, stále ještě pořádně nezařízeného. Nespokojeně zamlaskal při pohledu na ušpiněné křeslo a rozviklaný stolek. Usadil se na jediné možné místo k sednutí, ve kterém žena předtím seděla, a odložil stranou svoji hůl. Na chvíli znaveně přivřel oči, které spolu s ním zažívaly pro zemi všechny důležité události. Už viděl pád minulého faraóna… a teď měl být svědkem dalšího. A to všechno měla zařídit ona – jeho starší dcera.
„Otče, jste zpátky,“ zamumlala žena, stále stojíc u dveří. Jako by to snad nebylo naprosto očividné. „Nečekala jsem, že se Amendetom vrátí zpět tak brzo, jen málo plánů zatím vychází.“
„Je zpátky,“ zabručel vyčerpaně muž. „Jeho pobyt mimo Igdar se už nedal prodloužit. Zbytek plánů musí proběhnout v tajnosti za jeho přítomnosti. Jak daleko se dostal chlapec s otrokářem?“
„Nejsem si jistá. Bez La-ily toho nevím tolik, kolik bych věděla, kdyby ji zde faraón nechal. Zdá se, že mi pomáhá, aniž by si to sama uvědomovala. Chodí za tím chlapcem snad častěji než za svým pánem a nechává si od něj vykládat ty zbytečně přesládlé žvásty. Vím díky ní všechno. Jeho pocity, jeho postavení vůči oběma mužům. Věř mi, otče, nebude trvat dlouho a náš plán se plně rozjede.“
„Slyšel jsem, že když přišel sluha oznámit tomu chlapci, že se Amendetom vrací, omdlel. Zřejmě jeho svědomí až moc útočí na jeho mysl a ovlivňuje i tělesný stav.“
„Čím dřív Anisovi podlehne, tím lépe se bude vyvíjet náš plán. I přes to všechno, co mu kdy Anis provedl, hledá svoji vytouženou lásku u něj. Nebude trvat dlouho a propadne mu úplně. Pak už stačí pouze zinscenovat jejich přistižení, dovést faraóna někam, kde je spolu uvidí. A přejdeme ke druhé části plánu. Jsem si jistá, že takový prohřešek nenechá faraón bez trestu.“
Starý muž přikývl. Věděl, že stačí udělat jediný chybný krok a jejich plán by skončil v nenávratnu. Nesměla se v něm objevit jediná skulinka, jediná slabina, která by je mohla ohrozit. Brzy v Igdaru dojde k velkému převratu, brzy na trůn dosedne panovník, který zemi povede vstříc její slávě. Už nebudou dále přežívat, budou útočit a dobývat. Stačilo jen nahradit panovníka, a země se konečně mohla začít posouvat vpřed ve svém vývoji. Žil v ní příliš dlouho na to, aby se mohl dívat, jak se její vývoj navždycky zmrazil, a i přes veškeré sliby panovníků, země zůstávala prakticky beze změny.
„Je až příliš mnoho v sázce, Selino. Pokud cokoliv zklame, přijdeme o všechno. O vidinu lepší budoucnosti, o revoluci, o životy…“ vydechl a protřel znavené, pomalu slepnoucí oči. Jeho dcera odmítavě zakroutila hlavou, až se jí do zlatova zabarvené lokny rozutíkaly všude kolem tváře. Svižným krokem přešla ke svému otci a poklekla před něj, do rukou berouc jeho dlaň. S pokorou vzhlédla k jeho tváři.
„Nic nezklame, tatínku. Já nezklamu. Má vlastní hrdost, má čest by utrpěla újmu, kdyby náš plán zklamal. Všechno bude v pořádku a na trůn brzy usedne první igdarská vládkyně, to ti přísahám.“
„Můžeme jenom doufat, že nám bohové zůstanou nakloněni,“ zašeptal stařík a vrásčitými prsty přejel po bílé tváři svojí dcery, která pod jeho dotekem lehce zrůžověla.
„Dnes jsem po dlouhé době viděl tvoji sestru,“ zašeptal stařík po chvíli naprostého ticha. „Odmítala se hlásit ke svému otci.“
„Nikdo by neměl vědět, že jsi náš otec. I taková maličkost by náš plán klidně mohla rozhodit. Čím další dobu ti faraón věří, tím větší šanci na úspěch máme. Maya je až příliš slušná, až příliš dobrá duše na to, aby ji kdokoliv z čehokoliv podezíral, ale stačilo by, kdyby někdo zahlédl v paláci mě.“
„Jste si tolik podobné. Nikdo by nepoznal, jestli jsi nebo nejsi Maya.“
„Až příliš riskujeme své štěstí, otče. Štěstěna nebude stát po našem boku navěky.“
„A proto ji musíme využít, dokud po našem boku stojí,“ zabručel starý faraonův rádce.
„Už brzy přijde chvíle, kdy využijeme její moc. Jen musíme ještě počkat,“ pokývala hlavou jeho dcera a vstala ze země. Pečlivě si uhladila potrhanou sukni sešitou z několika špinavých hadrů. „A až přijde naše chvíle,“ promluvila a otočila se ke svému otci zády, přešla k oknu, ze kterého viděla přímo na hlavní náměstí Slunečního paláce, „nikdo nedostane šanci postavit se mi do cesty a překazit mé plány.“
Zaujatě naklonila hlavu ke straně, když mladý blondýn vyběhl z jednoho z vchodů do faraonovy části paláce. V obličeji byl celý zarudlý a i z dálky bylo vidět, jak se mu krátké blond vlasy lepí na čelo.
Stařík se spokojeně opřel více do křesla, na jeho obličeji se objevil drobný pomstychtivý úsměv. Doufal, že se ve svém pokročilém věku dožije převratu, že se dožije toho, aby na igdarský trůn dosedla jeho dcera a vedla zemi do bojů se stále rostoucí Egyptskou říší. Už brzy…
*
Trvalo dlouho, než se Bill probudil. Den se sléval spolu s nocí, sluhové a léčitelé se střídali u jeho postele, bezradní. Na hřbety všech dopadala faraonova nehasnoucí zloba posílená strachem, díky kterému skoro nemohl spát. Stejně jako léčitelé a bylinkářky trávil u Billovy postele většinu času, nedbaje na své vladařské povinnosti. Ošklivá podlitina, kterou si Bill při svém pádu způsobil, už pomalu začínala blednout, stejně tak Billova tvář, které scházel sluneční svit a čerstvý vzduch. Bylo trýznivé dívat se na jeho stále více chřadnoucí tělo, které se ne a ne probudit.
Během dní, které všichni trávili ve strachu o Billovo zdraví, Tom přemýšlel. Přemýšlel o nejhorším, tíživé myšlenky zahlcovaly jeho mysl. Zjišťoval, že svůj život bez Billa si už nedokázal představit. Nebyl tu s ním ještě ani rok, ale přesto patřil do jeho života víc než kdokoliv jiný. Ještě nikdo, kromě La-ily, se mu nedostal tak hluboko pod kůži.
Po celou dobu jeho rozjímání byl sledován zlatýma očima, každý jeho pohyb lvice registrovala a hodnotila. Cítila duševní rozpoložení svého pána a jí samotné z toho bylo těžko. Nikdo netušil, proč se Bill neprobouzí, jen ona jediná věděla, že se jeho tělo brání, že mozek funguje normálně, ale brání Billa před jistým trestem. I když byla s Tomem na jeho cestě do nedalekého, rozpínajícího se Egypta, věděla, co se tu stalo během jejich nepřítomnosti. Zakazovala si na to myslet, nebyla hloupá, věděla, že ta žena zná její myšlenky. Pach strachu v Billově blízkosti však podrážel její kolena.
Litovala toho chlapce, jeho osudu.
Toho dne, kdy se Bill konečně probudil, nesvítilo slunce. Zůstalo skryto za hustou vrstvou temně černých mraků, které by běžně obyvatelé Igdaru uvítali s otevřenou náručí, kdyby však na celé zemi neležel smutek z možné ztráty pro vladaře tak důležité bytosti. Jen málo se chodbami ozýval smích a většinou patřil dětem, které nechápaly, proč se lidé kolem tolik trápí. Jejich rozpustilé hry nemohlo zastavit nic.
Tom jen před malou chvílí vyhnal všechny, kteří se snažili docílit Billova probuzení. Potřeboval být na chvíli sám, ale až příliš se bál o Billovo zdraví na to, aby odešel do vlastních komnat. Přemýšlel, že by jej tam nechal přepravit, ale na pohled působil tolik křehce, že by se bál, aby se při každém sebemenším pohybu nerozbil.
Jeho unavené tělo se sesunulo podél stěny do sedu, těžkou hlavu si položil do dlaní. Nepřál si nic jiného, než aby Billa viděl opět s otevřenýma očima, aby slyšel jeho hlas a viděl onoho neposedného chlapce, který se skrýval v hloubce jeho očí.
A právě ty oči, hluboké oči plné čokolády, se pomalu začínaly otevírat. První vjem, který pronikl do Billovy mysli, bylo zdánlivě ostré světlo, které ho pálilo do očí přivyklých tmě. Možná to bylo tichem, které se kolem něj po několika dnech konečně definitivně rozprostřelo, možná to bylo zesláblostí, která okrádala jeho tělo kvůli nedostatku jídla. Strach stále tížil jeho mozek, avšak dost už bylo bojů, nedokázal dál ponechat jeho tělo v mrtvolném spánku. Bill svým problémům nedokázal čelit, přesto však nadešla chvíle, aby se podíval Tomovi do tváře a nedal na sobě nic znát. S využitím všech posledních sil obrátil hlavu ke straně, jeho pohled se upřel do míst, kde na zemi seděl Tom. V hrdle měl sucho jako uprostřed pouště za velmi slunečného dne, nedokázal ze sebe vyprostit byť jen drobný zvuk. Proto jen seděl a sledoval vršek Tomovy hlavy, na kterou dopadalo mdlé venkovní světlo.
Píchlo ho v hlavě, když opět pocítil osten výčitek svědomí. Ztěžka zakroutil hlavou, jako by se snažil vypudit takové myšlenky ze svojí hlavy. Byl až příliš dlouho mimo sebe na to, aby se do nich hned po probuzení znovu ponořil.
Z chodby se ozval hluk, oba mladíci za ním automaticky trhli hlavou. Až o několik vteřin později, když řinčení konečně utichlo, si Tom všiml unavených hnědých očí, které se na něj po většinu času dívaly s tichou prosbou. Téměř okamžitě pak vyskočil na nohy, spěchajíce k tomu křehkému stvoření uprostřed postele, které se náhle zdálo mezi přikrývkami snad ještě nepatrnější. Jen velké oči dokazovaly, že nadále nespí.
Tom mu pomohl posadit se a do rukou mu přistrčil pohár se studenou vodou, který byl do pár vteřin prázdný. Billova tvář se téměř okamžitě o něco rozjasnila, i když byla stále až mrtvolně bledá. Tom položil pohár zpět na původní místo a přitáhl si Billa do náruče. Mačkal ho ve svých pažích a hlasitě vdechoval vůni jeho vlasů a kůže na krku.
„Co mi to jenom děláš, Bille,“ zašeptal do jeho ramene, kam mu následně vtiskl drobný polibek. Nevšiml si, jak Billova ramena o něco poklesla, neviděl, jak bolestně přivřel oči, pouze cítil prsty, které pevněji sevřely látku jeho tuniky, i když v nich nebylo pomalu dost sil na to, aby se vůbec pohnuly.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Teda musím říct, že tenhle díl byl pro mě jedna velká hádanka 🙂
Když jsem dočetla, mimochodem jsem to zhltla doslova jedním dechem, tak jsem vůbec nevěděla, co jsi svými indíciemi myslela. Potom jsem se zaměřila na to, které že je to důležité jméno a když jsem potom znovu uviděla jméno Selina, tak mi to došlo.
To jméno jsem před časem někde zahlédla v souvislosti s Bushidem. A byla jsem doma, protože jsem si vzpomněla na jeho stejnomennou písničku. Hned jsem si ji našla a jestli jsem to dobře pochopila, tak Selina tedy byla tou Anisovou ztracenou osudovou láskou. A protože ona tolik touží po pomstě, tak jí Anis musel nějak hrozně ublížit, možná to souvisí s mužem, kterého milovala, s Donovanem, kdo ví. Jestli je některá z mých dedukcí správná, to mi budeš muset říct ty 🙂
Selina s otcem chystají převrat, tak by mě zajímalo, jak to chtějí udělat, jestli mají v plánu Amendetoma zabít hned, nebo si ho Selina vezme a zabijí ho potom, nevím, ale nedovedu si představit, že by si Selina jen tak přišupajdila do trůnního sálu a prohlásila: "Od teď jsem faraonem já!"
No, zajímavou partii jsi to tady rozehrála, řekla bych, že to bude přímo šach dámou, tak uvidíme, jestli král padne a jestli bude nutné obětovat i pěšáky Billa a Anise. Anebo do partie zasáhne střelec v podobě La-ily, kdo ví.
Bill je tak utrápený strachem a výčitkami, teď je plně vidět, co obnáší život ve stínu velkého faraona. Hodně strachu a respektu, ještě více osamělosti a k tomu kousíček lásky…
Jinak opět naprosto nádherně napsaný díl ♥
Miluju tvůj styl psaní, protože se čte tak, že ani nevím, že něco čtu, prostě vidím celý děj přímo v hlavě, jako bych sledovala nějaký super film 🙂
jsem rada že ses dala opět do psaní.Bill by si mněl rozmyslet koho chce i když někdy je to moc těšký.Doufám že k převratu nedojde.
[1]: Teda já musím říct, že tvůj komentář mi udělal snad ještě větší radost než to, že jsem se konečně dokopala k tomu, abych zase něco napsala 😀
Nene, myslím, že už před nějakou dobou bylo řečeno, že Selina vlastně pomstu požaduje jen kvůli tomu, že se jí to popletlo v mozku 😉 Bu jí nic neudělal, naopak ji miloval víc než kohokoliv jiného, což byla nejspíš jeho největší chyba vůbec. Ale určitě se o tom všem, co se stalo a proč se to stalo, ještě někdy časem zmíním 😉
Sice mám v plánu ještě do konce minimálně dva až tři konce životů velmi důležitých postav, ale předem ti můžu slíbit, že ani Billa ani Toma se to netýká 😉 Myslím, že skoro nic neprozradím, když řeknu, že onen převrat proběhne tím, že zasáhnout dvě z největších Tomových slabin, ale i to říkám hodně 😀
Děkuju hrozně moc =)) Strašně si tvých slov vážím, tvoje komentáře mi za tu dobu nepsaní vážně hodně chyběly ♥ =))
[3]: Konec tří životů?! Ty jsi ale vražedkyně xD Je jasné, že jedním z nich bude chudáček Bu, s tím se musím smířit, ach jo no, co se dá dělat 🙂
A Tomovy dvě největší slabiny? Bill a La-ila? Nejspíše.
Helie, já děkuju tobě, za krásné počtení 🙂
[4]: To ne já, to ta doba ;D Mohlo jich být i víc, ale protože jsem hodná a hlavně nechci, aby tu na mě někdo nadával, že vám po tak zdlouhavém čtení nedopřeju ani dobrý konec, radši Billa s Tomem ušetřím 😀
Nevěřím vlastním očím! To je mi ale úžasné překvapeníčko, že se tady objevil nový díl.
Slupla jsem ho jako malinu a dala bych si teď ještě asi třicet takových 😀
Ale k věci. Vypadá to, že to nebude jen tak ledajaká šachová partie. Ty jsi pro nás připravila tedy nemalé sousto. Ale co jsem vlastně čekala? Že to bude příběh s banální zápletkou? To bych musela číst povídku od jiného autora.
Mám radost, Helie. Protože vím, že to, co nás čeká, sice nebude procházka růžovou zahradou, ale rozhodně to bude stát za to.
Musím říct, že tenhle díl je naprosto úžasně napsaný. Nebo jsem už možná zapomněla, jak skvěle píšeš. To je taky dost možné 😀
"V sázce je příliš mnoho." Jak velkou pravdu skrývá tahle věta? No, počkám si. Počkám si na to, až bílý pěšák udělá první rozhodující krok. Protože pak už nebude cesty zpátky. I když, ten krok už vlastně udělaný byl. Takže kdo je teď na řadě?