„Když jsme byli malí, máma nás brávala na nákupy. Vyprávěla nám o tom pořád dokola a dokola – takový ‚náš určující moment‘. Řekla nám, abychom přinesli bramborové lupínky, oba jsme se pro nějaké rozeběhli a vrátili se se stejnými pytlíky – stejná značka, stejná příchuť. Řekla: „Můžete si vzít jenom jedny,“ a Tom se ke mně otočil a řekl: „To je dobrý, podělíme se o tvoje,“ a… svoje brambůrky šel vrátit. Byl tak obětavý, už když jsme byli dětmi. Nemohlo nám být víc než tři.“
Dominique se široce usmál, když Bill dokončil své vyprávění, a potěšila ho jiskra, kterou měl při vzpomínce v očích. Bill ji v sobě opatroval dlouhá léta. Určitě musel protáčet oči pokaždé, když mu ji máma vyprávěla, ale teď se pro něj stala velmi drahocennou – od té doby, co jeho bratr odešel, získala speciální význam. Takové drobnosti teď mohly být to, co Billa udržovalo při smyslech.
„Vždycky se o mě staral. Ve škole, kde mě tolik šikanovali jen proto, že jsem byl jiný. Snažil jsem se bránit, vracet jim rány a kopance, ale nikdy se to nijak nezlepšilo. Když se zdálo být všechno ztracené, když jsem měl pocit, že na té zemi zkroucený do klubíčka a celý od krve umřu, vždycky přiběhl. Tom by si podal každého hajzla, co mi kdy ublížil, klidně i celou partu, kdyby musel. Jednou se zvládl postavit šesti klukům. A i když někdy skončil třeba hůř, vždycky v sobě dokázal najít sílu, aby mi pomohl domů.“ Billovy tmavé oči se sklopily k jeho rukám a na rtech se mu vyloudil drobný úsměv. „Byl jako můj strážný anděl. Bral jsem ho jako samozřejmost. Vždycky tu pro mě byl.“
„Byl tvůj život.“
„Mmm.“ Přikývl a úsměv se mu na tváři o něco víc rozšířil – byl ale smutný. „Bylo to tak špatné ho milovat?“ Podíval se na Dominiqua, jako kdyby čekal na jeho schválení, a setkal se se stejným úsměvem, jaký měl i na svých rtech.
„Vůbec ne. Já bych – já své sourozence také miluju. Můj mladší i starší bratr jsou pro mě celý můj svět.“
„Ale já překročil mez, když jsem… s ním…“
„Ne, Bille. Poslouchej mě,“ brunet se k němu víc nahnul, dotkl se Billovy ruky a jemně ji stiskl. „Neudělal jsi nic špatného. Nesouhlasím s tím, co ti všechno provedli. Jenom jsi vyjadřoval to, co cítilo tvé srdce – a měl jsi pocit, že by to tvůj bratr měl vědět. A i kdybys ty věděl, že to on uvnitř sebe ví, stejně by ses o tom chtěl ujistit. Nepletu se?“
Billův úsměv začal být o něco šťastnější. „Nepleteš.“
Bushida u dveří zastavil pohled na Billův obličej. Prsty se držel kliky a očima se nemohl odtrhnout od toho drobného úsměvu na Billových rtech. Jeho vlastní brada mu v úžasu lehce klesla – Bill se neusmál už tak dlouho… od té doby, co se Bushido na Tomově pohřbu stal jeho ramenem k vyplakání, ale kdo ví, jak už dlouho předtím Billův obličej takový úsměv nezdobil.
Ustoupil trochu stranou, aby se podíval, s kým si chlapec zrovna povídá – Dominique; seděl tam se stejným úsměvem a svou ruku měl položenou na Billově. Měl toho sociálního pracovníka rád už od té doby, co se s ním před týdnem poprvé setkal, a pokud někdo dokáže uzdravit Billovo srdce, mohl by to být on. Uměl používat slova, výrazy a klidné vystupování. Bushido se také trochu usmál a odstoupil ode dveří, raději si sedl na sedačku venku – takovou chvilku by rušit neměl.
V neuvěření se sám pro sebe zasmál, opřel se a zakroutil hlavou, když se podíval na kávu, kterou držel v rukou. Bill se zase usmívá. Ať už ten kluk udělal cokoliv, za tohle mu dlužil.
—
„Tolik mi tohle chybělo…“ Zašeptal Tom do bratrova ucha, rukou mu pomalu sklouzl po jemné kůži až k bokům, za které si ho přitáhl. Jeho druhá ruka se chopila Billovy čelisti a palcem přejížděl přes zpěvákův dolní ret.
„Mně taky.“ Bill zapletl prsty do vlasů svého dvojčete, skláněl se, aby jejich rty spojil k sobě, ale Tom mu vyšel s větší agresí vstříc. Chyběl mu ten pocit mít ho u sebe, jeho chuť, příjemné teplo a jemné chvění, které z obou vycházelo, když měli jeden druhého ve svém náručí. Tom si ho o zeď vyzdvihl výš, až Bill zalapal po dechu. Zatáhl za jeho vlasy, boky se silně tiskl na Billovy a oba na tuto chvilku nabírali dech.
Zvědavé prsty se vkradly za pas Billových džínů – jediného kousku oblečení, který jim bránil – stáhl je níž… a níž…
—Do ticha se ozval těžký povzdech, hlasitý, aby na sebe stáhl pozornost druhé dívky v místnosti, kdyby spala.
Jednou rukou si vzala Snickers a ledový čaj, a vydala se zpátky do tmavého pokoje – nacházejíc Cameron už naprosto vzhůru, jak projíždí programy na velké TV. „Hej, mrkni na to, máme tu HBO.“
—
„Chtěl bych navrhnout změnu jeho antidepresivních léčiv. Neúčinkují tak, jak by měly.“
autor: Raiju
Nemůžu si pomoct. U každýho dílu bulím jako malá holka. Je to vynikající povídka a já moc děkuju za překlad:-).
Jak už to u Obloquy chodí, i dnes mi do očí vhrkly slzičky a to u Billovy dětské vzpomínky.
V tu chvíli jsem si znovu uvědomila, jak je to všechno, co se stalo, strašlivě nezvratné a jak děsivé a kruté je uvědomění si, že nic z těch vzpomínek se už nikdy, nikdy nevrátí…
Myslím, že Bill by rád a ochotně podstoupil všechny ty křivdy a rány, jenom kdyby ho Tom mohl znovu ochraňovat, kdyby tady mohl být s ním.
"Bylo to tak špatné ho milovat?"
Ach můj Bože, tohle je tak bolestné, to prostě nejde popsat slovy, jenom se mi mlží oči a v krku mě dusí pálivý knedlík…
A přesto všechno je to krásné, protože je to o jejich lásce, o tom, jak hluboká a čistá byla, co pro ně znamenala a navždycky znamenat bude.
Je úžasné vidět Billa znovu se usmívat, i když je to úsměv smutný. Ale je to začátek, začátek znovuzrození, protože ať si kdo chce co chce říká, Bill při té autonehodě skutečně zemřel, vlastně ne, on umřel ještě dříve, už ve chvíli, kdy si "bílá nevěsta" přišla pro Toma, v tu děsivou vteřinu, která zničila všechno…
A teď se se znovu vrací do života, znovu se učí myslet, usmívat, vzpomínat. A to je dobře, protože ať už jsou vzpomínky na bratra jakkoliv bolestné, jsou to právě ony, v nichž bude Bill hledat útěchu a dokud bude na Toma vzpomínat, tak on tu bude pořád s ním a pořád bude žít, žít v nich, v Billově srdci :)♥
Dominique je bezesporu skvělý terapeut a já jsem neskutečně ráda, že se Bill dostal právě k němu. Jeho nenásilný, intuitivní a chápavý postoj vůči Billovi dokázal téměř nemožné a hodně mu pomohl a Bill zjistil, že existují i lidé, kteří ho podpoří a nejen ti, co ho odsoudí.
Bylo krásné číst Anisovy myšlenky, když viděl, že se Bill znovu dokáže usmívat. V tu chvíli jsem se s ním úplně ztotožňovala 🙂
Ale v jednom se Bu mýlí, protože jestli existuje někdo, kdo dokáže uzdravit Billovo srdce, tak je to on ♥
Co říct k těm fanynkám…Bohužel, holky nepatřily právě k příznivkyním twincestu, i tak ovšem nepochopím, jak to mohly udělat…podařilo se jim nevídané, zničit Tokio Hotel a pár lidských životů…Snad si alespoň později uvědomily, jak nedozírné následky vlastně jejich čin měl, co všechno jejich zhrzená platonická láska způsobila a jak krutou daň si vybrala…
Nádherný díl a úžasný překlad, za který nikdy nepřestanu děkovat :)♥
Dominique je úzasný, v minulom diely bol nesmierne simpatický a teraz ešte viac. Som rada, že Bill sa pomaly začína dostávať z dna. Verím aj tomu, že pre Bushida tiež bolo príjemné a pekné vidieť Billa sa usmievať. Tú babu z flesbacku alebo aj obe by som najradšj zabila, zato ako ľahko dokázali zničiť život toľkým ľudom.
Krásny diel, teším sa na další.
Ďakujem za preklad.
[2]: mě ty tvoje komentáře vždycky tak dojmou. 🙂 strašně bych si přála, aby si je Raiju mohla přečíst, ale bohužel jsem si v překládání jistější do češtiny než opačně a tudíž bych dokázala celé kouzlo tvých slov jedině tak zničit a to by si tvé komentáře nezasloužily.. tak doufejme, že tu Raiju sem tam šmejdí s překladačem. 😀
Je fajn že se z toho Bill dostava určitě ma na tom velký vliv Dominique.
[4]: Když já tu povídku strašně miluju, takže ji taky strašně prožívám :)♥
Když jsem ji četla poprvé, tak jsem málem uvěřila, že jsem Bill 🙂
No, mně je taky líto, že si Raiju nemůže přečíst, jak moc mě její tvorba a hlavně Obloquy zasáhla a jak ji jako autorku obdivuju. Ale u Sell Your Soul mi LilKatie psala, že komentáře pro Raiju nepřekládá, protože Raiju umí trochu česky, takže jí na ně posílá jen odkazy a ona že si je potom čte sama. Tak třeba si na ně chodí i tady a ví, jakou má ve mně věrnou obdivovatelku 🙂
A neboj Bushido te ze vseho vyleci Bille a jen ty krasne vzpominky na Toma te vrati zpatky do zivota :')
A ty holky to cele .. uaa .. hnus .. jasne ne kazdy ma rad twinces,t ale to ste nemusely holky udelat . .:/
Samo sebou, že jsem si i tuhle povídku musela přečíst v originále, protože se to nedalo vydržet, ale flixo – nesmírně Ti děkuji za překlad.
Protože je naprosto skvělý. Líbí se mi, jaké volíš slova a vůbec, jsi úžasná, že si s tím dáváš tu práci. Já, když si vždycky představím, kolik času bych nad tím strávila, tak si překlad rozmyslím. Překládat v hlavě nezabere ani třetinu času, jako přeložit to ve smysluplný celek pro někoho jiného.
Haha, ale překládat komentáře od Janči – to by byl teprve oříšek :DD
Každopádně k povídce – nemyslím si, že si ji někdy více ještě přečtu. Protože ta bodavá bolest, kterou vždycky cítím v hrudi, jak se mi svírá, není nic, co bych chtěla zažívat znova a znova. Je to tím, jak Raiju dokáže až příliš živě popsat všechny emoce tak, že se přelijou do vás, ať už chcete nebo ne. Dnešní díl je sice trochu optimistický, protože Bill se přeci jen začíná posouvat kupředu, ale když si vždycky uvědomím, že Tom je mrtvý a už nikdy nebude mít možnost ho vidět, slyšet, cítit, tak se všechen ten dobrý pocit z jeho pokroku ve mně zhroutí nad tou beznadějí. A je jedno kolik času uplyne a kolik věcí se změní – pořád to nic nemění na tom, že jeho bratr je mrtvý. Nedokážu si představit, jak člověk něco takového může překonat. Mám dojem, že já bych prostě jen ležela někde v prachu, dokud bych taky neumřela. Neschopna se pohnout a překonat ten nekonečný žal.
Pokaždé přemýšlím, co musela Raiju ve svém životě zažít, aby byla schopna tvořit to, co tvoří. S jakými démony se musí prát člověk, který je schopný napsat něco takového? Co se odehrává v mysli takového tvořitele? A jestli to, že všechnu tu bolest předá na papír, je vlastně jakási terapie. A zároveň doufám, že je to prostě jen nesmírný talent a obrovská empatie a žádné vnitřní zranění srdce.
[8]: děkuju moc za uznání. 🙂 chce to v překládání trochu praxe a pak to jde samo, navíc Raiju píše tak výborně, že už jen tím je teoreticky půl hotovo. 🙂
už jsem tu kdysi psala, že prý autorka vycházela z jakýchsi vlastních zkušeností, které do povídky dokázala skutečně bravurně zapojit a díky vypsání se z toho všeho se jí povedlo za takovou kapitolou svého života udělat konečně tečku. nic podle mě nedokáže dodat příběhu takový speciální náboj jako vlastně prožité emoce a zkušenosti. ale která autorka to nedělá, že.. 🙂 někdy je prostě potřeba znovu otevřít staré rány, projít si tělesnou i duševní očistou, aby se mohly zase správně zahojit. a Raiju je na tuhle cestu výbornou společností. 🙂
Dúfam že sa Bill čoskoro uzdravy 🙂
Pocity, který zažívám jen u Obloquy mi přivádějí až mráz přejíždějící po zádech. A už jen když vidím banner téhle povídky, derou se mi slzy do očí.
Billovy vzpomínky na Toma a Bushido, který je tak ohleduplný… to všechno mě naprosto vyvádí z míry. Nevím proč, ale určitým způsobem mi Obloquy připomíná Committed. Obě to byly naprosto dokonalé povídky, nad kterýma jsem mohla přemýšlet od rána do večere a nikdy mě to nepřestalo bavit.
Celej týden se tak těším na pátek večer, že se mnou už ve čtvrtek není normální řeč 😀 Docela lituju naše učitele, kteří se rozhodli dát mi napsat písemku, protože jsem jim tam nebyla schopná napsat jedinou kloudnou věc. O to víc mě ale štve, že se v pátek dostanu domů až kdoví kdy a to jsem ještě ráda, že můžu padnout do postele a v ten moment usnout. V sobotu je to ale uplně nejhorší, protože představa, že je Obloguy už zveřejněná, mě naprosto příšerným způsobem dráždí.
Bože můj, jak já bych si ale přála, aby se to všechno Billovi jen zdálo. Na konci by se probudil a já bych pak mohla zase na chvíli přestat mít deprese. I když to by pak ztratilo svoje kouzlo a navíc Raiju by to určitě neudělala. Na to je až moc realistická. Přesto ve mně ale zůstává alespoň maličká kapka naděje, že se Tom s Billem dokáže nějak víc spojit. Neuvěřitelně mi to připomíná film Duch. A vlastně i částečně doufám, že to aspoň tak nějak podobně skončí. I když na druhou stranu tu možnost, že se Tom už nevrátí nechci ještě pořád přijmout.
A znovu děkuju tobě, flixo, za tak úžasný překlad 🙂 Někdy dokonce i zapomínám, že to nebylo napsaný v češtině 🙂
Keď čítam túto poviedku v jednom kuse mám potiaže s dýchaním. Je mi tak ťažko. Ale tie spomienky si užívam. Sú prekrásne.