LEGAL 22.

Všem případným příznivcům se moc omlouvám za dlouhé zdržení. Je v tom spousta osobních důvodů včetně školy, rodiny, přátel a mě samotné. Ale je třeba si zase srovnat život a k tomu mému psaní patří – a stejně tak twincest. Tolik příjemných vzpomínek.

Tom otevřel oči – nad sebou viděl zažloutlý a mírně vyklenutý strop, a to mu bylo divné. Roztřeseně se posadil, hlava ho bolela, jako by vypil aspoň dva litry vodky, a před očima se mu zatmělo. Když se tyčinky a čípky v jeho očích opět probudily k činnosti, naskytl se mu pohled na zcela neznámé prostředí – cukl sebou, div nespadl. Nohy mu visely z šedivé matrace téměř metr a půl nad podlahou pokrytou linoleem napodobujícím kresbu dřeva. Odhrnul tmavě modrý závěs, aby se podíval, kde se to octnul. Pod sebou měl jako na dlani lavici se stolkem akorát pro dvě osoby, o kus dál pak miniaturní kuchyňku a vzadu jakési dveře.

Opatrně slezl z vyvýšeného místa. Postel byla vybudována nad kabinou – čímž si potvrdil svou domněnku, že se nachází v obytném karavanu. Na stolku leželo několik papírů a cestovní atlas, a čelním sklem proudila dovnitř spousta ostrého světla.

Až po několika minutách nechápavého zírání na interiér vozu si uvědomil, že je nahý – a že je mu zima. Svůj kufr nalezl nacpaný v jedné ze skříněk. S trochou námahy ho vytáhl ven.

„Vzbudil jsem tě?“ vzpamatoval se Tom. „Promiň.“

„Kanada? To je vtip?“ vyhrknul, jakmile na něj pohlédl.

Octnul se na zasněženém parkovišti. V dohledu byly jen stromy a stromy a sníh, asfalt ho studil do chodidel a prudké poryvy ledového větru pronikly pod jeho šaty, aby se zavrtaly do všech pórů v kůži a odsoudily ho k věčné zimě.

„Odjeli jsme z Berlína na dovolenou do ještě větší zimy?“ vykřikl a v poslední zoufalé naději, že si z něj Bill jen střílí, uběhl několik metrů. Napůl skutečně čekal, že kulisy zimní krajiny žuchnou na zem a za nimi uvidí vysmáté opálené cizince, kteří v tu chvíli vypnou větráky, zavedou ho na rozlehlou, rozpálenou pláž a nabídnou mu koktejl. Nic z toho se samozřejmě nestalo.

„Ty ses asi zbláznil!“ zařval Tom a otočil se zpět ke karavanu. Bill se o něj opíral s nohama po kotníky zabořenýma do hromádky sněhu a – stále ještě nahý – si zapaloval cigaretu. Při pohledu na něj z Toma všechen vztek rázem opadl. Pomalým krokem se k němu vydal. „Proč jsme jeli zrovna sem?“ zeptal se tiše. Bill zaklonil hlavu a labužnicky vyfoukl dým k nebi.

„Možná ti uniklo, že nemám žádné doma. Já jsem poutník, Tome. Nikde nejsem vítán a nikde nemám klid. Nikdo mě nemá rád a ani já po ničí společnosti netoužím. Ale tebe jsem si oblíbil. Kdysi dávno jsem slýchal od strýce o Kanadě vyprávět. Když byl mladý, procestoval ji společně s mým otcem. Vlastně velkou část světa. Čínu, Afriku, Tibet. Až teď mi došlo, kolik to pro ně znamenalo. Svoboda, kterou měli brzy ztratit, ačkoli o tom ještě tehdy nevěděli. To já jsem jim ji vzal, Tome. Narodil jsem se a oni už nemohli žít. Nikdo z nich. Jsem jako kletba. Matka to musela vycítit, proto mě opustila. Otce jsem zasáhl naplno. Jediný strýc v tom uměl nějakou dobu chodit. A ty,“ odmlčel se, aby si znovu potáhl z cigarety, „jsi další na řadě. Nevím, co s tebou udělá moje prokletí. Nevím, jak tě změní. Ale vím, že jsi silnější než oni. Nemůžu tě zabít, ani kdybych se o to vědomě pokusil. Poprvé za život mi něco brání. Nehodlám o tebe přijít. Chci ti být nablízku a chránit tě. Nemám tušení, kde se to ve mně bere,“ přitisknul si ruku na tvář. „Kdybych byl normální, červenal bych se jako blázen,“ okomentoval to posléze.

Tom mlčky přiložil svou dlaň na místo, kde byla ještě před chvílí ta Billova. Jeho kůže byla horká.

„Proč jsi mě nikdy nechtěl líbat?“ zeptal se. Nemusel přemýšlet. Slova mu sama sklouzla ze rtů. Bill zdvihl hlavu a podíval se mu přímo do očí – tak si Tom poprvé uvědomil, že není až tak vysoký. Poprvé tak nejspíš vypadal kvůli svým botám, no a zůstalo mu to, protože se choval nadřazeně. Ve skutečnosti na tom byl zhruba stejně jako Tom.

„Nikdy jsem se nelíbal,“ řekl Bill. Náhlá změna tématu mu zřejmě nedělala problém.

Tom na něj ještě chvíli zíral, zaskočen náhlou žádostí; pak se k němu jako ve snu naklonil a přitiskl své rty na Billovy. Měl strach otálet, aby si to Bill ještě nerozmyslel.

Bill pootevřel ústa a nechal Tomův jazyk vklouznout dovnitř. Jeho mysl řvala a ze všech sil se bránila tomu, co právě probíhalo – ale jeho tělo ztuhlo opřené zády o karavan, s rukama volně spuštěnýma a lehce zakloněnou hlavou. Oči měl doširoka otevřené. Tím levým viděl za Tomovou hlavou kus nebe. Neměl ponětí, co má dělat, co sakra dělá. Rozhodl se tedy nechat vše na Tomovi a jen zíral na iluze mraků, které už neviděl.

Tom byl v tu chvíli dokonale šťastný. Kdykoli se jeho jazyk dotknul toho Billova, vytvořilo se v něm něco jako slabý elektrický impuls. Šimrání se postupně šířilo do celého jeho těla, už nevnímal zimu, neslyšel skučení větru. Hrál si s Billovými vlasy a doufal, že se mu podaří protáhnout polibek navěky.

autor: Fabiana