Julie 8.

Bill se zadíval do velikých očí své mladší sestry a smutně se pousmál. Nerozuměl tomu, kde se v ní neustále brala taková energie. On sám se ledva držel na nohou. Byl vyčerpán jak po fyzické, tak po psychické stránce, a jediné po čem toužil, bylo zavřít oči a spát. Spát tak dlouho, dokud by jej i poslední myšlenka na Toma neopustila. Teprve poté by se probudil a žil by dál životem, který měl i předtím.

„Julie, co kdybychom už šli spinkat, hm?“ pohladil ji po líčku.

Její odpověď však ani v nejmenším nenaznačovala jakékoliv známky únavy. Nemotorně mu vložila do rukou svou oblíbenou plyšovou kachnu, a jakmile ji Bill pošimral na bříšku, vesele zapištěla a napodobila zvuk, který slyšela každý den u jezera.

I když to bylo pouhé kvákání, pro Billa znamenalo přímo zázrak. Právě proto ji bral každý den do parku. Kachny byly totiž tím jediným, co ji donutilo otevřít pusinku a promluvit. I když sice nevyslovovala žádná souvislá slova, pro Billa to i tak moc znamenalo. Možná to byl jenom začátek. Možná už bylo jenom otázkou času, kdy se osmělí a rozpovídá se přesně tak, jako i ostatní děti v jejím věku.

„Víš na co jsem přišel?“ zašeptal směrem k ní a zlehka se dotkl její malých prstíků. Bylo mu jasné, že mu nemůže odpovědět, dokonce i to, že mu možná nerozumí, přesto byl rád, že ji měl u sebe.

Julie k němu zvedla tvář a sledovala tu jeho tak pozorně, až měl na chvilku pocit, že mu rozumí.

„Měli pravdu. Všichni. Babi, děda a dokonce i Tom. Všichni mi říkali, že bych neměl zůstávat sám,“ sklonil hlavu a cítil, jak se mu oči téměř okamžitě podlily slzami.

Údery svého splašeného srdce cítil až někde v krku. Byl bláznivě zamilovaný a netušil, co by měl udělat. Přesně tohle byla zkouška, ve které nedokázal obstát. Mohl být jakkoliv silný a odhodlaný, nikdy by však nebyl silný natolik, aby se tomu mohl ubránit.

„A víš, co je na tom nejsmutnější?“ tváří se opřel o malý polštář a unaveně zasténal.

„Nic jiného mi nezbývá,“ neslyšně vzlykl a zoufale si hrábl do vlhkých vlasů. V mysli si neustále opakoval Michelangelův výrok, snažil se mu uvěřit, přesto v sobě žádného anděla nepoznával. I on se cítil součástí mramoru, který mu nedovoloval dýchat. A mrzelo jej to o to víc, protože jeho děda byl přesvědčen o opaku. „Co kdybychom si šli pustit ještě nějakou pohádku?“ Julie téměř okamžitě natáhla obě dlaně po Billovi, a když se ocitla v jeho náručí, přitulila se k němu a zhluboka se nadechla vůně jeho objetí.

„Ale pak už půjdeme oba spinkat, ano?“ vydechl jí do vlásků, když opatrně scházel po schodech. Jednou dlaní si rychle utřel uplakanou tvář, zatímco tou druhou hladil Julii po zádech. Už se odmítal trápit.

Sám sobě slíbil, že to bylo naposled, co v ten večer pomyslel na Toma.

Celý dům byl poprvé od chvíle, co se do něj Bill nastěhoval, ponořen ve tmě a naprostém tichu. I když dobře věděl, že on sám přemlouval své prarodiče, aby přijali pozvání známých a šli je navštívit, s malým dítětem v náručí si uvědomil, že to možná nebyl tak dobrý nápad. Jistě, oba si zasloužili mnohem víc než dva dny oddechu za to všechno, co pro ně udělali, přesto se však začal cítit poněkud nepříjemně. Na chodbě rozsvítil lampu, přitiskl si křehké tělíčko své sestry ještě blíž ke svému tělu a smutně se rozhlédl kolem sebe.

Ještě nikdy předtím jej samota neudeřila do tváře tak jako v tu chvíli.

Uvědomil si, že nebýt Julie a laskavosti prarodičů, neměl by vůbec nikoho. A právě tohle zjištění jej bolelo ze všeho nejvíce. Každý přeci někoho měl. Někoho, koho miloval a díky komu se naopak cítil milován. Přesně jako Romeo a Julie, jeho babička s dědou, Tom a Mia.

Aniž by si to uvědomil, jeho oči již opět plavaly v slzách. Cítil se osaměle a poprvé nepomáhala ani přítomnost toho malého andílka v jeho náruči.

„Ach Julie,“ zasténal a tváří se opřel o její hnědé vlásky. Na celou pohádku v tu chvíli zapomněl. Stál uprostřed prázdné chodby, naslouchal tichým kapkám deště a zoufale k sobě tulil Julii, jako by snad bylo v její moci zahnat osamělé a smutné myšlenky, které mu vířily hlavou.

Několik krátkých úderů na dveře jej donutilo zvednout tvář a tázavě pohlédnout ke dveřím. Myslel si, že se mu to jenom zdálo, nebo že na dveře udeřily větší kapky, jakmile se však zaklepání ozvalo opět, donutil své zdrcené tělo k pohybu. Pomalými kroky mířil ke dveřím.

„Možná si to babička s dědou nakonec rozmysleli,“ jeho slova však nezněla jako konstatování, spíš jako skrytá prosba. Tak moc si v tu chvíli přál, aby se vrátili dřív a on už se více necítil tak sám. Věděl, že měkký úsměv Silvie a bezpečí, které sálalo z očí jeho dědy, by jej dokázaly zachránit. Přesně jako toho anděla.

Byl plný očekávání a právě proto neváhal ani minutu.

Přede dveřmi se ještě jednou zhluboka nadechl a otevřel je. Hluboké něžné oči, nesmělý úsměv, tvář pokryta kapkami deště a vůně živlu mísící se s jeho vůní. Bill by dokázal zemřít pro jakoukoliv z těchhle věcí, jejich kombinace však pro něj byla přímo vražedná. Svým uplakaným pohledem se naléhavě vpíjel do jeho očí, neschopen promluvit, nebo udělat jakýkoliv pohyb. Nemohl se pořádně nadechnout, zachvátil jej třes a neskutečné množství lásky. Byl toho všeho tak plný, že se bál vyslovit byť jediné slovo, aby se neprozradil.

Tom na tom byl podobně, nebo dokonce ještě hůř.

Když utíkal z blízkosti své snoubenky, nebo když jej spatřil za oknem tančit s Julií v náruči, cítil se neuvěřitelně šťastně. Nyní jej měl na dosah. Stál jenom malý kousek od něj. V jeho očích mohl opět číst jako z otevřené knížky a nalézt v nich důvod, pro který posledních několik dní žil.

Neměl být právě v tu chvíli tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem?

Nemohl být. Billova tvář byla mokrá, aniž by strávil posledních dvacet minut v dešti, váhajíc, zdali má jít dál a dokončit svou zkázu přesně tak, jako to udělal i on. Plakal a Tom cítil neuvěřitelný strach, že byl důvodem právě on.

„Co tady děláš?“ sledoval Billovy kouzelné rty, viděl, jak se z nich linou tichá slova, a přesto jim nedokázal porozumět. Byl paralyzován obrazem, který měl před sebou. Opět před sebou viděl pohádkovou bytost s andílkem v náručí přesně tak, jako i v den, kdy se poprvé potkali. Rozdílem však bylo, že si je během těch několika dní zamiloval víc, než mu bylo dovoleno. Mia se pro něj pomalu ale pořád víc stávala někým naprosto cizím. Ten hloupý prstýnek na jejím prstu pro něj náhle ztratil jakýkoliv význam.

„Chtěl jsem tě vidět. Ujistit se, že jsi v pořádku. V-vy oba,“ dodal jakmile očima konečně sklouzl k Julii, která po něm již delší dobu natahovala prstíky a vesele se přitom usmívala.

„Jsme v pořádku.“

„Tak proč jsi plakal?“

„Neplakal jsem, jenom mi spadlo něco do oka.“

„Bille,“ Tom k němu natáhl ruku a konečky prstů setřel téměř vyschlé stopy po slzách. Cítil, jak pod jeho dotekem ztuhl a odvrátil tvář.

„Opravdu jsem v pořádku,“ cítil se v tu chvíli jako naprostý hlupák. Netušil, proč tak reagoval. Možná chtěl jenom splnit to, co si před několika minutami slíbil. Možná chtěl silou mocí vystavět mezi ním a Tomem zeď, která by jej uchránila od bolesti, kterou mu způsoboval jediným pohledem. Stál na místě, sledoval, jak se Julie všemožně natahovala po Tomovi, čímž mu chtěla naznačit, co by měl udělat. Přesto nebyl schopen zavolat jej dovnitř a dát mu něco suchého na převlečení.

Zvedl tvář, pohlédl Tomovi do očí. Zklamání a bolest, kterou tam spatřil, jej ještě více utvrdily v tom, co si o sobě myslel.

„Zřejmě jsem sem neměl chodit. Byla to hloupost. Omlouvám se,“ zavrtěl hlavou a sklonil hlavu.

„Měj se krásně, Julie,“ zašeptal a vložil ji do vlásků hned několik polibků. Mnohem těžší však bylo opět pohlédnout na jejího bratra, aniž by se jeho srdce lámalo na kousky. „Sbohem, Bille,“ otočil se a vykročil směrem ke svému autu na druhé straně silnice. Udělal však sotva několik kroků. Víc mu jeho vlastní srdce nedovolilo.

„Myslel jsem, že když jsi mi tuhle řekl, že mě máš rád… ž-že ode mě už jistě nebudeš utíkat. A podívej, jak jsem se spletl,“ musel zvýšit hlas, aby přehlušil divoký déšť. Nebyl si zcela jistý, zdali jej Bill vůbec slyšel. Jakmile však ucítil na svém rameni měkký dotek, na ničem jiném mu již nezáleželo. Silně stiskl rty, po kterých mu neustále stékal déšť, a hleděl do nekonečného vzduchoprázdna před sebou. Nemohl se mu podívat do tváře. Nechtěl se na něj dívat. Věděl, že pokud by tak udělal, už by se déle neudržel.

„Mám tě rád. M-mám tě opravdu moc rád,“ Bill se pro jistotu ohlédl, aby se ujistil, že jej Julie skutečně poslechla a zůstala sedět vevnitř domu u dveří. Jakmile ji tam uviděl, poslušně sedící a nadevše roztomilou, musel opět děkovat Bohu za to, že mu nechal alespoň ji.

„Tak proč tohle děláš?! Proč mám neustále pocit, že máš ze mě strach? Že se ke mně bojíš přiblížit? Co jsem ti udělal, Bille?“ dřív, než si to stačili uvědomit, stáli naproti sobě, promoklí, zoufalí a přesto třes, který ovládl jejich těla, nebyl způsoben deštěm.

„Omlouvám se,“ Bill se krčil naproti Tomovi jako malé vyděšené dítě a v duchu počítal vteřiny, jak dlouho ještě vydrží být v jeho blízkosti. Být u něj a neudělat tu největší hloupost svého života.

„To nebyla odpověď,“ Tom ta slova ledva vyslovil.

Opustily jej poslední zbytky zdrženlivosti a ve chvíli, kdy opatrně vzal Billovu krásnou tvář do svých dlaní, jej opustilo i racionální smýšlení. Vpíjel se mu do očí, do těch panenkovsky velikých očí, palcem jej hladil po vyhublé čelisti a nemohl věřit svému štěstí. Bill se mu poprvé nebránil. Poprvé od něj neutíkal. Třásl se mu v náručí a vyvolával v Tomovi pocit, že jej musí uchránit před celým světem. Svět mu však nechtěl ublížit.

Co když jej měl ochránit pouze sám před sebou?

„Tome,“ měkký výdech protrhl okolní zvuk deště rozléhající se kolem nich, a donutil jej opět upřít pozornost pouze na Billovu tvář. Sledoval jeho pootevřené rty, plachost těch nadpozemských očí, bledou kůži, po které stékaly ledové kapky a on měl chuť zlíbat je do poslední. „M-mám strach,“ tentokrát téměř nepostřehl, že vůbec promluvil. Jeho rty se sotva hýbaly, jak vyslovoval neslyšná slova.

„Já taky. Kdybys jen věděl, jak moc se bojím,“ ve chvíli, kdy se čelem opřel o to Billovo, Bill roztřeseně vydechl a silně stiskl víčka. Jeho třesoucí se dlaň sama vylétla do vzduchu a alespoň pro tu chvíli dala volný průchod jeho potlačeným pocitům. Konečky prstů se dotýkal Tomovy tváře, obkresloval její symetrické rysy přesvědčen, že se mu to všechno muselo pouze zdát. To prostě nemohla být pravda. Všechno to bylo až příliš krásné na to, aby tomu uvěřil.

Bylo to vůbec poprvé, kdy měl k někomu tak blízko. Právě proto když vzal Tom jeho prsty mezi své a sám si je přiložil ke rtům, nemohl popadnout dech. Všechno kolem něj se točilo a on nacházel jediné známky rovnováhy v Tomově oddaném pohledu.

„Už bys měl jít,“ zašeptal zcela paralyzován situací. Bylo mu mnohem krásněji, než by mělo být.

„Dovol mi to dokončit, Bille. Prosím, potřebuji vědět, co se to se mnou děje. Co se děje s námi oběma,“ sténal proti horkým prstům, které se neznatelně dotýkaly jeho rtů.

„Neměli bych-,“ ta krátká chvíle způsobila, že se s ním přímo zatočil svět. Nedokázal vnímat nic kolem sebe. Úplně zapomněl na malou Julii čekající u dveří, na Miu a svazek, který jí s Tomem spojoval a jej od něj vzdaloval. Jejich polibek netrval ani pět vteřin, a přesto v nich zasál sémě hříšné touhy a zakázané lásky.

Odsunuli se od sebe, pohlédli si do očí. Netušili, kdo z nich se vzápětí pohnul jako první. Možná to byl Bill, kdo přímo vletěl do Tomovy náruče, nebo Tom, který jej k sobě zběsile přitulil. Ačkoliv nepoužívali jazyky, jejich polibky byly i přesto všechno zběsilé a divoké a stejně jako i mraky nad nimi slibovaly velikou bouři.

„Zůstaň tu se mnou,“ roztouženě zasténal, jakmile ucítil na rtech další měkký polibek.

„Prosím.“

Toma však nemusel vůbec prosit. Sám jej vzal za ruku a s potlačovaným úsměvem jej pomalu vedl ke dveřím, kde na ně již čekala jejich malá princezna…

autor: B-kay