autor: B-kay
Mohli v tom parku prosedět celé hodiny, přesto to Billovi přišlo jako chvilinka. Někde mezi povídáním si o jeho starých rodičích, Juliině a Tomově rodině, se sem tam mihla i jeho snoubenka Mia, pokud si tedy její jméno zapamatoval dobře.
Právě v těch chvílích se mu hrdlo stáhlo podivnou úzkostí a v žaludku cítil tupou bolest. I přes všechnu svou zvědavost mu nedokázal klást otázky, aby se o ní dozvěděl více.
Proto nechal Toma, aby mu o ní povídal sám, on pouze poslouchal a dobrovolně se nechával trýznit představou jejich společné budoucnosti, zatímco ta jeho patřila pouze Julii. Ona přeci byla smyslem jeho života od chvíle, co přišel o svou matku, a kluk, kterého neznal ani týden, to přeci nemohl jen tak změnit. Patřili do odlišných světů. I oni se od sebe v mnohém lišili, a přesto to osud zařídil tak, aby se potkali. Jejich světy na sebe narazily a nezávisle na jejich rozhodnutí se sloučily v jeden.
Tom se nedokázal přenést přesto, jak hloupě bylo jejich setkání načasováno. Neustále si v mysli kladl otázku, proč právě teď?! Proč jej nemohl potkat dřív, než se rozhodl Miu požádat o ruku?! Proč byl jeho život v každém ohledu tak nepříjemně komplikován?!
Anebo byl možná tou komplikací on sám…
„Už bych měl jít. Slíbil jsem, že se do půlnoci vrátím,“ Bill pomalu vstal, oprášil si tmavé kalhoty, a i přesto, že Tomovi věnoval milý úsměv, jeho oči se nesmály s ním. Jako jediné nebyly součástí masky, kterou si nasadil, aby se chránil.
Opět utíkal. Nyní však od pocitů, které v něm jeho nový přítel vyvolával.
„Dobře,“ Tom rychle přikývl a postavil se tak, aby mohl Billovi nahlédnout přímo do tváře. Do té nadpozemsky nádherné tváře. Jejich pohledy se opět, snad již posté setkaly, a pro oba bylo náhle těžké promluvit.
„Doprovodím tě domů,“ vydechl náhle Tom, a Bill překvapeně zamrkal. To opravdu nechtěl.
„Děkuju, opravdu si toho vážím, ale nechci tě zdržovat. Měl bys jít domů, nemám to daleko,“ poplašeně hodil hlavou a zhluboka se nadechl. Byl z něj opravdu nervózní a bylo skutečně náročné zdržovat se v jeho blízkosti. Tomův pohled působil jako horká láva tavící jeho masku.
Tom sklonil tvář a zapřemýšlel, zdali skutečně udělal dobře, když se nabídl, že jej doprovodí. Bill totiž vypadal vyděšeně, a proto raději již nic neřekl a přikývl.
„Dávej na sebe pozor,“ pousmál se a doprovázen Billovým malým úsměvem kráčel pryč.
Se skloněnou hlavou, se pomalu vzdaloval z jeho blízkosti, zakazujíc si otočit se a ještě jednou na něj pohlédnout. Zřejmě se zbláznil. Nic jiného totiž nevysvětlovalo jeho touhu zastavit se a vrátit za ním, i když už jenom na chvilku. Byl tak jiný než všichni lidé, které znal. Křehký, zranitelný a šíleně krásný. Uměl lidem naslouchat, vnímal jejich pocity.
Tom, kdysi četl v jedné knížce, že úspěch si získá pouze ten, kdo umí předvídat. Nikdy té větě moc nerozuměl, nyní mu však ukázala svou pravou tvář. Kdyby uměl předvídat, že po zasnoubení mu dá Mia pět dní na to, aby se vzali, zřejmě by si to rychle rozmyslel. Kdyby předvídal, že nečekaně potká kluka, který jej během chvilky naprosto poblázní, nikdy by žádnou žádost o ruku nevyslovil. A kdyby taky předvídal, že Billovi hrozí nebezpečí, nikdy by jej nenechal jít domů samotného…
Hlas, který protnul ticho nesoucí se parkem, Toma zasáhl jako blesk. Byl to vyděšený, vzlykající hlas, který úpěnlivě prosil do noci, a vzápětí bezmocně volal o pomoc. Jeho tělo stihlo jednat ještě dříve, než si vůbec uvědomil, co se děje. Jakmile po nekonečných vteřinách doběhl na místo, kde se rozloučili, pocítil neuvěřitelný hněv, bijící se s pocitem obrovského strachu.
Tříčlenná smečka jakýchsi kluků si Billa mezi sebou podávala jako hadrovou panenku. Všichni byli vyšší a mnohem silnější než on, proto neměl ani minimální šanci. Košile byla již dávno strhnuta z jeho těla, kalhoty na jeho útlých bocích držely zřejmě jenom díky zázraku. Ještě dřív, než jim zkazil zábavu, zaslechl ještě hudrání jednoho z těch tří, konkrétně toho, který se urputně snažil dostat pod Billovy kalhoty. Bezvýsledně.
„Vypadněte od něj!“ jeho hlas se rozléhal všude kolem jako hrozivá ozvěna proudící z hněvu, jenž mu koloval v žilách. Nebylo pro něj vůbec důležité, kolik jich tam bylo, nebo co hrozilo jemu samotnému. Bez přemýšlení se pustil do všech tří a ve chvíli, kdy ubohého Billa odhodili stranou věděl, že dosáhl svého vítězství.
Tom schytal několik ran, žádnou z nich však nevnímal. Ti tři si opravdu rychle uvědomili, že i když jsou v převaze, nedosáhnou již ničeho, a tak si museli nechat zajít chuť. Nenapadlo je nic lepšího, než zbaběle utéct.
„Myslel jsem, že máte větší odvahu!“ křikl ještě směrem k nim, a jakmile si byl jist, že jim již nic nehrozí, vysíleně dopadl na kolena a vyplivl krev, která mu během chvilky zaplnila celá ústa.
„Bille,“ zašeptal.
Na víc se skutečně nevzmohl. Opustila jej veškerá síla. Proto se jenom opatrně otočil a po čtyřech se připlazil k Billovi, který zůstal ležet na místě, kam byl velitelem bandy odhozen. Zřejmě vůbec nepostřehl, že jeho peklo skončilo. Silně tiskl víčka, vzlykající rty si překrýval dlaní a ve chvíli, kdy na ramenou ucítil něčí dotek, zděšeně zakvičel a z posledních sil se snažil bránit.
„Bille, už je po všem. Je to v pořádku, už jsou pryč,“ Tom věděl, že právě tato slova nebyla největší útěchou, ale nic lepšího jej v tu chvíli nenapadlo. Natáhl se, vzal mezi prsty Billovu košili a chtěl mu ji obléknout. Avšak veliká díra uprostřed starostlivě zdobené látky jej v tom zastavila.
Bill konečně otevřel oči, a jakmile spatřil Tomovu tvář, rozplakal se ještě více. Cítil se neskutečně poníženě a byl vyděšený k smrti. Kdyby se tam Tom nezjevil, zřejmě by byl znásilněn všema třema přesně tak, jak si to plánovali.
Jeho tělo úplně bezvládně padlo do Tomovy náruče, a ten jej horlivě sevřel ve svém horkém objetí.
„M-měl jsem takový strach,“ dokázal Tom rozeznat mezi vzlyky, zatímco jej konejšivě hladil po zádech a šeptal uklidňující slova do rozevlátých černých vlasů.
„Už je to v pořádku. Naštěstí se nic nestalo,“ bolelo jej srdce při pohledu na třesoucí se stvoření, které se vyděšeně tulilo do jeho objetí, ale taky při pomyšlení na to, co všechno se mohlo stát, kdyby tam nepřišel.
„Jsem tak hloupý. Měl jsem jít s tebou. Nevím, proč se pořád snažím všechno zvládnout sám,“ vzlykal proti Tomově chvějící se kůži a zhluboka vdechoval jeho lehce kořeněnou vůni. Vůbec nepostřehl, kdy jej Tom oblékl do své mikiny, pocítil pouze kouzelný opar jeho vůně a ještě větší bezpečí.
„Některé věci ale nelze zvládnout. Můžeš být jakkoliv silný, Bille, a to mi věř, že jsi, ale taky potřebuješ někoho, kdo tě bude chránit, starat se o tebe a milovat tě,“ Bill v tu chvíli nešťastně zkřivil tvář a poddal se své bolesti. Zhluboka vdechoval Tomovu hořkost a odvahu, a chtěl si z ní alespoň kousínek ukrást. Pouze malý kousek jeho odvahy, který by zajistil, že by se mu nezřítil svět ve chvíli, kdy se s Tomem opět potkají a on po něm natáhne dlaň s obroučkou.
Jakmile na líci ucítil jemné pohlazení, omámeně stiskl víčka a zapomínal na všechno, co se během posledních deseti minut odehrálo. Naposled dopřál svým smyslům potěšení z Tomovy vůně, a poté pomalu zvedl tvář, kterou Tom nyní bezmocně svíral v dlaních.
„Panebože,“ zasténal, jakmile se mu zaostřil obraz před očima a on tak mohl spatřit Tomovu rozbitou tvář. Krev stékající z jeho spodního rtu, se v matním světle lamp ošklivě třpytila a vzbuzovala v Billovi pocit viny.
„Vidíš, co všechno jsem způsobil?“ zašeptal, jak konečky prstů opatrně hladil citlivou kůži v oblasti rány. Srdce mu v tu chvíli tlouklo tak divoce, že Tom, držící jej v náručí, musel cítit jeho zběsilost taky.
„Nebyla to tvá vina, Bille. Nemohl jsi to vědět,“ Tom se na něj chtěl usmát. Chtěl mu dát najevo, že i přesto všechno, co se stalo, je na tom něco krásného. Nikdy předtím si nebyli tak blízko. Jejich tváře dělilo pouhých několik centimetrů. Tiché vzlyky se setkávaly s nepravidelnými výdechy, jak si neustále hleděli do očí.
„Děkuju, Tome. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný za to, že ses vrátil,“ něžně jej pohladil po bolístce pod okem a opět se k němu pevně přitulil. Vložil tvář do ohybu mezi jeho krkem a ramenem a spokojeně vydechl. Jeho tělo sice ještě ovládalo lehké chvění, jeho mysl však upadala do jakési nostalgie. Zavřel oči a vnímal pouze teplo Tomova těla. Zmizely úlisné obličeje třech násilníků, zmizela Mia.
Na tmavou oblohu se vyhouply hvězdy a on byl zamilován.
Bláznivě zamilován…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Minulý dílek jsem tak trochu prošvihla a tak se ti k němu vyjádřím až tady 🙂 Strašně se mi líbilo, že si oba byli v tu chvíli schopní přiznat, že je ten druhý okouzlil natolik, že by mohl být tou osudovkou 🙂 Mia… k té se neumím vyjádřit slušně 😀 to je taková kr*va! 😀 Prostě je to hnusná sobecká pyšná svině 😀 Tom už by se od ní konečně měl odpoutat…
Bylo mi Billouška tak strašně líto, když seděl u toho jezera a přemýšlel o lásce, samotě a prázdnotě… opravdu jsem s ním v tu chvíli soucítila.
To jejich malé setkání s trapnou konverzací bylo přímo srdcervoucí! Aspoň já jsem v tu chvíli šíleně trpěla :‘(
Ale poslední věta toho dílu mi vykouzlila úsměv na tváři 🙂
A teď k dnešnímu 🙂 Je mi Billa tak strašně líto! Opět jsem cítila všechno, co on, když mu Tom povídal o té p***e Mie, prostě jsem se do jeho situace vžila…
Jsem tak ráda, že je tom všechny přepral, byl to pro mě opravdu vyhrocený okamžik 😀 chvilku už jsem si myslela, že to nezvládne… ta chvilka co následovala byla přímo nadpozemská! Prostě krása 🙂
Miluju tvoje ukončování dílů 🙂 Poslední dvě slovíčka pro mě byla opravdu povzbuzující 🙂 Doufám, že se vše obrátí k lepšímu a že už je nebudeš tolik trápit…
Nádherný díl ♥
Sice se v něm neodehrávalo nic hezkého, ale i tak byl nádherný, protože byl strašně krásně napsaný 🙂
Ty dokážeš úžasně popsat emoce a myšlenky a do svých postav tak vdechnout život ♥
Tom se zachoval statečně, miluju, když je pro Billa zachráncem, takovým tím princem na bílém koni, takhle je mám opravdu ráda 🙂
Oni dva jsou pro sebe stvořeni a doufám, že dnes si to konečně uvědomili. Je bolestné, jak mezi nimi pořád stojí Tomovo zasnoubení a rozděluje je, ale snad se to brzy změní…
Krásná povídka ♥
Úžasný díl ♥ Já neuvěřitelně ráda čtu tvé povídky, máš neskonale úžasný styl psaní, a to hraje velkou roli! Myslím že se dokážeš do děje hodně vnést a to pak dělá tvé povídky tvými, naprosto dokonalými! K té dvojici neštastné nemám slov! Oba jsou tak zranitelní a tak roztomilí!! Moc se těším na další díl! :))
Ten konec byl nádherný.. ♥
miluju ty chvíle, když neexistuje nic okolo nich…
Vnímají pouze své pohledy, doteky, vůni a bláznivě zamilovaný pocit s motýlky v bříšku 😀
A jak ho zachránil bylo moc kráásné♥ jen doufám, že Tom dostane rozum a zbaví se Mii dokud je čas! :3
Ta povídka je úžasná! Doufám že Julie bude mít druhého taťku Tomíkaa! :33
Už tu je v komentároch napísané všetko čo cítim. Ty vieš ako túto poviedku zbožňujem a každučký jeden diel ma unáša niekam do inej dimenzie. Tvoje dvojičky sú tak krásne roztomilé a nežné a jemné strašne rada si ich čítam v Tvojom podaní.
Abych pravdu řekla, tak je mi strašně smutno. Ze všeho. Nejen z Toma a Mii – mě přijde, že Tom ty zásnuby bere jako hotovou věc a vůbec si neuvědomuje, že to ještě všechno může zrušit a žít si svůj vlastní život bez Mii. Dělá, jako by už nebylo úniku a jenom se smiřuje se svým životem a s tím, že nic nebude takové, jaké by to chtěl. Taky jsem smutná z Billa. Toho je mi tak strašně líto! To je tak strašně zlatý člověk a dějí se mu tak hrozné věci. Nevím, čím si to zasloužil. Ale někdy hold život není spravedlívý a člověk si musí počkat dlouhou dobu, dokud nebude štastný. Tak doufám, že Bill brzy bude! A že ho šťastným udělá Tom! A ta poslední věta! Je nádherná, ale i přesto z ní dokážu vycítit Billův strach a beznaděj. Chtěla bych, aby se Bill vzchopil, a zkusil bojovat o Toma a ukázal mu, jak krásný by spolu mohli mít vztah. Ale nějak je mi jasné, že Bill bude jenom koukat na to, jak se Tom s miou žene do záhuby a bude mlčet. Tak nezbývá než doufat, že se Tom už taky zamiloval a kuje plány, jak být s Billem.
Miluju tuhle povídku! Každý díl mě vždy strašně potěší a já ho jenom hltám očima, abych věděla, jak to pokračuje a pak si to musím přečíst ještě jednou a pomaleji a teprve pak si ho skvěle vychutnám 🙂 Miluju Tvůj styl psaní!! Děkuji, že tuhle povídku pro nás píšeš! :))))
Ještě že tam Tom doběhl jinak by se z toho nikdy nespamatoval.