And the winner is… 12.

Po schůzce v parku bylo všechno jasnější. Rozuměli si perfektně. To se muselo nechat. Jenom Billovi pořád něco nesedělo. Trümper na něj byl až možná přehnaně hodný a milý. Dokonce mu donesl růži se slovy, že si ji má nechat usušit, aby mu dlouho připomínala tuhle chvíli. Bill na to reagoval milým úsměvem a polibkem na tvář. S díky ji přijal a potom se posadili na lavičku.

Povídali si o všem možném, až z toho vyšlo, že mají hodně věcí společných. Vedle hudby to bylo i veškeré ostatní umění. Bill z něj měl dojem až skoro renesančního člověka.

„Víš, slyšel jsem, že asi za měsíc tu má být otevřená výstava starých obrazů i s živou kapelou a podobně. Chtěl jsem tam vzít Sandru… ale vzhledem k okolnostem to nepůjde… už mám lístky. Šel bys?“ usmál se jen tak mimoděk Tom a vzal Billa za ruku. Ten hned nadšeně souhlasil a bylo skoro až vidět, jak se mu v očích zableskly dva malé plamínky zájmu a nadšení.

Toma to donutilo se pořád usmívat jako idiot. Ale s Billem mu to asi ani jinak nešlo. Připadal mu vážně jako ten anděl ze snu. Až na to, že tenhle temný anděl neměl na sobě z temna snad nic. Místo toho do jeho života vnášel pokaždé, co ho viděl, dávky pozitivní energie a jakéhosi světla do jeho potemnělé duše. Srdce mu div nevyskočilo z hrudi, když se ho třeba i jenom omylem dotkl na rameni nebo na tváři.

„Půjdu moc rád! Miluju výstavy, vernisáže cokoliv!“ vypískl nadšeně Bill a zasmál se sám nad svojí až přehnaně dětskou reakcí. Ale on vážně rád obcházel tyhle kulturní akce. Na jednu stranu samozřejmě kvůli účelu něco shlédnout a poučit se, ale díky jeho vytříbenému módnímu vkusu se mu i líbilo, jak byli všichni vždycky společensky oblečení. Ať už muži nebo ženy. Rád se jenom tak rozhlížel kolem sebe a hodnotil modely spoluobčanů. Módu on pokládal také za určitou formu umění. Obdivoval všechny módní návrháře za jejich práci. On byl toho názoru, že by nic takového nezvládl. Obzvláště potom obdivoval hudebníky, kteří měli svou vlastní značku oblečení a do toho všeho shonu kolem nahrávání a věcí s tím spojených se ještě stíhali věnovat navrhování oblečení.

Jak se zamyslel, tak ani nevnímal, že mu Tom něco říká.

„Posloucháš mě?“ zaluskal mu prsty před obličejem Tom a zasmál se.

„Co? Jo… promiň, omlouvám se, co jsi říkal?“ zamrkal zaskočeně Bill a ušklíbl se.

„Ne jenom… jestli bys po té výstavě nechtěl ke mně na skleničku,“ usmál se a uhladil Billovi rozlítané vlasy z čela. Srdce se mu rozbušilo nadšením, když Bill přikývl.

„Jasně, rád přijdu,“ usmál se něžně a políbil ho na tvář. Jako na povel zase zrudnul.

„To jsem moc rád,“ špitl Tom a stiskl mu ruku.

„Zítra je zase náročný večer… odvezu tě domů, hm?“ navrhl tiše a vstal. Odpovědí mu byl souhlas, tak vzal Billa do náručí a vykročil směr auto. Oba se smáli a měli dobrou náladu. Nic netušící kolemjdoucí se jim raději vyhýbali obloukem a měli blbé připomínky, ale ti dva si z nich nic nedělali. Jenom se smáli a paparazzi, dělejte si, co chcete. Bylo jim v tuhle magickou chvíli vážně všechno jedno. Existovali jenom oni dva.

***

„Dobře, vážení, a teď přijde na řadu mladý nadějný zpěvák, který podle médií a hlasování na internetu má podle vás nejvíce šancí na výhru… Bill Kaulitz!“ Jakmile toto ohlásil moderátor, halou se neslo nadšené skandování jeho jména a většina slečen šla do kolen. Následně se pustila Billova upoutávka, kterou točili částečně v backstage a částečně něco z jeho normálního života, jako s každým tady.

Když sestřih skončil, moderátor zahlásil znovu jeho jméno, a to už se ztlumila světla a Bill vyšel na balkónek. Jakmile se ozvaly první tóny kytary, všichni napnutě očekávali jeho hlas. A ten zazněl několik málo sekund nato. Jekot byl ještě o několik decibelů znatelnější, když se rozezpíval naplno.

Sám Bill z toho dnes měl dobrý pocit. Myslel na včerejší večer, když byli s Tomem venku, a hřála ho na srdci všechna slova, co od něj vyslechl. Proto se mu dnes zpívalo tak lehce. Sešel pomalu ze schodů a umístil mikrofon na stojan. Procítěně z něj padalo jedno slovo za druhým. Jedna sloka následovala další a další. Nastal refrén, a každý, kdo měl v sobě alespoň trochu citu, šel do kolen. Včetně Toma. Ten na něj upřel pohled hned, jak ho viděl scházet ze schodů.

Byl tak elegantní. Precizně vyžehlené vlasy spuštěné na záda, černé upnuté kalhoty doplněné o řetězy a stříbrný pásek s velkou přezkou hlavy tygra, dále černé triko se stříbrným potiskem spolu s nekonečným množstvím doplňků. Prostě oči přecházely nad jeho dokonalostí.

Kolem mladého Trümpera jako by se uzavřela zvukotěsná komora, kam doléhal jenom ten andělský hlas. Andělský hlas vycházející z hrdla toho kluka, co právě stál na pódiu u stojanu s mikrofonem a vydával něco tak nadpozemsky nádherného, že se to ani nedalo pochopit.

„Tak to byl, dámy a pánové, Bill Kaulitz!“ ozval se znovu moderátor, když Bill skončil a ukláněl se na všechny strany s obrovským díky.

„Tak to bychom měli, a teď je na řadě hodnocení!“ další přídavek jásání, že je musel umlčet až James jakožto porotce, protože ho nebylo vůbec slyšet.

Všichni řekli svůj názor, až na Toma. A na ten všichni čekali jako na smilování.

„Bille, nikdy… nikdy jsem nic krásnějšího neslyšel! Jsi jako anděl… jinak se to ani nedá říct,“ dokončil Tom svůj ortel a ozval se další ohlušující jekot. Moderátor do toho odříkával telefonní číslo a kód, který mají posílat jako hlasovací smsku.

Bill byl jako v transu. Čekal všechno, ale až takovou chválu ne. Poslal Tomovi nenápadně pusu a už musela opustit pódium. V zákulisí mu všichni gratulovali, a ještě poskytl krátký rozhovor se slečnou, co tu byla jako druhá moderátorka z backstage, a šel si po svých. Byl nervózní. To, že z něj byli všichni tak pryč, ještě neznamenalo, že dnes postoupí. Jedna jeho polovina to věděla na jistotu, ale na povrchu dával najevo spíš nervozitu. Každý tu měl právo na to být nervózní. O tom byly všechny soutěže na světě. Hlavně nevypadnout a postupovat dál, až k absolutnímu vrcholu a vyhrát. Přeci jenom nikdo tady nebyl z kamene. Vidina peněz a všech odměn, co čekaly na vrcholu, by zlákala asi úplně každého.

***

„A mezi první postupující… podle vašich hlasů…. patří… Jake, Mike…“ takhle pokračoval se jmény dál, až se dostal k nejvíce očekávanému jménu.

„A poslední postupující… ovšem s nejvyšším počtem hlasů, se stává… kdo jiný, než miláček národa Bill Kaulitz!“ vykřikl a pobaveně sledoval, jak slečny v prvních řadách div neomdlévaly štěstím.

Byla to neskutečná euforie a Billovi jako by spadl obrovský kámen ze srdce. Zalilo ho štěstí a nejradši by běžel za Tomem, aby ho objal, ale když kolem se na ně soustředilo dalších asi pět kamer, za kterými je na svých obrazovkách viděly miliony lidí, to přeci jenom nešlo. Musel si počkat na večer.

Tom stál a s úsměvem na tváři tleskal jako všichni tady v hale. Těšil se, až mu osobně pogratuluje a obejme ho. Až bude moct sdílet jeho radost v soukromí, kde je nebude moci někdo rušit. Tady bylo přeci jenom moc lidí. Následovala ještě společná píseň, kterou se loučili od teď na konci každého přenosu, a potom hurá domů. Ještě prohodit pár slov s lidmi okolo, pokecat do kamery o svých pocitech a jít. Tom čekal na Billa u vchodu v autě a mával na něj. Bill si k němu bezostyšně nasedl a nechal ho kus poodjet, aby nebyli na očích novinářům.

„Billi, mám z tebe radost, dnes to bylo vážně nádherné!“ pochválil mu Tom konečně a objal ho. Musel ho políbit, a cítil, jak pod tím dotekem Bill roztál. Totálně mu zjihl v náručí. A o to přesně mu šlo.

„Děkuju… od tebe si toho moc cením,“ usmál se Bill a nechal se políbit. Byl tak šťastný, že mu snad ani nevadilo, že Andreas na přenosu chyběl. Jak byl pořád zahloubaný do čokoládových očí v porotě, na všechno kolem zapomněl. Byl to song o lásce a citech, a on to odzpíval celé jenom pro Toma. Jenom pro něj a jeho nádherné oči. Nemohl si prostě pomoct, ale chtěl s ním být. Netušil, jak si může být tak jistý, ale jeho srdce to tak prostě cítilo a nechtělo se toho pocitu jenom tak vzdát.

„Copak se ti honí hlavou, hm?“ zeptal se Tom, když si všiml, že na něj Bill hledí jako na svatý obrázek.

„Jenom to, že… já… ne, to je jedno,“ usmál se Bill a pohladil ho po tváři. Pořád mu svědomí hlodala myšlenka na to, že si s ním jenom hraje. Ale snažil se to hodit za hlavu. A s tím, že jeli k Tomovi domů, což nyní byl jeden z místních hotelů, to z něj i pomalu vyprchávalo. Později, když seděli v Tomově hotelovém apartmá s nádherným výhledem snad na celý Berlín a popíjeli jenom tak červené víno, se v něm mísilo tolik věcí, že nevěděl, které se věnovat dříve. Ale bylo mu tak nádherně, že si až myslel, že se mu to celé zdá.

„Víš, Billi… můžu se tě na něco zeptat?“ špitl Tom a usmál se na něj s pohledem, který jako by říkal: „už tě nikam nepustím.“

autor: Iveth Biersack