Heilig

Vyvádělo mě to z míry. Nechtěl jsem přeci skončit s muzikou, šlape to líp než kdy dříve, ale je toho na mě prostě moc. Asi jsem si na toho rádoby drsňáka, kterého nic nerozhází, jenom hrál. Teď jsem nejspíš dal průchod mému opravdovému já. Ne tomu mediálnímu frajírkovi, který je neustále tak v pohodě a má všechno na háku. Bylo mi z toho zle, skutečně zle. Jsem slaboch a nejspíš z toho začínám mít deprese.

Neměl jsem to dělat. Bill na to šel dobře, když jej něco dožíralo, s něčím si nevěděl rady, prostě se rozbrečel jako malá holčička a brečel, dokud neměl úplně mokrý polštář. Vím to, i když si myslí, že ho neslyším. Ale mě pokaždé probudí, když se mu něco děje. Jsme přeci od narození propojení. Taky by si na to mohl zvyknout. Najednou jsem ucítil blízko sebe jeho přítomnost. Nebyl slyšet, to vůbec, ale… Víte… Intuice dvojčete.

„Notak, nečum pořád z toho okna, pořád budeš zírat na to samý, na to jsi ještě nepřišel? Už musíme jít, tak honem, než zase přijdeme pozdě a bude to na mě,“ houknul Bill mezi futry a mně se úplně zatajil dech. Polekal mě a já se bál, že moji vnitřní samomluvu prokouknul. Ale to ne. I uprostřed noci zkoušíme. Zase jsme v jednom kole a není na nic čas. Osobní život? Co to je? To slovní spojení jsem si vyškrtl ze slovníku už dávno. Slyšel jsem jen kroky ze schodů, jak Bill letí dolů, div se nepřerazí, a já jen tak stál u toho proklatého okna a přemýšlel.

„A, Šípková Růženka se uráčila opustit svou věž a vyšla taky konečně ven,“ utahoval si ze mne můj bubenický přítel a v tu chvíli bych ho nejradši viděl někde v drtičce na odpad. Jenom jsem na něj vytasil svůj nejpitomější úšklebek a naskočil do našeho perfektního mikrobusu a rázně zaujal svou pozici v sedu přes všechny místa. Bill si vrazil do uší sluchátka a já bych to za normálních okolností udělal taky, ale dneska se mi tak nějak nechtělo. V hlavě mi hučelo tolik věcí, že bych přes ten zmatek stejně nic neslyšel.

„Hůůůůů… Ale copak? Že by se nám náš Don Chuan zamiloval?“ uchechtl se Georg a šťouchl do stejně vysmátého Gustava loktem. Ten si jen posunul brýle, aby na mě asi lépe viděl, a poté se oba rozesmáli jako totální puberťáci.

Byli jsme už kousek od studia a mně se svíral žaludek. Už chci být v posteli. Hrát si opět na Šípkovou Růženku, aby mě nikdo neotravoval zbytečnými otázkami. Náš krásný, rozkošný mikrobus zastavil těsně před vchodem a já, jakožto správné, oprsklé dítko, jsem vyrazil hned vpřed. Samozřejmě tak, aby nemohl vylézt nikdo vedle mě. Nečekal jsem na ostatní, chtěl jsem být co nejdříve sám. Dneska mi všechno abnormálně lezlo na nervy.

„Jdu hned k sobě!“ zaječel jsem ještě na ostatní, a už jsem za sebou zavřel dveře své zkušebny. Konečně klid. Přemýšlel jsem ještě, jestli se zamknout nebo ne. Ale to by nejspíš vypadalo divně. Vyndal jsem svojí empétrojku a přeskočil hned alba s hip hopem a dal jsem si tam tu naší písničku. Stejně vím, že je celá o něm. Ale nahlas to samozřejmě nikdy nepřiznám. Je naše. Navždycky bude naše. Naše Svatá. První akordy Heilig mě chytly za srdce a už nepustily. V tom období jsem si všechno uvědomil.

Uvědomil jsem si, co cítím. Ten cit, který se sice zrodil hned, co jsem se narodil já a bráška, ale netušil jsem, že se dvojčecí láska časem přehoupne v něco víc. Mám o něj pochopitelný strach, aby se mu něco nestalo, však taky na podiu občas provádí opravdu psí kusy. Ale tohle bylo jiné. Něco víc. Chtěl bych mu být více než oporou. Více než bratrem. Nastavil jsem přehrávač na neustálé opakování a po chvíli jsem položil kytaru, posadil se a jako nějaká malá puberťačka jsem se rozbrečel.

Bylo mi už všechno jedno, už jsem to nemohl v sobě dusit, muselo to nějak ven. A slzy vážně uklidňují. Myslel jsem, že je to lež, ale prostě se jen tak spontánně vybrečet z té hrozivé tíže, je vážně jako lék. Bulel jsem jak želva, ani nevím jak dlouho. Písnička neustále hrála svoji trýznivou melodii a mně připadalo, jako bych padal pořád hloub a hloub do neznámých končin, když v tom jsem ucítil jemný dotek. Trhl jsem sebou a zvedl vyplašeně svoji uplakanou tvář. Zahodil jsem sluchátka, pohlédl nahoru a spatřil jej. Můj bráška. Malý bráška, který konečně začal dospívat.

Nevyptával se hloupě, ani se neposmíval, že mi „nějaká kozatá“ dala košem. Prostě jen za sebou zavřené dveře pro jistotu zamknul a přisedl si ke mně. Setřel mi slzy, podal mi kapesník. Vysmrkal jsem se, otřel si obličej a bublavě zachrchlal.

Za okamžik přišel zpátky a zamknul za sebou.

Podíval jsem se mu dlouze do očí. Ty oči jsou i mé. Navíc jsem v nich viděl i vlastní odraz. Vypadal jsem příšerně. Ale na tom nesejde. Taky jsem se cítil navýsost příšerně.

„Zůstávám vzhůru pro tebe

Zavzlykal jsem jako děcko a doufal jsem, že mu to dojde. Že slova té písně myslím vážně. Že jsou pro něj. Jenom pro něj. Vždycky jsem tu byl jen a jen pro něj. Pro koho jiného taky?

„Moje poslední ti pomůže odsud

Dokončil Bill za mě sloku a viděl jsem, že se mu po tváři skutálela slza.

Chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak se rozesmáli.

autor: Evil