autor: KarlaSka
Všechno to najednou končí… ale bez konců prostě nejsou začátky 🙂
KarlaSka
Simone se rozhlédla po řídící místnosti, aby vyhledala zdroj toho výkřiku. Všichni lovci zpozorněli, ale nikdo pořádně netušil, co se vlastně děje.
„Co to bylo?“ zeptal se Jörg, kterému už sice krev netekla, ale zato zůstala po celém obličeji stejně jako výraz zuřivého psa. Všichni krčili rameny, ale stále byli ve střehu a, jako surikaty vykukující z nor čekali na sebemenší známku nějakého nebezpečí.
„Šlo to z ubytovny,“ pípla nesměle jedna mladá lovkyně, jako by se bála, že jí za její postřeh někdo uhodí.
Simone se rozšířily oči poznáním a hlavně šokem. Tam přece odešli její chlapečci!
Rychlostí blesku vyběhla tím směrem a hlava nehlava se hnala po chodbách doufajíc, že jí nějaký další zvuk řekne, kam má jít.
Ozval se další výkřik.
Simone se zastavilo srdce. Čas jakoby se zastavil a každý krok trval desetkrát déle. Rozrazila dveře jednoho z pokojů.
Nevěděla, co má dělat dřív, jestli má brečet nebo se smát. Její mysl to vyřešila za ni a Simone se bezvládně svezla k zemi.
„Mami!“ vykřikl Bill a byl u ní dřív, než dopadla. Položil si její hlavu do klína a lehkým popleskáním se jí snažil přivést zpět k vědomí.
„Mami!“ To už vedle něj seděl i Tom a jeho tvář brázdil stejně starostlivý výraz jako tu Billovu.
„Tohle jsme trochu nedomysleli,“ zamumlal Bill, zatímco hladil matku po tváři.
„Mohla aspoň zaklepat,“ obhajoval se hned Tom. „Víš… možná bychom se měli obléct než se probudí.“
Bill se na něj zaraženě podíval, ale pak mu došlo, že vlastně sedí u své matky nahý a strká jí penis ke krku. Krev se mu s tímto zjištěním ihned nahrnula do tváří a dala jeho tváři nezdravě rudou barvu.
„Uhm… to určitě,“ zadrmolil rychle. Opatrně si sundal matčinu hlavu z klína a položil ji na zem.
„Sakra, Bille! Jsi rudej až na prdeli!“ zasmál se Tom, když po něm házel kusy jeho oblečení, a zároveň se navlékal do svého.
„Bože! Nechci vidět mámin výraz, až se probere!“ zakvičel Bill a skryl si hlavu do dlaní. Připadal si jako malé dítě, které někdo načapal při krádeži cukroví. Až na to, že tohle bylo stokrát horší. Kdyby ho matka načapala při krádeži, bylo by to pro obě strany méně nepříjemné, než když ho nachytala nahého v objetí staršího bratra v pokoji, který byl cítit po sexu.
„Gordone…“ zamumlala nepřítomně Simone a rychle zamrkala. Absolutně netušila, kde je nebo co se děje. Nedávalo jí absolutně žádný smysl, že leží na zemi a nad ní se se starostlivými výrazy sklání její dvojčata. „Kde to jsem?“ zeptala se zmateně a pokusila se zvednout.
„Lež klidně, mami. Omdlela jsi,“ řekl měkce Bill a lehce jí zatlačil na rameno, aby ji udržel na zemi. „A mohla bys znova.“
Simone se chytila za hlavu a snažila se nahlédnout za hustý závoj mlhy, jež zahalovala její mysl, a spatřit alespoň záblesky vzpomínek. Vůbec netušila, jak se sem dostala.
„Co tady dělám?“ zeptala se už jasnějším hlasem. Nebyla si jistá, co se stalo, ale něco jí tu nehrálo. Bill byl rudý až za ušima a jeho bratr na tom nebyl o nic lépe.
„To by mě taky zajímalo,“ zabručel Tom nevrle. Bill ho drcnul loktem a věnoval mu káravý pohled. Na to dred protočil oči v sloup, ale pokusil se srovnat výraz alespoň na neutrální.
„Bože můj!“ zakňučela Simone, když se její mysl projasnila a jí konečně došlo, proč leží na zemi. Dvojčata si vyměnila zoufalý pohled, ale radši nic neříkala. Ani jeden z nich si nebyl reakcí vlastní matky jistý.
Každopádně její neustále provolávání božího jména nebylo dobrým znamením.
„Mami…“ zkusil to Bill a lehce se dotkl jejího ramena. Simone před tím dotykem ucukla, jako by se popálila, a zadívala se na svého mladšího syna uslzenýma očima.
„Jak tohle můžete dělat? Je to tak špatné, tak zvrácené!“ zavzlykala a zabořila si hlavu do dlaní. Potřebovala od tohohle všeho nějak utéct, ale opravdu netušila jak.
„Je to láska, mami. Jako každá jiná,“ zašeptal zoufale Bill a prosebně se zadíval na Toma, hledajíc tak u něj podporu.
„Mami… já Billa miluju. A on mě. Je mi jedno, že je to zvrácené, ale rozhodně to není špatné. Jak by mohla být láska špatnou? Co na tom, že je mezi bratry?“ přisvědčil starší z upírů a na demonstraci svých slov si černovláska přitáhl k sobě.
Rusovláska si protřela oči a naposledy popotáhla, než se zvedla alespoň do sedu. Zahleděla se na ně, a pak je oba překvapila, když si je přitáhla do náruče a pevně je objala.
„Jste moji chlapečci. Vždycky budu podporovat to, co děláte. Chvilku mi potrvá, než si na to zvyknu, ale zvládnu to. Určitě,“ uslzeně se usmála a oba políbila na tvář.
„Mám tě moc rád, mami,“ zašeptal vděčně Bill a objal matku nazpět.
„Však já vás taky, Bille. Jste moji kluci, moje dvojčátka a vždycky budete!“ dodala, když se Tom hravě zašklebil, a štípla ho do tváře.
„Jak milé rodinné usmíření!“ zaburácel ode dveří posměšný hlas. Všichni tři se tím směrem polekaně otočili.
Ve dveřích stál opět Jidáš, ale jeho postoj i energie jako by ho od posledně nechaly vyrůst. Vypadal hrozivě a sebejistě.
Bill s Tomem se okamžitě postavili před svou matku, aby ji ochránili, a varovně zasyčeli.
„Mně je jedno, kdo půjde první, stejně všichni zemřete,“ pokrčil upír rameny a vrhnul se vpřed. Bill s Tomem taktak stihli uskočit a strhnout s sebou i Simone, která byla v jakémsi šoku a nebyla schopná pohybu.
Tím se Jidáš nenechal vyvést z míry a ihned zamířil k Tomovi, který na jiné straně pokoje než Bill, kryl Simone, která se pomalu začala probouzet a vytáhla z pouzdra v kozačce stříbrný kůl.
„Tak to ne!“ zavrčel Bill a skočil staršímu upírovi na záda. Ten to však čekal a rychle ho přirazil na zeď, až opadaly velké kusy omítky. Černovláskovi se zatmělo před očima. Bezvládně se svezl k zemi.
Mezitím se Tom vyškrábal na nohy a po boku své matky byl připraven se bránit i útočit. Jidáš se s pokřiveným úšklebkem přiblížil a čekal na Tomův útok.
Dredáč zasyčel a vrhnul se na něj. Viděl výhodu v jeho nechráněném boku a pokusil se ji využít.
Bill celou tuhle situaci viděl jako ve zpomaleném filmu. Už předem věděl, že to jeho bratrovi nevyjde a jeho předpoklady byly správné. Jidáš Toma odhodil, jako by byl pouze otravná moucha.
Starší z dvojčat přeletělo místnost a tupě dopadlo na Simone, která v natažené ruce držela kůl.
Černovláskova mysl byla najednou zcela prázdná, ale zato jasná. Všechny myšlenky a pocity se soustředili pouze na Toma a na kůl, který projel jeho hrudníkem.
„Tome!“ zakřičel zdrceně a během zlomku vteřiny už klečel u něj. „Ne, ne, ne,“ opakoval černovlásek plačtivě, když sledoval rudou kaluž, která se pod Tomem začala pomalu rozlévat. S odporným čvachtavým zvukem vytáhl kůl z hrudi svého bratra a přitiskl si ho blíž, nehledíc na upíra, který se spokojeným výrazem pozoroval výjev, jež se mu naskytl.
„Bille…“ zachraptěl Tom ztěžka a rozkašlal se. Na jeho ruce, kterou si ústa zakryl, přistálo několik kapek karmínově rudé krve.
Černovláskovi se spustily slzy, když chytil bratrovu ruku do své.
„Jsem tady,“ zašeptal tiše a pevněji Toma stisknul. „Jsem tu s tebou.“
„Pojď blíž,“ zachrčel Tom s posledních sil. Černovláskův dech se zadrhl, když viděl, jakou námahou je pro jeho bratra několik obyčejných slov. Poslušně se sklonil blíž k jeho rtům, aby slyšel, co mu chce Tom říct. „Minul srdce,“ zamumlal jeho bratr tak tiše, že ho nikdo jiný nemohl slyšet.
Černovlásek se na něj překvapeně podíval, takže mu neunikl záludný úsměv na tváři jeho dvojčete. Rána se pomalu začala zatahovat.
„Ne, Tome! Neumírej!“ vykřikl Bill v hraném zoufalství, když se bratrovy oči zavřely a dech zklidnil.
„A teď se vypořádám i s tebou. Tvoje matka nebude problém,“ zasmál se Jidáš vítězně, zatímco čekal, až na něj Bill ze vzteku zaútočí. Ten se podíval na Simone, která ležela omráčená za Tomem. Z čela jí vytékal pramínek krve, ale jinak byla v pořádku.
„Za to zaplatíš!“ zasyčel Bill zuřivě a zdánlivě bezhlavě se jako vyprovokovaný býk vrhnul vpřed. Jidáš ho popadl pod krkem a přirazil na zeď.
„Teď zemřeš!“ zasmál se starší upír ledově a odhalil dlouhé bílé špičáky. Bill se začal smát, což Jidáše na chvíli vyvedlo z míry.
„To ty zemřeš,“ usmál se Bill ve chvíli, kdy se po stranách hlavy staršího objevily Tomovy ruce. Jeden rychlý pohyb a hlava se zakutálela do rohu, sevření kolem Billova krku povolilo a on rychle odstrčil i zbytek upírova těla.
V hrudi mu podivně mravenčilo a stejně tak i Tomovi. Bílá barva pomalu ustupovala z obličejů obou chlapců a byla nahrazována u jednoho zlatou snědí, u druhého béžovou s lehkým nádechem růžové. Stávali se opět lidmi.
„Bude mi chybět ta síla,“ zamumlal Bill, když cítil, že je proměna dokončena.
„Mně taky,“ přitakal Tom a rozhlédl se po zdemolovaném pokoji. „Tohle budeme uklízet pěkně dlouho.“
„Mami…“ zamumlal měkce Bill, když se sehnul ke své matce. Už podruhé tento den si položil její hlavu do klína.
„Bude v pořádku,“ řekl přesvědčeně Tom, když k nim přikleknul. „Je jenom omráčená.“
„Co se tu stalo?!“ To přiletěl zděšený Jörg, který slyšel nějaké rány. Překvapeně těkal očima mezi chlapci a torzem mrtvého upíra, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Vy už nejste upíři!“
Tom otráveně protočil oči v sloup a radši dělal, že to všechno přeslechl. Neměl teď náladu komukoliv cokoliv vysvětlovat, a už vůbec ne svému otci.
„Jidáš je mrtvý, ze všech upírů jsou lidi, a teď nám uhni!“ odrecitoval Bill otráveně, když Tom zvedl jejich matku do náručí, aby ji mohl odnést k někomu, kdo ji bude schopen ošetřit.
***
„Co se ti stalo?“ zeptal se Gordon zděšeně, když spatřil ránu na manželčině tváři. Před pár dny prostě beze stopy zmizela, nechala jenom lísteček s nicneříkajícím vzkazem, neozývala se a pak se vrátí s obvazem na hlavě.
Simone se bezmocně podívala na syny, které Gordon vedle svítivě bílého fáče přehlédl.
„Upadla,“ pokrčil Bill rameny a protáhl se dovnitř domu, který už několik let neviděl.
„To byl Bill?“ zarazil se Gordon a překvapeně se podíval na Toma, jako by si ho všiml teprve teď.
„V celé své kráse,“ přitakal Tom s úsměvem a vyběhl nahoru do patra, kde před chvíli zmizel jeho bratr.
„Jsi v pořádku?“ nakoukl opatrně do jeho pokoje. Bill seděl na posteli a upřeně sledoval stěnu před sebou, zatímco se prsty probíral záhyby pokrývky.
„Já nevím,“ přiznal po pravdě černovlásek, aniž by spustil pohled ze zdi. Tom si k němu přisedl a přitáhl si ho blíž k sobě. Bill mu ihned obmotal ruce kolem pasu a zabořil mu nos do prohlubně krku, nasávajíc tak jeho osobitou vůni, jež ho vždy nesmírně uklidňovala.
„Copak, Billi?“ zašeptal Tom měkce, zatímco se jemně probíral havraními vlasy, jež ho příjemně lechtaly na hraně čelisti.
„Cítím se tak… obyčejný,“ zašeptal černovlásek smutně a pevněji se přimknul na bratrovu hruď. Tomu se Tom musel od srdce zasmát.
„Zlato, ty jsi všechno, jen ne obyčejný,“ ujistil ho a zaklonil mu hlavu, aby mu viděl do obličeje.
„Jsi moje spřízněná duše?“ zeptal se Bill zoufale a čekajíc odpověď, lehce našpulil rty.
„Vždycky jsem byl,“ usmál se něžně Tom a políbil bratra na našpulené rty. „A vždycky budu.“
KONEC
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Tak jako myslela jsem ze budu asi bulet kdyz Tomem projel ten kul myslela jsem na to nejhorsi ale prekvapila jsi me….. ted te mam chut zabit… .ale jsem rada ze o tak skoncilo i kdyz je to skoda… povidka to byla krasna 🙂
tahle povídka mi rychle prirostla k srdci uz asi u druheho dilu 🙂 🙂 byla pekna co to placam uzasná..par slz mi ukaplo kdyz jsem si myslela ze tom umrel…a pak jsem tu skoro jecela radostí nad tím koncem ze si mamka myslela ze sem se zblaznila 😀 XD doufam ze brzo se tady objevi nova povidka od tebe tkera bude tak dobra jako byla tato..nebo jeste lepsi?? :)))))
Je fajn že to tak dobře skončilo.Povídka se mi moc líbila.
Jak tam vlítla ta Simone!… :'D chudinka!!.. Musel to být šok! :3 Moc krásně jsi ten konec vymyslela!.. Opravdu jsem si říkala, když Tom "umíral"… " co to ku*va blbne?" 😀 A když mu řekl, že minul srdce, hoodně jsem si oddechla! 🙂 jen mě mrzelo, že Bill jako nejsilnější upír na světě.. působil oproti Jidášovi tak slabě.. 😀 a popravdě jsem čekala ten boj děláš, což by nebylo na škodu, ale i tak byla povídka skvělá! 🙂 jsem moc ráda, za ten něžně romantický konec a musím se přiznat, že jsem v tomhle díle viděla Billa hezky namakaného, blonďatého a roztomilého kolouška 😀 A Toma s černými dredy.. 😀 Líbí se mi, že jsem si na tu myšlenku zvykla, tak je teď všude vidím spolu :)) Mrzí mě, že se o víkendu neuvidíme :'(.. porušíme rituál 🙁
[1]: děkuju 🙂 na tý scéně jsem si dala opravdu záležet 🙂
[2]: jů, děkuju 🙂 jsem ráda, že se ti takhle líbila 🙂 a to s ječením sama moc dobře znám 😀 pak si vždycky vyslechnu od mámy přednášku o svém duševním zdraví 😀
[3]: děkuju 🙂
[4]: ano, to porušíme, no :// budeme si to někdy muset vynahradit 😀 skvělý komentář, broučku 🙂 nevím, co ti říct první 😀 děkuju, děkuju, děkuju 😀 opravdu jsem si dala záležet, epilog nebude neboj 😀 já jsem tu bojovou chtěla rozepsat, ale nešlo mi to 🙁 nevěděla jsem, jak do toho ://
[2]: jo a ještě 😀 teď dopíšu povídku Vinní, které je tu první díl a pak se vrhnu na další 🙂 ale už žádní upíři 😀
Ach, tak po tomto konci ma mrzí stokrát viac, že som túto poviedku nečítala zároveň ako si ju písala. Je to úplne skvelý koniec. Vôbec som nečakala, že sa obaja premenia späť, bála som sa, že Bill, keďže vraždil ľudí, už nebude môcť. Takto je to perfektné 🙂
Konec byl skvělej. Moc pěkná povídka.
❤️