Poslední svého druhu 12.

Tom dopil svůj hrnek silné kávy v kavárně a promnul si obličej. Celá ta jeho cesta do Anglie byla naprosto zbytečná. Vždyť vůbec nic nenašel, jen zameškal školu a měl vážně divný sen. Asi zešílel. Bylo mu hrozně. Připadal si jako ten největší idiot na světě.

V kapse mu zabzučel telefon. Protočil oči a vytáhl ho z kapsy, přečetl si nový mail v podobě pozvánky na školní maškarní ples, který se konal jako každý rok ve velkém sále jejich univerzity. Musel tam jít, slíbil to. Podíval se na hodiny a pokrčil rameny, mávl na servírku, aby zaplatil. Když si pospíší, měl by ještě stihnout vyzvednout si svůj kostým z půjčovny.

Zvonek nad dveřmi zacinkal. „Hned jsem u vás!“ ozval se zezadu pisklavý ženský hlas a Tom se opřel o pult u pokladny. Rozhlížel se kolem. Jelikož studoval historii, očekávalo se od něj, že přijde v nějakém historickém kostýmu. Studenti se oblékali podle toho, co studovali, opravdu se těšil, až si bude moc dělat srandu z nějakých chemiků převlečených za atomy. Protočil oči. Nikam se mu nechtělo. Měl náladu pod psa. Myslel si, že si splní svůj sen, ale namísto toho, aby objevil posledního žijícího čistokrevného Egypťana, našel jen krysy v díře

„Vydrž, chlapče, už to skoro mám. Oh, ta paruka je sice ženská, ale opravdu ti sluší.“ Ozývalo se z šatny za závěsem, ano, Tom tu mohl čekat třeba celý den. „Sluší ti, jen se na sebe podívej.“

„Vypadám v ní jako ananas. Myslel jsem, že budete mít něco více šik, něco co mi podtrhne tvar obličeje, co to vůbec je? Vypadá to, ne, to nechci, to radši půjdu za strašidlo a hodím si na sebe prostěradlo.“ Ozval se zezadu další hlas a Tomovi páteří projel proud, naskočila mu husí kůže. Ten medový hlas znal. Jen ho nedokázal zařadit. Tom zazvonil na zvonek vedle kasy. Paní vykoukla zpoza závěsu.

„Jen minutku, chlapče, hned jsem u tebe.“

„Ale… Nemůžu si prostě jen vzít to oblečení a jít? Mám tu rezervaci, zabere vám to půl minuty.“

„No dobře.“ Usmála se paní. „Číslo rezervace, prosím.“ Tom jí podal lísteček a čekal. Za chvíli mu prodavačka přinesla jeho oblek zabalený v tašce a podala mu ho. „Zaplatíte, až to vrátíte.“ Kývla „Zítra máme do pěti, buďte tu včas.“ A s tím znovu odešla dozadu. „Tak jak to vypadá?“

„Povolil jsem to, s tou korunou to vypadá opravdu líp.“ Tom stál jako přimražený.

„Oh, ano… Dojdu vám ještě pro křídla.“ Usmála se paní a vyšla zpoza závěsu. „Oh, myslela jsem, že pospícháte…“ nakrčila obočí, Tom polkl a rychlým krokem odešel. Co to s ním bylo?

***

„Oh, díkybohu, už jsem se bála, že přijde další atom nebo upír.“ Protočila dívka, která trhala lístky u dveří, oči. „Přeji hezkou zábavu.“ Usmála se mile a pustila Toma dovnitř. Tom si na helmě upravil peří a úsměv jí oplatil, měl dojem, že zmrzne, a tak byl opravdu rád, že konečně vystál frontu a může dovnitř.

Uvnitř byla zábava v plném proudu. Lité v maskách tančili na parketu, mladík se musel smát. Pohled na chlapce převlečeného za zubní pastu, tancujícího s dívkou s žirafí hlavou místo čepice, byl opravdu komický. Obzvlášť když tančili valčík.

Blonďák zamával na několik lidí v hloučku u punče a připojil se k nim, samozřejmě, že ten punč byl říznutý alkoholem. „Ahoj…“ usmála se na něj dívka v převleku indiánky, kolem pasu ji objímal chlapec převlečený za Lincolna. „…Jsi tu pozdě.“

„Jo, rozpadla se mi helma, tak jsem si tam ty péra musel přilepit.“

„Tady někdo bude platit v půjčovně pokutu.“

„Není to moje vina, upadlo to hned, jak jsme to vyndal z tašky!“ obořil se na ni.

„Samozřejmě.“ Ušklíbla se.

To už k nim ale přišel pračlověk a hodil do sebe panáka vodky. „Tome! Ahoj!“

„Gustave, mám dojem, že pralidi nemluvili…“ ušklíbl se Lincoln a pračlověk protočil oči.

Večer už byl v značně pokročilém stádiu, Tom byl rád, že zvládl dojít na záchod, avšak se strefením se do dveří už to nebylo tak slavné. Opřel se rukou o zeď a sundal si z hlavy tu příšernou železnou věc, položil ji vedle umyvadla a opláchl si obličej, doufal, že alespoň trochu vystřízliví. Dveře jedné kabinky za ním se otevřely a zavřely.

„Vždycky jsem měl slabost pro muže v brnění.“ Ozval se za ním zpěvný hlas a Tom se málem utopil v umyvadle. Vynořil obličej zpod proudu vody z kohoutku a zadíval se do zrcadla. Za ním stál chlapec, úsměv od ucha k uchu, na hlavě měl vínový cylindr, hnědé mikádko a jasně fialové oči. Když viděl Tomův výraz, začal se smát. „Promiň, ale je to pravda.“ Usmál se zase a pohodil si s hůlkou z jedné ruky do druhé. Umyl si ruce v umyvadlu vedle Toma a z kapsy sáčka vytáhl fialové rukavice, natáhl si je na ruce a znovu se na Toma podíval. „Mám něco s obličejem, nebo proč na mě tak koukáš, vojáku?“ usmíval se sladce.

Tom polknul a trhaně zavrtěl hlavou. „N-ne, ne, to nic. Já jen…“

„Přemýšlel, co má být moje maska?“ nakrčil perfektně upravené obočí. Tom přikývl.

„J-jasně, jo, to bude ono. Co máš být?“ zalhal.

„Willy Wonka.“ Usmál se. „Student herectví, těším mě.“ Podal mu ruku a Tom mu s ní nejistě potřásl. „Vlastně, je to legrační, protože ve skutečnosti se jmenuju Bill, což je Willy, takže mi to přišlo vtipné a vzal jsem si tuhle masku.“ Culil se, Tom z něj nedokázal spustit oči. „Nepotkali jsme se už někde? Přijdeš mi zatraceně povědomý…“

Tom přikývl. „Taky mám ten pocit…“ pousmál se.

Oba dva chlapci vyšli z chodby, co vedle k záchodům, Tom stále podnapilý, ale už dokázal jít rovně, Bill jakoby ho svou poklonou vyléčil z opilosti.

„Zatancujeme si?“ usmál se na něj mladík s cylindrem.

„Neumím tancovat tyhle tance…“ pokrčil Tom rameny.

„Neumíš tancovat ploužák?“ nakrčil obočí. „Opravdu ubohá výmluva, stačilo říct ne.“ Protočil Bill oči, otočil se na podpatku a odcházel pryč do davu. Tom polkl, nechtěl ho ztratit, a tak za ním vyběhl. Chytil ho za ruku.

„Počkej,“ popadl ho za pas a přitáhl ho k sobě, až mu málem spadl cylindr z hlavy dolů. Bill se trochu zasmál.

„Proč bych na tebe měl čekat? Na každým prstě mám deset takových, jako jsi ty…“ ušklíbl se trochu ‚cukrář‘ a položil ruce Tomovi na ramena. „Ale dám ti šanci…“ usmál se na půl rtu a nakrčil propíchnuté obočí. „Máš deset minut, pak musím jít…“ poplácal ho trochu po rameni a Tom si ho za pas přitáhl blíž.

„Deset minut? Co jsi? Popelka?“

„Možná.“ Usmál se „Mám práci… nacvičujeme muzikál, víš?“

„V noci?“

„Ano, v noci, protože dřív není v divadle volno…“

„Mohl bych tě svést.“ Navrhnul Tom a zhoupnul se s ním trochu do rytmu hudby.

„Svést mě? Opravdu se na tohle musíš ptát?“

Tom zrudnul, mladík si z něj střílel. „Autem…“ doplnil a chlapec proti němu se zase zasmál. Ten smích ho hřál u srdce.

„Vždyť já vím… Můžeš, klidně, alespoň nebudu muset jet autobusem…“ usmál se a přitiskl se k němu zas o něco blíž. „Nikdy jsem netancoval s někým, kdo měl na sobě sukni…“ pošeptal mu s chichotem do ucha.

„Není to sukně, Bille…“ protočil blonďák trochu oči.

„Neřekls mi své jméno, vojáku.“ Usmál se Bill po cestě k Tomovu autu.

„Tom,“ usmál se mladík a otevřel mu dveře. Bill se na něj zadíval, měřil si ho pohledem.

„To snad ne, vážně se jmenuješ Tom…? No tak to je neuvěřitelný…“ zasmál se zase a nastoupil do auta.

Tom se posadil za volant. „Proč je to sranda?“ nechápal.

„Prababička mě před tebou varovala, Tome…“ usmál se Bill, když vyjeli. Po zbytek cesty mlčeli, až na Billa, který občas řekl, kudy mají jet.

Tom zastavil auto a podíval se na chlapce vedle sebe. Ten si sundal cylindr z hlavy a k jeho překvapení si sundal i vlasy, síťku a zavrtěl hlavou. Kolem obličeje se mu rozprostřela hříva černých vlasů. „Wow, ty máš ale vlasů…“

Bill se pousmál. „Jo, to máme v rodině…“ přikývl a promnul si krk. „Díky za svezení, vojáku…“ usmál se a políbil ho na tvář, chystal se vylézt z auta, ale Tom ho chytil za zápěstí.

„Bille, jaks to myslel, že tě prababička přede mnou varovala? Copak mě znala?“ nechápal blonďák. Bill se posadil zpátky na sedačku a otočil se na něj.

„Když jsem se narodil, měla vidění. Když mi bylo 18, řekla mi jeho význam.“ Pousmál se lehce. „Vlasy světlé jako uschlá sláma, hnědé oči jako zrnka kakaa, u pasu meč…“ Bill mu palcem přejel po tváři. „I ta piha sedí…“ usmál se. „Opravdu musím jít, už takhle jdu pozdě.“ Usmál se na něj a zmizel do noci.

autor: LilKatie