„Tyhle schůzky jsou naprosto důvěrné. Cokoliv, co řekneš, tuhle místnost neopustí, nejsem žádný mizera, co by za to z každého vydíral nějaké peníze – tohle opravdu zůstane mezi mnou a tebou.“
Od té chvíle, co mladý muž vstoupil do místnosti, cítil se s ním Bill až neuvěřitelně příjemně. Bylo to tou atmosférou kolem něj, jeho laskavýma očima, ladností jeho pohybů – nijak neočekávaných nebo prudkých. Byl tak klidný.
„Bille, mé jméno je Dominique. Pracuji tu jako sociální pracovník.“ Přišel k jeho posteli blíž a natáhl drobnou dlaň, aby přijal Billovu, a potřásl si s ní. „Víš, připomínáš mi mého mladšího bratra… nejspíš těma očima.“ Jemně se na zpěváka usmál, očima přelétl ty Billovy a sedl si na přisunutou židli. „Nebudeme se bavit o ničem, o čem bys sám nechtěl. Ale myslím, že je důležité mít nejen zdravé tělo, ale i mysl. Čisté svědomí dokáže divy. A…“ Vlídné modré oči se setkaly se zvědavým výrazem toho druhého, „myslel jsem, že by se ti po tom všem, čím jsi prošel, hodil přítel. Někdo, kdo tě nebude soudit.“
Hnědovlasý mladík dal svým slovům chvilku, aby byla vstřebána, naklonil se na židli blíž a svými lokty se opřel o kolena, když mluvil dál – uvolněný, přátelský, otevřený. Tenhle kluk byl úžasný. „Rád bych mluvil o těch nejčerstvějších událostech, a pak bychom se vraceli zpátky. Věci se pak budou zdát být jednodušší.“ Dlouhými prsty si projel vlasy, rozčísnul si vlny, které mu spadaly kolem brady, a znovu si je zastrčil za uši. „Jak se cítíš?“
Dominique zamyšleně sklopil oči k podlaze, poté pohled opět zvedl a promluvil. „Bushido říkal, že už jsi ale v lepší náladě. Je za tím nějaký důvod? Něco se změnilo?“
Zpěvák najednou vypadal zmateně a zaujatě zároveň. Jak by na to měl odpovědět? Už tak musí znít šíleně… „Cítím ho tu. Přísahal bych, že je to Tom.“
Dominique se usmál. „Také si to myslím.“ Očima přejel od postele až k protější zdi – nevědomky se díval přímo na Toma. Nemohl ho vidět, ale cítil, že je někdo sleduje. „Ti, kteří nás opustí příliš brzy, se rádi poutají na ty, jež milují a dohlíží na ně. Z toho, co jsem slyšel, jste si byli vy dva nejblíž.“
„Víc, než bych kdy dokázal popsat…“ Ruce tmavovlasého mladíka si začaly pohrávat s přikrývkou. „I kdyby tu přeci jen byl… tolik mi chybí. Je těžké každé ráno otevřít oči, v noci je zase zavřít a vědět, že nikdy nebude jen přes chodbu, nebo v posteli vedle té mé. Vždycky je mi tak chladno a smutno… byl jsem zvyklý s ním pořád mluvit, říkat mu svá tajemství, chodit za ním se svými problémy… není nic, co by jeho místo dokázalo zaplnit.“ Zavřel oči, aby udržel slzy za víčky. Myslel, že už se přes to dostal.
„Ale on tu pro tebe pořád je. Stále ti naslouchá, dívá se a dohlíží na tebe.“ Zvedl ruku a položil ji na Billovu, aby mu dodal trochu útěchy. „To přeci víš, že?“
—
Davy ječících dívek se tlačily a strkaly do mladých hudebníků, přistrkovaly jim papíry s fixami, ruce jim strkaly až před obličeje, chytaly za ně, tahaly za cokoliv, co mohly, dokud je bodyguard neodvlekl pryč. Kluci byli samý úsměv, snažili se o oční kontakt, mrkali – automaticky flirtovali, když podepisovali cokoliv, co se před nimi objevilo, aby dav uspokojili a dostali je z cesty.
Když zapadli do hotelové haly, dvojčata se usmívala a mávala, když chodbou procházeli dál – téměř před jejich manažerem utíkali, jako kdyby to byla Davidova vina, že nemohli zůstat déle.
„Pospěš.“ Zašeptal Tom, aniž by pořádně pohnul rty, když se Bill hrabal v tašce, aby našel kartu od pokoje. Tom mu vždycky dával i svou, aby si ji u sebe pro jistotu schoval.
„Mám ji.“ Zpěvákova ruka vystřelila z tašky a sotva po ní stačila ještě chňapnout, když Tom otevřel a spěšně ho vtáhl dovnitř. „Někdo tu dlouho čekal.“ Kožená kabela dopadla na zem, pár věcí se z ní vysypalo na koberec, když se Billovy ruce omotaly kolem Tomova krku.
Tom zasténal a natlačil svého mladšího brášku na dveře, které se zaklaply, když se jejich rty spojily. Nehty jeho dvojčete se zasekly do jeho trika a stáhly ho z Tomových rukou, aby následně skončilo na zemi. Zpěvák jemně zavzdychal a zavřel oči, když se Tom se svými polibky přesunul na jeho hrdlo. Vklouzl rukama pod jeho tričko a téměř majetnicky ho uchopil kolem pasu. Ta kůže po něm toužila už týdny a Tom nedokázal dál odolávat – každý kousíček Billa byl cítit jinak a pouze on dokázal ten drobný rozdíl rozeznat. Každý dotek vyvolal nové zajiskření v Billových očích nebo nový pocit potřeby v jeho dechu.
Zpěvák Toma o kousek odstrčil, jejich oči se na krátký moment spojily, když přes jejich rty přešel stejný šibalský úsměv. Billovy ruce sklouzly po bratrově hrudi, dolů k jeho břichu, a chopily se okraje jeho trička. Vytáhl ho vzhůru, aby mu ho přetáhl přes hlavu – zároveň mu strhnul kšiltovku se šátkem. Když vše dopadlo na zem, přitáhl si toho druhého blíž a něžně ho políbil. Jemnýma rukama stále přejížděl po kytaristově bříšku, třel jeho boky a škádlivě ho tahal za lem džínů.
Když se Tom začal cítit v kalhotách čím dál víc nepříjemněji, přitáhl si Billa rukama za obličej, aby ho mohl konečně vášnivě a hluboce políbit. Bill se zastavil, stále zápasil s rozepnutím knoflíku na bratrových kalhotách, když v tu chvíli se jejich jazyky v políbení setkaly. Poddal se tomu a nechal se tím kompletně přemoci. Tohle všechno bylo
jeho – Bill byl opravdu jeho – jen pro něj.„No, není to nijak drahý místo, ale holka, Tokio kurva Hotel jsou od nás jen přes ulici. Nemůžu tomu uvěřit!“
„Když nás přišli zatknout… nebylo to… měl jsem pocit, že to ani není skutečné.“ Bill se podíval na své ruce, když nehty tahal za deku. „Byli jsme na meetingu kvůli nadcházející tour, věci šly normálně podle plánu, měli jsme celý den fofr jako vždycky – jako kdyby ani nebyl čas pro to, aby se něco stalo. I v tu chvíli, co nám nasadili želízka, jsem pořád myslel na to, ‚co bude dneska večer se show?‘. Docela smutný, co?“
„Byl jsi svojí prací pohlcený.“ Dominique se v soustředění zamračil a opřel se do židle. „To bylo všechno, co ti proběhlo hlavou?“
„Obvinění nám nebylo řečeno, dokud na nás neřvali na policejní stanici, ale… když jsem seděl vzadu v tom policejním autě, pořád jsem sám sebe obviňoval. A stále to dělám. Já… věděl, že je to špatný, a přesto jsem v tom pokračoval. Věděl jsem, že jsem neměl nic říkat, nikdy jsem se neměl přesvědčovat, že je v pohodě milovat svého bratra. Obviňoval jsem sám sebe, říkal jsem si, že cokoliv, co se nám odteď stane, je moje vina a neměl jsem ani právo na to, abych kvůli tomu brečel.“
„Ale to nebyla tvoje chyba. Tvé city… jsou něčím, co nemůžeš mít pod kontrolou. Můžeš je všechny potlačit, jak se ti zachce, ale to věci jen zhorší. Vaše zatčení, ponížení a oddělení jeden od druhého… není způsob, jak bys to mohl zvládnout.“
Zpěvák k Dominiqovi téměř omráčeně vzhlédl. On ho neobviňuje – je na Billově straně. „Ale přesto jsem do toho šel. Kdybych to neudělal, nic z toho by se nestalo. Kdybych tu noc prostě jen řekl ‚ne‘, tohle by se nikdy nestalo.“
„Láska je něco, co se dá cítit jen oboustranně, Bille. Nebyla to ničí vina a popírání toho, co láska chce, jen zvětšuje pocit osamělosti, a to pak neuvěřitelně moc bolí. Opravdu si myslíš, že bys byl šťastnější, kdybys zapřel to, co jste spolu sdíleli?“
Tmavé oči se opět zadívaly k rukám na dece. „Ale kdybych do toho nešel, kdybych si dokázal říkat ‚ne‘, pořád bychom jezdili po vystoupeních, dělali interview, cestovali spolu. Kdybych se jen dokázal trochu ovládat, nikdy by nás nikdo takhle nevyfotil, nikdy by nás nezatkli, neoddělili, nikdy bych nemusel prosit u Bushida o pomoc, a nikdy bychom tak zoufale netoužili po kontaktu. Kdybych se jen dokázal ovládat, Tom by mohl být pořád naživu.“
autor: Raiju
Ach, ubohý Bill, tolik si toho musel vytrpět a ještě se pořád obviňuje. Ta vina a výčitky, stejně jako ztráta nikdy nezmizí a Bill se bude muset naučit s ní žít…
Dominique je velice vnímavý mladý muž a je úžasné, že v jeho osobě může Bill cítit podporu a pomoc a ne odsouzení a pohrdání, jak byl doposud od svého okolí zvyklý. Je dobře, že se mu trochu otevřel a dostal ze sebe ven alespoň některé své pocity, které ho trápily a že ho Dominique v klidu vyslechl a podpořil ho. Myslím, že se mu konečně trochu ulevilo, nejspíše poprvé za celou tu dlouhou dobu.
Bill se pomalu, pomaličku uzdravuje, aspoň jeho tělo ano, uvnitř ale nadále zůstává rozbitý napadrť a bude potřebovat veškerou pomoc, aby se mohl začít uzdravovat i tam. Jsem ráda, že k Anisovi přibyl další člověk, který je ochotný se o to snažit 🙂
Ta kratinká chvilka mezi dvojčaty byla opět nádherná, ale na mě osobně zapůsobila tak trochu jako bodnutí dýky, protože jsem si znovu uvědomila, že Tom už není…:'(
Krásný díl, protože Billa přiblížil zase o kousek k životu ♥
A znovu strašně moc děkuju za překlad :)♥
Sice neviem odhadnút si Dominique je naozaj taký milý, chpavý a povedala by soím tolerantný, alebo je to šišto prodcionálne, ae je milý a myslím si, že ma pravdu. V tomto diely som mala na krajíšku, keď Bill isoval svoje poci. Krásný diel a teším sa na další.
Ďakujem za preklad.
Vzdycky, se budu opakovat .. ale tuhle povidku, vzdycky budu cist se slzama v ocich :'(
Jak Bill popisoval ty svoje pocity .. 🙂
[3]: Ona jinak než se slzami v očích ani číst nejde a to už ji mám přečtenou několikrát. Vždycky mě znovu a znovu strašně zasáhne, svojí neskutečnou bolestnou krásou…♥
Bill by se mněl přestat obviňovat lásku nejde oklamat.
Jedno je isté, ja túto poviedku už nikdy v živote nedokážem prečítať znova. Možno keby som dokázala skopírovať flashbacky, ale táto poviedka bolí až príliš. Nedokážem ju znovu prežiť. Je krásna ale asi nie som až taký masochista… a slzy, tie mám už keď vidím banner a predstavím si, že sa už takto spolu nebudú nikdy smiať… Bože idem si rýchlo prečítať niečo s happy endom.
joooj nech už tam je niečo veselšie stračne ma trapi Bill že sa tak trapi 🙁
Nějak mi úplně došla slova. Nevím, jaký komentář napsat, aniž bych v něm používala jen samé superlativy.
Přesto ale musím říct, že i když, jsem povídku začala číst teprve včera, tak jsem nikdy nic nepřečetla takhle jedním dechem. U prvních dílů sem probrečela skoro celej včerejší večer a pak jsem ještě dlouho do noci v posteli nad tím vším přemýšlela. Což zapříčinilo i to, že jsem spala jen 4hodiny, jelikož jsem vstávala v pět ráno 😀 Stejně si ale myslím, že i kdybych se víc vyspala, tak bych nebyla použitelná na nic jinýho, než na odpočítávání zbývajících minut do dalšího pátku.
Je ale až neuvěřitelný, jak mě to dokázalo vtáhnout do děje. V jednu chvíli se celá třesu a musím si dát na chvíli od čtení pauzu a za chvíli se zase rozbrečím jak malý dítě, jen kvůli tomu, že tam Tom ještě pořád někde je a Bill to cítí. Musím říct, že tohle je jediná povídka u které jsem zatím probrečela každej díl. Nevím, jestli je to tím, že jsem už tak psychicky labilní, ale přesto se už nemůžu dočkat dalšího dílu.
Zároveň musím říct, že jsem se na tuhle povídku chystala už jak dlouho. Ale nikdy jsem neměla chuť nebo náladu na něco tak smutnýho. Až o víkendu. A konečně jsem si uvědomila, že ty moje maličkaté problémy jsou úplně zbytečné. Zase jsem si připomněla, co je pro mě vlastně důležité a mám tak neskutečnou chuť jít obejmout svoje dvojče, že asi sednu na šalinu a dojedu za ní 😀
Raiju v mých očích stoupla zase o něco víc. A že jsem od ní četla už dost povídek, tak takhle si mě snad získala ze všech nejvíc. Mé druhé, a ani o trochu menší, díky patří flixe. Děkuju, děkuju, děkuju a ještě jednou děkuju za naprosto dokonalý překlad 🙂 Asi si na tebe vystalkeřím adresu a pošlu ti čokoládu 😀 Jen tak dál a doufám, že se rozhodneš přeložit i druhou řadu 🙂
[8]:děkuji za pochvalu, za komentář, za to, že ses odvážila ke čtení. jak tak pozoruji, odvaha je skutečně potřeba, i já sama jí ke každému překladu musím sbírat. 🙂 a můžu tě ujistit, že psychicky labilní nejsi. to Raiju je tady takový blázen, který na zapůsobení na čtenáře často používá lehce drastické metody. 😀
druhou řadu bych samozřejmě přeložila ráda, ale obávám se, že to nebude hned.. :/ slíbené to mám a pokud se do toho někdo nadšeně nevrhne za mě, tak se můžem na tu čokoládu domluvit potom.. 😀 😉
[9]: Lehce drastické metody? 😀 Jasně, tak hlavně, že jen lehce drastické :D:D
Hele, já myslím, že se do překladu hned tak nikdo nepohrne 😀 Mně samotný stačí, když to zvládnu přečíst, ale abych to ještě dávala do smysluplných vět v češtině…? Za tohle tě obdivuju, protože nechápu, jak si to zvládla tak nenásilně přeložit 🙂
A s tou čokoládou počítej (mám chuť na nějakou sázku, takže pokud už ani u jednoho dílu nebudu brečet, tak ti pošlu tolik čokolád, kolik má Obloquy dílů :D:D:D)