Poslední svého druhu 13.

Tom čekal, byl rozhodnutý, že na Billa počká, ať to bylo divné, jak chtělo. Chtěl se o něm dozvědět víc, nechápal, co měla jeho prababička na mysli a co to všechno mělo znamenat. V hlavě měl zmatek. Nechápal, co ho k tomu člověku tak táhlo, nechápal, proč měl pocit, že pokaždé když zaslechl jeho hlas, krev se mu začala vařit. Nemohl to vydržet, vylezl z auta, zamkl ho a šel dovnitř do školního amfiteátru. Šel po hlase, po hudbě, potřeboval ho vidět a bylo mu jedno, jestli naruší nějakou zkoušku.

„Umírám, už dál nezvládnu žít na tomto strašném světě!“ ozval se Billův hlas místností, Tom vyšel zpoza rohu a zadíval se na podium. Bill tam ležel, na sobě měl jen tepláky a na hlavě něco, co vypadalo jako egyptská paruka. „Prosím, vezmi si můj život, vezmi a pusť mě za mou láskou!“ vykřikl bolestně, a chlapec, který za ním stál s atrapou hada, ho s ním klovl do krku a Bill se teatrálně složil k zemi.

„Bravo!“ zatleskal pán sedící v první řadě. „Výborně, Bille, jako bys to opravdu prožíval!“ tleskal mu, Bill se posadil a doširoka se usmál.

„Děkuji,“ utřel si neexistující slzy.

„Jen ty, Alberte, prosím, s tím hadem. Snaž se, aby to nevypadalo tak moc komicky. Jako by slepice klovala zrní. Musíš se do toho hada vžít!“

„Mám se vžít do hada, opravdu? Mám se vžít do dřevěnýho hada??“

„Proto se tomu říká divadlo, musíš hrát.“

„Ale já jsem tady nechtěl být! Jsem osvětlovač!“

„Nehádej se se mnou… dáme si to znovu, a tentokrát, prosím, se všichni opravdu snažte! Moc dobře jsem viděl, jak se, Georgu, drbeš mezi nohama! Jsi eunuch, nemáš se mít na čem drbat!“ hnědovlasý mladík zrudl a sklopil hlavu, něco si pro sebe zamumlal.

Tom, který se posadil do poslední řady, se snažil nesmát.

Bill se zvedl ze země a urovnal si kalhoty, na hlavě si narovnal vlasy, které mu padaly do obličeje, paruka mu byla očividně velká. Odkašlal si. A když dostal pokyn, výraz v jeho tváři se okamžitě z úsměvu změnil v tu nejsrdceryvnější grimasu, kterou kdy Tom měl šanci vidět. Černovlasý na podiu padl na kolena a s pláčem bouchal pěstí do země. „Ne, ne, to přeci nemůže být pravda! Nemohl zemřít! Nemohl!“

„Je mi to opravdu líto.“ Přišel hnědovlasý chlapec, který měl v předchozí scéně problém s rozkrokem, a klekl si k němu, „zřejmě si myslel, že jste mrkev, a vzal si život.“

„STOP!“ ozval se hlas z publika. „Georgu, co jsi to řekl? Že je mrkev?“

Tom se vzadu už opravdu neudržel a vyprskl smíchy.

„Omlouvám se, asi mi to ujelo…“ zrudl znovu, pohledy všech ale nemířily na něj, nýbrž na Toma.

„Mladíku, co tady děláte, tohle je soukromá zkouška!“ postavil se režisér a založil ruce na hrudníku. „Ale víte co, pojďte sem, stejně nám tu dnes jeden chybí, můžete vzít místo za něj.“

Tom zbledl. „Ale… já neumím hrát…“ zavrtěl rychle hlavou.

„Jak jste si všiml, to Georg neumí taky, a o Albertovi a jeho klovacím hadu nemluvě… Co jsi zač?“

„Já jsem…Tom, pane, studuju historii, egyptologii…“ usmál se nejistě.

„No skvěle! To se zrovna hodí,“ ušklíbl se profesor. „V tom případě vítej, chlapče, najímám tě.“

„Cože?“ zamrkal překvapeně blonďák.

„Někdo, kdo nám pomůže upravit historická fakta, se vždycky hodí, pravda…“

Tom se nejistě usmál a přikývl.

„No dobře.“ Posadil se tedy do sedačky vedle jeho nového zaměstnavatele a nejistě se usmál na Billa, trochu mu zamával.

Černovlasý se doširoka usmál. A zmizel do zákulisí. „Zahrajeme vám to od začátku, Tome, kdyby cokoliv, stačí říct…“ naklonil se k němu starší pán.

„A o čem to je?“

„O mladičkém princi, kterému nepřál osud… vlastně ani nevím, jestli někdo takový existoval, ale Bill si stojí za tím, že ano. Prý jen ještě nenašel jeho hrobku a jeho prababička tvrdí, že se tak stane co nevidět. Jeho prababička je totiž, no, prý je to vědma, jestli těmto věcem věříš. Celá jejich rodina jak tak trochu…“

„Co?“ nakrčil Tom zvědavě obočí.

„Trochu blázni, ale co. Dokud mi tu platí tohle divadlo, pak si nestěžuju.“

„Oni tu…“

„Ano, ano. Tedy, jeho prababička nedávno zemřela, ale… stejně, dostávám z jejich rodinného účtu zaplaceno, protože tahle hra je prý pro jejich synáčka životně důležitá.“ Protočil pán trochu oči a Tom se pousmál. No, byl opravdu zvědavý, do čeho se mu to zase povedlo připlést.

***

„Tak jak se ti líbila hra?“ usmál se Bill, když Tom souhlasil, že ho odveze domů, aby nemusel jezdit taxíkem.

„Bylo to, opravdu zvláštní… ale krásný, samozřejmě, moc ti to tam nahoře slušelo, jako by ta role byla psaná přímo pro tebe…“

Bill se trochu začervenal a sklopil hlavu.

„Vlastně, Tome, byla…“ pousmál se. „Napsali jsme to s mým bývalým přítelem, on totiž píše divadelní hry, já jsem pomáhal a on psal…“

„Takže je to všechno tvůj výmysl?“

„Není to výmysl, Tome, opravdu se to stalo, přísahám. Alespoň moje prababička to tvrdila, vyprávěla mi příběhy o princi, o lásce, o bozích, každý večer když jsem usínal… když jsem byl ještě malý, občas jsem sám věřil, že ten princ jsem já a že jednou také najdu svou osudovou lásku a že spolu budeme napořád, ať se stane cokoliv, v dalším a dalším životě, dokud svět a vesmír neskončí.“ Tom se na něj pousmál. „Musíš si myslet, že jsem pitomec.“ Zasmál se trochu a promnul si ztuhlý krk.

„Nemyslím, každý z nás má nějaké sny, Bille.“

„Takže, studuješ egyptologii?“ změnil mladší z nich téma.

„Ano, vlastně, letos bych měl už končit studium. Pak ze mě bude archeolog, bez práce.“ Protočil oči. „Ledaže by mě něco osvítilo a dostal jsem nějaký zázračný grant a našel něco, co ještě nikdo ne, jenže jaká je šance.“ Zasmál se.

„Když znáš ty správné lidi, šance je velká. Stačí jen vědět, kde hledat.“ Usmál se Bill. „Tady doleva.“ Navigoval. „A co bude tvoje závěrečná práce, pane archeologu?“ uculil se trochu.

„No… Pracuju na jednom takovém projektu, za který se mi všichni vysmívají, ale já myslím, že to není hloupost, že to musí být pravda.“

„O co jde?“

„O to, že… indiáni, ti praví, pořád existují, i když v rezervacích. Tak proč by nemohli existovat praví čistokrevní Egypťané, hm? Myslím ty, co tu byli dávno dávno před námi…“

„Jenže oni se už i dávno dávno před námi míchali… vezmi si Kleopatru, Tome, to byla Řekyně…“

„Já vím, já vím, ale stejně. Přeci tu musí někdo být, alespoň jeden. Dal bych cokoliv na světě za to, abych ho potkal, abych s ním mohl mluvit. Musí toho tolik znát, tolik, co nikdo jiný neví.“ Bouchnul trochu rukou do volantu, aby přidal na důraz.

„Tady. Zastav mi tady.“

„Proč?“

„Protože tady bydlím.“ Zasmál se trochu. „Opravdu bys dal cokoliv za to, abys toho člověka potkal?“

Tom přikývl.

„A kdybych ti řekl, že toho člověka znám?“

Tom zamrkal. „Co prosím?“

Bill pokrčil rameny. „Opravdu, znám ho, má se dobře, opravdu.“ Přikývl. „Má pevné zdraví a žádná brzká smrt mu nehrozí, takže je velká pravděpodobnost, že by ses s ním mohl setkat.“ Pousmál se černovlasý a otevřel si dveře od auta. „Chceš jít dál?“

„Ale…“

„Říkals, že bys dal cokoliv, tak proč nezačít s tím, že se mnou půjdeš nahoru a dáš si se mnou pozdní večeři.“ Usmál se na něj mile a vylezl ven. Tom vypnul motor a bez váhání ho následoval, i kdyby si z něj dělal legraci, za zkoušku to stále. Horší než jeho výlet do Anglie to být nemůže.

***

Tom se nejistě posadil na gauč uprostřed obýváku a rozhlédl se po malém bytečku. Jestli si nějak představoval Billův byt, rozhodně ne takhle. Po stěnách visely vyšívané koberce, po zemi stály nejrůznější květiny, bylo to tu cítit po vonných tyčinkách a něčem, co Tom neznal. „Máš to tu… moc hezký.“ Pousmál se nejistě.

„Oh, díky.“ Usmál se Bill, Tom ho ale neviděl, protože mladík byl v kuchyni a cosi tam kouzlil s jídlem. Nastalo ticho, Tom se zvedl z gauče a začal si to tu všechno pozorně prohlížet, našel velkou dřevěnou šperkovnici a otevřel ji, překvapeně zamrkal. Uvnitř se to hemžilo zlatými šperky a drahými kameny.

„Líbí?“ uculil se Bill, právě vyšel s jídlem z kuchyně a zachytil Tomův výraz. „Ano, jsou pravé, jestli je to to, nad čím přemýšlíš.“

„Ty jsou tvoje?“ otočil se na něj a Bill přikývl.

„Ano,“ usmál se. „Rád nosím šperky, všeho druhu.“ Položil jídlo na stolek a přešel k němu. „Ruční práce, mimochodem.“ Usmál se a vyndal jeden pár těžce vypadajících náušnic, nandal si je do uší a usmál se na Toma. „Tak? Jak vypadám?“ zasmál se. Tom na něj zamrkal, vydechl, vypadal nádherně, opravdu.

„Překrásně.“ Usmál se Tom a šel se posadit. „Cos nám to udělal k jídlu?“

„Nic moc, jen chleba s tvarohem a pažitkou.“ Pokrčil chlapec rameny a hupsnul na sedačku vedle něj.

„Tak… povíš mi něco o tom tvém egyptském kamarádovi?“

„Nikdy jsem neřekl, že je to můj kamarád, Tome.“ Pousmál se trochu Bill a slízl si z koutku úst tvaroh.

„No fajn.“ Protočil Tom trochu oči a znovu se rozhlédl kolem.

Bill vydechl. „Jsem to já.“

autor: LilKatie