autor: GossipGirl
Háj! Asi to zkrátím, fakt dlouho jsem nic nenapsala, ale byl to blázinec, tohle už mám v kompu dýl (od zimy, jak pochopíte :D)
Vůbec nevím, jestli tahle povídka sklidí úspěch, jestli se bude líbit téma… moc bych ocenila, kdybyste nechali pár komentů, jestli mám vůbec posílat další díl. Je napsanej, takže je to na vás :-). Díky.
„Thomasi, ty kokote!“
Výkřik se roznesl přes celý Kitzsteinhorn. Jeho původce seděl na zadku v hroudě sněhu a pobouřeně sledoval ksicht smějícího se Toma – ex-kamaráda. Ten ho před malou chviličkou bez milosti skopnul do sněhu a poslal ho tak ze strmého svahu, kam rolba nezajela už pár let.
„Když já si nemoh pomoct,“ řezal se Tom div ne v předklonu, jak ho ze smíchu chytaly křeče. „Ty v tom sněhu vypadáš tak dobře …“
„Jdi do hajzlu. A pomoz mi.“
Tom se rozesmál nanovo. Odhodil nápisy pokrytou helmu a přistoupil blíž k okraji svahu, ze kterého se Kay zřítil. „To si ale budeš muset vybrat.“
„Do prdele, vytáhni mě odsud, ať ti můžu natrhnout prdel už v kvalifikaci!“
Podal mu ruku, i když nedokázal vyvinout ani polovinu sil, které měl k dispozici, jelikož se pořád otřásal smíchem. Ještě před pěti minutami stál Kay na kraji svahu, těsně u oranžového výstražného plůtku, a přímo si koledoval, aby se k němu někdo – jistěže Tom – přikradl a shodil ho dolů.
Povedlo se.
„To jsou nápady, kde mám lyže?“ zabrblal Kay, když se vyškrábal na nohy. V lyžácích to nebyla žádná sranda, ale zrovna oni byli zvyklí. Od deseti let, kdy začali trénovat, vycházeli v takových botách sjezdovky. Vleky… na ty jim každý kašlal. Ve snowparcích se chodilo holt pěšky.
„U stanu. Jdu s tebou, chci se domluvit s Erikem.“
„Na čem?“
„Nevím… když sem si jel pro číslo a pro tuhletu černou hrůzu, na který je to číslo napsaný, říkal, že se mnou chce mluvit ještě před zahájením.“
Kay jen trhnul hlavou a vydal se přes zázemí IceCampu – asi deset iglú, sloužících jako atrakce pro návštěvníky – civilní lyžaře. Ohromovaly věci jako bar jenom z ledu, nebo televize uchycená ve sněhové zdi. Dělali to každý rok. A Tom to každý rok okomentoval, že ON by se s tím teda rozhodně nestavěl.
Na základě sponzoringu Oakley, Volva, Billabongu, Atomicu a dalších firem, co se chtěly zviditelnit, se tu každý rok pořádala soutěž. Austrian Freeski Open zaplnila sjezdovky normálně navštěvované především Němci ve středních letech, kluky v černých a bílých dlouhých dresech. Vlastně mezi nimi bylo i několik holek, ale ty tu zastupovaly menšinu. V historii freestyle lyžování absolutně nefigurovaly. Tom s oblibou sledoval jejich části soutěže a pomlouval je. Většinou z toho vyšlo, jak je většina z nich nemožná. Kay se jen smál. Oba moc dobře věděli, že holky nemají tolik síly, aby předvedly to, co oni. Věděli i to, že mají mnohem nižší skoky a jednoduší dráhu.
Přešli k Erikovi, bývalému riderovi, dnešnímu pořadateli. Ohromoval svýma skoro černýma očima a zvlněnými blonďatými vlasy. Většinou se kolem něj utvořil poměrně slušný kruh jeho obdivovatelek.
„Hele, kluci, za chvilku je zahájení, ukažte se tam…“
„Chlape, já chápu, že pro svůj projev chceš co nejvíc diváků, ale myslím, že bez nás dvou…“ Tom demonstrativně máchnul rukou a zahrnul sebe i Kaye, „…se tam v klidu obejdeš.“
„Tomíku, zrovna ty mi tam budeš chybět úplně nejvíc, na koho se budu dívat, když se mi nebudeš smát do ksichtu? Ne, vážně, letos se trochu mění organizace, tak si to tam přiserte.“
Než stihli znova protestovat, byl v tahu. Tom ho matně zahlédl kdesi u speakera celé akce, Luggiho.
„Půjdeme tam?“ podíval se Tom na Kaye, ruce vražené v kapsách od bundy. Dres měl zastrčený v zadní kapse kalhot, kde na něj aspoň neviděl.
Než stihnul Kay cokoli říct, zazvonil mu telefon. Horečnatě začal prohrabávat všechny kapsy – a že jich měl požehnaně – ve snaze najít ten ječící stroj co nejdříve. „Jo?“ vydechnul vítězoslavně, když hovor konečně přijal.
„Áhoj, kde? Jo, jedeme, čekej!“
Tom protočil oči. „Kdo nás to zase potřebuje o něčem poučit?“
„No, teď tě někdo poučí akorát o tom, jaká seš proti němu lama, Andy je dole u Alpinu.“
Andreas opravdu stál dole pod hlavní sjezdovkou, opíral se o stojan na lyže a prkna. Byl to blonďák s modrýma očima – zasraný severský geny, reagoval Tom pokaždé dosti podrážděně. Andreas byl na svoje rodné Norsko sice pyšný, ale netrávil tam zrovna moc času. Z hlediska svého úspěchu, co se freestyle lyží týče, jezdil skoro pořád mezi Amerikou a Evropou.
Najednou ho zezadu zastihla přímo lavina sněhu, až vyjeknul. Měl chuť se chytit za hlavu. „Že já debil si na vás dva nikdy nedám bacha.“
Tom se zazubil. „My jsme prostě nejlepší.“
„No to bych netvrdil. Ale jste pořád celý, což mě upřímně překvapuje.“
„Asi před měsícem nás sešili a od tý doby se nám daří, dík za optání,“ vložil se do toho Kay a vysloužil si pobavený pohled od Toma. Andreas jen protáčel oči.
„Vyrostete někdy?“
„Uhm… ne,“ zasmál se Tom. „Akorát za chvíli všichni tři vrosteme do země, protože Erik bude mít projev a nutně mě tam prej potřebuje.“
Andreas se ušklíbnul. „Tak to běž, my tu počkáme.“
„Debile…“
Nakonec si stoupli až za dav závodníků i zvědavých lidí, co jen jeli okolo a zastavili se v IceCampu. Opřeli se o omrzlé zábradlí a poslouchali nudný úvod – ano, víme, že jsme na jedné z nejpopulárnějších freeski soutěží typu slopestyle, ano, víme, že se koná v rakouském Kaprunu a ano, dokonce víme i to, že je tohle už desátý ročník.
„Hele, gájs, není náš Casanova nějakej nervní?“ Kay skoro zařval, aby překřičel mikrofon a šum hlasů.
„Asi viděl startovní listinu a našel tam víc takovejch, jako jste vy,“ trhnul ramenem Andreas a sundal si helmu. Zatřásl hřívou vlasů a nevšímal si Tomova ksichtění se, ani Kayových protočených očí.
„Nebo tam našel tebe a zjistil, že ani nemá cenu ty závody začínat.“ Tom si až moc pozdě uvědomil, že to byl z jeho strany vlastně kompliment a mohl si jen nadávat, že nedržel hubu.
Andreas se smál. „Děkuju ti.“
Tom zkřížil ruce, připravený uhájit svojí čest.
„Hele, viděl jsem tě na Olsson Invitational.“
„A?“ zeptal se naoko znuděně Andreas a zaklonil hlavu.
„No, já jen, že mezi těma triplama si s tím tvým slavným double corkym vypadal jako vidlák.“
„Tak promiň, že mi třiadvacet let přijde brzo na vlastní pohřeb. Aspoň mě neseškrabávali ze svahu jako deset jinejch.“
Tom zvednul ruce v obranném gestu. „Já ti nenadávám, mně jen přijde divný, že zrovna ty skáčeš na Big Airu na jistotu.“
„Až pro tebe bude double 1080 skok na jistotu, promluvíme si.“
„No jo, Kayi, já zapomněl, že tu máme hvězdu…“ brouknul Tom, otrávený vědomím, že tenhle spor prohrál. Kdy už si zapamatuje, že s Andreasem se do hádek nemá pouštět?
Kay jen skrčil ramena. „Hele, Schlopy prej skočil triple cork 1980…“
„Kdyby mu vyšel doskok, tak vyhrál.“
„Jak moc to bylo zlý?“
„Za hodinu to rozchodil, byli tam horší…“
Tom si rychle v hlavě vydělil to číslo. „To mi chceš říct, že se našel magor, co tam nacpal pět rotací?“
Andreas se zasmál. „Pět a půl, ale nezkoušej to.“
„Já zůstanu u doublů.“
„Hlavně se nezabijte už v kvalifikaci.“
Kay si odfrknul. „To si myslíš, že jsme takový marťani jako tvý kolegové?“
„Ne, já myslel, abyste se nepozabíjeli navzájem.“
Vysloužil si dva pobouřené pohledy.
Tomova pozice na jeho pokoji, který obýval s Kayem, se dala snadno určit. Přišel z lyží a cestou do svojí postele ze sebe postupně shazoval svršky. Hned u dveří se válela bunda, která volně přecházela v kalhoty, mikinu, volné triko. Páteřák byl pověšený na klice od ložnice a dál už byla jen položená helma a těsné termotriko. Samotný Tom ležel rozvalený na posteli do půl těla, dredy zamotané do vlastního pyžama, co bylo ještě nedávno pod polštářem. A v ruce svůj černý dres s číslem.
„Hnusný…“ opakoval pořád dokola, aniž by dal najevo vědomí o Kayově přítomnosti.
„Jsou každej rok stejný, vole.“
„Já-nesnáším-dvacet-sedmičku!“
„Tak jestli ti vadí jen tohle, tak to si nemáš na co stěžovat.“
Tom ho zpražil vražedným pohledem. Pak si povzdechl. „Tohle jsou stejně ztracený závody. Mimochodem, nezdá se ti, že je nás letos nějak málo?“
„Všichni ostatní se zabili na Olssonu.“
„Nech si ty vtipy.“
„Tak jo, Erik kecal ještě něco o tom, že má někdo přiject, ale kdo, to fakt netuším.“
„Jasně, takže ten blonďatej, protivnej pablb zase ví víc než my, což znamená, že se nám bude smát do ksichtu.“
„Mluvíte o mně?“
Trhli sebou a otočili se ke dveřím. O futra se opíral Andreas s pobaveným úšklebkem.
Kay zakroutil hlavou. „Asi tě to vyšokuje, ale pro jednou ne.“
Tom se posadil a pod záda si dal polštář. „A co tu vůbec děláš?“
„Nebylo zamčeno.“
„A klepání jsme přeslechli, co?“
Andreas skrčil ramena a svalil se k nim do postele. „Nejspíš…“
Další ráno začalo tím, že Tom vstal levou nohou. Nešla mu pustit sprcha, tlačil ho páteřák, dredy se mu ne a ne vejít do helmy a z kukly se najednou stala kousavá, hnusná vymoženost. Pak zjistil, že nemá nabitý iPod, a aby toho nebylo málo, nemohl najít hůlky. Kay z něj byl na mrtvici a opravdu děkoval bohu, když se mohl v lanovce mířící nahoru na Kitzsteinhorn začít bavit s Andreasem.
Závody byly vyhlášeny, dnešní kategorie rookies – děti do patnácti, a ladies – ty holky, co skočily maximálně switch 720. Dopoledne kvalifikace, odpoledne finále. Všichni dnešní rideři měli bílé dresy, aby se odlišili od kategorie starších v černých.
Tom s Kayem zakempili pod stanem RedBull v kopci, který se zvedal přesně naproti dráze závodu. Nebyla to sjezdovka, takže seděli v půlmetru prašanu a přitom radši nepřemýšleli, jaká vrstva zmrzlého sněhu je ještě pod ním. Nad nimi vedla šestisedačka a lidi zvědavě koukali, kdože to tam sedí. Tom si sundal helmu i bundu a pohodlně se na ní usadil. Za chvilku se přiřítil Andreas a ohodil je pořádnou dávkou sněhu.
„Mám vám od Erika vzkázat, že za hodinu je nástup a máte tam bejt.“
„Proč se furt tak stará? Proč zrovna o nás?“ zaúpěl Tom a složil se do sněhu. Díky materiálu bundy sjel trochu dolů a ocitnul se pod závějí. Když viděl, že se lidi začínají naklánět z lanovky v obavách o jeho život, zvednul ruku v rukavici na znamení, že se nemusejí stresovat.
Na nástupu – něco jako zahájení dospělé kategorie a vyhlášení těch prvních dvou – se srotil snad celý Kitzsteinhorn. Tom nesnášel davy, ale stejně byl donucen stoupnout si dopředu. Uvažoval, jestli alespoň polovina těch lidí okolo někdy viděla ukázku toho, co se tu děje. Nebo jestli je přilákal prostý fakt, že se něco vůbec děje.
Rozhlédnul se, aby zjistil, na koho se ještě čeká, a v tu chvíli se mu zatmělo před očima. Až teď pochopil, že lapání po dechu není jen fráze z knížky. Chytil se rukávu Andreasovy bundy aby se nezhroutil, ale stejně se mu podlamovala kolena. Andreas se ošil a chtěl ho odstrčit společně s pořádnou nadávkou vypuštěnou od plic. Jenže než to udělal, zahlédl Tomův panický výraz a od svého úmyslu upustil. Chytil Toma za bundu. „Tome, co se děje?“
„Co je tohle za vtip…?“ vydechnul Tom jenom a opřel se o Andrease celou vahou. Svůj skoro vyděšený pohled upíral na přicházející skupinku lyžařů. Bylo jich pět, nesli se jako absolutní vítězové a na všechny už dávno přítomné zírali jako na nejhorší lůzu. Jenže to nebylo to nejhorší. Mnohem, mnohem horší bylo, že je Tom znal.
autor: GossipGirl
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Tak toto mi príde ako celkom zauímavý námet. Som zvedavá čo sa stane ďalej. Rýchlo ďalej.
Wow! Tohle se mi opravdu moc líbilo, fajn námět, hezky sepsané 🙂 O freestyle lyžování jsem nikdy nic neslyšela 😀 takže se i něco přiučím 🙂 Jsem zvědavá, co to bude za kluky, když z nich šel Tom pomalu do mdlob 😀 Že mezi něma bude i Bill, že jo? 😀
Vážně se moc těším na další díl 🙂
Tahle povídka je luxus! Sice nerozumím polovině těch pojmů, protože já jsem pouze rekreační lyžař, ale i tak mě povídka uchvátila, každé slovo jsem doslova hltala. Ze začátku jsem si říkala, co to vůbec bude za pairing, když je tam Kay a tak, ale konec mi trochu ukázal, že to nejspíš bude twincest, což jsem ráda 🙂
Další díl? děláš si srandu? musí být, prosím! a co nejdřív 😀 opravdu by mě zajímalo, kdo přesně to přišel, i když mám dojem, že minimálně jednoho z té pětky znám 😀
dobréééé 🙂 honem dál,jsem zvědavá 🙂
Pěkně to začína zajímalo by mně co to bylo za tipky,že z nich mněl Tom malem infard.
Zajimava povidka. Jsem zvedava na ty dalsi lyzare 😀 Ze by mezi nimi byl Bill?
huste >D vyzera to mrte zaujimavo, tesim sa na dalsi diel XcD
Ja som lyžovala naposledy na strednej a to je už stááášne dávno, ale sneh a zimu milujem, téma sa mi páči. Takže ja sa na pokračovanie určite teším.
Wau tak to je bezvadný krásnej námět..:) nemám moc ráda Tom/Kay..:D ale doufám už podle toho konce že to bude twc..a mezi tou bandou co tam přichází bude Billík…:D jsem ráda že to neni o Tokio Hotel-že jsou slavní…je to fakt dobrý takže šup další díl ať je tu co nejdřív..:))
No tak to le dokonalý! naproto mě ten neobvilký příběh uchváti!… 😀 nemůžu se dočkat, až zjistím co jsou ti týpci zač a jak se s tomem seznámili, doufám ,že tam bude co nejčíve bill a že nás nenecháš dlouho čekat na další dílek!..♥ je to parádní povídka! A to to můžu soudit, jen z prvního dílu, ale je to tak! jsem ráda, že jsi se pustila do psaní :).. jde ti hezky! 😀
nerozumim tem frazim ale presto me ta povidka nadchla rychle dalsi dil prosim:D:D:
A v ní bude určitě Billy :DD Jak moc já se těším! Bože můj…je to naprosto originální nápad a proto budu schutí číst další díly! Jen tak dál…strašně se mi líbí tvůj styl psaní, je to takový oddychový 🙂
Povídka je super!
Líbí se mi jak originální a zajímavé prostředí, tak styl, kterým je napsaná.
Navíc miluju hory a sníh, takže pro mě skvělé 🙂
super, jdu na další díly, bezva zimní atmosféra…