Profesor 41. (konec)

Černovlásek chvilku zůstal zamyšlený ve svém světě. Přemýšlel nad tou otázkou a jeho představy se už přenesly do doby plesu. Jaké by to asi mohlo být, kdyby šel William s ním. Pravda, sice by se na ně všichni dívali a zřejmě i pomlouvali, ale komu to vadí? Jemu rozhodně ne, klidně by byl ochotný to podstoupit za ten krásný okamžik si s Willem zatančit.

„Ne, nepůjde se mnou,“ hlesl a jeho hlas s každým slovem klesal. Vytrhl se z toho zasnění a podíval se na své kamarády.

„To je celkem škoda, docela rádi bychom ho zase viděli. Byl fajn. Jeden z mála profesorů, se kterým se dalo normálně mluvit. Ty si ho tam pro sebe syslíš a nedokopeš ho na ples,“ stěžoval si Andreas a hleděl na černovláska.

„Co nadělám? Sám mi řekl, že by nebylo dobré, kdyby se tam ukazoval. Nebudu ho nutit, když nechce,“ bylo mu to trochu i líto, ale skutečně nemůže Willa nutit. Pokud nechce a bojí se toho, co by si pak mysleli lidé, tak s tím nenadělá skutečně nic.

Den se bez jeho milovaného profesora vlekl skutečně pomalu. I šnek by byl rychleji u něj doma a zase zpátky u školy. Avšak konečně ten vytoužený konec přišel. Čeho si však nemohl nevšimnout, byly ty zvláštní pohledy, se kterými se někdy setkal. Že by se skutečně rozneslo, to, že chodí s Williamem? Bylo to dost pravděpodobné, ale raději si tím nechtěl zatěžovat hlavu. Neskutečně se už těšil domů, až se nají a na chvilku vydechne. Nevěděl ani v kolik se William vrátí domů a nechtěl jej ani nijak obtěžovat zprávami.

Po škole, když se konečně dostal domů, se hned najedl, přivítal s bráškou a mámou a chvilku si s nimi popovídal. Zase to na chvilku bylo jako za starých časů, kdy ještě neměl svého milovaného profesora po boku. Kdy byl jenom on a jeho rodina, plus jeho myšlenky, ve kterých se někdy dost často utápěl.

„Rosteš mi, kloučku můj,“ řekla Simone něžně a objala sedícího Billa. Políbila jej do černých vlasů a hladila ho po tváři.

„Už jsem dospělý, mami,“ zazubil se Bill a hladil ji po rukou, kterými ho objímala.

„Vždycky budeš můj malý klouček. Můj malý Billi, ať už ti bude dvacet, čtyřicet nebo šedesát.“ Objímala jej stále a on se spokojeně opřel do jejího hřejivého mateřského objetí.

„Co ty a Gordon? Jak vám to klape?“ zeptal se po chvíli. „Zdá se jako prima chlap, který to má v hlavě v pořádku,“ nechal sebou jemně kolíbat a spokojeně přivřel oči.

„Klape nám to skvěle. Je to tak neuvěřitelně hodný člověk. Milý, pozorný, Sama má rád, i o tobě mluví hezky. Myslím, že by to mohl být ten pravý,“ usmívala se jeho maminka a Billovi se na tváři taky usadil malý úsměv.

Tohle Simone neříkala často. Od rozchodu s jejich pravým otcem byla hodně opatrná a na muže si dávala extra pozor. Proto se Bill tak usmíval. Je totiž velká pravděpodobnost, že by jim to spolu mohlo vyjít a třeba někdy v budoucnu by mohla být i svatba. Ale to jsou všechno jenom dohady, a coby, kdyby. Jediný problém by snad mohl být Tom. Ten by to mohl všechno narušovat. Ale všude je nějaká černá ovce.

Bill se tím ale rozhodně nechtěl nějak víc zatěžovat. Proč taky? Tohle je jenom daleká budoucnost. Něco, co nemůže s jistotou tvrdit.

„To jsem moc rád, že je na tebe i Sama hodný. Jinak mi věř, že bych ho teda hnal, i když na to nevypadám, ale rozhodně už nikomu nedovolím, aby ubližoval mojí rodině.“

„Já vím. Ty jsi náš ochránce,“ políbila jej na spánek a nepřestávala objímat. Stávalo se jenom zřídka, kdy si mohli takhle o samotě popovídat, tedy ne až tak úplně o samotě, neboť Sam seděl v obýváku u stolu a kreslil si.

Po třech dnech

Nastal den plesu. Už se skutečně dodělávaly jenom poslední úpravy. Studenti se doma připravovali, oblékali si sváteční šaty. Dívky se malovaly, česaly, navzájem si volaly, aby si sdělily, jak vypadá jejich účes a co by ještě mohly vymyslet, aby vypadaly co nejkrásněji. Mládenci si oblékali své obleky, upravovali kravaty, účesy a zavazovali lakýrky.

I Bill se připravoval. Nepřeháněl to tentokrát s líčením, jenom decentně. Vlasy si také upravil, a ještě se několikrát prohlédl v zrcadle, zdali je každý detail dokonalý. Zdali na něm není ani jediná chybička.

Už se těšil, i když byl odkázán k tomu, si tam možná občas zatančit s nějakou dívkou, nebo popíjet s kamarády. Ale ten, koho by tam chtěl mít ze všech nejvíce, prostě nepřijde. Neměl mu to však za zlé, to ne. Chápal jej a skutečně s tím nic nenadělal.

Brzy se ozvalo troubení auta. Nebyla to však Willova Audi, nýbrž Andreasův modrý Volkswagen. Nezapomněl se rozloučit s maminkou a Samem, a poté vyšel z domu a sedl si na místo spolujezdce, jelikož na zadních sedadlech už byli Georg s Monikou.

„Ahoj,“ pozdravil je všechny a pozdrav se mu od všech zase vrátil. Andreas se pak rozjel přímo ke škole, kde se ples pořádal. Byl už večer, Andreas se pak rozjel přímo ke škole, kde se ples pořádal. Byl už večer a slunce zapadlo, takže se na nebi začaly pomalu objevovat první hvězdy.

Jakmile vystoupili a dostali se dovnitř, bylo tam celkem dost studentů. Celý sál byl krásně vyzdobený. V každém rohu byly překrásné květiny: lilie, růže, tulipány. Na bocích byly stoly se spoustou dobrého jídla nebo pití, a všichni se viditelně bavili.

Zatím se skupinka čtyř přátel držela pohromadě a šli si dát něco k pití.

„Vypadá to tady dobře, že?“ usmála se na všechny Monika a dívala se kolem. Byla tady jako Georgův doprovod, takže tady skoro nikoho neznala. I přesto se jí zde líbilo.

„Jo a počkej, až se začne tancovat a pořádně se to rozjede. Bude to pecka,“ uculil se Andreas a napil se svého punče.

Jak Andy řekl, tak se taky stalo. Když dorazilo ještě několik lidí, všechny je tam přivítali hlavní pořadatelé celého plesu a popřáli jim příjemnou zábavu. Potom se pustila hudba a spousty párů šly na parket. Mezi nimi nechyběli ani Geo s Monikou, kterým to skutečně slušelo.

„Klidně běž na lov, jestli chceš. Nemusíš tady se mnou být,“ usmál se Bill na blonďáka, u kterého si všiml, jak už si vyhlíží své květinky, ale nějak se nedokázal od Billa odpoutat, aby tam nezůstal sám.

„A co ty? Budeš tady postávat sám jak…“

„Pakuj, ty hmyze. Vyleť a jdi se bavit,“ popostrčil jej a usmál se. Andreas mu úsměv oplatil a pomalu se ztrácel v davu. Bill v tu ránu osiřel a jenom mohl sledovat spokojené páry, které se baví a užívají si celý ples. Na chvilku se zase ponořil do myšlenek. Nechal se jimi unášet, unášet se představami.

„Smím prosit?“ ozval se za ním hlas, který jej z toho všeho vytrhl a navrátil zpět do někdy až kruté reality. Otočil se za hlasem, který jej vzbudil, a užasle vydechl.

„Tak tys přišel.“ Na tváři se mu vytvořil šťastný úsměv a pevně svého matematického prince objal. Byl tak rád, že přece jenom přišel, že si to rozmyslel a nenechal jej taky „samotného“.

„Ano, přišel. Uvědomil jsem si, že když se budu ohlížet na to, co si lidé myslí, utečou mi ty nejkrásnější zážitky… s tebou. Kašlu na to, co si lidé myslí, ať si mě tady pomlouvají. Jsem zde s tebou, a to je všechno, co potřebuju. Miluju tě, ty můj malý puberťáku,“ šeptal mu do ouška a hladil jej po zádech. „Dneska ti to ohromně sluší,“ na malý kousek se od něj odtáhl a usmíval se na něj tím svým hřejivým úsměvem.

„Miluju tě taky a sluší ti to též,“ úsměv mu oplácel, a poté se jím nechal dovést doprostřed parketu. Začali společně tancovat a studenti jim udělali místo tak, že kolem nich utvořili kruh. Hrála klidná píseň vhodná pro pomalé tance a oni spolu tancovali zahledění jeden druhému do očí.

Nezajímalo je, co si ostatní myslí. Byli pouze ve svém vlastním světě, kde měli svá pravidla, své sny a do kterého jim nemohl nikdo zasahovat. Tančili a ukazovali všem ostatním, že se nestydí za to, co jsou, za svou orientaci. Ukazovali světu, že mu budou čelit se vztyčenou hlavou, ať už hodlá být sebevíc krutý, násilný a zkažený.

KONEC

autor: Tina