The treasure from Philippine​s 19.

Jakmile jsme byli oba v teple domova, po sprše a převlíknutí do spacích úborů čítajících trenýrky, zamířili jsme společně do Kayova pokoje, kde jsem se s povzdechem usadil na postel.

„Co se děje?“ starostlivě ke mně vzhlédl od rozestýlání svého místa.

„Čím víc se blíží odjezd, tím míň se mi chce domů, i když je tam Bill a tak… Nejraději bych tu zůstal a už nikdy neodjel,“ přiznal jsem s pokrčením ramen a smutným našpulením rtů.

„Tome, víš moc dobře, že tenhle dům je ti odteď kdykoliv přístupný, řekla ti to sama mamka. Vždycky když se ti zachce na dovolenou a budeš chtít letět na Filipíny, tady máš dveře otevřené,“ usmál se povzbudivě. Jedním dlouhým krokem přešel ke mně, sedl si těsně ke mně a objal mě kolem ramen.

„Já vím a hrozně si toho vážím, ale…“ rozhodil jsem rukou a zoufale se k němu přimknul. „Nebude to tohle, už nikdy to nebude tenhle týden, víš? Prostě… bych zasekl čas, když jsme byli venku na pláži,“ přiznal jsem tiše. Víc než kdy jindy jsem právě v tuhle chvíli zatoužil, aby Kay byl stále mým přítelem, abych ho mohl obejmout a vroucně políbit, načež bychom padli do peřin a usnuli ve společném objetí bez jediné mezery mezi našimi těly.

„Taky bych si to přál,“ povzdechl a pohladil mě po zádech. „S tímhle ale bohužel nic nezmůžeme, na to jsme krátcí i my dva a naše přání.“

„Zůstaň tu dnes se mnou, prosím,“ zašeptal jsem, prosebně k němu vzhlížejíc.

„Co tím myslíš?“ zmateně zamrkal a nakrčil obočí.

„Vykašli se na tu matraci a zůstaň dnes večer v posteli. Je to poslední večer tady, nechci, aby sis musel likvidovat páteř na kousku molitanu,“ mávnul jsem rukou k jeho „lůžku“. „A taky nechci být dnes v noci sám.“

„Vždyť víš, že nikdy nejsi sám,“ usmál se konejšivě a pohladil mě po tváři. „Jsem tu pro tebe, hm? Kdykoliv budeš potřebovat.“

„Potřebuju tě teď, u mě v posteli. Prosím…“ zaúpěl jsem skoro až zoufale. Kay si nejistě skousl ret, ale po několika dlouhých vteřinách sledování mého prosebného obličeje se nakonec smiloval a s povzdechem přikývl. Vítězně, spokojeně a nadšeně jsem se zazubil a vlezl si na svou půlku, čekajíc než si Kay vezme svou peřinu a uvelebí se vedle mě.

Díky malým rozměrům postele mezi námi nezbývalo moc volného prostoru, tak jsem to vyřešil jediným možným způsobem, který nakonec jistojistě vyhovoval nám oběma – jednoduše jsem se ke Kayovi přisunul a uvelebil se na jeho hrudníku přesně tak, jak jsem býval zvyklý, když jsme byli spolu.

„Víš, že tohle normální přátelé nedělají?“ pozvedl obočí, ale pevně mě objal kolem pasu.

„My nikdy nebudeme normální přátelé,“ pousmál jsem se, lehce ho hladíc po hrudníku. Měl jsem sto chutí otočit hlavu a políbit ho na rty, což by nedělalo sebemenší problém vzhledem k tomu, jak blízko jsem jeho obličeji byl. Nakonec mi ale došlo, že tímhle bych už vážně překročil veškeré hranice, proto jsem se k němu jen víc přimknul se slastným zamručením.

Tohle byla přesně ta věc, která mi na vztahu s Billem chyběla. Bill byl slečinka se vším všudy a nepřipouštěl možnost, že by občas mohl být on ten, kdo věnuje objetí mně bez důvodu nebo pro útěchu. Nepřicházelo v úvahu, že by mě mohl utěšovat, od toho jsem tu byl já, já jsem byl ten silnější přeci. Nicméně i ten největší silák přeci má občas dny, kdy je mu do pláče a potřebuje se schoulit někomu v náručí, a přesně tohle jsem měl u Kaye. Ve vztahu jsme si byli rovnocenní – jednou si přišel pro objetí on, jednou já. Nehrálo se na to, jestli je někdo víc chlap nebo ne, byli jsme partneři a tak to mělo být.

Tiše jsem povzdechl, ale i toho si Kay všiml a okamžitě mě krouživými pohyby začal hladit po zádech, což mě, stejně jako už tolikrát, ukolébalo do slastného spánku. Toho nejlepšího, který jsem za celý pobyt tady měl.

*

Všechny tašky a kufry už byly úspěšně naskládány v kufru taxíku, který nás měl odvést až na letiště, a já se ještě naposledy, stejně jako Tom, loučil se svou rodinou, především tedy s prarodiči, které uvidím bůhví kdy.

Jakmile ‚srdceryvné‘ loučení skončilo, nasedli jsme společně s Tomem do auta mlčky, a nechali jej rozjet se silnicí. Ticho, které mezi námi panovalo, by se dalo krájet na několik kousků. Sledoval jsem venkovní filipínskou krajinu, která mizela každou vteřinou a v hlavě jsem si přemítal všechny ty vzpomínky za těch 10 dní, které stály za to. Byl jsem si jist, že u Toma probíhá něco podobného, že jeho myšlenky víří jeho hlavou a on se tiše loučí s touto destinací. Nerušil jsem tu atmosféru, ani on, a tak jsme celou tu dobu, tedy hodinu, jeli v tichosti. Asi tak v půlce cesty jsem upadl do slabšího spánku.

„Kayi,“ zatřásl se mnou Tom po chvíli. Přišlo mi to jako asi po 10 vteřinách. „Jsme tady, tak vylez,“ pobídl mě s úsměvem a odebral se ven z auta, zatímco já se ještě rozkoukával kolem. Na nerudně vzhlížejícího taxikáře jsem se jen zašklebil a vrazil mu do ruky pár bankovek, než jsem následoval Toma ke kufru auta, vytahujíc naše zavazadla ven. Jakmile jsem kufr zabouchnul, auto se zavrčením odstartovalo pryč a věnoval jsem Tomovi pochybný pohled.

„Dost nerudný řidič,“ zamručel jsem a vydali jsme se do velké letištní haly, abychom se mohli odbavit a obstarat tyhle další okolnosti.

„V Německu to bude zase horší, přeci,“ zasmál se Tom a musel jsem pobaveně přikývnout. Když jsme odložili kufry, vydali jsme se ještě do menší restaurace na brzký oběd a vychutnat si tak naposledy filipínské speciality. Usadili jsme se v rohu restaurace a oba se ujali jídelního lístku. Tom se tvářil naprosto zmateně, když si potichu předčítal názvy jídel a prstem přejížděl po řádcích, marně se snažíc vyčíst z toho, co by to jídlo vlastně mohlo vůbec obsahovat. Chvíli jsem jej pobaveně sledoval, než ke mně zvedl zoufalý pohled.

„Děje se něco?“ usmál jsem se a dělal jsem, že jsem si vůbec nevšiml jeho rozpaků.

„No,“ skousl ret a znova sklopil pohled do lístku. „Vlastně dost velký, vůbec nevím, co je co za jídlo a bojím se, že kdybych si něco objednal, přinesli by mi na talíři třeba napůl živý kraby.“ Přiznal po chvilce přesně to, z čeho jsem ho podezíral. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou.

„No tak mi řekni, co tě zaujalo a já ti to přeložím, ok?“ nabídnul jsem se spěšně a odložil svůj jídelní lístek, když jsem si vybral, a zapřel se lokty o kraj stolu.

„Nevím, tak plácnu… Sinigang?“ koukl na mne zvědavě. Chvíli jsem se zamyslel.

„To je polévka z indického koření, ale je spíše kyselé chuti, mě to neoslovilo.“

„Fuj. No tak co třeba Lengua?“

„Pečený hovězí jazyk v omáčce.“

„Ježiš,“ vydechl znechuceně a odvrátil hlavu radši na další stránku. „A co třeba Laig.“

„To jsou povařené listy v kokosové omáčce.“

„Vzdávám to!“ odhodil bezradně jídelní lístek a založil ruce na hrudi. Přesně jako malé dítě, co mu matka už podesáté odmítla koupit čokoládu. Pobaveně jsem ho sledoval a v tichosti vyčkával, jak situaci tedy hodlá řešit, pokud nehodlá zůstat o hladu. „Co si dáš ty?“ zeptal se trochu bojácně a pozvedl obočí. „A německy, prosím.“

„Vybral jsem si obyčejné smažené kuře ve sladkokyselé omáčce. S rýží.“

„Tak si dám to samé. A normální pití tu vedou?“

„Vedou.“

„Tak si dám colu.“ Pronesl nakonec rozhodně a očividně úlevně, že se tu vaří taky něco pro něj známého, o čem má přehled. A tak jsem po příchodu servírky nadiktoval naše stejná přání a po chvíli už jsme naše hladové žaludky plnily místní kuchyní.

*

Usadil jsem se v letadle na místo u okýnka, protože minule se mi Tom svěřil, že ho trochu děsí se dívat z okýnka na tu výšku, ve které letíme. Čekal nás několikahodinový let, z kterého jsem byl lehce otrávený, ale věřil jsem, že to uteče rychle. Dokonce jsem se začal trochu těšit do svého bytu. I když už tam nebude Tom, maličko ano, bude to zproštění od těch muk, které jsem na Filipínách po boku Toma zažíval.

Otočil jsem hlavu k Tomovi, který se akorát uveleboval na svém místě a vytáhnul dokonce z velké tašky svůj cestovní polštář, aby se mu případně lépe spalo po cestě. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na svůj včerejší slib, který jsem mu dal na pláži, a ihned jsem se sehnul ke svému batohu, začínajíc se v něm hrabat. Cítil jsem na svých zádech Tomův zvědavý pohled, proto jsem rychle vytáhnul svůj malý dárek, zabalený v celofánovém papíru vínové barvy. S úsměvem jsem k němu vzhlédnul a palcem přejel přes papír.

„Chtěl jsem ti ještě něco dát, než odletíme odsud.“ Vysvětlil jsem mu a vzápětí mu suvenýr podal. Trochu nejistě převzal dárek ve tvaru obdélníku a podíval se na mne s pozvednutým obočím. „Nekoukej na mě tak, prostě se podívej,“ zasmál jsem se, protože se tvářil, jako bych mu měl dát něco, co ho přinejmenším otráví. Nakonec smířeně povzdychnul a jal se rozbalovat své malé překvápko.

Musel jsem kvůli tomu vstát dnes ještě brzy, abych vyrazil do centra města a koupil nějaký pěkný rámeček s Filipínským zdobením a motivy, abych do něj mohl vložit onu slíbenou fotku z mého dětství. Přišlo mi to trochu infantilní, ale slíbil jsem mu to, a co slíbím, hodlám taky dodržet. Proto jsem jej teď s úsměvem sledoval, jak prsty rozbaluje fotku a překvapeně zamrkal, jakmile spatřil obsah. Přejel prstem po skleněné ochraně, za kterou se schovávala má fotka, kde jsem mohl mít zhruba 5 let. Bylo to foceno na pláži u nás za barákem, otec se tenkrát pokoušel o umělecké fotky, tahle byla nejpovedenější.

„Oh bože, málem bych zapomněl.“ Pronesl potichu, nespouštějíc oči z rámečku a fotky.

„Já nezapomínám.“ Přikývnul jsem, a jak se on nemohl odtrhnout od fotky, já od jeho profilu obličeje, kde jsem jasně vyčetl překvapení a nadšenost.

Byl to trochu šok, když jsem v nečekané vteřině ucítil jeho ruce pevně omotané kolem svého krku a jeho tělo nalepené na sobě, zatímco mi tiše děkoval do ucha. Po rychlém vzpamatování jsem jej lehce objal kolem pasu a nasál jeho vůni, spokojeně oddechujíc.

„Děkuju moc, opravdu ti děkuju za všechno, co jsi udělal. Že jsi mě vzal sem, že jsem měl tu čest poznat tvou rodinu a tohle krásné území, že jsem si mohl na pár dní odpočinout od toho, co mě v Německu dusí, že jsem zase mol trávit čas po tvém boku a že jsi mi dal tohle, je to nejkrásnější poklad, co jsem si odsud mohl odvést,“ mumlal potichu a na chvíli se odtáhl, aby se mohl opět sklonit k fotce a usmát se na ni. „Vlastně ne,“ dodal po chvíli, co jsem jej pozoroval a stále jsem jej držel kolem pasu, jen o něco těsněji, možná až majetnicky. „Až po tobě ten nejhezčí.“ Dodal a kouknul na mne děkovně.

S tím pohledem se ve mně opět rozhoupalo několik pocitů najednou, ale převládaly ty pocity, které mi bohužel byly přísně zakázány. Dojatost, náklonnost a to, co mě dusilo nejvíce, zamilovanost k osobě, na kterou jsem neměl právo. Zahnal jsem všechny tyhle chmury do pozadí své mysli a rozhodl se užít si tuhle vzácnou chvíli. Prostě jsem ho jen více tisknul k sobě a dlouze políbil na čelo.

„Nemáš vůbec zač.“

*

Ještě chvíli jsme setrvali v objetí, než jsem se lehce rozpačitě od něj odtáhnul, s pohledem připoutaným k té fotografii. Musel jsem uznat, že je asi tisíckrát lepší než ta původní, navíc přímo od Kaye, měla pro mě tedy mnohem větší význam. Uvelebil jsem se na sedačce, co nejvíc to bylo možné, a s fotkou přitisknutou k sobě zavřel oči ve snaze co nejdřív propadnout do říše snů.

Naštěstí se mi to podařilo, obvyklý přestup v Dubaji jsem přežil víceméně v malátnosti z rozespání a sotva jsme nasedli do letadla, usnul jsem znovu, tentokrát však na Kayově rameni. Nebylo to nejpohodlnější, ale byl tam společný kontakt, po kterém jsem tak moc prahnul. Nicméně, prospal jsem celou cestu a v Berlíně mě vzbudil jen Kayův jemný dotyk na noze.

„Jsme tu, měl bys vstávat,“ usmál se něžně, přesto jsem v jeho očích viděl záblesk čehosi, co vzdáleně připomínalo lítost.

„Uh, jasně,“ promnul jsem si oči, rámeček opatrně strčil do batohu a postavil se, protahujíc rozlámané tělo, načež jsme společně zamířili do letištní haly pro naše zavazadla. „Hádám, že teď se asi budeme zloučit, že?“ Rozpačitě jsem přešlápl z nohy na nohu, když jsme čekali na taxíky.

„Pravděpodobně,“ zabručel, ale povzbudivě se usmál. „Brzo se zase uvidíme, můžeme někam zajít nebo tak. Číslo na mě máš.“

„Určitě ti napíšu, co nejdřív,“ přikývl jsem téměř okamžitě s úsměvem. „Ještě jednou děkuju za ten týden, bylo to prostě perfektní… A taky za fotku!“

„Hlavně jí neukazuj na veřejnosti,“ zasmál se, ale s povzdechem se postavil k taxíku, který mu právě přijel. „Měj se, Tome.“

„Ahoj,“ zamumlal jsem neochotně a po pár vteřinách rozhoupávání zalezl do svého taxíku. Jakmile jsem nadiktoval adresu, vytáhl jsem si telefon s úmyslem napsat Billovi, že už jsme dorazili a jsem na cestě domů, ale nakonec jsem telefon strčil zpátky do kapsy s rozhodnutím, že ho překvapím. Ačkoliv abych byl upřímný, vůbec se mi domů nechtělo.

Během cesty jsem sledoval šedé Berlínské ulice, které mi vždycky, i přes tu šeď, připadaly krásné, protože to byl můj domov, ale čím blíže našemu domu jsme byli, tím více jsem měl chuť nařídit řidiči, aby se otočil a okamžitě jel zpátky na letiště nebo alespoň ke Kayovi. Chtěl jsem zpátky k tomu, který mi během jednoho týdne dal najevo víc než Bill za celé měsíce, že mě má pořád rád, i přes všechno, co se mezi námi stalo. Chovali jsme se k sobě pouze jako přátelé, ale já se přesto nikdy necítil lépe. Bylo mi s ním krásně a netoužil jsem po ničem jiném, než mu vklouznout do náruče a znovu se dotknout jeho sametově hebkých rtů, zatímco on by mě drtil v láskyplném objetí, ze kterého by mi naskakovala husí kůže. Chtěl jsem vedle něj znovu usínat i se probouzet, vidět jeho rozespalý úsměv a slyšet unavená přání dobrého dne.

„Jsme na místě,“ vyrušil mě z myšlenek řidič taxíku, hladově natahujíc ruku pro peníze.

Otráveně jsem protočil očima, tohle by se na Filipínách nestalo, vrazil mu do ruky několik bankovek a se svými taškami vylezl ven, trošku otráveně a znechuceně sledujíc náš kdysi krásný dům. Bože, měl bych se sebou něco dělat…

Nahodil jsem nadšený úsměv a tiše zamířil dovnitř domu, tašky prozatím nechávajíc v předsíni, však bude dost času na vybalení oblečení. Sotva jsem ale udělal pár kroků, úsměv z tváře mi zmizel a místo něj se tam usadil nechápavý výraz.

S nakrčeným obočím jsem následoval cestičku z oblečení po schodech nahoru k ložnici, přičemž čím blíž jsem byl, tím lépe jsem rozeznával hlasy a steny, bylo mi naprosto jasné, co se tu děje. Opatrně, abych zůstal nezpozorován, jsem otevřel dveře a jen sledoval vášnivé klubíčko těl tvořených Billem a Bushidem. Ještě před čtrnácti dny bych byl zklamaný a možná bych uronil několik slz, ale teď jsem si jen tiše odfrkl, vyfotil je a se slovy „Do deseti minut jsem u tebe“ odeslal tu fotku Kayovi.

Nechal jsem je pokračovat tam, kde zůstali a jen si pobral pár svých věcí, které by se mi u Kaye mohly hodit, a beze špetky lítosti nebo smutku zamířil do garáže ke svému autu, kde jsem se úlevně zasmál. Vlastně jsem Billovi mohl být vděčný, udělal za mě to, co já nechtěl ze strachu – ukončil ten vztah, čímž mi prokázal obrovskou laskavost. Z ramen mi shrnul břímě, protože jsem věděl, že bych se v našem vztahu raději trápil, než abych se znovu nechával zašlapat do země. Ale teď? Bill mi může vlézt na záda. S jasným důkazem jsem se naprosto klidný rozjel ke Kayovi.

Sotva jsem zaparkoval před jeho domem, už byly otevřené dveře s Kayem uprostřed, s oslňujícím úsměvem na tváři. Chvilku jsem setrval na místě a jen ho omámeně sledoval, než jsem nabral rychlost a doběhl k němu, téměř okamžitě ho náruživě líbajíc. Přesně jako ve všech mých představách mě pevně objal kolem pasu, z čehož mi naskočila husí kůže a polibky mi ochotně oplácel. Nedalo mi to a musel jsem zavrnět blahem, než jsem se od něj odtáhnul o pár milimetrů, jen abych mu viděl do očí a mohl ho pohladit po tváři.

„Vlastně jsem vždycky miloval tebe,“ zamumlal jsem tiše a znovu se k němu naklonil, tentokrát však s polibkem mnohem klidnějším, něžnějším a láskyplnějším. Vážně jsem si z Filipín přivezl ten nejkrásnější a nejlepší dárek, který jsem si přivézt mohl…

autor: PeTiŠka & Saline A.