autor: Tina
Posadil jsem se ke svému stolu a dlouze si povzdechl. Před sebou jsem měl linkovaný papír a v ruce jsem držel propisku. Poklepával jsem si s ní na rty a s tupým výrazem přemýšlel. Pak zničehonic jsem se probral ze svého zasnění a začal psát.
Drahý Bille,
už ani nevím, kolikátý je tohle dopis, ale já se prostě nemůžu zastavit. Psal jsem ti už mnohokrát, ale odezva žádná, moc dobře vím, že si to ani nezasloužím, jenom bych rád věděl, jestli ti dopisy přichází, jestli si je čteš, nebo je rovnou vyhazuješ. Vím, chci toho moc, ale moje zvědavost je prostě velká, sám mě moc dobře znáš.
Už tolikrát jsem se ti omlouval a zřejmě asi nikdy nepřestanu, vím, že jsem ti ublížil, a to velmi. V předchozích dopisech, jsem ti psal, že bych udělal opravdu cokoliv, jenom abys mi odpustil.
Každý den čekám na odpověď, každý den se chodím dívat do schránky, zdali mi od tebe nepřišlo aspoň pár řádků. Vím, že bys mi nejspíš řekl, ať se nestarám, ať tě nechám být, jenom bych rád věděl, jak se ti daří, i když je to ode mě nejspíš troufalé. I přesto všechno, co se stalo, a co jsem udělal, chci vědět, zdali jsi v pořádku.
Byla to chyba, když jsem tě tak sprostě podrazil, když jsem se choval jako ten největší hajzl na světě, nezasloužil sis to a já to vím. Moje svědomí se teď probralo a zevnitř mě doslova sžírá, a není jediný den, kdy bych na to nemyslel.
Proto tě prosím aspoň o pár řádků, ať už to jsou nadávky, ale hlavně abych věděl, že jsi v pořádku, budou to už čtyři měsíce, co ti píšu a budu stále čekat. Tom
Úhledně jsem popsaný papír přeložil a vložil do obálky, kterou jsem zalepil. Na druhou stranu jsem začal psát adresu příjemce. Vlastně ani nevím, jestli tam Bill pořád bydlí, ale dopisy mi zpátky nechodí, takže asi skutečně někam dojdou. Nahoru do rožku jsem napsal i svou adresu a poté dlouhé minuty dopis sledoval. Byl jsem tak zvědavý, zdali si je Bill opravdu čte, nebo už jenom vidí, že jsou ode mě a okamžitě je vyhazuje, pálí nebo trhá.
Abych všechno uvedl na pravou míru. Zhruba před rokem jsme spolu chodili a musím říct, že to byl skutečně pěkný vztah, vyhovovalo mi to tak. Nebyl extrémně žárlivý, uměl se bavit a byl to také úžasný milenec, ale já v té době byl docela grázl a občas toho zneužíval. Ne tedy ze začátku, ale až postupem času.
Potkali jsme se opravdu náhodou. Šel jsem zrovna po náměstí z banky a on mě zastavil, prodával nějaké magnetky a plyšáky na podporu postižených dětí nebo něčeho takového. Nebyl vtíravý, ale byl milý a já si prostě jednu tu blbost od něj koupil. Ne proto, že bych se aktivně hrnul do podporování, kdo ví, kde ty peníze nakonec skončí, ale byl mi hrozně sympatický a roztomilý. Navíc měl na hlavě taková tykadélka jako i ostatní, co prodávali tyhle věci. Dodávalo mu to ještě víc na roztomilosti. Tenkrát jsem ho pozval na kafe a začali jsme se scházet.
Každá naše schůzka byla něčím kouzelná, myslím, že to bylo hlavně jím, protože ze sebe vydával takovou pozitivní energii. Byl jako růže uprostřed plevele. Originální zábavný a svůj.
Netrvalo to dlouho a dali jsme to dohromady, čím déle jsme spolu byli, tím lepší to bylo. Každý den byl skutečně zajímavý a jedinečný. Sám nevím, proč se tak změnilo mé chování, možná jsem si myslel, že ho mám jistého, že si můžu dělat, co se mi zachce a nebrat na něj ohled. Poté, co jsem se s ním poprvé vyspal a pak jsme mívali sex dost často, protože byl skutečně dobrý, mě nějak přestával bavit, a tak jsem mu zahýbal. Podváděl jsem ho často a dlouho, nemám nejmenší tušení, jak se mi to před ním podařilo tak dobře ututlat, trvalo to měsíc, co jsem ho podváděl a vysával z něj tu pozitivní energii, kterou v sobě měl. Byl jsem jako parazit, který se na něj přisál a bral si to dobré, co ho činilo tak okouzlujícím.
To ovšem nebylo všechno, věděl jsem, že mě skutečně miluje a začal jsem toho ještě víc zneužívat, dost často jsem si od něj „půjčoval“ peníze, které jsem mu však nikdy nevrátil. Navštěvoval jsem bary, opíjel jsem se, podváděl ho, a když jsem se vrátil domů, akorát jsme se pohádali.
Ničil jsem ho, jak zvenku, tak zevnitř. Postupně jsem ho srážel na kolena a zabíjel to kouzlo, které ho činilo takovým, jakým byl.
To už neunesl a po šílené hádce, kterou dodnes nezapomenu, se se mnou rozešel.
Flashback
Vrátil jsem se domů v lehké opilosti a bouchl dveřmi. Nezajímal jsem se o to, jestli spí. Skopl jsem z nohou boty, bundu hodil na zem, protože se mi ji nepodařilo pověsit a vydal jsem se do kuchyně. Uviděl jsem ho tam sedět s naštvaným výrazem a staženými rty. Prohlížel si mě a vrtěl hlavou.
„Nebudu se ani ptát kdes byl, protože je mi to naprosto jasné, zase jsi šukal každou děvku, která se na tebe usmála, že?!“ u konce věty už opravdu křičel a praštil rukou do stolu.
„Super, když jsi takový jasnovidec, uvař mi kafe,“ řekl jsem mu naprosto nezaujatě.
„Děláš si legraci? Na nějaký kafe ti kašlu!“ křičel na mě a mě to stále nezajímalo, tvářil jsem se naprosto znuděně a přišel k němu.
„Ale no tak, neječ, pojď, projedu ti zase prdelku a bude dobře,“ vzal jsem ho za boky a ušklíbl se. Vtom mi na tvář přiletěla jedna pořádná facka. To mě docela probralo.
„Jsi odporný, myslíš si, že mě umlčíš sexem? Vypadám snad jako jedna z těch děvek, které šukáš každou noc?!“ nepřestával křičet. Takhle rozzuřeného jsem ho ještě neviděl. Odstoupil jsem o krok od něj a zadíval se na něj opovrženě.
„Myslím, že bys mezi ně docela solidně zapadl, a teď jestli ses už vyřval, jdu si lehnout, na tvoje nálady nejsem zvědavý,“ pověděl jsem mu znuděný tónem, ale to už mi na tvář přiletěla další facka. Začínal mě tím štvát, copak jsem fackovací panák?
„Ty jsi opravdu nehorázný kretén. Kdybych věděl, jaký grázl doopravdy jsi, nikdy bych si s tebou nic nezačal. Já tě skutečně miloval, Tome. Dal jsem ti ze sebe všechno, všechno! Udělal bych pro tebe cokoliv, a co tys dal mně na oplátku? Co tys pro mě udělal? Začal jsi mi zahýbat a vysál jsi ze mě všechno jako parazit! Miloval jsem tě, ale teď se mi hnusíš. S tebou už nezůstanu, nikdy!“ ječel na mě jak šílený a brečel. To bylo poprvé, co jsem ho viděl brečet.
Stál jsem tam jako sloup a jenom ho sledoval. Nic jsem na to neřekl, ten alkohol ze mě nějak rychle vyprchal. V předsíni měl už sbalené kufry, kterých jsem si předtím ani nevšiml. Oblékl si bundu a obul boty, popadl kufry a vyšel ze dveří.
„Kam chceš jako jít?“ křikl jsem na něj, ale neodpověděl mi. „Fajn, tak si táhni, ty hysterko! Stejně tě nepotřebuju, byl jsi tady už zbytečný!“ volal jsem na něj ze schodů, a poté zalezl zpět do bytu.
Konec flashbacku
To bylo naposledy, co jsem ho viděl a slyšel o něm. Vlastně to není tak docela pravda. Viděli jsme se po několika měsících znovu a byla to opět neskutečná náhoda. Potkali jsme se v cukrárně.
Flashback
Honila mě mlsná a chtěl jsem nějaký zákusek a narazil tam na něj. Nebyl však sám. Po jeho pravici postával vysoký hnědovlasý muž a hladil ho po boku. Když jsem nahlédl, o čem se tam s prodavačkou baví, uviděl jsem katalog se svatebními dorty. Také jsem si všiml lesklého prstýnku na Billově ruce. Takže on se bude ženit? Tak to je docela síla.
Netrvalo to dlouho a všimli si mě. Prodavačka mě mezitím obsloužila a já se rozhodl si jeden zákusek dát na místě. Viděl jsem Billův pohled, a jak si majetnicky objal svého hezouna. Dost jsem se při tomhle divadélku bavil a se zájmem si prohlížel jeho snoubence. Vypadal, že mu to v posteli půjde a já jsem měl chuť otestovat to hned. Nabídla se mi skvělá příležitost, když se hezoun odebral na záchod a já se tam nenápadně vydal taky.
S ďábelským úsměvem jsem si ho zatáhl hned do první volné kabinky a přisál se mu na rty. Pravda, zpočátku se trochu cukal.
„Zbláznil ses, já jsem zadaný,“ odstrkoval mě od sebe, ale já se nenechal.
„Všiml jsem si, ale buď bez obav, tvůj snoubenec se nic nedozví,“ natiskl jsem se na něj a cítil, jak postupně povoluje, až se tomu nakonec plně oddal. Nemusel jsem mu ani nic přikazovat, nastavil se mi ochotně sám a já si výborně užil přímo na záchodech.
Přirážel jsem do něj a za vlasy mu hlavu držel zakloněnou. Kousal jsem ho a líbal na krk, a když jsem se udělal, byla to pro mě konečná. Nevím, jestli se taky udělal, to už mě nějak nezajímalo. Když jsem si oblékl kalhoty a vyšel z kabinky, zahlédl jsem u umyvadla stát šokovaného a naštvaného Billa. S úšklebkem a nevinným pískáním jsem odkráčel ze záchodů, aniž bych ho nechal cokoliv říct, a poté i z cukrárny. Slabě jsem zaslechl, jak mu tam nadává.
O týden později jsem se nějakým záhadným způsobem dozvěděl, že svatba byla zrušena. Jak nečekané.
Konec Flashbacku
Za svou minulost se upřímně stydím. Zpytovat svědomí a zamyslet se nad svým chováním mě donutila jedna drastická událost. Nevím, co mě potrestalo, jestli Bůh, nebo jiná vyšší moc, nebo to byla prostě náhoda. Měl jsem totiž nehodu na motorce.
Tenkrát jsem to v plné rychlosti napálil do osobního auta a málem při tom zemřel. V nemocnici mě poté několik hodin operovali a následující dny jsem bojoval o holý život. Když jsem svůj boj úspěšně vyhrál a probudil se, mému trestu ještě nebyl konec. Trpěl jsem bolestmi a ani prášky nezabíraly. V té agonii a několikadenním trápení jsem si začínal uvědomovat pár důležitých věcí a slíbil před Bohem, i když věřící nejsem, a před dalšími vyššími silami, že se napravím, že se změním.
Nevím, kdo mi udělil milost a druhou šanci, ale dostal jsem se z toho, všechno se po určitém časovém období dalo zase do pořádku. Já svůj slib však splnil. Dostal jsem takovou lekci, že to do smrti nezapomenu. Stal se ze mě jiný člověk.
Našel jsem si pořádnou práci, změnil bydliště, začal se chovat k lidem mile a vážit si jich, své staré zvrhlé já opovrhující lidmi, věčně opilé, šukající každého a každou, jsem nechal odejít, pohřbil, aby se už nikdy nemohlo vrátit. Dokonce jsem změnil i účes. Své zlatavé dredy jsem si nechal ostříhat, vlasy nabarvit na černo a uplést copánky. Udělal jsem kompletní a radikální přeměnu.
Bylo tady ještě něco, co jsem chtěl napravit, někdo, s kým jsem se chtěl za každou cenu udobřit a myslel jsem to smrtelně vážně. Věděl jsem, že nikdy mě nepřestane tížit balvan mé zahořklé minulosti, dokud si Billa neudobřím.
A tak jsem se dostal až sem. Zjistil jsem si jeho adresu a píšu mu už několikátý dopis. Odezva však žádná. Nevzdávám to však, i když budu pro něj dotěrný, potřebuju aspoň pár slov napsaných jeho rukou, abych tak aspoň malinko ulevil svému svědomí. Je to až neuvěřitelné, jak velkou roli mé svědomí hraje v mém životě. Dříve jsem ho snad ani neměl, nebo tak tvrdě spalo a já dělal opravdu hrozné věci, ale teď se chci napravit.
Vstal jsem od svého stolu, vzal dopis a vydal se do chodby. Oblékl jsem si černý kabát a boty, venku už bylo chladno, jelikož byl podzim. Listí se zbarvovalo převážně do žluté, červené a oranžové a opadávalo ze stromů. Pro děti to byl ráj, protože v něm mohly lítat, skákat, nebo sbírat ty nejhezčí. Vyšel jsem ven z paneláku a došel až ke schránce, kde se házely dopisy, aby se mohly následně poslat. Hodil jsem tam i ten svůj a povzdechl si. Jediné, co jsem si teď skutečně přál, bylo dostat aspoň jediný dopis.
Uběhlo pět dní a nic. Začal jsem přemýšlet nad tím, že to vzdám. Příčin, proč mi Bill neodepisoval, bylo spousty. Ta hlavní byla, že už se mnou nechtěl mít nic společného, nebo mu dopisy nepřišly, nebo nemá čas a tak dále.
Přesto jsem svůj denní rituál neporušil, šel se podívat do schránky, zdali tam přece jen něco není. Otevřel jsem klíčkem svou schránku a vybral letáky a noviny. Vrátil jsem se zpátky do svého, myslím slušně a moderně zařízeného bytu, a probíral se poštou. Jaký to byl šok, když jsem tam objevil obálku s dopisem od Billa. Rychle jsem jej otevřel a začetl se do prvních řádků.
Ahoj Tome,
přišlo mi od tebe už opravdu hodně dopisů. Zpočátku mě to štvalo a říkal jsem si, jakou můžeš mít ještě drzost mi psát. Ale když jsem si četl každý tvůj dopis, co jsi mi poslal, a uvažoval, jestli jsou to jenom další lži nebo pravda, zkusil jsem si připustit, že ses opravdu změnil, jak už jsi mi psal tolikrát. I když mám pořád velké pochybnosti, odpustil jsem ti všechny tvoje odporné činy, co jsi mi udělal. Pochopil jsem, že odpouštět je lidské a k životu to prostě patří.
Také by mě zajímalo, jestli to, co jsi mi psal, je skutečná pravda, nebo jenom další lži, a tak mám takový návrh. Dost dlouho jsem o něm uvažoval a v některých chvílích mě napadlo, že jsem asi blázen, vlastně mi přijde bláznivé i to, že jsem se skutečně odhodlal ti odepsat.
Každopádně navrhuju, abychom se my dva setkali. Ještě jednou naposled. Buďto tě pochopím a odpustím ti úplně, uvidím, že ses skutečně změnil, tak jak jsi tvrdil v mnoha svých dopisech, nebo se opět pohádáme a už opravdu nikdy se neuvidíme.
Sejdeme se v pátek v kavárně na rohu ulice ve tři hodiny. Pokud tam nepřijdeš, z jakýchkoliv důvodů, je to tvé mínus. Bill.
Pravda, jeho dopis zněl docela odměřeně, avšak to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo. Pak jsem si uvědomil, že pátek je vlastně zítra, bylo to tak zvláštní, ale byl jsem opravdu nervózní. Měl bych si aspoň rozmyslet, co budu říkat, taky bych se mu měl jistě i osobně omluvit, a pak už to bude záležet jenom na něm, jestli se mnou bude chtít mluvit, anebo odejde.
Pátek tu byl cobydup, a já už od rána stál u skříně a přemýšlel, co si vezmu na sebe. Chci působit slušně a dobře. Taky bych rád, aby ve mně Bill už ani na nejmenším detailu nezahlédl mé staré já, které jsem za tu dobu skutečně zazdil.
Nakonec jsem si na sebe vzal užší džíny, ovšem neměl jsem je na sobě úplně nalepené, ale zase to ani nebyl můj dřívější styl, kde jsem měl džíny o několik čísel větší. K tomu jsem si vzal černé tričko, které dobře tvarovalo moji postavu, chtěl jsem na sobě trochu pracovat, a na to ještě černý svetr. Uvázal jsem si černou čelenku a díval se na sebe.
„Hlavně to neposer, Tome, tohle je tvoje jediná šance,“ řekl jsem svému odrazu, a poté už vyrazil. Bylo totiž čtvrt na dvě, tak abych tam byl včas.
Přišel jsem na místo a rozhlížel se kolem, jestli už tam náhodou Billa nezahlédnu. Těkal jsem celkem dlouho pohledem po osobách, až jsem si jedné všiml. Černé krátké vlasy vyčesané na stranu, černě orámované oči, štíhlá postava. Je možné, že by to byl Bill? Přistoupil jsem blíže a prohlížel si ho, i on na mě brzy zakotvil pohledem a přivíral oči, aby se přesvědčil, zdali jsem to opravdu já.
„Tome?“ zaznělo jeho tázavé oslovení a já jsem jenom přikývl a usmál se.
„Ahoj, Bille,“ pověděl jsem a posadil se na židli naproti němu.
„Oh, vypadáš…“ chvíli váhal a prohlížel si mě, asi takovou změnu opravdu nečekal, „jinak,“ vypadlo z něj nakonec a já se pouze usmál.
„To ty taky. Ale sluší ti to,“ snažil jsem se působit klidně a vyrovnaně, ale uvnitř jsem hořel nervozitou. Stále si mě tak fascinovaně prohlížel, asi takovou změnu opravdu nečekal.
Brzy k nám přišla servírka a my jsme si objednali. Zapsala si naši objednávku a odešla. Odkašlal jsem si a zadíval se na Billa.
„Jak-jak se máš?“ zkusil jsem nějakou neutrální otázku a těkal pohledem po jeho obličeji.
„Dobře, skutečně dobře. Mám teď novou práci se slušným příjmem, takže si nemůžu stěžovat. A co ty?“ zeptal se a díval se na mě. Třetí kolemjdoucí by na jeho pohledu neviděl nic špatného, ale mně to přišlo, jako by viděl až do mého nitra. Tam, kde je uvězněno pod několika zámky mé zkažené
já.
„Tome? Vnímáš mě?“ nadzvedl tázavě obočí a zamával mi rukou před obličejem, což mě probralo a já na něj přestal tak zírat.
„Promiň, jistě. No mám se… bývávalo to lepší,“ řekl jsem popravdě a povzdechl si. „Já už takhle nemůžu. Poslyš, Bille, je mi to strašně líto, co jsem ti provedl. Kolik problémů jsem ti nadělal a zkazil všechno, co jenom šlo. Omlouvám se za to, že jsem z tebe vysál všechno to krásné, co tě činilo tak okouzlujícím, omlouvám se, že jsem byl takový sobec a myslel jenom na sebe a tebe tolik ničil. Já vím, že si nezasloužím ani jeden tvůj vlídný pohled nebo úsměv, ale ten balvan by nebyl aspoň tolik těžký, kdyby ses pokusil mi odpustit. Svědomí mě žere každý den, co to jenom jde, a není jediný den, kdy bych si to nevyčítal. A omlouvám se, že mi to došlo až teď v posledních měsících, moc mě to všechno mrzí.“ Vychrlil jsem na něj svou dlouhou omluvu a bylo mi opravdu jedno, že pár lidí nás pozorovalo a čekalo, co se bude dít dál.
„Nepůjdeme někam, kde je míň lidí?“ řekl a díval se na ně. Viděl jsem, že mu to asi není příjemné, když tady na nás každý kouká jak na nějakou telenovelu.
„Oh jistě,“ přikývl jsem hned a zvedali jsme se od stolu a šli ven z kavárny. Upřímně mi bylo jedno, co bude s objednávkou.
Zamířili jsme do parku, kde nebylo tolik lidí, a pomalu jsme se procházeli mezi stromy po cestě.
„Víš, Tome, já zpočátku nevěřil, když jsi mi poprvé napsal. Myslel jsem, že mi jenom lžeš, abys mi mohl zase ublížit, ale tvých dopisů přicházelo stále víc, kde jsi mi všechno popisoval. Jak tě to mrzí a kolikrát ses opakoval a já pochopil, že sis asi skutečně uvědomil, co jsi provedl, a proto jsem navrhl tuhle schůzku, abych se na vlastní oči přesvědčil, a jak vidím, je to skutečně pravda. Změnil ses. Nejen vzhledově, ale i uvnitř. Po tom arogantním, sobeckém Tomovi už není ani památky. Navíc, jak už jsem ti psal. Odpustil jsem ti už dávno.“ Díval se na mě a usmíval se jako anděl. Slyšet to přímo od něj bylo jako balzám na duši. Ulevilo se mi.
„Opravdu?“ řekl jsem ještě pro jistotu.
„Ano opravdu. Myslím, že jsi dostal pořádnou lekci, tak už se přestaň trýznit. Ale zajímala by mě jedna věc,“ řekl tak zamyšleně a zkoumavě.
„Ano? Jaká?“ čekal jsem na jeho otázku.
„Co tě vlastně donutilo se nad sebou tahle zamyslet, muselo to být asi něco velkého, a mně to pořád vrtá hlavou,“ pověděl mi a oba jsme se posadili na lavičku.
Kývl jsem a ušklíbl se. Moc dobře si pamatuju, co mě k tomu donutilo, a byla to pro mě taková lekce a ponaučení, že to do smrti nezapomenu.
„Měl jsem nehodu na motorce. Napálil jsem to v plné rychlosti do osobního auta a málem při tom zemřel. Dlouho mě operovali a bojovali o můj život a podařilo se jim to. Jenomže prášky proti bolesti nechtěly zabírat, takže jsem si zažil skutečná muka a při tom všem mi došlo, že tohle je trest za všechno, co jsem způsobil. Proto jsem si slíbil, že až se z toho dostanu, že se změním, a to kompletně, a svůj slib jsem dodržel. Jak vidíš, změnil jsem se. Taky jsem chtěl aspoň nějak napravit to, co jsem ti udělal. Řekni, co bych pro tebe mohl udělat?“ díval jsem se do jeho čokoládových očí a čekal.
Dlouho přemýšlel a kousal se do rtu, což mi na něm přišlo roztomilé.
„Možná, být mi přítelem?“ řekl po chvíli a usmíval se.
„Přítelem? A ty bys stál o přátelství s někým takovým, jako jsem já?“ překvapeně jsem na něj hleděl. Tohle jsem absolutně nečekal. Ani jsem na to nepomyslel, že by něco takového mohl chtít.
„Ovšem. Nezapomínej, že teď je tady ten nový Tom, ten lepší. Ten starý Tom je pryč, ztracený v minulosti.“ Naslouchal jsem každému jeho slovu a přikyvoval. Má pravdu. Budu to brát tak, že mé staré zkažené já zemřelo na té motorce a s uzdravením přišlo mé nové já. Mohl bych vlastně říct, že jsem se podruhé narodil.
To napětí a nervozita ze mě opadly se vším dalším, co tížilo moji duši, a já byl schopný se normálně bavit. S Billem jsem si tak dobře popovídal, jako snad ještě s nikým. Nezůstali jsme jenom v parku, protože k večeru začínala být už zima. Společně jsme si zašli do restaurace na večeři, kterou jsem platil já, a nepřestávali jsme si sdělovat nové informace. Bylo to tak skvělé, opět něco nového pro mé nové já.
Když jsme se rozloučili, věděl jsem, že to nebude naposledy, co se vidíme.
Scházeli jsme se dál po další tři měsíce a můj život konečně dostával tu správnou šťávu. Konečně jsem dokázal být naplno šťastný a radovat se z maličkostí. Ovšem začala se mi dít zvláštní věc. Začínal jsem v Billovi vidět něco víc než jenom kamaráda, ale nechtěl jsem udělat první krok, protože jsem se bál, že by se mi zase ztratil a já zůstal sám. Chtěl jsem to v sobě udusit, zabít, aby se to nikdy nedostalo na povrch. Ale byl to Bill, kdo mě opět překvapil.
Bylo to jednoho večera, kdy jsme byli pro změnu u mě a vykládali si o zážitcích z práce a popíjeli vínko jako staří přátelé. Pozoroval jsem, že Bill se ke mně vždy posouval o kousek blíž, až byl opravdu u mě. Nebyli jsme nikterak opilí. Měli jsme v sobě sotva půl skleničky. Zastavil jsem své mluvení o práci a zadíval se Billovi do očí. Už delší dobu mě totiž pozoroval. Topil jsem se v jeho čokoládách a moje srdce bilo jako o závod. Ucítil jsem na své tváři jeho teplou dlaň v jemném pohlazení. Udělal jsem to samé, ale opravdu jemně, aby mi neutekl. Sklouzl pohledem od mých očí k mým rtům. Přiblížil se natolik, až mezera mezi námi zmizela a jeho rty se natiskly na ty mé. Jako první se otřel o mé rty a já to zopakoval, abych tam neseděl jako moula a nic nedělal.
Velice opatrně jsem ho vzal za tváře a líbal ho na jeho měkké, růžové polštářky. Po chvíli, když jsme se od sebe odtáhli a hleděli jeden druhému do očí, tiše řekl:
„Bože, ty ses opravdu kompletně změnil. Tvoje polibky byly dříve takové dravé a hrubé, a teď jsou tak něžné, a přitom smyslné,“ přejel konečky prstů po mých rtech a usmíval se.
„A to je dobře?“ chtěl jsem se raději ujistit.
„Ano to je moc dobře, polib mě ještě jednou, prosím,“ zašeptal tiše svou prosbu a já ji milerád splnil.
Od té doby jsme spolu pořád. V našem vztahu, který krásně vzkvétá, a je plný radosti, upřednostňuji hlavně Billa. On je pro mě nejdůležitější, jeho potřeby jsou na prvním místě a snažím se ze všech sil, aby se cítil dobře. Odměnou je mi za to jeho nádherný úsměv a láska, které se mu snažím dávat tolik jako on mně.
autor: Tina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Tak to bylo hustý 😀 ten začátek byl maso, to Tomovo chování mělo něco do sebe… hlavně, když Billovi ojel přítele, bože já tak hrozně miluju ty zlé, když se z nich nakonec vyklubou hodní ♥ právě jako z Toma 🙂 jen pěkně piš Tinuško 😀 a hlavně se nenech zdržovat našema hrama 😀
To byla opravdu nádherná jednodílka!
Tolik emocí v jednom dílu.. hrozně se mi celý nápad a příběh líbil, abych opavdu řekla.. nečekala jsem, že se Tomovi opravdu podaří změnit celé své "staré" já, ale jsem hrozně ráda, že ho k tomu okolnosti přivedly a od se stal lepším člověkem!
To jak se dříve choval k Billovi bylo opravdu hrozné a já bych se na to nedokázala "koukat".. jak se z Billa ztrácí jeho zář a světlo. jsem moc ráda, že se Tom celý ten čas snažil napravit své chyby.
Dopisy jsou pro mě něco naprosto romantického♥!
A je jen dobře, že mu Bill odpustil a jsou spolu šťastní a váží si své blízkosti a Tom pro Billa dělá všechno možné.. :)) tak to má být a tak to vždycky bude..
Tome ty hovado jedno 😀 Ale jsem rada, ze sis konecne uvedomil, ze pro tebe Bill je ten nejlepsi a ze uz ti znovu muze verit 🙂
jen to uz nepokaz 🙂
Je mi líto, ale ten šťastný vztah na konci prostě neberu, vlastně mě rozčílil. Co rozčílil, přímo rozzuřil xD
To, co Tom Billovi prováděl, se podle mě odpustit nedá a lidi jako Tom se nikdy nezmění. Možná měl být Tom trochu méně "zlý" 😀
Napriek tomu, že milujem happy endy, teraz som si priala aby Bill Toma poslal navždy niekam do horúcich pekiel. To čo urobil sa nedá odpustiť alebo aj keby to nejakým spôsobom možné bolo, tak by som mu to nikdy nezabudla. A nedokážem to ani v tomto príbehu. Neverím mu.
Moc pěkná jednodílka, jako ostatně všechno z tvé tvorby 😉 Líbila se mi celá ta Tomova zpověď, ona to byla asi opravdu životní zkouška a musím říct, že v té části, kdy se měli konečně setkat, jsem byla opravdu napnutá co se bude dít. A nakonec se to Billovi vyplatilo. Moc pěkně zpracovaný nápad a obrázek Toma snad komentovat nemusím… ♥ 😀
Děkuju vám všem za komentáře, opravdu jste mě potěšili, a jsem vám za ně moc vděčná 🙂
Tak tahle povídka se mi moc líbila! Nejenomže je to skvělý nápad, ale je i skvěle napsaná a úžasně se mi četla :))
Pááni, já jenom koukám, jak se Tom dokázal změnit. Já vím, nehody lidi mění a kór v tomhle případě jsem za to strašně ráda :)) Tom byl teda pěkný hajzlík, nevím jestli bych měla tolik odvahy jako Bill a chtěla se s ním setkat. Měla bych strach, co si na mě Tom vymyslel. Ale jsem strašně moc ráda, že to nakonec skončilo takhle! K této povídce se určitě ještě vrátím! :))
proboha to je něco nádhernýho :') vážně ze začátku sem si řikala že to snad ani číst nebudu, ale něco mě prostě zaujalo natolik, že sem prostě nemohla přestat <3 tolik emocí a citu v pár řádcích…to se jen tak někomu nepovede! a opravdu mě ten happy end těší :3 nádherná povídka :3 na začátek dne opravdu krásné ráno 🙂 nádhera
Moc krasne, pises nadherne 🙂 Miluju tvoje povidky.
Krásny príbeh. Ukazuje, že každý sa môže zmeniť a má právo na druhú šancu 🙂
Tak tohle byla zase jednou šťastná ruka při výběru povídky na dobrou noc! A nemůžu souhlasit s těmi, kteří tomu na konci nevěří. Já tomu věřím. Je v pořádku, že názor každého je jiný, je to subjektivní věc, a proto věřit/nevěřit happy endu není otázka kvality povídky, ale třeba to jen odráží postoj člověka k životu – sám třeba něco podobného prožil a druhému by neodpustil, protože v jeho konkrétním případě případě by to nedokázal/nechtěl udělat. Ale odpuštění je hlavně o nás, o našem osvobození se od druhého, není to tak, že odpustím = ukážu druhému, že co udělal, je v pořádku, schvaluji to, ne, ne. Není to nic "z dobré vůle pro druhého", je to hlavně o nás. "Odpouštíme" toho člověka sami od sebe, aby nás netížilo spojení s ním, protože minulost se holt stala, ale život jde dál. A často to chce ten často, spoooustu času. Taky jsem odpustila (odpouštěla na několikrát, přesněji řečeno) a asi až po dvou letech dokázala skutečně procítit to odpuštění plně.
Musím souhlasit hlavně s Iveth a Mischulkou, protože tolik citu jsem opravdu nečekala. Nečekala jsem, že mě povídka takto strhne (a to moc nemusím povídky psané v 1. osobě, mám raději ty ve 3., nevím proč, ale tohle byla bomba). Já jsem si tu povídku pouštěla do ucha automatickým předčítačem a hltala jsem každou scénu, měla jsem to před očima a hodně mě to vzalo. Vzpomněla jsem si na svůj minulý vztah a úplně jsem se do dvojčecího příběhu vžila. A přesně, je to tak. Tomova nehoda byla jako poučení z hůry, něco, co se stát mělo a dalo to Tomovi to, co potřeboval. V konečném důsledku jsem strašně ráda, že se tohle všechno stalo a že to mohlo vést k takovému nádhernému, znovuzrozenému vztahu, vztahu s novou energií, vztahu nanejvýš hodnotnému z obou stran (Billovy i Tomovy). Mám z té povídky ještě teď hřejivý pocit. Bylo to dokonalé, moc děkuji za léčivou "emocionální dávku":)