Profesor 40.

Nastalo krásné, slunné ráno. Sluneční paprsky se začaly drát do oken a prosvětlovat tak temné pokoje. Dostaly se i do ložnice dvou mladíků, kteří zatím poklidně spali. Oba vypadali tak spokojeně a šťastně.

Jako prvního probudily paprsky černovláska. Otevřel svá čokoládová očka a pocítil značnou nevolnost, která pomalu přicházela. To bude z toho včerejšího pití. Zdá se, že to asi přehnal, a teď za to bude platit. Zase položil hlavu na polštář a zadíval se na andělsky klidnou tvář jeho matematického prince, který jej držel v jemném objetí.

Pohledem mapoval jeho tvář. Milimetr po milimetru. Každou křivku nebo drobou nedokonalost. Pro něj byl prostě nádherný. Konečky prstů se jemně dotkl jeho tváře a sjel jimi až na bradu. Pak uviděl, jak se jeho tvář zvlnila do mírného úsměvu. Znamenalo to, že byl vzhůru. Otevřel své hnědé oči, tolik podobné těm Billovým, a také jej pohladil po tváři.

„Dobré ráno,“ vyšlo z jeho úst tichým hlasem. „Je ti blbě, co?“ uculil se. Bylo to pochopitelné, vzhledem k tomu, kolik toho včera vypil.

„Ani mi nemluv. Je to hnus. Vypadal jsem včera moc hrozně?“ zeptal se a kousal se do rtu.

„Ne. Nebylo to tak zlé. Byl jsi… celkem roztomilý,“ zazubil se William a vtiskl černovláskovi drobnou pusinku na rty.

„Pamatuješ si včerejšek?“ zeptal se po chvíli profesor a hladil Billa po holém boku pod peřinou.

„Jo, celkem pamatuju. Na mámu si pamatuju, jak se pořád smála,“ usmál se slabě a víc se přitulil k Williamovi. Dával si však pozor na své ploché břicho, aby si jej moc nezmáčkl a nebylo mu ještě víc zle.

„Byla to docela zábava. Většina večerů, když jsme takhle spolu, je zábavná. To by u nás vůbec nebylo. Můj otec se nedokáže takhle bavit. Mamka by se možná dokázala přidat, není taková jako on, to víš, poznal jsi ji. Ale můj otec… no škoda slov,“ zavrtěl mírně hlavou a cítil, jak jej Bill hladí po paži.

„Pusť svého otce z hlavy. Vůbec na to nemyli a nekaž si tím den, hm?“ usmál se černovlásek a vtiskl mu pusu na hrudník.

Po nějaké době oba vstali z postele a vydali se do kuchyně na snídani. Bill něčím potřeboval zahnat tu nevolnost a William zase hlad. Profesor zašel ještě vybrat schránku, protože si všiml, že tam byly nové noviny. S kávou v ruce a kupkou novin se zase vrátil zpátky a usadil se ke stolu naproti Billovi. Ten okamžitě chňapnul po módních časopisech a pustil se do prohlížení. Pak ale objevil i ten, ve kterém

„Podívej, už je to tady,“ sedl si blíž k Williamovi a společně se dívali na své fotografie a byli začtení do článku, který u nich byl.

„Sakra, vypadáme dobře,“ pronesl černovlásek a zkoumal obrázek, na němž byl on i William.

„Muselo to přijít asi už včera nebo předevčírem. Zapomněl jsem totiž vybrat poštu,“ řekl Will, když dočetl článek a prohlédl si fotky.

„Jsem skutečně zvědav, co mi na to řeknou ve škole, až to uvidí. Holky od nás si totiž taky kupují skoro každé vydání tohohle časopisu.“ Ty výrazy, ty dotazy. To bude skutečně zajímavé. Nejvíce se však obával toho, co mu na to řeknou jeho přátelé. Zdali budou naštvaní, že jim o tom neřekl, že jim neřekl o vztahu s Willem. Docela se toho obával, ale přece jen. Pokud to jsou skuteční přátelé, tak to skousnou. Vlastně jediná osoba, která o tom věděla z jeho přátel, byla Sophie, a ta tady už není.

„Neboj se, bude to v pohodě. Už tam stejně nejsem, takže z toho rozhodně žádný průšvih nebude. Vsadím se, že ti to spíš bude každý závidět. Protože komu se poštěstí, aby měl své fotky v módním časopise? To se nestává každý den.“ Uklidňoval jej William a docela se mu to dařilo.

„Snad to bude v pohodě. Navíc ještě bude ten letní ples. Nemám tam s kým jít. Nejraději bych šel s tebou. Nešel bys?“ zkusil to aspoň, i když mu bylo více než jasné, že William odmítne.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Co si pak lidé pomyslí? Jenom tam jdi a bav se s přáteli,“ usmál se na něj sladce a políbil jej.

Nastalo opět pondělí, což znamená jít do toho ústavu jménem škola. Od té doby, co tam už nebyl Will, se mu tam moc nechtělo, ale chodit tam musel. William mezitím jel do jiné školy, jak byl domluvený s Gordonem, aby mohl nastoupit do práce tam.

Černovlásek mezitím vstoupil do třídy a usadil se na své místo. Bylo zvláštní, že se na něj všichni dívali tak divnými pohledy. Neuměl si to vysvětlit.

„Co je?“ nechápavě se podíval na Andrease a Georga.

„Dlužíš nám vysvětlení,“ hodil před něj Georg časopis na otevřené stránce, kde byl vyfocený on a William. Měl tušit, že to přijde už takhle po ránu. Podíval se na svoje kamarády, kteří jej vyzývali pohledy a mlčeli.

„Hele… já se vám omlouvám, že jsem vám o tomhle neřekl. Nechtěl jsem, aby se to pak rozneslo dál a Will měl z toho problémy, ale to je už stejně jedno, protože on už tady nepracuje.“

„Jo, to už víme, ale nechápu, proč jsi nám to neřekl. My bychom dokázali udržet tajemství, zas takové drbny nejsme. Navíc, dobří přátelé si přece všechno říkají, ne?“ vyčítal mu to Andreas. Bylo vidět, že se to jeho i Georga docela dotklo.

„Já se opravdu omlouvám. Máte právo být na mě naštvaní, ale já jsem prostě chtěl, aby to vědělo co nejméně lidí. Prostě… promiňte,“ díval se na oba dva bezmocně. Připadal si jako u soudu, kde rozhodnou, co s ním bude dál. Čelil dál propalujícím pohledům a zklamaným tvářím jeho kamarádů. Ale on má přece taky právo trochu na soukromí a tohle bylo jeho soukromí. Přesto nevěděl, co dělat. Nechtěl ztratit své nejlepší přátele.

Dlouhé minuty bylo nesnesitelné ticho a nikdo nic neřekl. Billa sžíralo svědomí, a už skutečně nevěděl, co by řekl na svou obhajobu. Už jen skutečně mohl doufat, že to snad zase bude dobré. Jsou to jeho dobří přátelé, tak by mu mohli odpustit i tento prohřešek.

Těkal pohledem z jednoho na druhého a nevěděl, co říct. Pak zpozoroval, jak se na něj Georg podíval.

„Zamysli se nad svým chováním ty, lumpe!“ pohrozil mu prstem Georg a napodobil hlas staré tety. Bill věděl, že zase bude dobře. Když si Geo opět začne hrát na tetičku Helgu, bude zase všechno dobré. Ovšem Andreasova tvář byla stále zachmuřená.

„Polepším se,“ pronesl Bill jako malý chlapeček, který si uvědomil svou vinu, a pak pohlédl na Andyho. Zatahal ho za rukáv jeho modré mikiny, jejíž rukávy měl vyhrnuté po lokty.

„Tetičko Selmo, nezlob se na Billiho. Billi se polepší,“ koukal na něj psíma očima. Jakmile uviděl, že blonďákovi začínají cukat koutky, věděl, že už je dobře.

„Hajzle jeden, bil bych tě. Nikdy na tebe nedokážu být naštvaný déle jak deset minut,“ praštil ho do ramene a usmál se.

„Ale, ale, Selmo! Nebuď hrubá. Ještě víc nám našeho raubíře zkazíš!“ napomenul Geo Andyho a všichni tři se smáli. Bylo zase dobře.

„Tak povídej. Jaký je v posteli?“ vyzvídal hnedka Andy a Bill se musel smát. Tohle byly typické Andreasovy otázky.

„Je dobrý. Hodný, něžný, ale umí být i drak,“ culil se černovlásek. „No a co ty? Kdy ty si konečně někoho najdeš?“ zeptal se teď Bill blonďáka.

„Já? Neblbni. Na vztahy moc nejsem. Já jsem přelétavý hmyz. Létám z jedné kytičky na druhou,“ zasmál se a prohrábl si své blond vlasy, v nichž modré melíry pomalu bledly.

„A co ty a Monika, dobrý?“ otočil svou otázku zase ke Georgovi, který se spokojeně usmíval.

„Výborný. Je to ta nejlepší holka, co jsem mohl najít. Jenom mně trochu leze na nervy, když ji pořád očumujou pacienti v nemocnicích. Ale zatím ji po zadku neplácají, tak je to ještě dobrý. To bych tam na ně asi vletěl,“ zavrtěl hlavou Geo, až se mu konečky hnědých vlasů zatřepotaly.

„Vidíš ho, jak žárlivostí červená?“ předstíral blonďák, že to Billovi šeptá, ale účel byl takový, aby to Georg dobře slyšel.

„No ty bys nežárlil mít po boku takovou kočku, kterou by ti kde kdo očumoval nebo ji plácal po zadku? Já bych taky žárlil, kdyby mi někdo Willa očumoval.“

„Nezapomeň. Já jsem přelétavý hmyz,“ zatřepotal blonďák prsty a dodal tomu dokonalý výraz. Oba chlapci nad ním jenom zavrtěli hlavou a usmívali se.

„Doufám, že mi na Willa nebude nikdo jiný na té škole dorážet, jinak se neznám,“ roloval v rukou sešit, jak nad tím usilovně uvažoval.

„Myslím, že tohle nehrozí. Pokud tě miluje a věříte si, není třeba se bát. Kdybych já Monice nevěřil, tak už to spolu můžeme dávno zabalit, protože by to nemělo smysl,“ poplácal jej Georg po rameni a víc jej povzbudil.

„Tak jak se těšíte děcka na ples?“ spustil hned vesele Andreas. Znamenalo to pro něj jediné, že si opět někoho uloví, aby si mohl pořádně užít, a půjde zase o dům dál.

„Vezmu s sebou svou krásnou sestřičku. Bude ráda, má takovéhle akce ráda. Co ty, Bille, vezmeš s sebou Willa?“ mrkl na něj hnědovlásek a potutelně se culil.

autor: Tina