And the winner is… 13.

Po pokoji se rozléhalo jenom tiché tikání hodin na stěně, jinak nebylo zvuku, který by protnul napjatou atmosféru všude kolem. Teplá dlaň se dotkla Billovy tváře a ze rtů téže osoby vyšla konečně otázka, na kterou Bill jako by snad čekal celý život. Nevěděl, kam s očima, protože Tom mu do nich pořád hleděl, a on měl pocit, že mu může číst myšlenky. Proto se bál, aby se něco nepokazilo.

„Víš, já…“ nestihl ani pokračovat, protože se mu rozdrnčel mobil v kapse. Omluvně se na svého společníka usmál a zvedl se z pohovky. Podíval se na display a tam blikalo jméno Sandra. Tom si jenom povzdechl, znovu věnoval Billovi omluvný pohled a přijal hovor.

„Ahoj Sandro, co se…“ nedořekl, protože Sandra na něj spustila hysterickým pláčem a něco křičela. Tom jí však nic nerozuměl.

„Počkej, uklidni se! Co se stalo?!“ snažil se z ní dostat kloudnou větu.

„Danny je v nemocnici!“ málem mu vypadl mobil z ruky, jak se mu zatmělo před očima. Slzám se nedalo ubránit.

„Jo já… tam hned jedu!“ ukončil hovor a podíval se na Billa.

„Dannyho srazilo auto… je… je na sále já… musím jet, promiň,“ dostával ze sebe zpomaleně a pohledem hledal bundu a klíčky od auta.

„Tome, to… mě mrzí… můžu-můžu jet s tebou?“ pípl Bill a upřel na něj svoje teď už skelné oči. Když dostal souhlas, zvedl se, oba se oblékli a nabrali směr auto.

***

„Bude v pořádku, nebojte se. Jenom teď je ještě pod vlivem léků, tak bude několik hodin spát,“ vysvětlil později doktor, když už oba se Sandrou stáli u jeho postele. Sandra měla tváře plné slz a synka držela za ruku. Tom to jenom všechno odkýval, poděkoval doktorovi za informace a opřel se o postel.

„Tohle jsem nechtěl,“ špitl a jenom cítil, jak si vedle něj sedla Sandra a její ruku na rameni.

„Nemůžeš za to přece,“ uklidňovala ho brunetka. Všimla si Billa, který přišel sice s ním, ale čekal venku na chodbě, jelikož ho dovnitř nepustili, ale on by tam ani ze slušnosti nešel.

Tom vyšel po několika málo minutách a černovlásek byl hned na nohou.

„Tak co, jak mu je?“ zvedl se hned Bill a těkal pohledem v jeho očích. Hledal cokoliv, co by mu mohlo napovědět o vzniklé situaci.

„Srazilo ho auto na přechodu, on… ta svině ujela a nechala ho tam. Utekl Sandře a nerozhlédl se,“ povzdechl Tom a sesunul se na lavičku.

„To… to mě moc mrzí, Tomi, ale… bude to dobrý,“ pousmál se a nervózně přešlápl. V tom momentě si ho Tom stáhl na klín a objal ho. Překvapeně zamrkal, ale neprotestoval.

„Nemůžeš za to,“ šeptal mu do ucha a hladil po tváři. Tom pomalu zavřel oči a vnímal jenom andělova tichá slova a něžné, nesmělé doteky. Někde hluboko v sobě cítil ale nehorázný vztek. Jak na Sandru tak na sebe.

„Víš co, hodím tě domů a… uvidíme se zítra,“ pronesl s neutrálním výrazem a zvedl černovláska ze sebe. Sám vstal a rozešel se dlouhou bílou chodbou ven k autu.

***

Později, když už Bill ležel ve své posteli, probíhalo mu v hlavě, co se vlastně stalo. V Tomových očích rázem nebylo po radosti a štěstí ani stopy. Jasně, bylo to zřejmé. Má zraněného syna. Ale to, jakým stylem se na něj podíval, si mohl odpustit. Černovlásek teď nevěděl, co si myslet. Z myšlenek ho vytrhlo až zvonění telefonu. Bill hovor neochotně přijal, protože na displeji blikalo jemu neznámé číslo.

„Ano?“ ozval se nesměle, ale hlas z druhé strany ihned poznal.

„Ahoj Billí, já… jsem se ti chtěl omluvit za to, jak jsem se choval. Promiň mi to,“ vysypal ze sebe Tom a vsadil by se, že jeho rozpaky musely být slyšet i na druhé straně spojení.

„To… to je přece v pořádku, Tome. Je jasné, že máš strach o syna,“ pousmál se Bill. Slyšel z jeho hlasu jakési napětí, nebo nevěděl, jak to nazvat. Ale přišlo mu to roztomilé.

„Mohl bych za tebou na chvilku přijet?“ ozval se po chvilce zase Tomův hlas, a tentokrát zněl hodně zlomeně. V nemocnici se mu nechtělo být, protože tam byla Sandra, a věděl, že by to začala házet na něj, že za to může on a podobně. A to neměl ani náhodou zapotřebí.

„J-jo, jasně že můžeš,“ usmál se pro sebe Bill. Simone už spala a Andreas ještě někde lítal venku za barákem a proháněl sukně.

„Dobře, do deseti minut jsem u tebe, tak čekej,“ úsměv. Jenom drobný úsměv mu přeběhl po tváři, když si uvědomil, že zase znovu uvidí to černovlasé stvoření. Zahřálo ho to na srdci a těšil se. Těšil se na něj. Nechápal to, ale těšil se.

***

Opravdu. Do deseti minut už stál Tom u branky a čekal, až mu Bill přijde otevřít. Ten doslova vyběhl ze dveří na zahradu a odemkl mu branku. Pozval ho dovnitř a dal vařit vodu na čaj.

„Dáš si něco? Řekni si,“ usmíval se mile, až to Toma donutilo k upřímnému úsměvu také.

„Jo, dal bych si něco malého k zakousnutí,“ mrknul na něj a sedl si na sedačku. Bill pochopil jeho postranní úmysly a kývl. Nedal však nic znát a začal chystat aspoň malé jednohubky a chipsy. Donesl všechno na stoleček v obýváku a sedl si k němu.

Tom usrkl čaje a pořád po očku sledoval Billa. Ten se vedle něj nervózně kroutil a hlavu měl plnou myšlenek na to, jak to dneska dopadne. Nechtěl nějak moc chvátat na všechno. Nechtěl uspěchat ten krásný začátek možného vztahu, ke kterému to podle něj směřovalo, zatím docela nadějně.

Ano přiznal si to. K Tomovi toho cítil mnohem víc, než bylo zdravé. A dal mu to řádně najevo. Naklonil se k němu a políbil ho. V tu ránu oběma projela vlna vzrušení, se kterou si nevěděli rady. Tom si stáhl černovláska na klín a pořádně ho objal.

„Tomi, po-počkej přece,“ kníknul Bill, když cítil ruce tam, kde by být neměly, a snažil se jim zabránit v přístupu.

„No tak, Bille, nebuď baba,“ vydechl teď už hodně nadržený Tom a stiskl černovláskovu prdelku.

„Hey! Tohle ne! Prosím, přestaň!“ začal panikařit Bill. A to hodně. Začal ho od sebe odstrkovat, ale nebylo mu to nic platné, vzhledem k jeho hubeným rukám. Přeci jenom, co se týče svalů, byl oproti Tomovi tak poloviční.

„Prosím,“ fňuknul a cítil, jak mu po tvářích začínají stékat slzy bolesti. Ne fyzické, ale té psychické. Netušil, jak mohl být tak naivní. Jak vůbec mohl jenom pomyslet na to, že by ON mohl mít někdy někoho, jako je Tom.

„Notak sakra, neslyšel si, co ti řekl?!“ ozvalo se od dveří a v pár okamžicích stál Andy v obýváku a Billa schovával za sebe. Ten usedavě plakal a drtil Andyho ruku.

„Tak hele, blonďáku, nepleť se do toho, hm?“ zasmál se povrchně Tom a blýskl očima po uzlíčku nervů za ním.

„Vypadni,“ zavrčel Andreas a ukázal směrem na dveře.

Tom se zasmál a vstal. Tohle byla jeho povaha. Jakmile se někde někdo naskytl, že by mohlo být něco víc, hned se ujal příležitosti a nemohl přestat. Občas když měl slabší chvilku, tak si to vyčítal. Ale to opravdu jenom hodně málo.

Vyměnili si významné pohledy a Tom se nakonec vzdal a s třísknutím dveřmi odešel. Pak bylo slyšet jenom startování motoru a kvílení gum, jak dupl na plyn a uháněl domů. No domů. Do hotelu, který mu domov nahrazoval.

autor: Iveth Biersack