„Ovšemže stala! Bille…“
„Ne, ne… nestala. Byla to chyba, byl jsem náměsíčný nebo něco… a ty, ty jsi byl opilý.“ Bill zatřepal hlavou, stahoval si přes břicho dlouhé triko s rukávem a sáhl pro svůj pásek. Nedokázal se svému bratrovi podívat do očí od chvíle, co se před několika hodinami probudili. Vlastně před Tomem prakticky utekl, když se ho snažil dotknout poté, co si všiml, že je vhůru. Nechtěl ty ruce poblíž sebe.
Starší z dvojčat otráveně naklonil hlavu na stranu. Vstal z postele, sebral si triko a skočil do něj. „Nevěřím ti… Bille, já nebyl opilý. Včera večer jsem neměl nic k pití.“
„Já byl tak vyčerpaný ze show, že… že jsem nevěděl, co dělám, okay? Je mi líto, že jsi špatně přečetl moje signály, ale to není moje chyba.“ Zpěvák padl zpátky na postel a sáhl vedle ní po své botě. Rychle si ji nazul a zavázal, a s druhou byl také rychle hotový. Měli možná už jen půl hodiny do odchodu a jemu vlasy zplihle padaly přes ramena.
„Ne,“ Tom obešel postel a zastavil se před svým sourozencem, oči plné odhodlání, když na něj shlížel, „ne, tohle prostě nesmeteš jen tak.“ Zvedl ruku a něžně se dotkl Billova krku, vyjel po něm vzhůru, aby si mohl jeho tvář přitáhnout blíž. Když se jejich rty setkaly, ucítil na své jemné kůži to stejné teplo, stejné zašimrání.
S třesoucíma se rukama uchopil Bill svého bratra za ramena. Jeho hruď se stáhla, plíce žadonily o trochu vzduchu. Čekal, že ho od sebe odstrčí, že když bude mít Toma od sebe, ten pocit ustane – protože nebyl správný. Ale poprvé v životě, co s někým byl, se Bill cítil dobře. Nechtěl s tím bojovat, i když věděl, že by měl. Nechtěl říci ne…
Dredatý chlapec se kousíček odtáhl, aby mohli oba chytit dech, cítil se pyšně, když na Billových tvářích viděl lehkou červeň. Zpěvák vypadal udýchaně a překvapeně, ale ani trochu naštvaně.
„Nevěřím ti… Tome…“ V ten jediný vážný moment začaly oči mladšího chlapce v bratrových něco hořečnatě hledat. Vzduch by se kolem nich dal napětím krájet. „Neměl bys tohle cítit… Já bych se tak neměl cítit. My – my potřebujeme pomoc. Jsme nemocní…“ Jeho oči poklesly a zadívaly se na Tomovy rty. Všiml si, že se nepatrně chvějí – stejně jako ty jeho. Byl vyděšený – bál se svých vlastních citů, kam by ho mohly dovést, a toho, co se děje v jeho těle, nad kterým přestává mít kontrolu.
A tentokrát to byl Bill, který využil svého stisku na bratrově rameni, za které si ho přitáhl blíž, že je opět dělily jen poslední milimetry. To slabé teplo, drobný kontakt – měl pocit, jako by se z jeho srdce zvedla obrovská tíha, která na něm byla. Jenže byla tu také vina, která rostla, čím více byli spolu…
—„Jen pár posledních kroků. Přesně tak.“
Billovo tělo se trochu zakymácelo, ale dokázal se pevně udržet tyčí po stranách a posouval svou nohu dopředu. Spodní část jeho páteře byla tak pevně napnutá, svaly na břiše už pálily, jak se snažil držet zpříma, do kolen mu vystřelovala bolest, jako kdyby na něj neměly léky žádný účinek. A přesto se teď zpěvák nemohl zastavit. Byl tu ten pocit čísi dlaně na jeho zádech, na jeho ruce, ledový, ale přesto tu byl – a on věděl, kdo mu tím stále dodává sílu.
„Bože, to bolí…“ Zašeptal skrze zaťaté zuby a posouval svou druhou nohu blíž k Devonovi. Ještě další dva kroky. Téměř tam je.
„Už tu skoro jsi. To zvládneš, Bille.“ Ošetřovatel vypadal jako nějaký pyšný rodič, který povzbuzuje svou ratolest k prvním krůčkům. Akorát že Bill šel bez toho ponižujícího tleskání rukou a šišlání, za které by Bill i v té nesnesitelné bolesti nejspíš každého praštil do obličeje – i kdyby to byl Bushido.
Bill udělal svůj poslední krok kupředu, držel se na konci postranních tyčí, když ho Devon chytil za boky, aby ho udržel vestoje. Zpěvák sklonil hlavu, těžce se vydýchával a celý se potil z celé té koncentrace a vynaloženého úsilí, ale všechna ta bolest za to stála – věděl, že tam Tom je a že je na něj hrdý.
—
Překrásné hnědé oči, jež kdysi jiskřily životem, vzhlédly skrze mříže. Vypadaly teď tak rezignovaně a prázdně, stejně jako bylo jeho srdce rozdupané a tlukot vytržený z pravidelného rytmu. Vypadaly zlomeně.
Jediné, co mohl mladý zpěvák vidět, byla chladná, šedá a kamenná zeď před ním – za ní byla vyslýchací místnost, ze které před pár okamžiky vyšel – poté, co mu do tváře vmetli to, čím se údajně provinil, používali slovo incest, jako kdyby to byla nějaká kletba, a plivali ji na něj při každé příležitosti. Necítil už žádný strach nebo zlost, pouze vinu, lítost – a to jen proto, že stáhl svého staršího bratra s sebou.
Zaskřípání druhých kovových dveří donutilo Billa zvednout opět hlavu – poslouchal, co se děje v zadržovací cele vedle něj. Šoupání bot se přiblížilo a strážník řekl ‚zůstaň tady‘ tomu, koho do cely zrovna odvedl. Povzdech se odrazil ode zdí a to samé šourání se ozývalo i zevnitř. Bill znal ten hlas, který si povzdechl, a ten jediný zvuk ho dokázal zase trochu oživit. Byl to jeho bratr.
Zpěvák přejel pohledem po dalších dvou mužích, se kterými sdílel svou celu – ten starší na sobě neměl nic než šortky a byl pomlácený; mladší byl ještě kluk asi tak Billova věku – nejspíš tam byl za nějakou krádež nebo prodávání drog. Neřekl ani slovo od té doby, co ho sem dovedli, a neměl v úmyslu s nimi mluvit radši vůbec. To o Toma měl teď největší starost. Zvedl se z místa, kde seděl, a rozešel se k mřížím před ním. Chopil se studeného kovu ještě více studenějšíma rukama a na chvíli se zase zaposlouchal – ujišťoval se, že není poblíž žádný policista, který by ho mohl slyšet.
„Tome?“ Zašeptal do prázdna. Vyčkávala a zkusil to znovu, „Tome?“
„Neublížili ti, že ne?“ Zašeptal mu Tom v odpověď. Starší z dvojčat se držel mříží před sebou, opřel o ten chladný kov své čelo a zavřel oči.
„Ne. Jsem v pohodě. Jsi-„
„Já taky.“ Věděl, co bude jeho sourozence zajímat.
Nebylo nic, čím by mohli toho druhého nějak uklidnit, nemohli říct nic, co by to spravilo. Ani jeden se nebude omlouvat za to, že se milují, tak jak se milují – i kdyby teď za to skutečně cítili vinu. Oba se obviňovali hlavně za to, čím si ten druhý prošel a stále prochází – byla to chyba na obou stranách, ale přesto si každý dokázal najít něco, čím bylo jeho provinění větší – přes to všechno, Bill byl ten nevinný a Tom ten, který ho svedl… no ne?
„Je mi to líto.“
„Mně taky.“
Oba vysunuli ven jednu ruku, kterou se snažili posunout blíž k tomu druhému přes cihlovou zeď, jež jejich cely oddělovala. Chytli se jeden druhého a oplatili si stisk. Dostanou se přes to.
—Tom seděl na židli, kterou normálně používal Bushido – hodiny sledoval spícího Billa. Jediné světlo místnosti poskytoval venkovní měsíc, kterému zatažené závěsy dovolovaly propustit jen několik paprsků. Bill v tom slabém světle jakoby zářil. Jizvy kolem jeho očí, na jeho čele, bradě a krku se blyštily – ale tomu nevěnoval pozornost, viděl bratrovu pokožku perfektní. Jeho třpytivé tmavé řasy a to, jak se jeho vlasy kroutily kolem uší a krku až na polštář. Tom by mohl spícího Billa sledovat klidně věčnost.
To všechno, čím si Bill musel projít – pohřeb, rodina, která se o něj najednou začala zajímat, teď když byl Tom pryč, falešní přátelé, pokus o sebevraždu, následky nehody. On by nevydržel, kdyby se jejich role obrátily. Bez Billa by o svůj život už nebojoval. Možná že Bill chtěl umřít – ale na tom operačním stole o svůj život zápasil a něco v jeho srdci ho chtělo udržet tady. On by nedokázal projít tou samou bolestí, nekonečnými dny a nocemi, tou osamělostí. Mezi jejich přáteli, rodinou, fanoušky bylo běžně rozšířené, že Tom je ten silný – ale když šlo do tuhého… ten silnější byl Bill.
Tiše se postavil a došel k posteli, chytil se kovových zábran a zadíval se do bratrova obličeje. Bill vypadal tak vyčerpaně, i přesto, že pořád jen spal…
„Přál bych si, aby to bylo jinak.“ Zašeptal Tom, konečky prstů se dotkl jeho tváře, odkud pokračoval dál po čelisti. Pomalu se odtáhl a dlouze si povzdechl – pokaždé zadržoval dech, když se Billa dotýkal – vždycky si myslel, že by se Bill mohl v takových chvílích pod tím dotekem rozpadnout. Ale jeho bráška nebyl tím křehčím.
Starší z dvojčat se sklonil a lehce se svými rty dotkl Billových. Cítil jejich teplo, tak jak býval zvyklý… cítil ho Bill také?
autor: Raiju
Verim tomu, ze Bill vi a citi Toma blizko sebe jen ho nemuze videt :') Vzdycky zustanou navzdy a bude to tak 🙂
Znovu a znovu napisu jak krasny dil to byl, ktery jsem cetla se slzami v ocich ..
Uvod bol veľmi zauìmavy a zase nám odhalil vzťah Billa a Toma. Bill je naozaj veľký bojovník a zaslùži si obdiv. Scena z väzenia mi prišla desivá a oboch mi bolo ľuto. Koniec sa mi veľmi pačil. krásny diel.
Dakujem za preklad.
Ach, můj Bože, celičkým svým srdcem si přeju, aby Tom poznal, že Bill jeho přítomnost a doteky cítí, že ho vnímá, protože to vědomí by mu alespoň trošku ulehčilo smutek a bolest a celou tu děsivou situaci, ve které se teď nachází.
Miluju ty chvíle, kdy Bill bojuje, kdy ví, že Tom je stále s ním, kdy ví, že to dělá pro něho, kdy pro něho žije…
V retrospektivě se nám poodhalil samotný začátek jejich vztahu a jak je vidět, nebyl to začátek zrovna jednoduchý. Strach a výčitky svědomí, pocit, že dělají něco špatného a zvráceného a že TOHLE mezi nimi se prostě nesmí dít…
Scéna ve vězení byla srdceryvná, všechno to ponížení, pohrdání a odsouzení, k tomu bolestný pocit vlastní viny, ještě že našli alespoň malou útěchu v tom jednom něžném dotyku, něžném a přesto tolik silném…
Tom má pravdu, Bill je velký bojovník, ale bez jeho pomoci by nepřežil, nenašel by k tomu dost síly, to Tom mu ji dal a Bill ji v sobě už bude mít navždy. Jako poslední bratrův dar, dar z lásky…
Úžasný díl ♥
A stejně úžasný překlad ♥
Zapomněla jsem vyzdvihnout dokonalé verše na začátku, jako by to napsal sám Tom ♥
Úžasná povídka. Jen je mi z ní nějak smutno. A moc děkuju za překlad:-).
Raz, keď bude preklad celý, okopírujem si tie flashback-y a budem si ich čítať znovu. To ostatné ledva zvládam. Je to strašne silné na moju dušu. V kuse si musím pripomínať, že je to len vymyslený príbeh aby som to tak neprežívala.
jeežiš to je tak smutne a zaroveň tak krásne 🙁
Bill je bojonník a věřím že časem bude šťastný i když na Toma nikdy nezapomene.