The treasure from Philippine​s 18.

(Z pohledu Billa)

Otráveně jsem brouzdal po internetových stránkách zaměřených na Filipínskou destinaci. Pročítal jsem různé zajímavosti, místní tradice, jídelní speciality, informace o přírodě a tak dále. Líně jsem točil kolečkem uprostřed myši a vrtěl nechápavě hlavou, jelikož mi na té zemi nepřišlo nic tak úchvatného. Stejně jako na Kennethovi nebylo nic, co by člověka doslova lákalo. Tomovi by bylo se mnou v Německu rozhodně lépe, a navíc bych se nemusel už pátý den obávat, že něco ten zasraný Filipínec na Toma zkusí.

„Kéž by tě tam vzal příliv, tsunami, idiote!“ ulevil jsem si hlasitě, práskl myší o stůl a založil jsem ruce na hrudi. Nepřátelsky jsem sledoval monitor, který mi provokativně ukazoval jednu z fotek exotického místa, konkrétně jednu z filipínských pláží, kterou lemovaly nádherně rozrostlé palmy. Živě jsem si dovedl představit, jak přímo na té písčité ploše osahávají zvrhle ty nečisté, černé ruce MÉHO Toma!

„Nadržený dobytek, lepší definici pro tebe nemám.“ Zamručel jsem si pod nos, natahujíc se pro mobil. Naposledy volal Tom ve 12 hodin odpoledne. Teď je něco málo po sedmé, a ještě se neozval. Je čas si ho zkontrolovat. Našpulil jsem pusu, a ve chvíli, kdy jsem chtěl vytočit číslo, ucítil jsem něčí ruku, která mi něžně stiskla rameno. Doslova jsem na židli nadskočil úlekem a pustil svůj mobil, který odletěl někam pod postel.

„Co to…“ bleskově jsem se otočil, abych zjistil viníka a překvapeně jsem pozoroval Anise, na jehož tváři se roztahoval jeho typický, ležérní úsměv. Protočil jsem lehce očima a vstal ze židle.

„Ty blbče, vyděsil jsi mne.“ Zahučím dotčeně a ruce založím v bok, abych mu jasně naznačil, že s takovými ‚překvápky‘ nesouhlasím.

„To jsem nechtěl, věř mi.“ Usmál se pobaveně.

„Jak jsi se sem vůbec dostal?“ Nakrčil jsem zvídavě obočí, přemýšlejíc nad tím, jestli jsem třeba po příchodu domů z nákupů nenechal otevřené hlavní dveře.

„Mám přeci náhradní klíče.“ Zasmál se Bushido a vytáhl ze zadní kapsy volných kalhot menší svazek klíčů, kde se houpal i náš domovní. „Tenkrát jsi mi ho dal se slovy, že kdyby se něco dělo, budu jistota.“

„A teď se něco děje snad?“ Pozvedl jsem obočí a svěsil ruce podél těla.

„Vlastně děje. Už pět dní máš svého ‚milence v trapu a já od tebe nedostal ještě žádnou zprávu, žádný meil, žádnou pozvánku, žádný hovor, ani u dveří mi nestepuješ. Kde je chyba?“

Pozvedl obočí poněkud otráveně, posazujíc se na kraj mé postele. Chvíli jsem ho jen pozorně sledoval. Bílé upnuté tričko, ze kterého mu koukaly dvě svalnaté, snědé ruce, párdenní strniště na tváři, jeho klasický parfém, který vždy spolehlivě pomátl mé hormony. Frustrovaně jsem zasténal a promnul spánky.

„Nemůžu, Anisi, jsem s Tomem a slíbili jsme si maximální věrnost. OBA!“ Koukl jsem na něj a přešlápl na místě. „Sere mě to.“ Zavrčím ještě, abych ho ujistil o tom, že jinak bych ho už povalil do peřin, serval z něj veškeré ošacení a šukal bych s ním do absolutního vyčerpání. Bushido nakrčil obočí.

„Ty taky, jo?“

„Jo, já taky, poslouchej ušima.“ Zamručím podrážděně.

„Děláš z toho moc velkou vědu.“ Sledoval jsem ho, jak se opět postavil a přešel přímo přede mne. Nenamítal jsem nic, když mi pevně sevřel boky ve svých velkých dlaních. Naopak, mé tělo okamžitě zareagovalo, lehce vystřelilo vpřed, čímž jsem se o Anise lehce otřel a povzdychl. „Vím, že tobě na nějaké věrnosti nikdy nezáleželo a ani záležet nebude. Takový ty prostě jsi, mám pravdu?“ nechal jsem se pomalu sunout k posteli a sotva znatelně jsem přikývl, jakou měl pravdu. Mé tělo se stávalo čím dál více povolným s každým jeho dotekem a slovem. „Nepotlačuj to, jaký doopravdy jsi, a dělej to, co chceš dělat. Tak má správný vztah vypadat – dávat volnost.“ Nechal jsem se položit na postel, držíc ho kolem ramen pevně. Automaticky jsem roztáhl nohy, aby mohl těsněji dolehnout. Jakmile jsem ho cítil na sobě, zasténal jsem. „Navíc, Tom je teď na stovky kilometrů daleko. A co oči nevidí…“

„…srdce nebolí.“ Dokončil jsem za něj chvatně, prohýbajíc se proti němu netrpělivě. „Stejně se vsadím, že s Kayem si sám už užil za těch pět dní. Seru na to, Anisi, vezmi si mě a pokus se být co nejtvrdší.“ Zavrčel jsem nekompromisně a před tím, než jsem zavřel oči, viděl jsem ještě jeho spokojený, vítězný úsměv.

(z pohledu Bushida)

Dostat Billa na scestí z jeho cesty věrnosti, na kterou se z mě nepochopitelných důvodů vydal, nebylo vůbec nic těžkého. Pár správně volených slůvek a už se proti mně prohýbal jako laciná coura, což vlastně i byl. Ale to už je jiná pohádka.

S ničím jsem se neostýchal a rovnou rukou zajel k jeho rozkroku, zatímco jsem druhou rukou z jeho útlých boků doloval kalhoty. Nebylo nic snadnějšího, než nažhavit ho, za ta léta společného sexu jsem získal tolik praxe, že jsem přesně věděl, jak zareaguje, ať už mu v prstech promnu bradavky, nebo se o něj jednoduše otřu svým na maximum tvrdým penisem. Stejně tak ale věděl i on, co se mnou dělají jeho doteky a tělo, bylo mu naprosto jasné, že nikdo mě neuspokojí tolik jako on – ostatně jinak bych se k němu ani nevracel.

„Jsi malá děvečka, víš to, viď?“ zabručel jsem mu do ucha a hbitě z nás obou svlékl veškeré svršky.

Nesouhlasně zavrčel a ohnal se po mně zuby, ale sotva jsem ho lehkým, ale nekompromisním stiskem pod krkem připevnil k posteli, mělce zasténal. „Někdo tu má náladu na násilí,“ zasmál jsem se.

„Drž hubu a už mě, kurva, ošukej, Anisi!“ zavrčel dravě a vyzývavě se proti mně prohnul, otírajíc tak naše klíny o sebe.

Pobaveně jsem se ušklíbl, naslinil prst a strčil ho do něj, sledujíc jeho výraz. Ačkoliv byl ode mě roztažený už tolikrát, na alespoň minimální přípravu jsem nezapomněl nikdy. Navíc, opravdu mě bavilo trápit ho, protože nebyl skvostnější pohled, než na jeho tělo zmítané slastí, ale jen poloviční od té, kterou ode mě požadoval. Chtěl jsem ho vidět zpoceného, se slzami v očích prosícího, abych si ho konečně vzal a nešetřil ho ani vteřinu. Žadonícího, abych mu vyšukal duši z těla.

Tvrdě jsem do něj přirážel už třemi prsty, když se Bill začal zmítat na posteli v naprosté agónii. Záda jsem měl celá rozdrápaná od jeho dlouhých nehtů, které tam zarýval, jen aby si trošku ulevil, zatímco sám sobě naprosto rozkousal ret. Teprve v tu chvíli, kdy se mu po tvářích začaly kutálek slzy vzteku a rozrušení, jsem se natáhl pro lubrikant, potřel si s ním svůj penis a na jeden příraz do něj přirazil.

Z úst mu unikl ten nejkrásnější hrdelní sten, pod kterým se otřásly samy základy domu, ale mně to polaskalo ego takovým způsobem, že už jsem vůbec na nic nečekal. Jednou rukou jsem se zapřel vedle jeho hlavy, druhou si ho přidržel za bok a začal nelítostně přirážet. V daný okamžik mi bylo naprosto jedno, jestli náhodou Billa něco nebolí. Mozek mi nekompromisně zatemnila vášeň, řídil jsem se pouze instinkty, které mi velely brát si jeho úzké tělo tak, jak jen dokážu. A že to dokážu dobře, mi dokazovaly Billovy hlasité výkřiky a steny, které už po několika velmi správně mířených přírazech, doplnilo jeho vyvrcholení mezi naše těla.

„Stáhni se pro mě, kotě,“ zachrčel jsem mezi jednotlivými přírazy. Na Billovu reakci jsem nemusel čekat dlouho, téměř okamžitě splnil mou prosbu a já se tak mohl ocitnout v naprostém ráji. Ačkoliv mi za celý život prošla postelí spousta chlapců i dívek, nikdo z nich mě neuměl uspokojit tak perfektně jako právě Bill. Jeho tělo bylo perfektní ve všech směrech. Netrvalo dlouho a po Billově uspokojení jsem se i já ocitnul na vrcholu blaha, plníc Billův malý těsný zadeček svými tělesnými tekutinami.

„Ještě chvilku ve mně zůstaň,“ zaprosil Bill, když jsem se z něj chtěl svalit do peřin, a pevněji mě objal kolem pasu.

Pobaveně jsem se ušklíbl, ale plníc jeho přání jsem se na něj opatrně položil a opřel si hlavu vyčerpaně o polštář. „Teď jsem ti za ten tvůj slib věrnosti trochu vděčný, protože si ani nepamatuju, kdy naposledy jsi byl takhle dravý. Jen jsem čekal, kdy se mi zakousneš do krku.“

„Copak jsem na to měl čas?“ zasmál se. Dlaní mi přejel po zádech a i přes zjevnou únavu mě vášnivě políbil. „Byl jsem rád, že jsem si vůbec vzpomněl na to, jak se dýchá. Málem jsi mě zabil.“

„Splněný sen několika tisíců dívek a žen po celém světě,“ se smíchem jsem se od něj odtáhl, a konečně dolehl do měkké postele. „Zemřel bys v ráji, pokud bys zemřel při sexu se mnou,“ ušklíbl jsem se.

„O tom není sebemenších pochyb,“ přitakal okamžitě. „Nedokážu uvěřit, že jsem se tohohle dokázal dobrovolně vzdát. Jsem úplný idiot!“

„To ti nebudu vyvracet, protože si to občas myslím taky,“ poškádlil jsem ho pobaveně. „Každopádně, hlavní je, že jsi dostal rozum a vrátil se tam, kde je ti nejlíp. U mě, protože nikdo to v posteli neumí líp než já, ať si o Tomovi myslíš cokoliv. Já jsem king.“

*

(z pohledu Kaye)

Byl to poslední večer, který jsme měli společně strávit na Filipínách. Před dvěma dny dorazili i rodiče, takže přestože Tom měl možnost je poznat i v Německu, seznámili se tady. Vypadalo to, že si navzájem padli do oka, protože mamka z Toma byla nadšená a za rohem mi pověděla, že za náš rozchod mě přinejmenším umlátí kyjem. Trošku mě to zamrzelo, stále je mi toho skončení našeho vztahu nesmírně líto, kor těchto 10 dní naprosto trpím, protože… tolik času jsme spolu trávili a já se ho nemohl v podstatě ani dotknout, ani ho políbit, nic. Naše jediná společná postel v mém bývalém pokoji nakonec zůstala obyvatelná jen pro jednoho. Shodli jsme se na tom oba, že bude lepší, když si jeden z nás rozloží matraci na zemi, vědomi si oba toho, že spát vedle sebe a mačkat se v té jedné posteli, by asi nedělalo dobrotu. Tak jsem každou noc spával na druhé straně pokoje na nepohodlné matraci.

Přesto jsme si ale tuhle menší dovolenou společně užili. Provedl jsem jej městem, vzal jsem ho i do okolních městeček, kde jsme prošli nějaké památky, anebo byly prostě dny, kdy jsme se jen váleli na pláži, užívali si horkého slunce a mořských vln. Byl jsem nesmírně vděčný celé své rodině, která se pokoušela za našeho pobytu neustále něco vymýšlet na plán, a téměř každý večer jsme společně sedávali na terase a grilovali. Až se mi dneska ve chvilce samoty v koupelně trochu udělalo úzko a i přesto, že jsem byl dospělý chlap, slzy se mi draly do očí. Vše mohlo být samozřejmě ještě krásnější, kdyby…

„Kayi, tvá mamka vyndává alba, nechceš přijít za námi?“ vešel do místnosti Tom a pousmál se lehce. Zamrkal jsem své rozpolcenosti z očí a otočil se na něj. „Ty brečíš?“ okamžitě zpozorněl a přešel více do středu koupelny. Ihned jsem zavrtěl hlavou.

„Prosím tě, já a brečet?“ zasmál jsem se a doufal jsem, že to znělo důvěryhodně. Zřejmě ano, protože po chvíli tedy přikývnul a opřel se zády o pračku za sebou. „Jen jsem se byl opláchnout, hned za vámi přijdu, dobře?“ usmál jsem se na něj a naklonil jsem se k umyvadlu, abych opravdu mohl opláchnout obličej a trošku se vzpamatovat ze svých lítostivých myšlenek, nechtěl jsem před Tomem vypadat jako slabý článek.

„Jsi v pořádku?“ nedal se odbýt a jeho kroky tentokrát zamířily až ke mně. Stiskl mi lehce v dlani rameno a donutil mě tak otočit se k němu. „Zdáš se být dneska takový skleslý,“ natáhl se pro ručník, a ač jsem chtěl zaprotestovat, že obličej utřít si zvládnu sám, nekompromisně mi zabořil obličej do ručníku, něžně tak stírajíc kapky.

„Jen se mi nechce odjíždět,“ zamumlám výmluvně a nechal jsem si sušit obličej jak malé, neschopné dítě. Přesto mi to přišlo jako něžné gesto a rozhodně jsem byl přesvědčen, že taková gesta se berou jako více než přátelská.

„Mně se také nechce.“ Přitakal, a nakonec odhodil ručník, pohledem visíc na mně. „Jdu dolů, tvůj brácha slíbil skvělý, tropický džus, který vymačká z ovoce, docela jsem na něj zvědav. Jo a také na ty fotky, prý jsi byl v dětství rozkošné mimino.“ Zasmál se, ještě mi laškovně zamával a já jen zoufale zaúpěl. Nesnášel jsem, když mamka vytáhla při nějaké návštěvě veškerá svá nashromážděná alba, která byla převážně o mém a bratrově dětství, a nadšeně rozprávěla, z jaké to je situace a jaký rok, a ještě u toho tak infantilně šišlala. Proč se před Tomem alespoň trochu před odjezdem neztrapnit, stejně jsme jen přátelé. Uhm.

*

Dolů jsem se dostal až tak po čtvrt hodině, kdy jsem se byl ještě v pokoji převléknout do něčeho pohodlnějšího a trochu jsem poklidil ten nepořádek kolem. Sešel jsem pomalu schody a odbočil do obýváku, kde jsem se zastavil mezi dveřmi. Okouzlila mě ta podívaná, která se přede mnou naskytla. V místnosti jen plápolal oheň v krbu, nerušen nějakou televizí nebo rádiem. Na sedačce seděl Tom, v klíně položeno jedno z alb a něčemu se smál, když mu mamka cosi rozprávěla – zřejmě něco z těch našich historek z dětství, jak jsem si myslel. Otec vedle popíjel svůj tradiční limetkový čaj a četl noviny, občas se zapojil do vyprávění příhod. Babička seděla v křesle, lehce podřimujíc, děda byl zřejmě někde na zahradě, jelikož se tam svítilo, a bratr protáčel očima, když mu mamka v zápalu emocí při vzpomínání zmáčkla tváře.

Klid, pohoda a příjemná atmosféra v rodinném kruhu. Tohle je rodina, Tom do ní chtě nechtě patří. Alespoň pro mne. Ještě chvíli jsem je tiše pozoroval, než jsem na sebe upozornil odkašláním a vešel jsem dovnitř obývacího pokoje, usazujíc se na volné místo na gauči vedle Toma. Nakoukl jsem mu přes rameno a okamžitě protočil očima, když jsem viděl sebe ve věku maximálně 4 let.

„Tak jsi přeci jen přišel, myslel jsem, že radši budeš trucovat v pokoji.“ Natočil ke mně lehce hlavu Tom a usmál se pobaveně.

„Radši jsem měl!“ natočil jsem mu hlavu hravě zpátky.

„Není to tak hrozné, tvá maminka měla pravdu, skutečně jsi byl roztomilý!“ zasmál se a věnoval opět pozornost fotkám, přejíždějíc po nich občas prsty. „Tahle se mi opravdu líbí, dost jsi si tu podobný, víš,“ zamručel naoko vážně. Chtěl jsem něco namítnout, ale předběhla mě matka, která se podívala na fotku a ihned se rozzářila.

„To byl Kenneth poprvé v Zoo! Strašně se bál opic, měl z nich takový strach, že mi utekl až na druhou stranu celé té zahrady. Hledali jsme ho asi hodinu, než jsme ho našli schovaného v pavilonu hrochů. Seděl tam na lavičce, oči úplně zarudlé a…“

„Stačí mami, pointa byla řečena,“ skočil jsem jí do toho, protože jsem cítil horkost ve svých tvářích, jak jsem s každým jejím dalším slovem rudnul. A taky mi bylo dost nepříjemné, jak po mně nenápadně Tom pokukoval a tiše se smál s rukou danou ležérně před pusou.

„Mohl bych si, prosím, tu fotku vzít?“ otočil se po chvíli Tom k matce.

„Opovaž se,“ zavrčel jsem okamžitě.

„Ale jistě, mám těch fotek tolik, že…“ nestačila ani doříct, protože překvapeně vydechla, jak jsem okamžitě vystartoval za Tomem, který s úspěšně vytaženou fotkou okamžitě vyběhnul z obýváku a hnal se někam ven, směrem k pláži. Věděl jasně, že netoužím po tom, aby měl někde schovanou mojí fotku z dětství, které byla podle mého názoru ta nejhorší, jaká kdy mohla vzniknout. Mrštně jsem vyběhl za ním.

„Okamžitě stůj, nebo tě vykostím za živa!“ vyhrknul jsem a následoval jeho stopy, které se vytvářely v písku. Dostávalo se mi jen smíchu a odmítajících odpovědí. Jenže vzhledem k tomu, že Tom měl na sobě klasicky ty pytlovité tepláky, při kterých se běhalo docela těžko, měl jsem výhodu a za chvíli už se po něm natahujíc rukou, abych ho mohl chytnout za tričko. Ve chvíli, kdy jsem už téměř dosáhl na lem jeho trička, zakopnul jsem o vlastní nohu a přepadl na jeho záda celkem drastickým způsobem. Povalil jsem ho společně se svým tělem a vydechl šokem, jak jsem pád nečekal. Chvíli se nic nedělo, jen bylo slyšet šumění vln a přidušeného dýchání pode mnou.

„Jsi v pořádku?“ ihned jsem se převalil vedle a posadil se, sledujíc ho starostlivě. Tak tak jsem uhnul před vlnou, která se přihnala až k nám, a skousl ret, když spláchla z poloviny Toma, a tím ho smáčela jak myš.

„Doufám.“ Zvedl ke mně hlavu podrážděně. „Jen jsem celý mokrý, lepí se na mne písek a tu fotku, kterou jsem tolik chtěl, mi odnesla voda!“ kouknul zoufale k moři a ukázal kamsi do prostoru. „Navíc jsi mi málem přelámal páteř! Jsi hrozný komediant, Kayi, šlo o jednu fotku!“ zamručel zoufale a posadil se vedle mne, snažíc se osvobodit své mokré tričko od zrnek písku. Protočil jsem lehce očima a nakonec se jen rozesmál. „Není to k smíchu.“

„Možná není, ale mě to nutí se smát.“

„Jednou mě vážně zničíš, Kayi,“ povzdychnul se smířeným výrazem a otočil ke mně hlavu.

„Omlouvám se, dělám to neúmyslně.“

„To teda, vlastně mě ničíš průběžně,“ ušklíbl se a pohlédl znova na moře, které oproti černé obloze poseté hvězdami jasné zářilo. Usmál jsem se pro sebe a chvíli jej pozoroval z profilu až okouzleně. Nakonec jsem se mlčky přisunul, usadil se pohodlněji a objal jej paží kolem ramen.

„Než odjedeme, dám ti jinou fotku, mnohem lepší, a napíšu ti k ní věnování, dobře?“

„Beru tě za slovo, chtěl jsem si jí zarámovat,“ zasmál se a nechal jsem jej, ať se o mne opře.

„Bude to tvůj malý poklad z Filipín.“

„Byl, je a bude,“ ucítil jsem jeho úsměv, když si zabořil obličej pod mé rameno. Neodpustil jsem si jej lehce pohladit po tváři, tak, aby to nezavánělo pokusem o něco intimnějšího, a dál jsem mlčky sledoval, jak plyne život nad mořem mé rodné země. Přál jsem si, aby se zastavil čas.

autor: Saline A. & PeTiŠka