autor: B-kay
„Zlatíčko, večeře ses téměř nedotkla. Tobě dnes nechutná?“ Mia zvedla svůj otrávený pohled od svatebního časopisu a na malou chvíli přestala mrzutě dloubat do vyzdobených stránek. Nerozuměla tomu, jak se její matka mohla na něco takového vůbec zeptat, zejména poté, co jim Tom přímo před očima utekl pryč.
„Jak by mi mělo chutnat?! Mami, copak to nevidíš? Tom si mě nechce vzít!“ našpulila rty jako malé rozmazlené dítě a odsunula plný talíř stranou.
I když na sobě do té chvíle nedala nic znát, uvnitř přímo zuřila. Nerozuměla tomu, co se mohlo stát. Všechno jí přece tak krásně vycházelo a zničehonic, se začal její pohádkový svět hroutit. Ještě před necelými dvěma týdny společně vybírali snubní prstýnek, a teď se nemohla zbavit podezření, že se něco změnilo. Něco nebylo tak jako předtím, a to něco jí nedovolovalo v klidu povečeřet s rodiči.
„To je hloupost, Mio. Jste přeci zasnoubení. Navíc, Tom je slušně vychovaný kluk, který umí držet slovo,“ s jemným úsměvem zavrtěla hlavou a konečky prstů nevědomky pohladila prsten, který zdobil její dlaň již několik let.
Pohlédla do povadlých očí své dcery a připadala si, jako by se dívala do svého odrazu v zrcadle. Stejně krásná, stejně odhodlaná jít za svým snem. Jediné, v čem se nevzhlédla, byla vzdorovitost ukrytá v hloubce její očí. V očích, které teprve poznávaly skutečný svět, se místo lásky, něhy a očekávání nacházela pouze tvrdohlavost a ctižádost. V té chvíli si byla více než jistá, že to s ní bude mít Tom ještě těžké.
„Nebyla bych si tím tak jistá. Poslední dobou je pořád pryč. Podle mě v tom má prsty ten idiot Andreas. Od první chvíle mě nenávidí a jistě udělá všechno pro to, aby mě Tom opustil.“
„Začínáš být zbytečně paranoidní. Je to přeci jeho nejlepší přítel. Je přirozené, že společně sdílejí veškeré trápení a názor toho druhého je pro oba moc důležitý. To ale neznamená, že se jej snaží proti tobě poštvat,“ věděla, že jako její matka by ji měla podpořit, souhlasit s ní a možná najít i vhodné řešení problému, ale nebyla si jistá, zdali výmysly a přehnaná žárlivost spadaly pod tenhle pojem. „Tom je mladý a má před sebou poslední týdny svobody. Neměla bys hned takhle vyvádět. Podle mě je všechno v naprostém pořádku.“
Mia nevěřícně vydechla a prolétla vlídnou tvář své matky znechuceným pohledem.
„Podle tebe je všechno v naprostém pořádku, mami. I to, že s tátou téměř vůbec nemluvíte, nespíte v jednom pokoji, a když už na sebe náhodou narazíte, pořád se jenom hádáte. Mně to v pořádku nepřijde,“ Mia moc dobře věděla, že každým dalším slovem ubližuje své matce pořád víc a víc, ale její vrozená nadřazenost, jí nedovolila přestat.
Dokonce ani ve chvíli, kdy spatřila v očích člověka, který jí přivedl na svět, slzy, více litovala sebe než neštěstí svých rodičů.
„Pořád se jenom hádáme?! Jediný, kdo se chce neustále jenom hádat, je tvůj otec. Když se tolik bojíš, že o Toma přijdeš, proč neuděláš něco proto, aby ses nechovala jako on?“ její slova byla tichá, za stínem jejího něžného hlasu se skrývalo neuvěřitelné množství bolesti. Opět sledovala tvář své dcery a náhle ji nepoznávala. Údery svého trpícího srdce cítila až někde v krku, opět jí bylo do pláče. Všechny ty pocity jí byly až příliš známé.
„Všechno, co se mezi vámi děje, není tátova vina. Ty za to můžeš, mami. Neudělalas nic pro to, aby sis jej udržela. Zpovzdálí si sledovala, jak se vrhá do náruče jiných žen, a ani teď si nedokážeš přiznat pravdu,“ vstala a aniž by jí věnovala jediný pohled, na sebe hodila světlý svetr, ve kterém ještě více vynikla její snědost. „A pravdou je, že nechci skončit tak jako ty. Udělám všechno pro to, abychom se s Tomem vzali co nejdříve, a nedovolím nikomu, aby mi jej vzal!“ její odchod sprovázelo silné bouchnutí dveří, pro Miinu matku však bylo vykoupením.
Roztřesenou dlaní si utřela vlhké koutky očí, zhluboka se nadechla a pohledem utkvěla na šperku, který jí jako jediný každý den připomínal, že ještě pořád někomu patří. I přesto, že se Mia zachovala bezcitně, v jednom měla pravdu. Nikdy si skutečně nepřiznala, že je její manželství v troskách, že ona samotná se tak cítí již léta a není schopná s tím nic udělat.
Nechtěla, aby stejný osud doprovázel i Toma. Na rozdíl od jejího manžela jej nepovažovala pouze za stroj produkující skvělé nápady, díky kterým jeho firma prosperovala. Viděla v něm taky úžasného člověka, kterého si její dcera vůbec nezasloužila. Nezasloužila si jeho dobrotu, trpělivost a ochotu udělat všechno, o co byl požádán.
V tu chvíli se cítila jako ten nejhloupější člověk pod sluncem. Tak moc si přála, aby od ní odešel. Aby ji opustil dřív, než skončí jako ona samotná.
Nezůstalo jí vůbec nic.
Nic kromě víry, že to možná nakonec všechno dobře skončí…
…
„V tom baletním úboru ti to moc slušelo,“ Tom se ještě jednou pozorně zadíval na všechny fotografie, které mu Bill ukazoval, naklonil se dopředu a vtiskl mu dlouhý polibek do vlasů. Se zavřenýma očima si snad již posté v ten večer přivoněl k té spleti deště a skořice a odolal touze štípnout se do zápěstí. Ještě pořád tomu všemu jaksi nemohl uvěřit. Všechno bylo až příliš krásné na to, aby to byla pravda. Zachvění Billova těla na tom svém však cítil zcela zřetelně. Přesně jako vřelé pohlazení, které mu vzápětí věnoval.
„Pamatuji si, jaké se mnou měla máma problémy. Byl jsem tak drobný, že mi i ty nejmenší trikoty musela ještě přešívat,“ na Billových rtech se usadil smutný úsměv, jak konečky prstů dloubal do fotky a přál si, aby mohl ten okamžik prožít ještě jednou. Ještě naposled se obléknout do těch věcí a zatančit si se svou mámou.
„Chybí mi.“ Tomovy dlaně, si přitiskl ještě blíže ke svému tělu a naklonil hlavu tak, aby mu mohl pohlédnout do očí. Pokaždé když tak udělal, si uvědomil, že se do něj zamilovává pořád víc a víc. A právě tahle skutečnost jej děsila ze všeho nejvíce.
„Máma nebo balet?“ Tom jej konečky prstů hladil po čelisti, nespouštějíc oči z jeho krásné tváře.
„Obojí, ale máma mnohem víc,“ zašeptal a otočil se tak, že Tomovi ležel na břiše. Nechal se jím obejmout kolem boků, tvář zavrtal do velikého trika a nosem zhluboka vdechoval vůni, kterou bylo nasáklé. Přesně na té vůni se stal během chvilky závislý a toužil ji cítit každý den a v každém objetí, jež mu bylo věnováno.
„Když mi řekli, že už nikdy nebudu moct tančit, bolelo to, ale ta bolest se nedá srovnat s tím, co jsem cítil, když zemřela. Necítil jsem nic kromě neuvěřitelné prázdnoty a bezmoci. Byl jsem zoufalý a nebýt Julie a babičky s dědou, nezvládl bych to,“ nosem se otíral o látku trička, vnímal, jak jej Tom pomalu hladí. Jak se jej téměř neznatelně dotýkal, jako by se bál, že by mu mohl svými doteky ublížit.
Zvedl hlavu.
„Nechci tu bolest cítit opět,“ zasténal, vpíjejíc se do Tomova pohledu, který byl stejně tak zoufalý jako ten jeho.
„Nechci ti ublížit, Bille,“ přitiskl jej k sobě tak, že jejich tváře byly náhle vzdálené pouze několik centimetrů. Nosem se otřel o ten Billův, horním rtem zlehka ochutnal povrch těch Billových. Ještě nikdy předtím nepocítil tak silnou potřebu být s někým, chránit jej a milovat, aniž by mu to někdo přikazoval, nebo jej o to žádal. Milovat Billa nebylo tím nejsprávnějším, co mohl ve své situaci udělat, ale konečně se cítil jako člověk. Člověk, který mohl rozhodovat sám za sebe, nechával se vést svým srdcem a nedovolí nikomu, aby jej o to štěstí připravil.
„A co ona? Neuvědomuješ si, jak moc tímhle ubližujeme jí?“ i přesto, že mu bylo nádherně, nedokázal přestat myslet na to, že svým štěstím, někomu jinému způsobuje bolest. Takhle by se anděl, kterého vzpomínal jeho dědeček, rozhodně chovat neměl. Podváděl a cítil se kvůli tomu příšerně. Nejhorší na tom všem však bylo to, že to nedokázal porazit. Nedokázal se zvednout a utéct od něj. Snad poprvé neměl touhu útěkem se chránit, právě naopak. Zůstal. Zůstal a každou vteřinou si ubližoval pořád víc.
Dobrovolně.
„Chodíš do toho parku každý den, Bille. Já jsem tam šel, kdykoliv se mi naskytla příležitost. Nedovedu si vysvětlit, proč jsme se potkali právě v den, kdy jsem ji požádal o ruku. Nerozumím tomu,“ ukazováčkem obkresloval obrys Billových stisknutých rtů a nemohl se zbavit přesvědčení, že se to všechno stalo schválně. Zřejmě mu nebylo souzeno být šťastným. Nebo alespoň ne po Billově boku.
„Co když to takhle mělo být? Co když nemáme být spolu?“ ve svitu měsíce, pozoroval Tomovy rány a přemýšlel nad tím, co vlastně řekl. Hloupost. Kdyby neměli být spolu, pak by Toma přeci nemiloval člověk, který na lásku nikdy předtím ani nepomyslel a všech známostí se stranil.
„Tomu nevěřím,“ dolehla k němu tichá odpověď. „A vím, že ty taky ne, Bille,“ Tomova tvář byla náhle tak blízko té jeho, že nedokázal nic odpovědět.
Připadal si jako Alenka v říši divů, která konečně nalezla svůj div světa.
Zlehka se dotkl Tomovy tváře, naklonil se a přitiskl své rty přesně na ty jeho. Cítil se jako malé dítě, které pomalu objevovalo svět kolem sebe. Taky měl v sobě zdravou zvědavost, očekávání a neuvěřitelnou touhu patřit mu o trošku víc.
Pomalu pootevřel rty a čekal, co se bude dít dál. Jakmile ucítil Tomův jazyk ve své puse, neubránil se a tiše zasténal. V tu chvíli byl neuvěřitelně vděčný za to, že Julie usnula téměř okamžitě, co ji společně uložili spát a oni se tak mohli věnovat jeden druhému.
Tom na něj vůbec netlačil.
Právě naopak. Zlehka se dotýkal Billova jazyka tak dlouho, dokud jej nenásledoval. Pomalé líbání, tichý zvuk vytvářený jejich proplétajícími se jazyky, klidné oddechování Julie v postýlce. To všechno mu přišlo jako zázrak. Nedokázal si představit, že by to někdy mělo být jinak. Že by nebyli součástí jeho života.
Bill se po chvilce odsunul z dosahu jeho rtů, lapajíc po dechu mu pohlédl do očí a právě v té chvíli svému dřívějšímu snu, konkrétně tomu, který mu přišel ze všech nejkrásnější, porozuměl.
„Miluju tě, Bille, a ty to víš. Vždy jsi to věděl. Od chvíle, kdy ses mi poprvé skutečně zadíval do očí. A přesně ta chvíle byla koncem, ale taky novým začátkem…“
Nyní už věděl, co to znamená, pohlédnout někomu do očí. Neznamenalo to pouze zadívat se do nich, ale porozumět tomu, co se nám snaží říct. Porozumět tomu, co není snadné vyslovit.
Bill to v Tomových očích konečně nalezl. Porozuměl tomu, co se mu snažily povědět. Nenamýšlel si to. Skutečně v nich zahlédl to, o čem tak dlouho snil.
I když si byl jistý, že mu Tom nebude rozumět, opřel se tváří o tu jeho, silně se k němu přitiskl a šťastný úsměv ukryl za závojem tmy rozléhající se pokojem.
„Ani já tomu nevěřím,“ zašeptal mu do ucha, na které jej dlouze políbil.
Náhle nebyl jediným, kdo zářil štěstím…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Z dnešního dílu mi bylo tak trochu smutno, konkrétně z rozhovoru, který Mia vedla se svou matkou. Mia je přesně jako její otec, sebestředná a sobecká osoba, která ty druhé jen využívá pro svůj prospěch a své vlastní potřeby. To, co si dovolila matce říct, by zasloužilo pár facek, takhle jí ublížit, za všechno, co pro ni v životě udělala, měla by se stydět…
Naproti tomu, Miina matka je výjimečná žena, vlídná, vnímavá a citlivá a dokázala si přiznat, že její dítě je v podstatě zlý člověk. To je něco, co rodiče jen málokdy dokáží, většinou své děti omlouvají a bezmezně milují opičí láskou, přes kterou nevidí jejich chyby.
Myslím, že ve své potencionální tchyni Tom získal silného spojence, protože ona si uvědomila, že on je pro ni až příliš dobrý a že Mia si ho nezaslouží.
Naproti tomu, Bill s Tomem mě naplnili štěstím, miluju jejich společné chvíle, při kterých se doslova tetelím blahem a snad ani nedýchám, abych to křehounké kouzlo mezi nimi snad nějak nevyplašila ♥
Díky konci nádherný díl, hlavně pro ten úžasný pocit štěstí, který právě teď oba prožívají :)♥
Jsem ráda, že jsi sem napsala pár řádků o Mie a její mamince. Nejenomže díky tomu vím, že si o Mie nemyslím horší věci, než jaká ve skutečnosti je, ale jsem ráda, že jsem mohla "poznat" i její hodnou maminku. Je mi jí líto, jak se její život vyvíjí, jak je to jiné, než si asi taky sama plánovala, ale jsem ráda, že dokáže v Mie poznat to špatné i přesto, že je to její dcera. A i přes to, že je to její dcera dokáže uznat, že si Toma nezaslouží. Tom to ještě bude mít složité, když se o něj Mia rozhodla znova bojavat, i přesto, že neví, že jeho srdce už asi patří jinam. Ale pevně doufám, že se Tom nakonec rozhodne správně a nebude dělat jenom to, co se od něj očekává, ale to, co on sám chce! 🙂
Vážně miluju chvilky, kdy jsou Bill s Tomem spolu. Je to všechno tak krásně něžné. Vždycky se s nima ocitnu v jiném světě a je mi krásně. Snad to mezi nima NIKDY neskončí 🙂 A ten poslední odstaveček tohoto dílu byl nejkrásnější!♥
Po každej kapitole Julie žiarim ako slniečko, je mi na duši strašne krásne. Z tejto poviedky vyžaruje láska a neha.
No a to negatívne čo zo seba vysiela chúďa Mia, tak to mi nedokáže pokaziť eufóriu ktorú vytvárajú tí dvaja chlapci. Ďakujem už zase, že si Juliu stvorila♥
To bylo jedním slovem dokonalé!!♥ Jako vždy!
Věděla jsem, že je Mia mrcha, ale být takhle hnustná i na jedinýho člověka, který jí má tolik rád je ošklivé! maminka si její chování absolutně nezasloužila… Já doufám, že pochopí, že s ní tom nechce být, a že nebude dělat nějaké ošklivé podrazy, ale myslím, že toho chci od ní moc :'DD… Jen doufám, že ať už myslí na cokoliv, aby se jí to nepovedlo! a ta dokonalá scéna s Billym a Tomim byla skvostná!.. Jak si vzájemně hleděli do očí a dávali si něžné a sladké polibky!♥ To bych mohla číst pořád! Je hezké, že mají oba jasno v tom, že to byl osud, a že spolu mají být napořád! kéž by jim už nikdy nic nestálo v cestě… mají to složité! jediné co mi tady trošičku chybělo, byla Julie.. mám jí hrozně ráda 😀 A ty její momenty jsou hrozně cute!♥ :)) ten jeho sen byl určitě skutečný a mě nezbývá, než poděkovat za tenhle úžasný poklad od tebe B-kay! :))
Mia je sobec a rozmazlena bylo mi líto její maminky.